Pětačtyřicet
(říjen 2024)
Krucinál fagot, sakra práce, u sta hromů!
Pětačtyřicet let je už dneska tomu,
co od oltáře ved jsem si já tebe domů.
Tehdy jsme byli ještě hodně mladí,
a to právě mě na tom asi nejvíc vadí,
když má vrásčitá ruka teď tvoje líce hladí.
Lepší už to bohužel asi nikdá nebude,
zestárnout je pro nás všechny dáno osudem,
přešťasten jsem, že ještě stále spolu jdem.
I když možná je to příliš často nevídané,
moje láska k tobě, ta nikdy nevyvane,
to už je jednou provždy pro mě dané.
Mladší už nebudu, jen léta přibývat budou,
možná mi promineš studem tvář rudou
za verš, co duši mé jest hlubokou studnou.
Bez ohledu na naše dávno prošlé mládí
snad se ještě budeme mít pár let rádi.
Vždyť milovat je mnohem víc než kamarádit.
Tělo
(září 2024)
Mám tak velké tělo,
že zhubnout by to chtělo.
Aspoň o pár kilo
bylo by mi milo,
neboť věda praví,
že více bych byl zdravý
a moje tělo hroší
bylo by zas plošší.
Slaná
(září 2024)
Když si v slaném moři plavu,
tak mám slanou nejen hlavu,
celý jsem řádně prosolen.
Stávám se nejspíš rosolem
a až tě žahnu pod blůzou
budu už jistě medúzou.
Démonická
(září 2024)
Démonický
jako vždycky
já tetelím se blahem,
že jsem se stal vrahem.
Nůž krvavý
v ruce pravý,
a je to celkem jistý,
před chvilkou byl čistý.
Teď tu vzdycháš
a naříkáš
a já jsem pyšný na to,
že nejsem tvý "Zlato"!
Mořská
(září 2024)
Když za tebou v moři mířím,
nápady tam jenom hýřím,
třeba že chytnu tě za nohu.
Za obě ale nemohu,
neboť bych tě tu během chvil
docela jistě utopil.
Desátá hodina
(duben 2024)
Desátá hodina odbila,
já z hospody domů se vracel.
Žena mě ve dveřích zabila,
když jsem tam na prahu zvracel.
Kam se ten svět řítí?
(duben 2024)
Všichni to snad mají v řiti,
kam se ten svět dneska řítí.
A já koukám jako tele,
jak jde všechno do prdele.
Už s tím nejde pohnout z místa,
Palestinec terorista
přece je chudák hladový.
Kolik mu dáme, kdo to ví?
Že drží někde rukojmí?
Tož nedej chlapče na dojmy,
pro mnohé je to hrdina.
Mně z toho skáče husina.
Pepčovi ke kulatinám
(červen 2023)
Když člověku je šedesát,
není vetchý to stařík.
Chodí se mu blahopřát,
když vás pustí krysařík.
Co ti naše parta přeje?
Ať každý den můžeš vstát,
i když třeba někdy zle je,
zkus se nad tím pousmát.
Ať máš stále paměť sloní,
ať víš kdo je kamarád,
ať víš, co se dělo vloni,
ať znáš recept na salát.
Hroší kůže ať tě chrání
před voly a pitomci
ve světě i doma v Strání,
ať si skončej v blázinci.
Pevné zuby krokodýla,
ať si stejček můžeš dát,
přejeme ti, kýho výra,
to je přece bez debat.
Ať ti to též stále pálí,
chytrý buď jak opička,
věru jsme se nenadáli,
že pardál je kočička.
Nechť máš stále i lví sílu,
ať uneseš tíhu dní,
silné svaly bez rozdílu
všude, ba i na hrudi.
Ať zebra tobě závidí,
jak žirafa rozhled měj,
ať víš, co kde je za lidi,
na nás se však usmívej.
Nežli pokecáš si trika,
od nás vem si košilku.
Na ní věř, to není klika,
nebudeš mít kapinku.
Připijem ti mlékem starců,
taky pivo můžem dát
navzdory všem mravokárcům
bez zbytečných dilemat.
Tak nechť dál tě hřeje mládí
jak sluníčko papriky,
a věz, že tě mají rádi
kamarádi z Afriky.
Na koledu
(duben 2023)
Rychle spěchám na koledu,
v ruce velkou pomlázku,
dlouhé řeči nepovedu,
mám jen jednu otázku.
Otázka je věru jasná
a začíná slůvkem proč.
Proč jen probůh jsi tak krásná,
že mám v hlavě kolotoč?
Nedívám se na politiky
(duben 2023)
Nemůžu se na vás dívat,
z politiků zle je mi.
Proč vám každý musí kývat?
Do hajzlu s vámi se všemi!
Ať jsi Pavel nebo Petr,
hradní pán či senátor,
na všechny mám stejnej metr:
politickej predátor!
Předstíráte spoustu třenic,
však vám jde jenom o sebe,
jak se nažrat ze všech nejvíc...
Ať si vás čert odvede!
Pojedu snad někam do hor,
v jeskyni tam pobývat.
Nebude to lepší horor,
než se na vás podívat?
Jen pár vulgárních slovíček
(červen 2022)
S touhle vládou jsme to chytli,
zakládám si na sádlo.
Co jsem šetřil, bude v pytli,
a nebude na žrádlo.
Všechno spolknou energie,
a kdo doma v teple je,
pálenky se nenapije,
i když třeba zahřeje.
Nesmyslné ruské sankce,
Rus jen víc si vydělá.
Kdykoli se jemu zachce,
dá ty prachy na děla.
Putin z nás má velkou prdel,
debilní jsme v Evropě,
chválíme se ze všech hrdel,
závislí jsme na ropě.
Nahradí to elektrika,
motory už nebudou,
což je blbost převeliká
a pitomost na druhou.
Aktivista nebo voják,
když má mozek zelený,
nemůžeš se pohnout z místa,
brzy budeš v prdeli.
Až i k nám Rus s tankem přijde,
do války se pohrnem?
Třeba mi to ale vyjde,
a už budu pod drnem.
S elektrickým tankem v čele
pochoduje armáda
s nabíječkou nepřátele
tlučou - jaká paráda!
Nemějte mi proto za zlé,
pár vulgárních slovíček.
Putine, ty hnusnej hajzle!
Ať máš brzo pomníček!
S chutí bych si na něj flusnul,
a ještě ho pomočil.
Spokojeně bych pak usnul,
i kdyby ses otočil.
Depina
(leden 2022)
Jenom nerad sleduju zprávy,
horší než bývá černá kronika.
Vždycky mě to strašlivě unaví,
i když nikdo vůbec nic neříká.
Stačí jen sledovat obrázky,
jak jdou si všichni po krku,
bez víry, bez pravdy, bez lásky,
hlavně ale ve jménu pokroku.
Radši bych díval se na holky,
na jejich překrásné dívčí vnady,
nežli na ty přidrzlé pacholky,
co máme jich v politice řady.
Babiš za vosumnáct je hoven,
Fiala bez dvou za dvacet,
každý každému je tam roven,
Havel se musí v hrobě obracet.
Covid řádí jak ruka černá,
vrací se, mění, pořád mutuje,
přítulný asi jak žena věrná
ta naše těla dál dál huntuje.
Očkován ať už jsi nebo ne,
stejně jít nemáš ani kam.
Nikoho to však už nedojme,
hlavně nepodléhejte panikám.
Panika však už se mě jímá,
bojím se, bojím, že hůře bude.
Že není podle něj vláda jiná,
tajtrlík na hradě zlostně hude.
K tomu ta Evropa zelená
lehne si tak jak si ustele.
Jak když je do hlavy střelená,
táhne nás kvapíkem do prdele.
Tak když mám ze všeho depinu,
otevřu láhev dobrého moku,
vypiju ho asi tak třetinu
a zase mi hned bývá do skoku.
Všecky pak je pošlu do háje,
třeba i s trapným hradním šaškem.
I pro ně jednou čas dozraje,
všichni mi můžou zahoupat vaškem.
Smích umírajícího zločince
(leden 2022)
Střelilas mě jako svini,
však stěží ti to dokážou.
Prokurátoři jsou líní,
ti s důkazy se nepářou.
Spíš tě ani neobviní,
když na tě vůbec ukážou.
Střelilas mě jako srnce,
však větší jsem já paroháč,
podvedlas mě slehkým srdcem.
Přes můj chytrý počítač
seznámila jsi se s borcem,
já řekl dík, ty není zač.
Střelilas mě jako krysu
tiše, klidně a normálně.
Teď si mlsáš tiramisu
v tý naší starý cukrárně
a čteš přitom z časopisu,
proslulém dosti nechvalně.
Krásná práce na tý poště,
loupež jako z učebnice.
Pět melounů a půl ještě
narvali jsme do kapuce
a za ukrutnýho deště
odnesli lup ruku v ruce.
Už snad nemám co bych dodal,
život z mýho těla prchá.
Proč bych kolem sebe kopal?
Proto, že jsi zrádná mrcha?
Klidně s těmi prachy odpal,
já jdu k Pánu, chacha, chacha!
Teď verše nepíšu
(listopad 2021)
Na verše nemám nápady
tak nepíšu vlastně nic.
Možná že podle nálady
napíšu příště trochu víc.
Kytice pro Evu
(červen 2021)
Tož tedy tahle kytice,
ač nevyrostla v Africe,
nese naše velké přání,
ať přinese ti pousmání,
ať jsi zase brzy fit
a můžeme vyrazit
(kdo to ví, ať nepoví)
na chalupu k Pepovi...
Pro Evíka, pro Lvici,
posílají kytici
a též tyhle slabiky
kamarádi z Afriky...
Děkuji nejen svým láskám
(červen 2021)
Děkuji já láskám mým
i všem dívkám neznámým
za to, že jste na světě.
Nechť vám láska vykvete
a jste stále něžnější,
nechť dny máte jasnější,
nechť nebe se vám pokloní,
svět vůkol se rozvoní
a nechť vám je z mojí básně
příjemně a snad i krásně.
V předvečer tvého svátku
(prosinec 2020)
Tak ti takhle v podvečer
v domácím jsa oblečen
když u krbu se hezky hřeju
k svátku tobě vše nej přeju.
Přeju napřed, máš to zítra,
večer je však lepší jitra...
Kupte párek!
(listopad 2020)
Tak vám řeknu: Koronavir
pěkně se nám zdokonalil,
kosí nás teď jako pažit.
Kdopak z vás chtěl tohle zažít?
Ministři se střídaj rychle
a dělají z koulí krychle.
Div že z jejich nařízení
neskončíme za mřížemi.
Všichni v šoku, vláda čumí.
Nejlíp prý vše Ano umí
a ví jak přečkat tenhle děs.
A že to leze do peněz?
Však to někdo zaplatí.
Ať jim se příjmy nekrátí,
proto vám to všechno píšu:
Kupte párek od Babišů!
Polednice
(listopad 2020)
Četl jsem co školní dítko
Erbenovu Polednici,
Bylo ze mě pěkné kvítko
a vládli nám bolševici.
Aby mohl koupit chleba,
táta chodil na robotu.
Nevolníkům bylo třeba
jít do práce i v sobotu.
Komunisti zleva, zprava,
zavíral jsem okenice.
Bál jsem se jich, marná sláva,
ještě víc než Polednice.
Pavlíně k narozeninám
(květen 2020)
Naše milá Pavlínko,
přemýšlíme nad sklínkou,
že už je ti čtyřicet.
Lepší na to nemyslet.
Přejem ti do dalších let
lásku, zdraví, málo běd.
Jeď k nám někdy na výlet,
vždyť z nás už je bába, děd.
Rána do hlavy
(květen 2020)
Kdosi mě praštil do hlavy,
což těžko někdo napraví.
Duševní je ze mě krypl,
tak snad abych brzy chípl.
Zítřejší zpráva
(duben 2020)
Koukám jako péro z gauče,
jak Vinnetou na Komanče,
jako prdel z bažiny,
na zítřejší noviny.
Přečtou si to všichni všude,
zítra v tisku zpráva bude:
Koronavir, než bys píp,
zničí Ano. Bude líp!
Vysloužilec
(listopad 2019)
Čtyřicet let v práci byl,
až nakonec dosloužil.
Náš znavený důchodce
na intenzívní jednotce
nemůže se probrat z šoku
a slza mu brání v oku,
by vpřed hleděl s nadějí.
Už ho nikde nechtějí.
Pozdrav z pondělního rána
(listopad 2019)
Posílám všem pozdrav z práce,
jsem tu zatím jenom krátce.
Až tu budu týden celý,
budu děsně rozmrzelý.
Toyota
(listopad 2019)
V tvé zbrusu nové toyotě
skončil jsem záhy na plotě
a po té spoustě rachotu
už nemáš novou toyotu.
Však ty si koupíš jinou zas
i přes můj zjevný nesouhlas.
Plíhalovská
(červen 2019)
Miluju Karla Plíhala,
i kdyby s ním ta moje líhala.
Opičí
(květen 2019)
Paviáni anubi
mají trička naruby
a kaťata na hlavě
kvůli krásné postavě.
Šimpanz moudrý, taky zlý,
vždycky něco vymyslí.
Na cukráře pistolí
střílí kvůli kremroli.
Kočkodani zelení
divné mají vzezření.
Černé uši, hubu též,
žárlit na ně nebudeš.
V sadu řádí mangabej,
tak mu klidně vynadej.
Nemá co krást úrodu
bez zjevného důvodu.
Do kopců tam na horách
gorila jde v bačkorách.
Než vystoupá na kopec,
z bačkor bude trhanec.
Nežije však v Africe
každá hezká opice.
A chceš-li být turistou,
na Borneu taky jsou.
Starý kahau nosatý
je poněkud dojatý.
Nos má jako okurku,
nosí na něm cedulku.
Orangutan z pralesa
čupřinu si učesá
a baví se ohromě,
jak se houpe na stromě.
A takoví giboni
jsou jak lesní démoni.
Slyšíš-li, jak zavřeští,
znamená to neštěstí.
Makak z Jávy u dveří
člověku moc nevěří.
Na práh se ti vykaká,
neměl's dráždit makaka.
Když uvidíš nártouny,
nekupuj jim melouny.
Malí jsou až příliš moc,
mají proto ve dne noc.
V Americe chápani
s pár ořechy na dlani
visí někde za ocas.
Umí to snad někdo z vás?
Amazonští kotuli
mají rádi cibuli.
Nepohrdnou špagetou,
když cibule odkvetou.
Ještě jsou tu lemuři
co už ani nezuří,
napůl že jsou opice
a nežijou v Africe.
Znáš-li taky ksukola,
co mu chutná kofola
či pálenka z Vizovic,
pak jsi znalec o to víc.
Opiček je všude dost,
mají radost, mají zlost,
připomínají nám nás,
to přec vidí každý z vás.
Tahle báseň opičí
se vám doufám nepříčí.
K těm opičkám láska má
opičí se býti zdá.
Na pařezu
(květen 2019)
Sedím v lese na pařezu,
dolů z něho nepolezu.
Teprve až mi vyhládne,
jak každý jistě uhádne,
spadnu z něho na jehličí.
Dokud pařez nevyklíčí,
zůstanu tu ležet klidně,
jakkoli mi bude bídně.
Přines mi sem, svému muži,
bibli zavázanou v kůži.
Budeme se modlit spolu
k nejvyššímu apoštolu,
ať mám sešle dvě klobásky.
Netřeba nám trapné lásky,
té se přece nenajíme
a bez ní se nezblázníme.
Hruška
(prosinec 2018)
Když jsem si kousnul do hrušky,
byla strašně kyselá.
A hned jsem dostal do držky,
že nekoušu zvesela.
Docela prázdná báseň
(říjen 2018)
Na stolku prázdná sklenice od vína,
ačkoli je brzo ráno, jsi už pryč.
Dávno už je pryč i tvoje nevina,
schválně jsi ve dveřích nechala můj klíč.
Prázdnou mám postel, tvoje já odešlo,
zbylo mi tu jen teplo těla tvého.
Víc tvojí lásky se sem už nevešlo
a nevidím na tom zhola nic zlého.
Prázdná je ráno ložnice bez tebe,
hořce mi chutná černá ranní káva.
Dnešní noc házím za hlavu, za sebe,
rozchod se prostě takhle někdy stává.
Moje vzpomínky krouží prázdným bytem,
v němž tvoje vůně nad kávou vítězí.
Nevím, proč pohrdla jsi mojím citem,
přemýšlím, dumám, v čem asi to vězí.
Prázdné je ráno i celá neděle,
snad bylo víno přespříliš laciné.
Nevolám, mobil jen držím zbaběle,
mám prázdno v hlavě, prázdno mám v duši mé.
Pirátský sen
(září 2018)
Viděl jsem ve snu strašné piráty
oblečené v barevné brokáty,
jak svými špinavými pařáty
počítají své zlaté dukáty:
první, pátý, třicátý devátý...
Ráno když pak piráty věšeli,
jeden dukát našel jsem v posteli.
Věz, že kdo se s piráty přátelí,
toho garda nazítří zastřelí
hned jak šavlí kapitán zavelí.
Náhle ve snu nastává obrátka,
probouzí mě přístavní posádka,
i mne čeká za chvíli oprátka.
Tak končí má pirátská pohádka,
zlaťák zbude ti jako památka.
Notýsek
(srpen 2018)
Malý notýsek brzy ti koupím,
do něho zkusím ti verše psát.
Do cechu básníků jednou vstoupím,
pozkoušel jsem se už tolikrát.
Vždyť slova jsou do duše zrcadlo,
možná v něm uvidíš lásku mou.
Napíšu, co právě mi napadlo,
jako když hodíš si korunou.
Do notýsku když píšu básničku,
chci abys mohla ji taky číst.
Tak prosím zkus si najít chviličku,
bude se ti líbit, jsem si jist.
Dva strážníci
(červenec 2018)
Dva strážníci bezděky
spadli z mostu do řeky.
Radost mají všichni lotři,
že jsou ti dva celí mokří.
Proletářův kalendář
(červenec 2018)
Když trhal proletář
trhací kalendář,
utrhl neděli
a byla legrace,
jak všichni hleděli,
že spěchal do práce.
Štěstí
(červenec 2018)
Kolo štěstí točí se a točí,
na kohopak to štěstí asi skočí?
Vsadím se, ať je ze mě mrtvola,
jako pokaždé si sedne na vola.
Dudlík
(červenec 2018)
Už nechci vidět dudlíky
jsem přece tááákhle veliký.
Na tvářích mám ruměnec
a nejsem žádný kojenec,
natožpak malé mimniko,
co nosívá v plínce hovínko.
Říkejte mi už batole,
pojedu brzy na kole.
Zmáknu domácí úkoly,
a zítra můžu do školy.
Utíká to jako voda,
dudlík byl krátká epizoda.
Počítačový expert
(červenec 2018)
Celý den jen v práci sedí,
v každodenní všední šedi
na počítač tupě hledí.
Ne všichni to o něm vědí.
Klávesnice, černá káva,
jako magor, marná sláva,
myší kliká zleva zprava,
všechny z něho bolí hlava.
Vůbec tomu nerozumí,
předstírá však, že to umí.
Kdekdo nevěřícně čumí,
po skalinách bory šumí.
Vědomosti nemá žádné,
ale tvrdí, jak vše zvládne.
Mezi vámi má to snadné,
jednooký slepým vládne.
Kopec
(červenec 2018)
Já nejsem holt žádnej sportovec,
proto když mám vylézt na kopec,
kde rozhlížel se Čech praotec,
tak připustit musím nakonec,
že vypadám jako pitomec.
Hastrmanovy udičky
(červenec 2018)
Sedí si hastrman u černé vodičky,
pro sebe šije tam červené botičky.
Okolo rostou tu stařičké vrbičky,
na které rozvěsil svázané pentličky
mající úžasné lákavé barvičky.
Kdopak se nachytá na jeho vějičky
tak jako rybičky
na jeho udičky,
když z vrby cinkají mámivé rolničky?
Na tyhle barevné a zrádné vábničky
chce vodník přivábit početné lidičky,
aby mu přinesli své lidské dušičky.
Dlouho už střádá si pro duše hrníčky,
na které přiklopí maličké pokličky.
Však za ně zaplatil veliké perličky!
Ze svojí mošničky
přidal dvě kuličky
a musel přikápnout tři vílí slzičky.
Hrnečky schová si do vodní světničky,
pěkně je rozvěsí tam mezi poličky.
Nohy si natáhne hned vedle cestičky,
pohlédne pod šosy na malé loužičky,
zamlsá puškvorec ze svojí lahvičky,
spokojen zabafá tabáku z fajčičky.
Tak pozor dětičky!
Držte se mamičky,
ať si vás hastrman nestáhne z lodičky.
Před důchodem
(červenec 2018)
Do důchodu už mám jenom kousíček.
Ačkoli možná jsem nebýval šereda,
už nejsem, dámy, žádný váš zajíček.
Svou holou hlavou připomínám skinheda,
Krakonoše zas plnovousem bílým.
Ach, dlouho už tomu, kdy byl jsem nezletilým.
Čas dávno mi vzal všechno moje mládí,
ten zrádný čas mi vzal úplně všechno snad.
Jiní proto dnes krásné holky svádí,
obdivují se půvabům všech jejich vnad.
Já obdivovat je sice můžu též,
ty však mladá a krásná už stejně nebudeš.
Úroveň
(červenec 2018)
Sešlý jsem věkem i duchovně,
kam já se na tebe hrabu,
nedosáhnu tvojí úrovně.
Nemám na takovou babu,
co sedává v české sněmovně
a přemýšlí si tam o hovně.
A proto na tebe dlabu!
Bůh Babiš
(červenec 2018)
Babiš není žádným bohem,
když nevládne státním dluhem.
Chce poroučet všem a všemu
dluh furt stoupá na objemu.
Pán Babiš náš sebestředný,
podnikatel bezohledný.
Babiši Babiši,
jsi dobrý kocour na myši?
Maká chudák na sám doraz
však nebere vůbec v potaz
dvě třetiny nevoličů,
co ho zbavit chtělo klíčů
od kasy i od úřadu.
Copak vážně lidi kradu?
Babiši, Babiši,
tak proč nás nikdo neslyší?
Někdo neví, která bije,
hlavně, že chce do Unie.
Kdo ho volí, proč to dělá?
Babišova imidž skvělá
zblbnout může hlupáky,
co jsou krátký na ptáky.
Bureši, Babiši,
náš estébáku nejvyšší!
Želvy v salátu
(červenec 2018)
Zbloudily želvy v salátu,
což rozčílilo pantátu.
Natloukl želvám krunýře,
až na nich mají puchýře.
Myš v láhvi
(červenec 2018)
V mé pivní láhvi plave myš,
nejspíš měla v té láhvi skrýš.
Vlezla dovnitř v nesprávnou chvíli,
v pivovaru už to nezjistili.
Neschopen slov sotva hlesnu,
zírám na myš jako ve snu.
I když dávno není už živá,
stejně se nemůžu napít piva.
Nestíhám
(červenec 2018)
Roky letí, nestíhám,
život marně dobíhám.
Kdybych sednul na koně,
dobíhal by pak on mě.
Notorik
(červenec 2018)
Proč jen sis brala notorika,
co si pití neodvyká?
Díky té tvojí věčné péči
nechce se už nikde léčit.
Marně mu uzamykáš flašky,
na nervy brát musíš prášky
a nevíš, co je erotika.
Nejspíš se tě už netýká.
Netušíš, co si s tím máš počít,
s kým jiným chceš znovu začít.
Život ti mezi prsty teče,
zbav se toho povaleče!
Jiná doba
(červenec 2018)
Určitě už jsi to slyšel,
všechno že je jinak dneska.
Kdysi telegram by přišel,
dnes ti dojde esemeska.
Tenkrát byly kalkulačky
dnes počítač máš osobní,
chleba býval za tři kačky.
Však víš, už je to mnoho dní.
To jsi býval ještě mladý
a nesměl jsi za hranice.
Takových nás byly řady,
co zůstali v republice.
Kdo utekl přes oceán
třeba až do Austrálie,
není tolik poznamenán
a snadno si ruce myje.
Za soudruhů temno bylo,
strach dnes proto z tebe čiší,
aby se to nevrátilo.
Moc se dnes od tenkrát liší?
Divná tehdy byla doba,
jen málokdo jí rozuměl.
Všem zůstala zášť a zloba,
tys zbavit se jí neuměl.
Proto nechceš komunisty,
by národu poroučeli.
Každý je tak sebejistý,
jak by ryzí duši měli.
Faleš jim však táhne z huby,
zapomněli na minulost.
Nemáš už jich plné zuby?
Já mám těch lumpů taky dost!
Nehoda mého robota
(červenec 2018)
Spadl můj robot do tůně,
dlouho jsem marně ho hledal.
Říkal, že vůbec nestůně,
na jeho řeči já nedal.
Robot je rozbitý zpola,
když zrezivěly mu šroubky
a jeho železná kola
ztratila některé zoubky.
Nechci ho hodit do strže,
musím mu vyměnit díly,
jinak si párkrát zavrže
a dojdou mu všechny síly.
Kdopak mi potom pomůže
z postele znovu na nohy,
když zrezlý robot nemůže
plnit své běžné úlohy?
Pak mě to náhle napadlo:
nového koupím robota!
Novější má on tykadlo,
kol tůní se tak nemotá.
A má na hlavě žárovku,
na cestu vždycky mu svítí.
Vím, že nebude za stovku,
však bez něj mám život v řiti.
Babišova taktika
(červenec 2018)
Jako přesná matika,
které chybí logika,
je Babišova taktika,
jak ovládnout tuhle zemi.
A tak každá kritika
na tohohle cynika
nese svoje rizika,
v rozporu je s nadějemi.
Dívej se mu do očí!
Když je zrovna výročí,
Babiš zvolna vykročí,
divnou vládu na hrad nese.
Někoho tím vytočí,
píle prý se zúročí.
Nikdo mu na to neskočí,
že jak mraveneček v lese.
Je v tom jistá tragika,
když hradního komika
zpitého jak mužika
slyšíte pak večer žvanit.
Marná moje lyrika,
když proruská etnika
hrozí rukou z publika,
jak Zemana chtějí bránit.
Než se vítr otočí,
než pozvedneš obočí,
vstříc rudochům vyskočí
podivná to maškaráda.
Kdopak s touhle svoločí
konečně už zatočí,
než nás všechny zotročí
Babišova nová vláda?
Klíček v kanále
(červen 2018)
Spadl mi do kanálu klíček
od mé spořící kasičky.
Teď aby mi půjčil strýček
na tvoje nové botičky.
Zpátky do Afriky
(červen 2018)
Chci zpátky do Afriky zase,
zas obdivovat se té kráse,
vidět tam zuby krokodýla.
Ó, snadno bys mě přemluvila...
Když prostě miluješ Afriku,
třeba večeři u černochů,
tak za podvečerních pikniků
máš velký strach i z malých hrochů.
Pečlivě si vedeš svůj bloček,
jak sledoval jsi sloní stopu,
jak jsi objevil smečku koček,
vyfotil krásnou antilopu...
U vody spatříš vodušky,
zoborožce, koplíka, vlhy,
impalí maličké parůžky,
za deště válejí se mlhy.
V Africe nerostou jabloně,
jen baobaby a pryšce,
zato však uvidíš pakoně,
dobrou dáš šakalům, ne lišce!
Potěšen budeš z paviána,
z tarantule nebo z opice,
nadšený z barevného rána,
jaké poznáš jenom v Africe.
Když prvně uvidíš levharta,
když gepard zapřede hluboce,
jako bys tam našel Mozarta,
africkou hudbu a emoce...
Špatnou už z toho mám psychiku,
jak velmi postrádám Afriku.
Chci znovu zas tam za zvířátky
Chci zkrátka do Afriky zpátky...
Mladá dáma
(červen 2018)
Dneska večer v chladném chrámu
potkal jsem já mladou dámu.
Sukni měla strašně krátkou,
to šetřili nejspíš látkou.
Modlila se v lavici,
že chce býti brzy matkou,
proč to Bohu neříci?
Tak jsem tě vzal kolem ramen,
pak řekli jsme nahlas amen.
Vedu si tě domů k sobě,
dobře bude mně i tobě.
Když víno si nalejem,
uděláme i to robě
a trochu se zahřejem.
Nahatí
(červen 2018)
My oba jsme se narodili
nahatí do své postýlky,
přitom jsme vůbec nesmutnili
pro tričko ani trenýrky.
Proto nás vždycky pobavily
ty striptýzové večírky,
kde jsme se celí rozjařilí,
vysvlékli z každé košilky.
My oba jsme se narodili
na svět docela nahatí.
Jestli jsme koho urazili,
tak ať nám šaty zaplatí.
Chtěl bych ještě jednu ženu
(březen 2018)
Chtěl bych ještě jednu ženu,
však takovou už neseženu.
Proto nežli skončím v truhle,
ponechám si jenom tuhle.
Než mi oči přijde stlačit,
tak mně bude muset stačit.
Stařecká
(březen 2018)
Už se mi lásko ztrácí z hlavy vlas,
jen těžko někdy vyraší mi zas.
Už mi špatně moje nohy slouží,
pokřivená záda děsně bolí.
Zvláštně se mý tělo bytem plouží,
jistě začnu chodit brzo s holí.
Venku neobejdu už ani louži,
pokud mi někdo jiný neposlouží.
Stáří je věru strašně divná věc,
vidíš to jasně, prostě spadla klec.
Jako želva kolem tebe kroužím,
neběhám už jako žádný srnec,
brzy se sám vůbec neobsloužím,
neunesu ani prázdný hrnec.
Avšak milovat tě, to stále toužím,
strašlivě se tím, lásko moje, soužím.
Shakespearovská inspirace
(březen 2018)
V divadle hledím na Othela,
jak škrtí svoji Desdemonu,
a napadá mě paralela.
Tak počkej, až dojdu domů...
Politicky opilecká
(březen 2018)
Evropu kdo těžko kouše,
nechť pohledí na Milouše.
V Číně, v Rusku jsou mu drazí,
co na tom, že tam jsou vrazi,
zloději a podvodníci?
Neboj se to nahlas říci!
Milouš, ta hradní zombie,
moc rád se s nimi napije.
V Čechách teče becherovka,
v Číně saké, v Rusku vodka.
Že by zvedli Britům zisky,
nesnášejí skotskou whisky.
Opilí jsou i svou mocí.
Jak králové jednoocí
mezi spoustou slepých ptáků
dávají si do zobáku.
Co se děje? Svět se diví...
Kdypak všichni vystřízliví?
Po roce vánoce
(prosinec 2017)
Nemají skoro nic na práci,
nebydlí však v žádném paláci,
pod mostem mívají matraci.
Jsou to jen dva staří somráci,
co bídou se jim svět odplácí,
když nikde už nejsou domácí.
Pod dekou děravou spávají,
že jednou bude líp, doufají.
Rohlík si ukradnou potají,
jinak se snad ani nanají.
Častokrát spolu se hádají,
jinak si co říct už nemají.
Potkal jsem je znovu po roce,
když cosi sbírali ve stoce.
Cloumají hned se mnou emoce,
usměju se na ně široce
a dám jim košíček s ovocem.
Vždyť jsou dnes přece zas vánoce!
Komár
(prosinec 2017)
Když letěl komár okolo,
pososat krve se mu zachtělo.
Zamířil mi ihned na nohu,
zaujal vhodnou sací polohu.
Posedlý mou teplou krví
nasosal hned si svůj doušek prvý.
K druhému ale nedostal se,
stalo se to, co stát má se.
Co bodá mě, odhalím hned,
než komár k obědu si řádně sed,
než dočkal se mít dost potravy,
z komára rázem flek je krvavý.
Napadá mě teď slov mnoho,
tož poučení si vezmi z toho:
Když totiž mi někdo pije krev,
tak stihne ho můj krutý hněv!
Tajemství
(říjen 2017)
Tajemství šeptám ti potají,
že se dnes zrodil den nádherný.
Někdy se věci tak stávají,
za čas zlý, který je nezměrný,
po noci, v níž bývám nevěrný,
v níž dívky něžně mne líbají,
sladké své písně mi zpívají.
I když zpěv často je průměrný,
jím do svých ložnic mě lákají.
Krásné je ráno, když posnídám.
Všechno se jedenkrát otočí,
já z lásky se tady zpovídám.
Chci s tebou hledět si do očí,
nezvedej proto své obočí,
od zítra dívky už nestřídám,
zítra tě znovu zas uhlídám.
Tajemství do světa vykročí:
Já tebe miluji, povídám!
Verše k volbám
(říjen 2017)
Volte rychle, rychle volte,
zmást však sebe nedovolte.
I když slíbí hory doly,
spoustu toho nablábolí.
To je verbež, kakraholte!
Zvoleno je věru divně,
volili jste emotivně.
Po volbách vám bude běda,
s těmihle se vládnout nedá,
každý mluví negativně.
Všichni se teď tváří zplihle,
ten ne s ním a ten zas s tímhle.
Zpupnou řečí zdi si staví,
všichni stejně odmítaví,
i když patří cihla k cihle.
Jeden je přec jako druhý,
jako olympijské kruhy
rozliší se jenom barvou.
Prachy do kapes si narvou
a z nás budou mít jen sluhy.
Chtěl jsem ti složit básničku
(říjen 2017)
Chtěl jsem ti složit básničku,
však duše má zní prázdnotou.
Raněný ať jsem slepotou,
ať věčně bloudím temnotou,
když neuroním slzičku.
Oslněn tvojí čistotou
marně ti hledám hvězdičku.
Nepočkám ani chviličku,
naleju sobě skleničku,
sám budu se svou samotou.
Varovná
(srpen 2017)
V Evropě se všecko daří,
jak když blbec hospodaří.
Příkaz jeden za druhým
mění už lidi v soudruhy.
Hajzlík všude platit musíš,
tak dřív mysli, než to zkusíš.
Mince nežli seženeš,
před závorou se posereš.
Evropa je věru skvělá,
Evropan nic nenadělá,
dobře se má, takže co?
Přehlíží všechno s noblesou.
Mnozí toho využijí
a jsou jako klubko zmijí
stojíc proti slepýši.
Evropan přec je na výši!
Islámistu vřele vítá.
On však jako šelma lítá
zavrčí své "Ty ty ty!"
a spěchá stavět mešity,
minaret vedle kostela.
Hleďte však na to zvesela!
Místo Jana Křtitele
teď oslavujte mstitele.
Pomsta za to, jak jsme vstřícní,
změní naše kosti lícní
v holé lebky bez tváří,
až výbuch bomby zazáří.
V davu jako jeden z mnoha
terorista nezná boha,
Alláh je mu ukraden.
Jeho to bude zítra den!
Dětí je mi nejvíc líto.
Biti budou jako žito,
když do školy bez burky
ponesou sobě bačkůrky.
Slitování nikdo nemá,
burka je věc nepříjemná.
V tvářích nezříš vůbec nic,
ba ani moudrost učebnic.
Co jste chtěli, tady máte!
Opakujte po sto páté:
My z Evropy soudruzi,
my podlehli jsme iluzi.
Sebereflex není v módě,
ani návrat k rodné hroudě,
jen trouba však nechápe,
kam Arab až se vydrápe!
Probuďte se, lidé drazí.
Mně už z toho vážně mrazí.
Zamkni vrátka, bratříčku,
modli se za svou dušičku.
Čehožpak se ještě dočkám?
Z Kájínka je zase občan,
moc závisí na ropě
a Turek hrozí Evropě.
Co s tím, to je na Tobě...
Babišovecká
(srpen 2017)
Podporuješ Babišovce?
Nebuď jako tupá ovce!
Tihle kozli - zahradníci
lžou ti posté, potisící.
Estébé by radost měla,
jaká je dnes doba skvělá.
Dnešek už je zas jak socík!
Lační peněz, lační moci,
že jim jde o naše blaho?
Však nás přijde pěkně draho!
Ví snad někdo, kam nás ženou?
Svoboda je na kolenou.
Divné divení
(červenec 2017)
Nikdo se celkem nediví,
když dědek rychle šediví.
Div je, že ho bába bílá
dávno ještě nazabila.
Než mi z udivené huby
vypadají všechny zuby,
jenom zkuste mi vlas zkřivit.
Pak se teprv smíte divit!
Balada o mladé vráně
(červen 2017)
Jednoho dne takhle zrána
přiletěla černá vrána.
Sedla ve vsi na zápraží,
v kaluži že hrdlo svlaží.
Osudem však je jí dáno,
že poslední je dnešní ráno.
Hladem celý zdivočelý
flintou ji pán domu střelí.
Nečekaná je to zrada,
tahle vrána je tak mladá!
Na pána i na sousedy
zakrákala naposledy.
Kdepak skončí naše vrána?
Na talíři milostpána!
Kuchařka když je slovutná,
pánovi jistě zachutná...
Malá noční můra
(červen 2017)
Moje první noční můra
nebyla ani veliká.
Žádná divná děsná stvůra,
jenom jsem spolknul dudlíka.
Dnes mám můry mnohem horší,
k smrti jsem ráno vyděšen.
Pronásledují mě hroši,
takový mívám hrozný sen.
Řekou plnou krokodýlů
před hrochy marně utíkám
a vzpomínám prvních dílů,
kdy jsem si spolknul dudlíka.
Kolikrát?
(červen 2017)
Kolikrát už došly ti všechny nápady?
Kolikrát strachem ztuhly ti žíly?
Kolikrát padla jsi do špatné nálady?
Kolikrát jenom došly ti síly?
Kolikrát záda jsi musela ohýbat?
Kolikrát zašlápla's sedmikrásku?
Kolikrát musela ses tajně ukrývat?
Kolikrát už zradila jsi lásku?
Kolikrát jsi zažila smutné loučení?
Kolikrát ďábla jsi měla v těle?
Kolikrát jenom jsi zažila soužení?
Kolikrát jsi stála zkoprněle?
Kolikrát to všechno bylo a bývalo?
Kolikrát ráda jsi zapomněla?
Kolikrát už v tobě se něco vzepjalo?
Kolikrát jenom ses rozvoněla?
Kolikrát mi podáš svou ruku pomocnou?
Kolikrát směr určíš na rozcestí?
Kolikrát pohladíš mou duši nemocnou?
Kolikrát poznáš radost i štěstí?
Kolikrát k tobě šťasten a rád přijedu?
Kolikrát půjdeme na procházku?
Kolikrát ještě se podíváš dopředu?
Kolikrát ještě poznáš mou lásku?
Hradní zdraví
(červen 2017)
Hradní pán prý kypí zdravím,
snad se ho už brzy zbavím.
Jinak probůh hradní síně
budou brzy patřit Číně!
Trapný už je, až to bolí,
chudák potácí se s holí
a na další trapnou schůzku
míří s námi kamsi k Rusku.
Chce být ještě zvolen znovu
a dostat nás do okovů
čínských a ruských soudruhů?
Nechci jim dělat posluhu!
Loupeživá
(červen 2017)
Když jsem vlez naposled do banky,
držel jsem v ruce pistoli.
Na loupež jak podle čítanky,
se dvěma ročníky měšťanky,
troufnout si může přec kdokoli.
Pytel mám naplněn za chvíli,
a už ho vláčím z banky ven.
Co mě však strašlivě rozčílí,
když na mě zásobník vystřílí.
Proč tolik plýtvají střelivem?
První kulka hlavou mi vrtá,
nedostanu se k odporu.
Třetí rána mi život škrtá,
mine mě teprv kulka čtvrtá,
když ztrácím už v nohách oporu.
Padám k zemi hlavou na pytel,
pořád mám plný zásobník.
Že byl jsem chudý jak učitel,
přivítá v ráji mě Stvořitel,
jako bych nebýval pistolník.
Bodavá
(červen 2017)
Sednul jsem tuhle na vosu,
vosa mě štípla do nosu.
Než mi otekl nos celý
a měl jsem ho jak okurku
přiletěly ještě včely,
hned honily mě po dvorku.
Utéct se jim věru nedá,
dohnaly mě u souseda.
Bodaly mě mezi oči,
až se dvorek se mnou točil.
Když jsem na zemi byl stržen
tou krutou včelí zábavou,
přilít na mě ještě sršeň
a zakroužil mi nad hlavou.
Pak mě píchnul do zadnice,
bolestivě převelice.
Dlouho jsem se z šoku léčil
a lékař mě ubezpečil,
že nikdy to nepřestane.
Tak vosy, včely, sršáni
strach mi ženou neustále
a šedivím z nich ve skráni.
Od doby té, jak každý ví,
já nemám rád hmyz bodavý.
Na ledu
(únor 2017)
Praštil jsem sebou na ledu
jak jenom já to dovedu.
Myslím, že mám zadek vejpůl.
To bude zas zítra klepů,
až půjdu ráno ulicí
s tou potlučenou zadnicí.
Vzhůru k nebesům
(únor 2017)
O zimních nocích hledívám na nebe,
já sám z mezihvězdného pocházím prachu.
"Jsi kdes tam nahoře, mimozemský brachu?",
začasté ptávám já se sám sebe.
Myriáda hvězd vůkol se třepotá,
všechny ty vesmíry nekonečných dálek.
Touhy po poznání člověk by se zalek,
vždyť se mu z toho hlava zamotá.
Jednou snad dohlédnem do konců všeho,
potkáme též mnohá podivná stvoření,
třeba jen v míru a možná nás vyplení
a můžou být i rozumu mdlého.
I ke mně Nerudův hvězdný hlas vane.
Století páry je už tak dávno to tam,
však stále po zemi šlape naše bota.
Kdo ví, co za sto let nám se stane?
Osudný sud
(únor 2017)
Hrál jsem si ve sklepě se sudem,
nechápu, co mě to napadlo.
Ten soudek stal se mým osudem,
když víko nade mnou zapadlo.
Ožralý křičel jsem do noci,
o pomoc hulákal zvesela.
Nebylo však už mi pomoci,
utopil jsem se tam docela.
Bestie
(únor 2017)
Bestie divé z vesmíru,
mimozemšťani s anténou,
jsou krutí a oškliví nadmíru,
celé lidstvo nás vyženou.
Když nevyženou, zabijí,
boj ten neskončí remízou.
Já bojím se i lidských bestií,
tím víc, že právě lidmi jsou.
Kosmická
(únor 2017)
Pod skaliskem na Venuši
já prohlížím si svoje pírka.
Mokrá je mám, na mou duši!
V paměti mé je velká dírka,
jakpak jsem přistál na Venuši?
Nejspíš to byla něčí mýlka...
Je tu se mnou malá dívka,
mnohé ještě vůbec netuší.
Uplyne jen malá chvilka,
než svoje peří si vysuší.
Potom si sedne na motýlka,
na křidélka jemu zabuší.
Krásná jako z Marsu víla
daleko letí do vesmíru,
kam už nikdo nevysílá.
Doufá tam najít černou díru,
kde by, ta holka pošetilá,
šťastně si žila v klidu, v míru.
Kam já poletím z Venuše?
Pravděpodobně k nám na Měsíc,
kde žijí jen vlídné duše
bez závisti, hříchů, bez věznic.
Tam snad já, krom mojí Libuše,
nebudu postrádat zhola nic.
Blbec
(prosinec 2016)
V Praze kdesi na Kampě
sedí blbec na lampě.
Jen tak čučí na nebe,
myslí přitom na tebe,
až se lampa kolébe.
Nad hlavou má obláčky,
žes mu dala kopačky
a odjela kočárem
za svým novým pardálem.
A co teď s tím stožárem?
Asi jsem ten blbec já.
Či se mi to jenom zdá?
Nevím, neznám, nechápu...
Kam se ještě vydrápu
po lampě a v kabátu?
Zavřou-li mě do cely
nebo když mě sestřelí,
nikdo smutný nebude
nad tímhle mým osudem.
Jeden blbec ubude!
Bacha na mě!
(prosinec 2016)
Dej si na mě bacha hochu,
nemám dobrou náladu.
Jestli naštveš mě jen trochu,
napadnu tě zezadu.
Zatáhnu tě do kutlochu,
sáhnu v kapse pro punčochu
a chytím tě za bradu.
Uškrtím tě jak králíčka,
ubráníš se těžko jen,
Umím to už odmalička
i když budeš ozbrojen.
Přijde pro tě Smrt kmotřička,
potom spatříš andělíčka,
a já budu spokojen.
Kámasútra
(prosinec 2016)
Zkoušel jsem doma kámasútru
na lůžku plném ostrých šutrů.
Dáma, co si to vymyslila,
změnila mě tím v nekrofila.
Vzpomínáš?
(červenec 2016)
Zastav se v lesíku tam u palouku,
kde dlouhá už léta jsme nebyli.
Vzpomínáš pod lesem na tu louku?
Dneska tam roste zlaté obilí.
Líbával jsem tam tvé horké dlaně,
vzpomínky se v hlavě stále točí:
Vůkol vidíš, jak se pasou laně,
když ke mně přicházíš po úbočí.
I dnes nad strání Boží muka stojí,
u lesa mihne se jelen v spěchu,
milencům prsty se v dlaních spojí,
když na měkkém milují se mechu.
Na tom mechu i já tebe miloval,
bez dechu dlouho jsme pak zůstali.
Já vlastní verše jsem ti citoval,
skočit jsme chtěli spolu se skály.
Jeden bez druhého nechtěli jsme žít,
jen dál se milovat bez přestání,
plnými doušky naši lásku pít
a stále slýchat její vyznání.
Má láska ni po letech neuvadla,
já stále hluboce tě miluji,
ať kráčíme spolu do divadla,
a nebo mi šedesát vinšují.
Poděkování gratulantům
(červenec 2016)
Hlavou se mi dneska honí,
že letos není jako vloni.
Nechce se mi ani psát,
že už je mi šedesát.
Za přání všem díky patří,
však kdopak z vás mě zaopatří,
až mě stáří semele?
Tož netvařte se kysele!
Já teď taky hubu šklebím,
když se zrovna neškaredím
nebo neklepu se vztekem.
To bude tím hrozným věkem!
Dar k šedesátinám
(červenec 2016)
Když člověku je šedesát,
co by si tak mohl přát?
Vy jste chytří, vy to víte,
a jistě mi to nadělíte.
Čeho že mi chybí trocha?
Nestačím se tomu divit.
Vida, dali jste mi hrocha!
Tentokrát je velký, živý...
Hroch je moje milé zvíře,
zatím však jen na papíře.
Však určitě ho navštívím
ni chloupek mu nezkřivím.
Ten hrošík přece patří mně,
certifikát na něj vlastním.
Tak netvařte se nevinně,
mazaní jste všemi mastmi.
Thug je jméno jeho hroší.
Mrkvičku mu vezmu v koši
nebo nůši jetelíčku
má rád na svém jídelníčku.
Nelze dát mu dobrot mnoho,
daleko to mám z kuchyně.
Můj hrošík je sice v zoo,
avšak v zoo až v Londýně.
Šílenství
(červen 2016)
Šílenství mnou trpce zmítá,
až připadám si proketý.
Budím děs jak šelma lítá
a nejsou na to tablety.
Naděje kdes v mojí mysli
mi nedopřává oddechu.
Napjaté jsou moje smysly,
než večer lehnu bez dechu.
Třeba jednou najdou prášek
co pomůže mi od běsů.
Zachechtám se jako šašek
a mrtev padnu bez hlesu.
Návštěva čínského soudruha
(březen 2016)
Přijel soudruh, na mou věru,
až z čínské země daleké.
V ulicích máš uzávěru,
tak jen se toho nelekej.
Mažou mu med kolem tlamy,
hlídají ho zleva zprava.
Nevzpomenou dalajlámy,
nebere to moje hlava.
Dívejte se na Milouše,
jak mu leze do zadnice,
jak zase má rád komouše!
Toť proti vší je logice.
Soudruh u nás, marná sláva,
miliardy naslibuje,
a nás bude bolet hlava,
až si Čechy uzurpuje.
Plná jeho prkenice
si koupí celou Evropu.
Soudruzi si jen mnou ruce,
z radosti skáčou do stropu.
Je mi z toho celkem k blití,
svobodu tu máme divnou.
Čínská rudá vůkol svítí
a ty na ní nesmíš plivnout.
Přijel soudruh, na mou věru,
až z daleké čínské země.
Já se z něho neposeru,
hradní pán by taky neměl.
Ivě k šedesátinám
(březen 2016)
Nebudeme se Ti smát,
že už je Ti šedesát,
čas je jako dravá řeka,
i nás to už brzy čeká.
Ještě neznáš mariáš
a tak mladší se nám zdáš.
Jen kanastu s námi hraješ,
mládí ale nevyhraješ.
To už dávno prchlo v dál,
jeden by se nenadál.
Tak Ti přejem hodně zdraví,
ať Tě život stále baví!
Chystám se do Afriky
(únor 2016)
Nežli mladou děvu lepou
(copak bych s ní dělal asi?)
do Afriky radši s Pepou
(bez ohledu na počasí).
Kolena se mi už klepou!
U nějaké vodní plochy
(bez novin a telefonů)
zas se vyspat mezi hrochy
(nebo třeba blízko slonů).
Hleďme na ně, na tlusťochy!
Už se těším, marná sláva
(nikdo mě už neodradí),
zítra jedu, jasná zpráva
(hrochům čumět na pozadí).
Afrika je jiná káva!
Když ho voda neukryla
(k řece půjdu s nedůvěrou),
spatřím snad i krokodýla
(jestlipak mě nesežerou?)
a doufám jen, že lidumila.
Kdybych měl dát na skeptiky
(špatné zprávy zapomínám!),
tak bych nejel do Afriky
(nejpíš bych jel někam jinam)
a když, tak ne bez paniky.
Jestli se zas vrátím domů?
Neumím já věštit předem,
můžu já říct ledaskomu...
Do Afriky přece jedem,
tak co já vím, u sta hromů?
Dopis od tebe
(leden 2016)
Přišel mi od tebe dopis,
dopis rukou psaný.
Na jeho konci byl podpis
slzičkami slaný.
Ten dopis jsem ani nečet,
když zmáčen je solí.
Nechtěl jsem jako ty brečet,
vždyť rozchod tak bolí!
Novoroční předsevzetí
(leden 2016)
Předsevzetí v Novém roce
všichni sobě dáme.
Uvidíme na vánoce,
jak je letos zvládnem.
Vloni se to nevyvedlo,
chtěl jsem totiž zhubnout.
Zato se mi podařilo
dokonale zchudnout.
Tenhle rok chci, pane Bože,
Antarktidu shlédnout.
Vlastním okem vidět mrože,
třeba jenom jednou!
Jenomže mám bronchitidu,
lidé dobří, drazí!
Nesmím jet na Antarktidu,
na ty kruté mrazy.
Kde bych jinde mrože hledal?
To je nabíledni,
že bych Antarktidu nedal.
Nejsem medvěd lední.
A tak sedět doma budu,
bronchitidu léčit.
A jak zaháněti nudu?
Tvojí něžnou péčí!
Silvestrovská detektivka
(prosinec 2015)
Na Silvestra
moje sestra
strašlivě se ožrala.
Jako prase
střískala se,
že se sotva hýbala.
Ségru tuhou
s naším sluhou
neseme do ložnice.
Krev vystříkla,
když se svlíkla,
propadáme panice.
Rána střelná
je smrtelná
uprostřed když srdce je.
Jedním rázem
letí na zem.
Když dopadne, nežije.
Kterej debil
ségru střelil
a kdopak má pistoli?
Hledám bratra,
začnem pátrat,
mohl to být kdokoli.
Vidím strýce,
jak za svícen
strká cosi velkého.
Je to finta
nebo flinta?
Či snad něco jiného?
Děda hladem
suši krade,
nepohrdne příborem.
Hleďme straku,
má ho v saku!
Civím na něj s odporem.
Ségry klíček
našel strýček
u pokoje nahoře.
Tam pistole
je na stole,
měla býti v komoře.
Dávej bacha,
říká brácha,
otisky z ní sejmeme.
S čímpak asi
se vytasí,
až se záhy sejdeme?
Je to jasné!
Brácha zhasne
a šeptem mi sděluje,
kdo jsou asi
ségry vrazi.
Co slyším, mě šokuje!
Já ji skolil,
zablábolil.
Lekci ji prý udělil!
Než by bratr
šel za katr,
radši se hned zastřelil.
Teď se zase
jako prase
budu muset opít sám.
Dva funusy
se mi hnusí
když na hřbitov klopýtám.
Hoří svíce
od prastrýce.
Kdo k funusu se připojí,
zří od táty
nápis zlatý:
Spočívejte v pokoji.
Než tu tryznu,
radši zmiznu
tam do dáli za hory.
I ve stanu
tam zůstanu,
co mi stačí úspory.
V cukuletu
"Mějte se tu!",
otáčím se od vrátek.
Ve světě si
žiju kdesi:
nevrátím se nazpátek!
Moje hlava!
(prosinec 2015)
Kopla mě do hlavy kobyla
a pravděpodobně mě zabila.
Nejspíš měla dosti upito,
ani jí nebolelo kopyto.
Hlava má po cestě se koulí
bezmocně do světa oči poulí.
Netuší hlava, kde má své tělo
a kde jí to tělo zapomnělo.
Dokoulela se na koleje
a hned viděla, že zle je, zle je!
Nevěděla chudák ani jak
rozmáznul ji po pražcích osobák.
Kat
(prosinec 2015)
Copak jsi člověče za případ?
Jak z tebe mohl se státi kat?
Proč stavíš už asi potisící
tu strašnou velikou šibenici?
Když strkáš hlavu do oprátky,
neexistuje cesta zpátky?
Čípak to hlava a proč je tady?
Je vrahem či dopustil se zrady?
Což nemáš pochyby o smyslu katů,
když oblékáš krvavě rudých šatů?
Má přemýšlet mistr popravčí?
Jdou na smrt, tys jim jen výpravčí.
Rychlé tvé zatáhnutí za madlo
pod nimi otevírá propadlo.
Krk jim pak utáhne tvoje smyčka,
červené šaty máš, ne však líčka.
Poprava pro tebe běžnou prací,
výčitky večer se v pití ztrácí.
Ač tvoje řemeslo zaplatí zlatem,
já nikdy bych nemohl stát se katem.
Něco ke čtení
(prosinec 2015)
Zase už blíží se krutá zima,
ptáci odlétají k jihu.
Mrazivé dneska je ranní klima,
tak doma otvírám knihu.
Děsivý horor mou mysl zmáhá,
vždyť i mě chce někdo zabít!
Potokem krev teče, kdo zná vraha?
Musím si kořalku nalít.
Vyděšen k smrti začínám píti,
budu tak zakrátko v lihu.
Teprve lampa když nocí svítí,
zavírám tu hrůznou knihu.
Do rána nemůžu potom usnout,
psychiku nemám v pořádku.
Proč jsem jen četl tu knížku hnusnou?
Měl jsem si přečíst pohádku.
Kuchyňská láska
(prosinec 2015)
Samou láskou bych tě sežral,
však lepší bude bifteček.
Kdo by tebe třeba neznal,
ten padl by ti do léček.
Vařečkou ty světu vládneš
v kuchyni jen se otáčíš,
jako cukrkandl sládneš
a myslíš, že mě omráčíš.
Dočkám já se jednou jedu,
co nasypeš mi do jídla.
Poznat to včas nedovedu,
jen kdybys mě snad pobídla.
To by bylo podezřelý,
že v číši jed krysí mám
za trest, jak jsem vyhořelý,
jak dlouho si tě nevšímám.
Nadutec v Číně
(září 2015)
Tak Milouš odjel nám do Číny,
našinec aby se věšel.
Zapomněl snad ruské zločiny,
s Putinem když se tam sešel?
Nikdo tu nadutost nechápe.
Že by zas ožral se dneska?
Copak se z ostudy vychrápe?
Vždyť jenom komouš mu tleská!
Hlavně, že dostal tam panáka,
rýžovou pálenku zkusil.
Vodka, ta taky ho přiláká,
vypít jí hodně už musil.
Pohleďte na toho křiváka.
Na hradě násosku máme,
ochlastu, lumpa a pijáka!
Proč rudý je tak, se ptáme.
Stařecký třes snad má na mozku,
dnes už se nevyzná v ničem.
Vzít na něj měli by rákosku
a ještě spráskat ho bičem!
Uprchlík
(září 2015)
Uprchlík zas prchá Evropou.
Kde skončí, to nikdo nezná.
Odevšad mnozí ho vykopou,
prchá tak od konce března.
Předlouhý však jejich seznam...
Někdo se nad ním i slituje,
jiní ho chtějí brát na hůl,
až se z nich nakonec vyklube
odporná jen banda vrahů.
Ve vládě nemají snahu...
Prchá nám Evropou uprchlík
zavřený k smrti se dusí.
A v Čechách kdejakej tajtrlík,
že se mu uprchlík hnusí.
Tu člověk něco říct musí...
Z takových mám kůži husí...
Někdo mě pověsil
(srpen 2015)
Někdo mě včera pověsil
na silné lano z konopí.
Ještě dneska jsem nevěřil,
že snad to někdo pochopí.
Teď vidím, všichni jsou rádi,
jak krásně se tady houpám.
Vstříc mému útlému mládí
má duše k nebi teď stoupá.
U brány nebeské tápe
duše má, kde jak zhřešila.
Přitom už docela chápe,
proč ty jsi mě pověsila.
Tys dala na půdu lano,
by ses mi tak pomstila
a včera už brzy ráno
docela ses mě zbavila.
A tak si visím a pláču,
smiřuju se se smrtí.
Čekám, že takovou káču
kdos jiný za mě uškrtí.
Vrána
(srpen 2015)
Jednou takhle brzy z rána
sedne na mě černá vrána,
Na hlavu dvakrát mi skočí,
vyklove mi obě oči.
Vášeň ve mně rychle zchladla.
Neuzřím už tvoje ňadra
ani malou pihu v klíně,
jako kvítek na pustině.
Černý je to pro mě čtvrtek,
jsem teď slepý jako krtek.
Když je všude jen tma tmoucí,
nechce mi dál srdce tlouci.
Myšlenky zlé mi dozrály,
chci skočit někde ze skály.
Však na cestu už nevidím,
jen jednookým závidím.
Služební cesta
(srpen 2015)
Vždy když jedu na služebku,
pokaždé mám z toho depku.
Ať už jedu busem, vlakem,
hnedle mívám problém s tlakem.
Pročpak vím to vždycky předem,
že to zase pozdě jede?
Lepší byly koněspřežky.
Příště půjdu radši pěšky.
Pěšky na služební cestu
půjdu já od města k městu
zdravě na čerstvém povětří
a za jízdné se ušetří!
Touláš se po hvězdách
(červen 2015)
Každou noc o tobě se mi zdává,
po hvězdách kdesi se touláš.
Pod nebem hlubokým měkká tráva,
seshora dolů jen mžouráš.
Marně tak tvých očí světlo hledám,
jediný pohled mi nedáš.
Z té trávy zraky své vzhůru zvedám
kde stále ve hvězdách létáš.
Jednou snad potkám tvé oči ve snu
tam v dálce světelných roků.
Do trávy nazpět pak mrtev klesnu,
jak z výšky tisíce kroků.
Vysoké napětí
(červen 2015)
Koupáš se v rybníce,
cákáš jak hadice,
lidí jsou tisíce,
dlouhá řada.
Poté už vzápětí
stáváš se obětí,
vysoké napětí
dolů padá.
Voda hned se vaří,
všichni jsou bujaří,
než jasně zazáří,
náhle vzplanou.
Podobná olihni,
ohnivé bohyni,
škvaříš se ve výhni.
Nashledanou!
O Karlovi i Karlovi
(květen 2015)
Král Karel pro nás postavil most,
však co postaví dnešní vládci?
Ti podobají se spíše zrádci,
žádný z nich mi k srdci nepřirost.
Král Karel v Evropě vážnost měl,
dnes Evropa je spíše k smíchu.
Z téhle Evropy bolest mám v břichu
jako kdybych týdny hladověl.
Naši vládu za nuly mají,
hradní pán Milouš: trapnost sama.
Nepřítelem je jim dalajláma,
avšak agresorům tleskají.
Každý mlčí, až špatně je mi.
Kdo vystupuje nesouhlasně?
Jiný Karel viděl by to jasně:
stále hloub ryjem držkou v zemi.
Včera, dnes, zítra, pozítří
(březen 2015)
Včera jsem uslyšel o otrušíku,
dneska tě, lásko má, posílám k šípku.
Zítra ti připravím výlet do nebe,
pozítří budu už mít klid od tebe.
Včera jsem poprvé viděl Maryšu,
dneska verš poslední tobě napíšu.
Zítra ti do kafe trochu dám jedu,
pozítří v márnici složí tě k ledu.
Záhadná kráska
(březen 2015)
Potkal jsem ji znenadání
jednou ráno za svítání
tak tichou, krásnou a záhadnou.
Teď už mě nic nezachrání,
myslím na ní bez přestání,
jen stěží mé city vychladnou.
Každé ráno schován v křoví,
můj pohled ten její loví.
Ona jen kolem mlčky kráčí,
na pozdrav mi neodpoví,
ani slova nevysloví,
jen zády ke mně se otáčí.
Jednou mi jistě odpoví
a řekne mi, že dávno ví,
že rozumí mému pohledu.
Já koupím pugét růžový
i náhrdelník perlový,
pak k oltáři si jí dovedu.
Hoří
(březen 2015)
Něco hoří
na nádvoří,
zkoumají to inspektoři.
Hoří zrovna
provozovna,
tvoje nová střecha rovná.
Sám jsi škrtnul,
pak jsi zdrhnul.
Daleko jsi neuprchnul.
Když to chtěli,
hned tě měli.
Policisté jsou dnes skvělí.
Pojištění
žádné není,
tak jaképak obvinění.
Policie
chce prémie,
tohle ti však nepřišije.
Plech nehoří,
jak hovoří
odborníci ze zámoří.
Tak si střechu
po výslechu
postav zítra radši z plechu.
Poučení z gauče
(březen 2015)
Z kanape vylítla pružina
a rovnou mojí milé do klína.
Péro má ona celé v klíně,
zaseknuté až ve vagíně.
Bolestí má milá jenom pláče,
na gauči už si nezaskáče.
Dneska však vůbec už nechápe
proč nechtěla nové mít kanape.
Gauč potrestal její lakotu
a já mám naprostou jistotu,
že cokoli nového budu chtít,
tak ráda mě nechá nakoupit.
Co k tomu jen dodat se může?
Trny má přec i nádherná růže.
Kdo z vás klapky z očí si sejme,
spatří v příběhu poselství zřejmé:
I když potkat tě může krutý trest,
vše špatné k něčemu dobré jest.
Vánoční smrčky
(prosinec 2014)
V noci půjdeš tiše, mlčky
do lesa si říznout smrčky.
Světly doma je ozdobíš
a ještě než si zatopíš,
zastrčíš je do zástrčky.
Už přichází čas vánoční,
však lesníci ti úskoční
postříkli tvé smrčky v lese,
že kdo domů je donese,
brzy puch dýše sváteční.
Vánoce máš plné smradu,
házíš smrčky za ohradu.
Ušetřil jsi nejmíň kilo,
tak se ti to vyplatilo
i s pokutou od úřadu.
Pár tisíc s plnou parádou,
vánoce s blbou náladou,
s ostudou jdeš přes sídliště.
Pamatuj si už propříště,
že stromečky se nekradou.
Až půjdu do nebe
(listopad 2014)
Až půjdu jednou do nebe,
možná to bude brzy,
neohlédnu se na tebe,
ať tě to jak chce mrzí.
Pro peníz mrzký špinavý
všechny vůkol jsi zradil.
Málokdo dnes tě pozdraví,
přátelství všech jsi ztratil.
Zůstaň si hochu na zemi,
užívej si to tady,
jen dál si házej mincemi,
kašli na kamarády.
Zbydeš si sám až do konce,
do konce svého žití.
Pro další prachy v kolonce!
Už je to vážně k zblití.
Moskyt
(říjen 2014)
Přilétl ke mně moskyt,
aby se krve mé napil.
Já jsem ho na místě zabil,
aniž jsem mu krev poskyt.
Přemýšlej ponejprve,
když nevíš komu krev piješ.
Co když i ty nepřežiješ?
K čemu ti trocha krve?
Zaječí
(září 2014)
Sedí si zajíc na řepě
a tváří se dost sveřepě,
že ta jeho zaječice
napila se slivovice
a teď se motá po noře.
Dělá tam oči na tchoře
a jestli tchoř ji oplodí,
kdovíco se jim narodí.
Amazonská
(září 2014)
V amazonském pralese,
podivný zvuk nese se.
Nese se k vám z vesničky,
co postavili u říčky.
Nese se řev ukrutný,
že jsem strašně nechutný.
Kajman si mě s kozlem splet
když nocí jsem šel na klozet.
On náhodou chytil mě,
jak tam bloudil bezcílně
a čuměl snad za sebe
nebo možná na nebe.
Jenom kousl lehce si,
teď má z toho depresi.
Nebude už nikdy víc
zírati v noci na měsíc.
Důchod
(září 2014)
Až já půjdu do důchodu,
snad budu mít na hospodu
a dá-li Bůh i na nájem.
Na práci hážu nezájem
a šéfy pošlu do háje.
Klidně mi ten důchod dopřej,
určitě mi bude dobře
jako v ráji na nebesích:
žádný spěch a žádné stresy.
Zahraješ mi na klávesy?
Zavládne jen pohodička,
zbyde mi čas na koníčka.
Do práce pak půjdu stěží,
určitě tam nepoběžím.
Vždyť se na svůj důchod těším!
Devětsil
(září 2014)
Natrhal jsem si devětsil,
ke stropu si ho pověsil.
Devětsil mi sílu dává
nevěřit, jaká jsi kráva.
Yetti (rozšířená verze)
(září 2014)
Zeptal jsem se jednou tety,
jestli existuje Yetti
a jestli ho neviděla.
A hle! Má ho za manžela!
Teď má teta velký smutek,
její Yetti někam utek.
Nevrátil se z Himaláje,
teta celá zoufalá je.
Yetti bloudí kdesi v ledu.
Já popsat vám ho nedovedu.
Když Yettiho však potkáte,
tak určitě ho poznáte.
Dejte zprávu mojí tetě,
ať netrpí v lazaretě.
Trápí jí psycho-doktorka:
Yetti prý není do horka.
Myši
(září 2014)
Když já hledím na dno láhve,
vždycky zjeví se mi náhle
očka malých divných myší.
Potom dlouho neustále
myši nahlas pištět slyším.
Vypadají strašně čilé.
Myšišky, co nejsou bílé,
jak rakve víko černé jsou.
Je jich víc než je mi milé,
snad z láhve na mě nevlezou.
Jak na mě svá očka třeští,
ty myšky mi osud veští.
Do hrobu už mám se chystat,
poslové mi dí nebeští,
neměl tolik jsem prý chlastat.
Smrt sahá mi už na vousy.
Než kosu řádně nabrousí,
složím hlavu do damašku.
Můj kocour myši zardousí,
já si načnu další flašku.
Narozeninová
(červenec 2014)
Zas už je mi dneska o rok více
a tak vesele se pitvoříce
nalévám sobě vína sklenku.
Dali mi pilulku z malé lžíce,
k obědu slepici na paprice,
pak jako dárek neschopenku.
Neschopen prý už jsem vlastně všeho,
jsem chromý v nohou, rozumu mdlého,
nemocí taková plejáda,
že těžko mě nechat samotného.
Prohlásit nechte mě za mrtvého
a pak už mi vlezte na záda!
Zhnusená
(červenec 2014)
Nechci už býti na světě!
Už mi tu pšenka nekvete,
když s tak přezíravým klidem
samí blbci vládnou lidem.
Každý z nich, velký rabiát,
chlastá si ten svůj destilát,
co dostal jako úplatek
od nás, mlčících jehňátek.
Já nechci už být na světě!
Se šesti křížky na hřbetě
mi dávno už jíst nechutná,
a moje tvář je přesmutná,
když na hrob ti nesu kytky
z hromady, kde hledám zbytky.
Zbytky, co mi k žití stačí,
naházené pod pavlačí.
V téhle dnešní mrzké době
vstříc jdu hnusu, zášti, zlobě.
Málokdo se prací živí
všichni svoje záda křiví.
Tak co chceš dělat člověče,
když život rychle uteče
a celý svět už sere tě?
Proč máš být tady na světě?
Boží mlýny
(červen 2014)
Boží mlýny, ty stále melou,
někdy jen líně, jindy vztekle.
Tebe andělé na kůr berou,
ale já jistě skončím v pekle.
Ropucha II
(květen 2014)
Našel jsem v rybníce ropuchu,
byla to škaredá žába,
usedla na listu lopuchu.
Když jsem ji políbil na uchu,
byla z ní moc krásná bába,
se mnou pak zůstala na suchu.
Cesta
(březen 2014)
Cesta se vine krajinou
tak krásnou a tak nevinnou.
Krásná cesta, cesta prašná,
najednou přišla rána strašná.
Končila cesta ta kdes v dálce,
dnes po ní jezdí parní válce.
Málokdo tu chodí pěšky,
auta nejsou koloběžky.
Nejsou louky, nejsou meze,
hlavně když se každý sveze.
Tak nepropadejte panice,
když staví se, staví dálnice.
Není cesta, jak bývala,
jak jsi ji znával od mala.
Cesta končí v dětském hřišti,
z druhé strany v oraništi,
krajinou jde jak jizvy války.
Kam zmizely ty krásné dálky?
Svatý voják
(březen 2014)
Svatý voják táhne zemí,
kterou vlastně ani neví.
Cizí země nebo jiná?
Není přece jeho vina,
že je někde Ukrajina.
Rozkazy jsou jasně dané,
v Čechách to už taky známe.
Za Hitlera, za Brežněva
byla u nás též návštěva,
když mocipán se rozhněval.
Svatý voják neřeší to,
jestli koho nebolí to,
když pošlape jeho práva.
Hlavně že se kdekdo vzdává,
a jiný zas na něj mává.
Brání voják svoje lidi,
vždyť to přece každý vidí.
Jen novinář píše statě,
že je voják v cizím státě
a svoboda leží v blátě.
Svatý voják s kulometem
hrozí velkým, hrozí dětem.
Bránit jedou prý lid vlastní,
bez armády jsou nešťastní.
A ty mlč a nejvýš žasni!
Jedou tanky, jedou děla,
a Evropa oněměla.
Než Putinovi přes hubu,
s inteligencí kedlubu
dělá na něho bububu.
Svatý voják, věčné časy,
nevinných jsou plné basy,
co spáchali jen nesouhlas.
Pamatuje si každý z nás,
jak bál se pozvednouti hlas!
Což Putina spasitele
nevidíte podezřele?
Aspoň to chci říct k té špíně:
Ruský voják v Ukrajině
je jako vřed v rakovině!
Opice z Afriky
(březen 2014)
Kdesi u rovníku v Africe
mě zalíbila se velice
v pralese veliká opice.
Byla krásná a byla milá
jako má černá lesní víla.
Snad proto se mi zalíbila!
Jenomže ta moje opice
mě natolik zblbla v Africe,
že jsem se nevrátil k mamince.
Potom tu opici napadlo
okrást mě krom jiné o žrádlo.
Já málem přišel jsem o sádlo!
Asi neuvidím už více
tu moji opici v Africe.
Jako bych spadl sem z Měsíce
probouzím ráno se v ložnici
a hledám kořalku v polici,
abych měl i doma opici.
A je to pořádná opice,
pěkně mě z ní bolí palice.
Hlavně nepropadnout panice!
Když pouští domů mě z kliniky,
velí mi zákony logiky:
Lepší mít opici z Afriky!
Nosorožec
(únor 2014)
Potkal jsem v lese nosorožce,
zrovna jsem běžel dolů z kopce.
Nosorožec na mě hledí,
nosoroh ho jistě svědí.
Potom to už jde se mnou z kopce,
za sebou ženu nosorožce.
Záhy dávám světu sbohem,
když nabere mě nosorohem.
Vodník
(únor 2014)
Je to vodník duší tělem,
rád sedává nad jezerem,
věší mašle na vrbičku,
láká holky na písničku.
Když je chytne při měsíčku,
strčí duše do hrníčku
a rázně potom levičkou
přiklopí všechny pokličkou.
Zmocnil se i naší Anči,
když šla z trhu s pomeranči
ničeho zlého netuše.
Dejte si pozor na duše!
Dokola
(únor 2014)
Pořád slyšíš zas a znova
stále jenom stejná slova.
Jednou si to chlapče napiš!
Socan, lidovec či Babiš
žvaní pořád dokola
a oberou tě dohola.
Prý že lidu pomáhají!
Jenom se však namáhají,
aby sami více měli
a lidi to nevěděli.
Pantem melou dokola,
každý něco blábolá.
Žvanit politici umí.
Člověk na ně jenom čumí,
koho mají za poradce,
jak jim všechno projde hladce.
A když přijde kontrola,
mají všechny za vola.
A tak pořád dokola...
Sluchátka
(leden 2014)
Proč utrhla jsi mi sluchátka,
když poslouchal jsem Sabbaty?
Že v televizi je pohádka?
Ty jsi mi pěkná nána, ty!
Motyka
(leden 2014)
Kdopak jen to k nám nekráčí?
Nějaká ženská v jináči
jde vstříc mojí maringotce,
že prý tady hledá otce.
Tu já stižen snad kolikou
vzal jsem tu matku motykou.
Motyku si teď nese v hlavě,
nevypadá zrovna zdravě.
Co mám k tomu ještě dodat?
Neměla se tu tak motat.
V tom největší je tragika,
když ženská je jak motyka.
Oprátka
(leden 2014)
Tož tak jsem svou kamarádku
věšel v lese na oprátku.
A co bylo na začátku?
Dlužil jsem jí padesátku.
Oprátka však dlouhá byla,
tak se vůbec neškrtila.
Dopadla jen rázně na zem,
ohlédla se za provazem.
Bylo tehdy krásné ráno.
Ona utrhla to lano
a s ním pak cesta necesta
utíkala sem, do města.
Mne pak policie chytla,
poslali mě na mučidla.
Kamarádka na mě hledí,
jak se mi tam krásně sedí.
Auvajs, auvajs, to to bolí!
Naloží mi ještě holí.
Pak mně místo kamarádky
dají hlavu do oprátky.
Takovou smrt si zasloužím,
trochu plakat se pokouším,
když s černočerným svědomím
už opouští mě vědomí.
Kamarádka veselá je,
ještě po smrti mi laje,
z jakých jsem se zrodil sraček,
když zabíjím pro pár kaček.
Odpusťte mi lidé drazí,
snad se nikdo neurazí,
ne každému hlavu srazí.
Však vy víte, kdož jste vrazi.
Zdravotní karta
(leden 2014)
Když u doktora ztratili ti kartu,
nemůžou o tobě vědět zhola nic.
Neví, jak dlouho jsi hulil tvrdou spartu,
ani žes z toho dostal zápal plic.
Neví, jak jsi závislý byl na čpavku,
kolikrát ti sebou škubly nervičky,
kolikrát jsi nechtěl přiznat kapavku,
ani proč se nepostavíš na špičky.
Ač mrzák, nemáš na to žádný doklad,
netušíš, co s tebou dál se bude dít.
Teď vidíš, jaký ve zdraví je poklad,
když na tebe doktoři se soustředí.
V papírech nenajdou ti žádnou nemoc,
tak ti nic není. Zdráv jsi jako řípa!
Však málo platné, smrt se nedá přemoct,
když nikdo neví, jak tu člověk chcípá.
Napíšou o tobě ságu staletou,
na hrobě tvém až zazáří lucerna.
Až čerstvé kytky tam z hlíny vykvetou,
budou psát: "Zde leží pravý superman".
Nebojte se politiků
(leden 2014)
Nemějte strach z politiků,
já poradit vám můžu snadno.
Stačí trocha arzeniku,
do kafe jim ho dejte na dno.
Ať zaklepou bačkorama!
Scénář si už sami napíšou
na to svoje velký drama,
jako bylo kdysi s Maryšou.
Vyhlaďte už tuhle partu!
Dnes to pouhopouhá pakáž je,
i když podepsali chartu.
Přeju vám tedy dost kuráže.
Podzimní
(listopad 2013)
Mdlá ranní mlha leží nad poli,
kde strniště zůstalo dodnes.
Nad řekou vítr láme topoly,
draky dětí dávno si odnes.
Pod stromy u temné lesní tůně,
stíny se mihnou za keříkem.
To podzimu zmámila je vůně,
houbaře s posledním košíkem.
Veverka oříšek svůj si hledá,
na zimu tvoří si zásoby.
Zlatavé listí na mech si sedá
pozítří jíní je ozdobí.
Pod sněhem brzy bude zahrada,
zamrznou skalky i záhony.
Dopadá na mě skleslá nálada,
léto je vzdálené na hony.
Růže
(listopad 2013)
Půvab ženy když tě vábí,
oblékáš ji do hedvábí
a často připadat ti může
jako překrásný květ růže.
Však nevědí lidé mnozí,
nebezpečí že tu hrozí.
Když poraní tě svými trny,
byl jsi málo opatrný.
Na cestě do nebe
(listopad 2013)
Před tebou ráno když jsem klečel,
někdo mi sťal hlavu mečem.
Proto jsem na cestě do nebe
a čekám už jenom na tebe.
Jenomže ty jsi mi neřekla,
že míříš rovnou do pekla,
neb jsi mě zabila právě ty,
nestrpíc další mé zálety.
Teď marně tebe čekat budu.
Tělo mé spočívá v sudu,
duše má toulá se po nebi,
o lásce tvé věrné zdá se mi.
Vašim socanům
(říjen 2013)
Hleď na volební pořadí.
Nevíš kudy kam a co by?
Milouš z hradu ti poradí,
jak prohrát si příští volby:
Vy moji milí socani,
zařízněte teď sami sebe!
Vy neprošli jste přec kampaní
do mého volebního nebe.
Hledáte moc a koryta,
o nic jiného vám nejde.
Chcete se nažrat do syta,
tak co na lidech vám sejde?
Tož moji milí socani,
chcete-li taky svou "sedmičku"
při vaší bohaté snídani,
tak hrajte tu moji písničku!
Socani sic jste vyhráli,
ale velet bude kdopak?
Hašku, jsi v hradní maštali,
ze zvířecí farmy rodák.
Vy moji milí socani,
já jsem Orwellův čuník Pištík
vy ovce jste mé a berani,
vítejte tedy na mém hřišti.
Už píseň prolhanců pějí,
hleď, jaký vzalo to obrat!
Ti zloději vládnout chtějí?
O další daně nás obrat?
Tak, moji milí socani,
sundejte už vlajky na hradě!
My nejsme váš národ na hraní,
abyste mohli být ve vládě.
Kdopak má na to náturu,
sledovat tuhletu frašku,
tu trapnou hradní figuru
či partu socanských šašků?
Řeknu vám, milí socani,
jen málokteří to tušili,
že takoví vy jste balvani,
když tohleto na vás ušili.
Až zas bude mířit na hrad
jiné orwellovské prase,
tak řekneme "Ani nápad!"
vzdor podlézavosti v hlase.
A vy, rozmilí socani,
vy k čertu už táhněte taky.
Lžete jak čtyřdolar na dlani,
a kradete, Rathovy straky!
Houmeles
(říjen 2013)
Vykopla's ho na ulici,
on tam stojí na krajnici.
Podobná letnímu hromu
z okna voláš potisící,
kam jen chce, ať táhne z domu.
Nechce ale být houmeles,
ani zítra, ani dnes!
Nemá kam teď složit hlavu
a naráží na představu,
že zmizela's nenávratně.
On pod mostem vedle splavu
dříme zabalený v plátně.
Jak jenom nebýt houmeles,
nebýt zítra, nebýt dnes?
Sbírá papír, prázdné flašky
dává do děravé tašky.
Starý kabát našel v trávě
s levou botou bez podrážky,
co se v hrnci vaří právě.
Takhle si vaří houmeles,
stejně včera jako dnes.
Pod lavičkou vedle parku
kdosi nechal půlku párku,
v láhvi zbyla trocha piva.
Má chuť spíše na kořalku
ožral by se jako slíva.
Motá se motá houmeles,
možná zítra, jistě dnes.
Prodá čtyři nedopalky,
co si střádal do obálky,
Dnes je všude drsná cena,
nestačí to na zápalky.
Chuť kouřit už stejně nemá.
Na tabák nemá houmeles,
neměl včera, nemá dnes.
Těžko shání něco k snědku.
Kdyby tak měl aspoň pětku,
z chleba kůrku koupil by si,
na ní třeba soli špetku,
kdyby byli velkorysí
k lidem, kteří jsou houmeles,
včera, zítra, ba i dnes.
Hlavu od vší, neholený,
k toulkám městem odsouzený,
smutek mu vidíš na čele.
K smrti vtip má zmrzačený,
marně hledá své přátele.
Odevzdaný je houmeles,
smutný včera, smutný dnes.
Když tě potká, uhne pohled,
jako by tě mockrát podved.
Šel s ní jen jednou do kina,
žel pak slova trochu poplet,
nebýval nikdy hrdina.
Proto je z něho houmeles,
bude zítra jako dnes?
Dnes tě prosí, moje milá,
bys ho zase políbila.
Nebude ti lhát už více,
a je-li to ve tvých silách,
vem ho zpátky do ložnice.
Já nechci být už houmeles,
ani zítra, ani dnes!
Rozchod
(říjen 2013)
Podzimní ráno se mrazem třpytí,
postáváme tu tiše proti sobě,
mlčky, jako bychom leželi v hrobě.
Zůstáváme si navzájem skrytí,
poddáváme se šílené zlobě.
Rozchod s láskou vždycky hodně bolí,
zbyde po ní jen mdlá a zašlá fotka,
nespraví nic už koňak ani vodka.
Tvůj úškleb mou zášť jenom přisolí
a já tě nikdy už nechci potkat!
Nezapomeňte na Rusy
(září 2013)
Zděsila zas mě noční můra,
vyskočil náhle jsem ze sna,
proti mě vylézá zlá stvůra,
jíž tlama příšerná je, děsná.
Celičký strachem stále se třesu,
voják když skáče zevnitř ven,
s krvavou hvězdou a v poklusu
k zabíjení skvěle vycvičen.
V cestu se náhle děcko staví,
samopal zablýská vzduchem.
Tohle už těžko někdo spraví,
bezmocně civím za zloduchem.
Zdá se mi ještě o krvi rudé,
prýští a z cesty odtéká.
Vidím krev kolem mě už všude,
krvavé cáry kdos odvléká.
Kanóny v slunci se jen lesknou,
i nový zářez na pažbě,
Slyším hrát kdesi hymnu tesknou,
pásy kol rachotí po dlažbě.
Ulicí valí se ta lůza dál,
mění sen v hrůzy válečné.
Nikdy bych toho se nenadál,
ty tanky strašně jsou skutečné.
Nespím už, vzpomínám na Rusy,
poslal k nám bratr armád pět.
Zachránit že prý Čechy musí,
to myslel nám tehdy vyprávět.
Nu, byla to vskutku vlastizrada,
dopisem žádat invazi,
pozvat k nám sovětského vraha,
co střílí, jakmile dorazí.
Nikdy nezapomeň na Rusy,
ani kdo do Čech je pozval.
Pokud se ti tohle nehnusí,
tak to jsi mě opravdu dostal.
Ty nesmíš zapomenout na Rusy,
to oni jsou naším katem.
Trhali zem naši na kusy,
národ český vláčeli blátem.
Zmýlená věštba
(září 2013)
Věštila mi sudička,
že budu od malička
zdravý jako rybička.
Trochu se však sekla
nebo byla z pekla,
že mi tohle řekla.
Že prý budu jednička,
na mý černý očička
pyšná bude mamička.
Mám v zádech vřed tvrdý,
zaražený prdy,
na to mám být hrdý?
Neměl jsem být holčička?
Jako růže kytička,
láskyplná samička?
Prsa mám jak míče,
co se toho týče,
lákám na ně chtíče.
Je to ale honička
nebýt jako houžvička
když mi chybí nožička.
Plazím se tu travou
napřed lezu hlavou,
jenom tu mám zdravou.
Teď zazvoní rolička,
skončí tahle básnička
a s ní všechna slovíčka
o věštbě, co praví,
jaký já jsem zdravý
mrzák zajímavý.
O revoluci
(září 2013)
Věř si, kdo chceš, tomu podvodu.
Samet zajistit měl nám svobodu
a i když to tvrdí zas a po sté,
svoboda sama neporoste,
zvlášť když jí uchopí dnešní lůza,
mrazí tě, jaká to může být hrůza.
Na hradě zeman místo krále.
Tváří se náramně vychytrale,
však sláma sedláka, vizáž osla.
Parlament sám sebe k čertu poslal,
a vláda partičky nohsledů
svobodu složila kdesi u ledu.
Evropa píská, Češi skáčou,
pod bičem snadno stanou se káčou.
Točí se, točí, stále dokola.
Kdyby ne, tak mají cenzora,
co šlápne nám na oko, na kuří,
což málokoho žel v Čechách rozzuří.
Všichni jak loutky na špagátě
necháme sebou jen smýkat v blátě.
Ve jménu státu ti daně zvednou.
Posloucháš píseň sebestřednou,
jak mají všechno, po čem jen touží,
a trouba jako ty jim stále slouží.
Já nemám sílu už, milí kluci,
dělat v Čechách další revoluci.
Nechte si poradit od komouše,
vlka, co v beránčím je rouše.
Rudoch dávno krvavé má ruce,
ten dobře ví, jak dělat revoluce.
Slon
(červenec 2013)
Chytil jsem slona za nohu,
když si on kráčel pro vodu.
Slon mě pak svojím chobotem
za hlavu napích na totem
a dál si kráčel pro vodu
tam dolů k řece, ke brodu.
Když si svůj chobot naplnil,
zatroubil na něj ze všech sil,
až já jsem spadl z totemu.
Bylo mi to však k ničemu,
neboť slon rychle přikročil,
na chobot si mě natočil.
Prásk se mnou o zem u řeky,
snad mimochodem, bezděky,
zadupal mě pak do hlíny.
Šlo mu to snadno, bez dřiny,
a já pod drnem u řeky
ležet už budu navěky.
Karas
(červenec 2013)
Karas, co stane se kaprem,
ten sežrán bude prvním raplem.
Kaprem stát se, nač se snažit?
V kotlíku snad chceš se smažit?
Neví jen hloupí karasi,
jak snadné je chytit kapra si.
Zdeňkovi k důchodu
(červenec 2013)
Do důchodu míříš, hochu,
tak z tebe bude důchodce.
Ostatním je líto trochu,
že nepotkaj tě v závodce,
že neřeknou ti "starochu",
že spatří tě jen na fotce.
Dnes dokráčíš v řady starců,
nepomůžeš už nám dále,
ani našim chlebodárcům.
Snad též dojdem do finále,
drž nám k tomu hodně palců,
jde to rychle, neustále.
Někdy se zastav na kávu,
ať dozvíme se, jak se máš,
zda nedržíš se za hlavu,
zda nemodlíš se otčenáš
zda měl jsi jinou představu
a nad důchodem nyní lkáš.
Moc ti přeju, lidé zlatí,
s trochou toho sentimentu,
ať tě nouze nezachvátí,
ať máš stále slušnou rentu,
kterou snad ti nepokrátí
loupežníci z parlamentu.
Tím už jsou mé verše venku.
Třeba si je někde ulož,
nebo vypij vína sklenku
a pak jistě najdeš tu koš.
Tohle napsal, milý Zdeňku,
léta ho znáš,
Prause Luboš
Deštivá noc
(červenec 2013)
Venku prší, déšť chodníky smáčí,
kapky se pojí, putují spolu.
Tvé bosé nohy po dlažbě kráčí,
když náhle pohlédneš na mrtvolu.
Tváříš se mrzutě,
venku už se šeří.
Na prahu tvých dveří
ležím si nehnutě.
Nad horami zlá mračna se druží
tahle noc příliš bude deštivá.
Tma rychlá je, padá do kaluží.
Přicházíš domů jako do chlíva.
Jak na kupce hnoje
mrtvolně teď sinám,
už tě neproklínám,
žes nebyla moje.
Královéhradecká alkoholická
(červenec 2013)
Sedím tiše u Orlice,
popíjím tu soudek piva.
Hledím na dno do sklenice,
nálada je teskně tklivá.
Když u Labe se posadím,
neumdlévám na rozumu,
blažený výraz nasadím,
přihýbám si mocně rumu.
Postojím-li u soutoku,
zhltnu celou láhev vína.
Vynadej mi do Votroků,
že piju, toť tvoje vina.
Protikladné vyznání
(červenec 2013)
Jsi jako růže krásná, voňavá,
umíš být přitom taky pichlavá,
jsi cukr i sůl, obé zároveň,
když záříš aurou dávných královen.
Jsi sama sobě jako protiklad,
já verše chci skládat, jak mám tě rád.
Jsi tónem, kterým vržou veřeje,
jsi slovem, které něžně zahřeje.
Jsi pro mne nebe hřmící nad hlavou,
veršem lásky i hudbou laskavou.
Léta jsem zkoušel to už tolikrát,
přec neumím zpívat, že mám tě rád.
Polibek tvůj pálí jako paprika,
libě i drsně do mě proniká,
než tvoje ruce zase pohladí
a zvolna horké rty mi ochladí.
Tvůj oheň i led zkouším vyžebrat,
vždyť zebe i hřeje, když mám tě rád.
Já nejím, nespím ani nevnímám,
jen tebe v duchu stále objímám,
má duše krvácí, je zmučená.
má mysl touhou zle je zkoušená.
Já bez tebe znal bych jen celibát,
snad lásko má, snad příliš tě mám rád.
Hroší kůže
(červen 2013)
Hroší kůže, tu chci mít.
Chci do ní se zabalit,
by chránila mne před blbostí
dřív nežli z ní puknu zlostí.
Hroší kůži kde však vzít?
Jak ji jenom můžu mít?
Když stačila by jí i trocha,
půjčil jsem si rovnou hrocha.
Ať jde blbost do háje!
Hroší kůže tlustá je
a blbost, ta jí neprorazí.
Máte smůlu, blbci drazí!
Sledovat zprávy
(červen 2013)
Přestávám sledovat zprávy,
nechci vědět, co se děje.
Vždycky mě to tak otráví,
když vidím, jak všude zle je.
Všichni chudnou a churaví,
v státní kase díra zeje,
komouš si kasá rukávy,
zloděj chytit chce zloděje.
Radost z hromadný popravy,
do povodní jen se leje,
kdosi kdes střílí na davy,
bezmocný kmet smrt si přeje.
Kolaps dálniční dopravy,
vrah dětí soudu se směje,
tamhle není dost potravy,
svatý muž potichu kleje.
Chci zbavit se té únavy,
nevědět, kam všichni jdete,
neznat zdroj vaší zábavy
a proč se pořád tak štvete.
Lehnout jen si chci do trávy,
cítit, jak všechno jen kvete,
jak luční kvítí voňavý
milencům svým hlavy plete.
Nemám žel nohy toulavý,
jsem přece jenom už v letech,
neprchnu v hory modravý,
i když tu všichni tak lžete.
Dumám jen v kavárně u kávy:
Tož lidi - už neblázněte!
Přestal jsem sledovat zprávy,
nevím, co děje se v světě.
Klobáska
(červen 2013)
Pokud chceš koupit si někde dnes klobásku,
měla by každá mít svou malou průkazku.
Průkazku původu klobáska má-li,
přesně víš, vepříka kde do ní sťali.
V klobásce že žádné vepřové nebývá?
Že masa klobáska docela pozbývá?
Občanka klobásce do světa velí,
tam může bez pasu jen hlávka zelí.
Klobáska kvalitní ať zblízka či zdáli,
falešným průkazům všichni se jen smáli.
Odkudpak pánové klobásky jedou?
Ze splašků, z odpadků, klobásky melou.
Malé hovno
(květen 2013)
Ať si kdo chce co chce tvrdí,
malé hovno nejvíc smrdí.
Smrdí hodně, dlouho též,
zdravý z něho nebudeš.
Důležitost jemu vlastní
spláchnutí se neúčastní,
chce se dostat z mísy ven
z dosahu jiných hoven.
Když dostane se nahoru,
už nezachováš dekorum.
Má-li v rukou hovno moc,
zamění ti den a noc,
začne smrdět shora vůkol.
Je to přece jeho úkol!
Vůbec nemá svědomí,
nedbá na tvé soukromí.
Těžko skrýváš puch ten hrozný,
připadáš si malomocný,
každý se ti vyhýbá
a hovno smrad neskrývá,
puch ten zabil by i slona.
Když pak zasmradí ti doma,
křičíš "Já tě dostanu!",
avšak nemáš obranu.
Lstivě ulpí na podrážce,
podobno to bývá frašce.
Žádné tvoje snažení
malé hovno nezmění.
Zatímco tu vedu řeči,
to se hovno klidně zmenší.
Smrdí ale o to víc,
i když je ho polovic.
Zloděj a opilec
(březen 2013)
Zloděje střídá opilec,
tak proč já starý pitomec
dělám si ještě naději?
Supi se znovu sjíždějí
a nejsou ani jiný druh.
Další nový dobrodruh
dnes kolem hradu zakrouží,
když po vládě moci zatouží.
Stará doba se navrací,
člověk div z toho nezvrací.
Její tvář že snad je nová?
Je telecí či vepřová?
Já nemohu ruku jim podat,
mohu jen potichu dodat:
Pánové vážně jsou třída
a opilec zloděje střídá.
Střídán je opilcem zloděj,
náramně k sobě se hoděj.
Myslíš, že jinam kormidlo
otočí hradní strašidlo?
Slušní lidé se zastydí,
ostatní, ti nic nevidí.
Vždyť přece nic se neděje,
jen opilec střídá zloděje.
Šárka
(březen 2013)
Šárka, moje konkubína,
odložila číši vína.
Ztepilá jak balerína
odtančila lokálem.
V hospodě je dosti živo,
další host chce další pivo.
Ať se točí oběživo,
musí hodit sandálem.
Až pak v noci ke mně vejde
a do rána neodejde.
Copak na tom komu sejde,
když se postel rozlomí?
Vnadné tělo na divaně,
vášnivé a horké dlaně,
to jsou její mocné zbraně,
láskou ztrácím vědomí.
Pokus o volební epigram
(leden 2013)
Když jsi ještě nezestárla,
jistě půjdeš volit Karla.
Však ráda-li máš komouše,
poběžíš volit Milouše.
Kde je svoboda
(leden 2013)
Svoboda zdá se být dávno v trapu,
možná to jako ty špatně chápu.
Není divu, že nic se nedaří,
když takoví vládnou nám kašpaři,
co hledí si jenom svých pokladen
a občan je jim zcela ukraden.
Mafián nepozná nikdy strachu,
ve velkém nakrade spoustu prachů
a když už ho zavřou do vězení,
tak je tam jako na vykrmení.
A když si moc svobody neužije,
pomůže Klausova amnestie.
Protestuj, i když jsi za otrapu!
Svoboda je přec už dávno v trapu.
Svoboda je dávno už v prdeli,
jak došlo mi nedávno v neděli.
Facebook dokonce vymazal Landu,
neměl si z vlády prý dělat srandu.
Ten profil najednou je tiše zpět
a ty ses o tom neměl dozvědět.
To jsou mi nějaký divný triky!
Cenzura táhne i z Ameriky
a ty sleduješ mlčky s obavou,
kam dojde to s tím černým Obamou.
Neoklame tě podivnou fintou,
svobodu že má, kdo mává flintou?
Nebuď proboha tolik zbabělý,
svoboda světa když je v prdeli!
Svoboda v temnotě je, příteli,
jinak bychom to přece viděli!
Z Evropy na nás dýchá strašidlo,
tak proč nepostavíš mu stavidlo?
Vždyť smrtelné okovy Evropy
jenom ti mnoho škody natropí.
Jen zločinci už dnes vládnou světu,
svobodu kvůli nim neobětuj!
Pohleď, vždyť od rudých už tohle znáš,
tak proč Evropu stejně nevnímáš?
Tobě tu svobodu přece kradou,
což nevoní ti to zřejmou zradou?
Tak probuď se, člověče nesmělý,
tvá svoboda dávno je v prdeli.
Mně už se tenhle svět vážně příčí!
Svobodu ukradli.
Kdepak je? ...
Moudrý Véna
(leden 2013)
Moudrý Véna dobře činí,
když vypouští z láhve džiny,
když osvobodí lupiče.
Mafiáni dobře vědí,
politici napovědí,
kdo kdy a co po kom zdědí.
Žeňte Vénu z hradu bičem!
Kohopak by jen napadlo
když namaluje tykadlo,
že amnestován nebude?
Proto máme za zločiny
Vény bohulibé činy.
Nedělá je bez příčiny,
on nepere se s osudem.
Véna nemá, co by dodal!
Ruku těžko bych mu podal,
jeho zpupnost bere mi dech!
Pán nadutý samolibý,
on nedělá přece chyby
a když, tak jen ze záliby,
nafoukaný jak velký měch!
Jenom si tiše kousám ret
a zkusím na něj nestřílet,
jak se patří na pobertu.
I když střílet lze všeličím,
nakonec nemám ani čím.
Kvůli němu se nezničím!
Ať už táhne Véna k čertu!
Povolebně předvolební
(leden 2013)
Tak jsi volil prezidenta
podle svého svědomí.
Teď jen zíráš na procenta
a sleduješ konkurenta,
co ti vůbec nevoní.
Tvoje volba byla těžká,
jeden lepší druhého.
Teď za pár dní ode dneška
zvolíš jako Čech či Češka
prezidenta nového.
Když nepřijdeš, volíš taky,
vždyť máš volbu nevolit,
zapomenout na rozpaky.
Ty přec nechceš tyhle straky
na Pražský hrad nastolit.
Rudý žvanil z vysočiny
nebo kníže mocipán?
Místo slov prý mluví činy,
už se přece namočili,
v podhradí ví každý kmán.
Jeden stařík jako druhý
vnucují ti s noblesou,
že nemají žádné dluhy.
Své pochvaly za zásluhy
ti v kampani přednesou.
Tak si vyber, milý brachu.
Komu pšenka pokvete?
Dnes nemusíš míti strachu
zvolit sobě za monarchu
Zemana či knížete.
Lidojed
(leden 2013)
Lidojed když vařit měl by vepře,
tak se v něm něco pokaždé vzepře,
neb čuník to není strava správná,
což lidojed zná už odpradávna.
Platí přece zkušenost odvěká,
že lidojed, ten má rád člověka.
Ruleta
(prosinec 2012)
Kulička už v drážce běží,
leckdo to zná od minula.
Vyhrát můžeš jenom stěží,
když ti padne velká nula.
Ruleta se krásně točí,
je to jako s koncem světa.
Kulička na nulu skočí
a záhy je po všem veta.
Já to říkal, já to věděl,
o všechno že přijdeš brzy.
Proč jen jsem tu s tebou seděl?
Teď nám zbyl jen pláč a slzy.
Na co si v Čechách hrajem?
(říjen 2012)
Snad smrt se o mě pokouší,
jak z voleb vyšli komouši.
Krásná slůvka, křivé huby,
už vidíme jejich zuby.
Rudá lůza táhne krajem,
na co si to v Čechách hrajem?
Jsem teď celý zkoprnělý,
jak jsme rychle zapomněli
co rudá verbež dokáže,
když dostane se do ráže.
Rudá lůza táhne krajem,
na co si jen v Čechách hrajem?
Rudý, socan v jednom šiku
využijí okamžiku,
že rudí budou hejtmani
a komouš je zas na koni.
Rudá lůza táhne krajem,
na co si to v Čechách hrajem?
Však to známe z historie,
když jim socan ruce myje
od hnusu, špíny, od krve.
To není, věř mi, poprvé!
Rudá lůza táhne krajem,
tak na co si v Čechách hrajem?
Metanol
(říjen 2012)
Pokud si chceš posrat spodky
postačí ti panák vodky,
nebo si dej z jiné flašky,
ať poznáš i další splašky.
Jsi-li krátký na rozumu,
kup si rovnou láhev rumu.
I když zbyde víc než půlka,
tak tě čeká bílá hůlka
a jak je jistě na snadě,
tak jen v tom lepším případě.
Kdo má však zdraví chatrné,
ten snadno skončí pod drnem.
Jak to jenom mohlo nastat?
Kdopak chtěl to svinstvo chlastat?
Metanol je jedovatý
a hleď na ty byrokraty,
jak si s tím zas neví rady.
Jen sčítají mrtvých řady,
co postihla je otrava,
a přou se - hlava nehlava!
Letí to, letí
(září 2012)
Nejdřív myslíš na polibky
a už hledíš do kolíbky.
Tak v jídelně zítra prostři
příbor na stůl rovnou pro tři.
Sotva psát začne úkoly,
tak vychází už ze školy.
A když vstaneš od oběda,
najednou jsi něčí děda.
Chodíš jak tělo bez duše,
však ten kluk za to nemůže.
Stárneš hochu, marná sláva,
přichází to zleva, zprava.
Život letí rychlým kvapem
a my po něm marně chňapem.
Utíká nám po rukama,
mizí kamsi do neznáma.
Sám doma II
(srpen 2012)
Když jsem teď zůstal doma sám,
tak radostí si zajásám
a jsem klidně s tím smířený,
že budu pár dní bez ženy.
Sám rozhodně se nenudím
a nikdo tu teď neprudí.
Zdá se tu vládnout mír a klid,
nemůžu se ho nabažit.
Horší je však týden druhý,
potřeboval bych dva sluhy.
Doteďka mě nenapadlo,
že mám měnit prostěradlo.
Nevím, jak se v pračce pere,
a kde se ta špína bere.
Snad jí trocha nezaškodí
a mě přece nerozhodí.
Nevím, co dát do remosky,
ani kde mám koupit housky.
Dostal jsem chuť na bramborák,
leč neumím zapnout sporák.
Sklenici jsem pustil na zem.
Pořezaný jsem tím rázem,
ještě než najdu lopatku.
A už ji hledám od pátku!
Snad náhoda to jenom je,
že všechno řeším ve stoje
a na hlavě s mokrým hadrem
přehazuju haldy s prádlem.
Snad si budu mít kam sednout,
až uklidím láhve s bednou.
Kde mám na to najít času?
Je to k vzteku, u všech ďasů!
Třetí týden tuším krizi.
Vana pod talíři mizí,
když umytého nádobí
mi docházejí zásoby.
Jak záclonu, tu potvoru,
když spadla, dám zas nahoru?
Koupit bych si měl jít chleba,
tak nač záclony mi třeba?
S ničím si už nevím rady,
brzy asi umřu hlady.
Nic už doma nenacházím,
tak do žita flintu házím.
Dřív než začnu mrznout zimou,
půjdu hledat ženu jinou.
Možná bych měl jíti hned,
jinak bych moh zešílet.
Den u jezera
(srpen 2012)
Celý den sedíš zas u jezera
od rána bílého do večera,
stejně jak seděla jsi tu včera.
Na hladinu černá tma snáší se
a hvězdy zatančit ti snaží se.
Ty ráda sedáš v téhle kulise.
Vysoko nad hlavou měsíc září
kulatou pobledlou svojí tváří.
Plameny popálí roj komáří,
z ohýnku jiskérek stoupá šňůra.
Tiše, až slyšíš, jak roste kůra,
na tebe přijde zlá noční můra.
Za lesem v dáli se tančí, zpívá,
do noci kapela hraje živá.
Najednou ozve se píseň tklivá,
až se ti do klína slzy řinou.
Z lesa se podivné zvuky linou,
ty musíš schovat se za houštinou.
Labutě bělostné na zem slétnou.
Do tance víly tě vábí flétnou,
když v kruhu kouzel se všechny střetnou.
Taneční rej stále zvolna sílí,
když k ránu magická noc se chýlí
a tvůj žal s čarovnou padá chvílí.
Radostí tobě už planou oči,
jako bys jela na kolotoči.
Nový den k jezeru ze tmy vkročí
a kouzla pominou v krátkém čase.
Pokloň se jezerní něžné kráse,
vždyť tady celý den budeš zase.
Plíce
(červenec 2012)
Za městem těsně u silnice
potkal jsem já svoje plíce,
jak nemohou se nadechnout.
Navlékl jsem si rukavice,
promnul jsem jim vlásečnice
a zmasíroval jim každý kout.
Plíce však nechtěly poslechnout
a ne a ne se nadechnout,
i když je na mez prostírám.
Stačily nahlas jen povzdychnout,
naposledy pak vydechnout,
já s nimi ve škarpě umírám.
Yetti
(červenec 2012)
Zeptal jsem se jednou tety,
jestli existuje Yetti
a jestli ho neviděla.
A hle! Má ho za manžela!
Osvětová
(červenec 2012)
V jiném kraji jiný mrav,
někde oslů, někde krav.
Někde se jen chtějí prát,
jinde nemají co žrát.
Všude je to jinačí,
sedět doma nestačí.
Proto pusť se do světa,
to je moje osvěta.
Poznej taky jiný svět,
abys nechtěl vymýšlet,
jak se doma špatně máš
a jak nad tím blbče lkáš.
Když je někdo v lochu
(červenec 2012)
Něco ti prozradím, milý hochu.
Když někdo zavřený sedí v lochu,
proto nesměj se mu ani trochu,
nestav mu ale pamětní sochu.
Nevíš, proč dělají z něho štvance,
zda chytli ho při loupeži v bance
nebo znelíbil se té sebrance,
kterou si volíme za poslance.
Vdavky
(červenec 2012)
Ani nevím, co to melu,
hlava tupá, všechno bolí,
stěží poznám kohokoli.
Včera jsem vdal druhou dceru,
otcovskou jsem já měl roli.
Dnes mám závrať alkoholí.
Příchuť rumu na jazyku,
pilo se, než se rozední,
než další den zevšední.
S dcerami snad mám tu kliku,
že druhá byla poslední,
jinak bych zhynul za pár dní.
Náš Kalousek, to je kos!
(červenec 2012)
Náš Kalousek, to je kos,
ten je zvyklý na leccos.
Nepřemůžeš ho tak lehce
jak miminko na žíněnce.
Náš Kalousek, to je kos,
ten je zvyklý na leccos.
Je třeba velkou ránu dát
a do země ho zadupat.
Náš Kalousek, to je kos,
ten je zvyklý na leccos.
Černá prdel, ten byvší mnich,
měl by už dostat na kožich.
Zavřeli chudinku, zavřeli
(červen 2012)
Proč zavřeli chudáka Ratha?
On určitě za nic nemůže!
Dosud byl jako hodný náš táta
kdopak mu asi teď pomůže?
Každý se rázem Ratha bojí,
každý dal on něho ruce pryč.
Kdo další na řadě? Kdopak to ví?
Na čípak straně zůstane míč?
Nikdo z vás na Ratha nic nemá.
Peníze nějaké že našli?
Mafie zůstane vždycky němá,
proto se na to už vykašli.
Nějaká krabice od vína?
Takovou mohl by mít každý.
Na Ratha hází se jenom špína,
nespáchal přece čtyři vraždy!
Chudinka musí sedět v díře,
sám v maličké a temné kobce.
Za sedm melounů v dobré víře
stanout teď musí před žalobcem.
Vazba to věru věc strašlivá,
pojďte se všichni tam podívat.
Dokud tady zločinec nezpívá,
budou tam jehňátko zašívat.
Rath není sám, jsou jich tisíce,
jeden za druhým našlapává.
Trefili jediného zajíce,
o dalších ať se nám jen zdává.
Šustějí penízky, šustějí
ve vinné škatuli nadité.
Opilí penězi jsou zloději
všichni političtí bandité.
Miluju cestu z Prahy
(červen 2012)
Chytly ve mně saze,
zase jsem byl v Praze.
Pátek odpoledne
obočí mi zvedne.
Zácpa na okruhu,
tak jeď, dobrodruhu!
Miluju cestu z Prahy,
páteční rychlodráhy.
Vidím čáru bílou,
volant mačkám silou,
nevím kudy jedu.
Husto vzadu, vpředu,
nemám na to nervy,
mám je jenom jedny.
Miluju cestu z Prahy,
však nemám dost odvahy.
Snad se dám dokupy,
zastavím u pumpy.
Benzin ale nechci,
objednám dvě deci.
Potom zas a znova,
až si pletu slova.
Miluju cestu z Prahy,
plyn šlápnu do podlahy.
Tak vyrazím domů,
míjím plno stromů,
je mi všechno jedno.
Najednou je černo,
silnice se schová,
z mé ženy je vdova.
Znáš přece sebevrahy.
Milujou cestu z Prahy.
Rozbuška
(červen 2012)
Česnek rozdělím po stroužku
do olomouckých tvarůžků,
až budu držet rozbušku.
Vyškrábu se s ní na hrušku,
zabalím si ji v osušku,
pod zadek strčím podušku.
Potom si vezmu na mušku
tu fanatickou soudružku
a sousedovic dcerušku,
co kdysi jsem měl za družku
a líhal jsem s ní na lůžku.
Už jsem jí poslal výhružku!
Slepota
(červen 2012)
Sám když jen jedno oko máš,
tak těžko se s tím vyrovnáš.
Když slepý jsi a nevidíš,
tak jednookým závidíš.
Tož zpytuj svoje svědomí,
ty vidíš, ty jsi vidomý!
Tak zkus se jednou nezdráhat
a jednookým pomáhat.
Slepým zkus své půjčit oči,
být slepý, to není zločin.
Však poznáš to, až s brýlemi
nepoznáš vola na zemi.
Slepých očí zas není tolik,
jako když jsi alkoholik,
jako když střelí do slepic.
Slepotou raněných je víc!
Ti nejsou slepí na oči.
Nemají bulvy žraločí,
mají však jejich povahu.
Proto drž se jim z dosahu.
Poslední výstřel
(květen 2012)
Bolavé ráno přichází,
gramofon líně se točí,
spirála v kruhu končí,
poslední hvězda už odešla spát.
Uslyší on v dáli koně zaržát,
pasou se venku nad hrází.
Na papír zvolna sedá prach,
psát mu tužka už přestává,
vteřina jen prchavá
odbíjí v hodinách svůj trudný den.
Budoucnost vidí teď už v smrti jen,
proto z ní vůbec nemá strach.
Hlavu má v dlaních na stole,
myšlenky smutně plíživé,
tichoučké a tíživé.
Stažená roleta temno střeží,
u ruky zlověstně jemu leží
veliká černá pistole.
Dřív, než se zcela rozední,
naposled ještě zaslzí.
Snad trochu ho zamrzí,
že celý život po slávě bažil.
Teď nemá, oč by se ještě snažil,
blíží se výstřel poslední.
Na spánku růže vypučí
rudá jako vzácný rubín,
duše padá do hlubin
pomalu a zlehka jako chmýří.
Nad stolem dokola vzduch se zvíří,
na okně moucha zabzučí.
Copak to smrdí?
(květen 2012)
Smrdí tchoř už na sto honů,
a nemá to od ohonu.
Ať si kdo chce co chce tvrdí,
od hlavy vždy ryba smrdí.
Nesmrdí vždy tchoř či ryba,
to zkrátka tak někdy bývá.
Pohleďte na ty křupany,
parlament páchne od strany.
Fraktura duše
(květen 2012)
Ajaj Bože, dobří lidé,
proč jsme všichni invalidé
jak na těle tak na duchu?
Dostávám divnou předtuchu,
že teď bude ještě hůře
že už dojde ke fraktuře.
Nevím ještě ale kdo mi
moji chrabrou duši zlomí.
V jednom panuje jistota,
že politická holota
má k tomu jasně nejblíže.
Tak ať si prdel vylíže!
Politická taškařice
(duben 2012)
Vidíte tu taškařici?
Naši milí politici
kradou tisíc po tisíci
a neskončí ve věznici.
Není tu žádná naděje,
když zloděj chytá zloděje.
Někdo se jenom zasměje.
Vždyť se vlastně nic neděje!
Půlmilión, žádná mince,
jak pětikilo pro našince,
přinese ti do hostince.
Hleď na toho dobrodince!
Po soudu pak úplatkáři
báječně se zase daří,
úsměv na něm jenom září.
Obdařme ho svatozáří!
Taková malá bublinka!
Foukej do ní jen zlehýnka.
Není to žádná novinka,
za pětikilo - podmínka!
Hned na mysli ti vytane,
že v parlamentu zůstane
a jinak se nic nestane.
Co ty bys nechtěl, občane?
On to s námi dobře myslí,
jen ty prachy trošku syslí.
Pročpak je ti proti mysli,
že je nikdo nevyčíslí?
Třeba pět set dá i tobě.
Půjčí ti však krátkodobě,
než znovu dík čísi zlobě
bude čelit obžalobě.
Vražedná
(duben 2012)
Marně jsem na tobě dobrého hledal,
šanci jsem k životu dál už ti nedal.
Stojím tu jako sloup bezmocně nad tebou,
kolena se mi teď vibrací rozklepou.
Co se to stalo, já přemítám ztěžka,
vrahounem budou mě zvát ode dneška.
Neměla pro mě jsi ni kouska citu,
tak jsem tě zapích za měsíce svitu.
Podívej, strachy jsem teď celý zpocený,
rubáš tvůj pohřební krví je zbrocený,
život už pozvolna z těla ti prchá.
Proč jen jsi byla tak příšerná mrcha?
Držím nůž krvavý ještě v své ruce,
jak jsem jím proklál tvé proradné srdce.
Oči tvé zelené vyhasly docela.
Ačkoli před chvílí ještě jsi chrčela,
ležíš tu poklidně v kaluži rudé.
Bojím se, bojím, co se mnou teď bude.
Pohřebák projíždí pomalu městem,
já smířit se musím se svojím trestem.
Černá noc na ráno šedivé se mění.
Oprátku chystají konšelé vážení,
brzy už za hrdlo budou mě věšet.
Mě už teď tenhle svět úplně zešed.
Strážný můj anděl si křídla svá složí,
jen co mě nachystá na pravdu boží.
Pod kotel pekelný vlečou mě nazpátek.
Já musím za tebou? Co je to za zmatek?
Když tě tu potkávám, tvářím se vztekle.
Já se tě nezbavím snad ani v pekle!
Mafiánská
(duben 2012)
U sta hromů, to je den!
Zase jsem byl podveden.
Zas mě tahle tvoje milá
natáhla o čtyři kila.
Pak se ke mně vrátila
a ještě mi radila,
abych nikde ani necek,
jinak budu tuhý všecek.
Dělá na mě ramena,
však neví, co znamená,
když já jsem členem mafie.
Kdo koho asi zabije?
Závislost
(březen 2012)
Dávno jsem závislý na lásce,
na každém něžném tvém doteku.
Lítám v tom, jak nudle v bandasce,
často mi z toho je do breku.
Nebaví bez lásky mě žití,
bez lásky celý svět se zřítí.
Závislý jsem na tvém objetí,
jen těžko jiné je nahradí.
Neskrývám své slzy dojetí,
když tvoje ruce mě pohladí.
Jen těžko můžu být bez tebe,
s tebou chci stoupat až do nebe.
Jsem závislý na chvilkách s tebou,
v tvém náručí je mi skvěle.
Víš, tohle není samosebou.
Když píšu verše neumělé,
snad plácám, lásko má, nesmysly.
Však víš. Jsem na tobě závislý.
Senoseč
(březen 2012)
Sekáč trávu seče,
potok kolem teče.
Slunko stále peče,
pot z něj jenom teče,
raději se svleče.
Když ho chytnou křeče,
už nic neposeče
a jen úpí vkleče.
Kdo jen ho, člověče,
z téhle senoseče,
než celý oteče,
k lékaři dovleče?
Vaječná
(březen 2012)
Čumím jak blbec na prodejce.
Člověk aby vylít z kůže.
Pročpak tak drahý máme vejce?
Za tohle Evropa může!
Slepičko, má milá slepičko,
kdepak jsou ty plochy třecí?
Aby jsi snesla nám vajíčko,
musíš mít dost místa v kleci!
Někde se na to však vybodli,
slepice zůstala smutná.
Prý tam má dostatek pohodlí,
větší klec že není nutná.
A co se nestalo? Soudruzi
potvrdili svým přípisem,
co spolu se shodli na schůzi,
že smutná vejce nesmí sem.
Vejce už mě i v noci straší,
jakou má dneska cenovku.
Šťastná slípka když vejce snáší,
já neupeču bábovku.
Když vidím tu hroznou číslici,
copak si jenom teď počnu?
Koupit snad měl bych si slepici
a doma vychovat kvočnu?
Blbů jsou v Bruselu tisíce,
všichni však myslí to dobře.
Odhlasují, aby slepice
začaly milovat tchoře?
Křtiny
(březen 2012)
Zase budou křtiny,
ne však z mojí viny.
Nebudu prát plíny,
na to jsem moc líný,
je s tím spousta dřiny.
Já jsem dneska jiný,
nenosím už džíny,
skládám divný rýmy
a nemám rád šprýmy
ani od Pavlíny.
Bacha, zde domov můj
(březen 2012)
Tahle země je domov můj.
Zastav se cizinče, chvíli stůj,
pak ucítíš, jak něco smrdí.
Po Čechách jakýsi páchne hnůj
a nevoní mléko a strdí.
Lesy kvílí po skalinách,
a říčka bublá po lučinách,
V zahradě už nezbyl ani květ,
když každý trvá na kravinách
a zničí všechno Čech Kazisvět!
Krásná země, zde můj domov.
Koho chceš si klidně oslov,
tady se divně lidem daří.
Ty budeš s námi rychle hotov,
když zemi vedou samí lháři.
Zde zemský ráj je na pohled,
však žít ty bys tady nedoved.
Časem bys asi se pozvracel.
Mafii nikdy bys nerozplet,
marně bys kdekoho podplácel.
Myslíš na Českou zem stále?
My pánu Bohu dali vale,
za boha máme politiku,
na hradě šaška místo krále
a slinu s jedem na jazyku.
Hradní pán zloděj je tužek,
policajt nemá na obušek,
v podhradí je blbá nálada.
Zákony mají spousty mušek,
každý jak chce si je vykládá.
Křivák se strachy nechvěje,
vždy k tvému pádu rád přispěje
a vůbec se mu to nepříčí.
Vtipům už nikdo se nesměje,
všechny přece s pravdou hraničí.
Pryč už je všechna naděje,
když lupič bratrem má zloděje.
Každý ví, že všechno je v cajku,
a dělá, že nic se neděje.
Hlavně, když zbývá na kořalku.
Co tě to jenom napadlo?
Nesmíš tu malovat tykadlo
na hlavy pánů, které poznáš.
Rameno práva tě popadlo,
zavřou tě tak, že v base zčernáš!
Po svobodě tu nelačni,
pokud chceš účet mít dotační.
Svobodu má však kdejaký vrah!
Nůž v zádech, to není legrační,
měl by jsi z toho asi mít strach!
Tvý prachy v Čechách ukradnou,
aniž tě vůbec kdy přepadnou.
A kdyby přec, tak pár strážníků
bude mít povinnost nesnadnou
vylovit sudy z dna Orlíku.
Ukradené nám nechybí
a neměj už vůbec pochyby,
že poctivým třikráte běda!
Cokoliv úřad ti přislíbí,
tak stejně ti nakonec nedá.
Soud, to bude zase drama!
Soudy odsoudí sebe sama
k beztrestné čisté nevinnosti.
Zločin se ztratí do neznáma
a soudci hrabou dosytosti.
Daně zvednou tobě za trest
a pokládají si to za čest.
Jsou jako lišky v kurníku.
Jen pod koberec pravdu zamést,
a odpustit všem tvým dlužníkům.
Nechoď do Čech s investicí!
Jak na to přijdou politici,
tak můžu stavět na jistotě,
že tak jak jiní po tisících,
ty brzy půjdeš po žebrotě.
Možná nedáš na radu mou,
možná, že jinou ti podsunou.
V tom vězí všech Čechů tragika,
že věcí jedinou rozumnou
je, abys z Čech rychle utíkal.
Krásné Čechy, ach, Čechy mé,
jaké mám vyvodit resumé?
Čechy, ty nestojí za babku!
Zlom už hůl nad zdejším režimem,
líp prachy utratíš za šlapku.
Pubescent
(březen 2012)
Já ještě nemám občanku,
přesto už hulím marjánku
doma v zahradním altánku
při pravidelném dýchánku.
Možná tě to mámo mrzí,
že začal jsem příliš brzy,
že na tebe bývám drzý.
Neroň pro mě svoje slzy!
Tvůj syn už je bez komplexů,
touží po pořádném sexu.
Tak si nakup pytel keksů
a začti se do Reflexu.
Žralok
(březen 2012)
Ležím si klidně na pláži,
najednou připlave sem žralok.
Chvíli pak na mě doráží
a hodlá zahájit dialog.
S tebou žraloku nemluvím!
Tehdy řeč společnou najdeme,
až ty už budeš bezzubým.
Na pivo pak spolu zajdeme.
Iluze
(březen 2012)
Měl jsem divnou iluzi,
že všichni ti soudruzi
dostali už transfúzi.
Je to vážně ostuda,
že soudruhů obluda
pořád myslí do ruda.
Pro tvé krásné oči
(březen 2012)
Každé ráno jezdím kolem,
vidím tě stát na refýži.
Jednou praštím se svým kolem,
za tebou pak hned pospíším.
Pod kola aut klidně skočím,
duši svou hříchem zatížím.
Kvůli těm tvým krásným očím
ďáblu já rád duši upíši.
Kamenná čísla
(březen 2012)
Rudý chlad nového rána
provokuje moje smysly.
Kámen przním svými čísly,
až jsou do něj vytesána.
Vyrývám zde do kamene
celičký dlouhý život tvůj.
Zastav se jen a chvíli stůj,
čísla spolu prohlédneme.
Jak tak koukám, je to bída,
tebe abych se holka bál.
To bych se vážně nenadál,
jedna šestka jiné střídá!
Ve skupinách po třech jsou,
ďábelská to kombinace!
I když je to spekulace
ty šestky se mnou zatřesou.
Bojím se těch čísel velmi,
nehledej je v kartotéce.
Odpradávna byla přece
už v Bibli znamením šelmy.
Co jsem to jen probůh spáchal?
Sám ďábel vedl ruku mou.
Teď bude mojí zásluhou
Antikrist tvůj vlastní brácha.
K narozeninám tetičce
(březen 2012)
Tož tedy začnu, má milá tetičko,
tady máš takové malé mé přáníčko.
Přeju ti, ať se líbí ti na světě,
ať už tě nikdy nic netíží na hřbetě,
ať tví blízcí tě stále mají rádi,
a s nimi v zástupu všichni kamarádi.
S veselou myslí kráčej do dalších let,
nesnaž se přitom už zbytečně zeštíhlet.
Na zahrádce ať ovoce tvé roste,
ať tu svou úrodu nepocítíš v kostech,
zdravíčko aby dobře ti sloužilo,
a s námi aby se ti špatně nežilo.
Koukej se vyhýbat paní Zubaté,
ať spolu slavíme i další tvé kulaté.
Já rád přijdu s tebou se napít znovu,
spolu se každému zasmějeme slovu,
co jsem ti dnes napsal na tenhle aršík.
To už i já přejdu do rady těch starších.
Do zahrad kdysi tys se mnou chodila,
já tahal kačera, ty jsi se učila.
Klidně si na tohle co jen chceš pindej,
dneska je tamten svět už docela jinde.
Na zdraví nalej si portskýho trošek.
Všecinko nejlepší!
Anežce Lubošek.
Na Fejsbůku
(březen 2012)
Tak jsem redy na Fejsbůku.
Hodím si sem novej status,
že dám zejtra na paruku
zase ňákou novou haluz.
A potom sem s novým hárem
dotlačím pikčr mobilem.
Prohrábnu si háro spárem,
štouchnu tě novým profilem.
Konec světa
(únor 2012)
Přepadla mě divná vize,
že přijde zas další krize.
Říkala pak televize,
dobře to ví moje teta,
že prý přijde konec světa,
že po lidech bude veta.
Dnes všelijací strejdové
čtou různé zprávy tiskové,
co věští staří Mayové.
Jestli věříš na ty tlachy
a pokud jsi ztuhlý strachy,
utrať rychle všechny prachy.
Sežeň velkou konev s plastu,
do ní nakup spoustu chlastu.
Já pak přijdu na kanastu
a až budem mazat karty,
budem hulit nejen Sparty.
Rozjedeme super párty!
Jak se konec světa čeká?
Na chlebíčky měkká veka,
holka co se ráda svléká,
rumu rovnou celé vědro,
čuchat můžu rozpouštědlo.
Pak se něco nepovedlo.
Konec světa přišel vmžiku
bez rámusu, beze křiku.
Převezli mě na kliniku
a odtamtud bez okolků
dostal jsem se na patolku
tuhý až do kosti morku.
Nechce se mi domů
(únor 2012)
Umělé tóny spláchnutého hajzlu
hlasitě rozlétnou se hospodou.
Ty víš, že zase sedím v tom pajzlu
a domů se mi nechce ani náhodou.
Však dneska je úplně jiný den,
já rozloučím se se svou svobodou.
Chystal jsem se na to celý týden
a nechce se mi domů ani náhodou.
Poručím teď všem nějaké pití,
nikdo z kámošů není za vodou.
Možná budem všichni dneska zlití,
však domů nechce se mi ani náhodou.
Nebudou pít dneska žádný splašky.
Lokálem voní whisky se sodou,
to drahý pití z tý drahý flašky.
A mně se nechce domů ani náhodou.
Máňa se kolem stolů otáčí
a sklenky s ní tancují hospodou.
Odcházet odtud se mi neráčí,
jít domů nechce se mi ani náhodou.
Dám si zahrát pro Máňu a pro mě,
nálevna ať zazáří pohodou.
S Máňou chci zůstat v hospodským domě.
Nepřijdu domů nikdy. Ani náhodou.
Z pražské hromadné dopravy
(únor 2012)
Když ráno jedem spolu tramvají,
mám oči slepené a nevidím,
všem spáčům spánek děsně závidím
a jenom tvá slůvka mě laskají.
Do metra dolů sjíždím radostně.
Jen jednou někde otočím hlavu,
a kdybych tě přitom ztratil v davu,
brečel bych usedavě, žalostně.
Pojednou krásné vidím holky,
rovné a ztepilé jako jedle.
Jízdenku mačkám, až mám z ní žmolky,
přestávám už myslet na tříkolky
a máminu ruku pustím hnedle.
Mami, musíme dnes do tý školky?
O psích očích
(únor 2012)
Můj pejsek smutný má oči,
i když je milý, veselý.
On na mě často radostně skočí,
až v posteli pod dekou skončí.
Tak už to chodí s přáteli.
Náš pejsek ví, kdo mi škodí,
a ví, že ty máš mě ráda.
Každý den se mnou venčit se chodí,
na vodítku mě pěkně vodí
a dělá mi kamaráda.
V noci mě kouše do palce
a častokrát chce mě zlobit,
jako kdyby byl se mnou ve válce.
Když mluvím pak o psí morálce,
nemůže, než uši sklopit.
Dám-li mu kousek pamlsku,
radost má jak malé děcko.
Vyčistí talíř, olíže misku
a já svýmu smutnýmu psisku
odpustím úplně všecko.
Můj pejsek smutný oči má,
oči psí už tak bývají.
Pohled hnědých očí mě dojímá
a vděčně tu lásku přijímám,
když se tak na mě dívají.
Když narazíš na vola
(únor 2012)
Pokud narazíš na vola,
tak je to pořád dokola.
Vůl si věčně vede svou,
ostatní ani nehlesnou.
Co máš taky blbci říct?
Já naprosto už jsem si jist,
že tma nejde rozsvítit
a voly nelze vymýtit!
I když jednou z nich klepne tě,
proto jsou blbci na světě:
Na pláží i na sněhu
drží tě stále ve střehu.
Známá věc
(únor 2012)
To je přec
známá věc,
že lže a krade poslanec.
Nakonec,
marná věc,
znova ho zvolí pitomec!
Pro zahřátí
(únor 2012)
Venku válo, fičelo
a taky mrzlo, až praštělo.
Říkám si ty trumbero,
už aby pořádně hořelo!
Trvá proto jen chvilku,
než do ruky vezmu si sirku
a pak s kouskem papírku
zapálím pod sebou postýlku.
Už je teplo, teplíčko.
Hoří mi celičké tělíčko
a tak moje zlatíčko
pečené ucítí masíčko.
Škvařím se, věru škvařím,
vtříc hledím vyděšeným tvářím.
Vím už, že neumřu stářím,
tak radostně planu a zářím.
Svlíkací
(únor 2012)
Když vezmu tě něžně za ruku,
rychle si sundáváš paruku.
Tak řeknu ti dvě tři lichotky
a ty si hned svlékáš kalhotky.
Co bude napříště teď čekám.
Dopředu už se toho lekám,
nahá že budeš hned zvečera.
A co já? Já budu posera.
Hlavně to nikomu neříkej
a příště se honem nesvlíkej.
Sněhová vločka
(únor 2012)
Padá k zemi bílá vločka
nemůže se země dočkat.
Vyhlíží si místo pádu
na okraji ledopádu,
kde by byla vločka krásná
neskonale v ledu šťastná.
Však kam dopadne? Kdo to ví?
Jen vítr. A ten nepoví.
Křehký šat jí krajka zdobí,
zima jí strach nepůsobí,
obavu má jen z oblevy,
jestli ty mrazy poleví.
Vločka však ještě netuší
že skončí v mělké kaluži,
kde zmaže si svoji krajku
u krátkého nedopalku.
Do špinavé vody padla,
co vytekla z umyvadla
přes záhonek, přes pórek,
na zápraží, na dvorek.
Temná louže past je zrádná.
Teď už není vločka žádná.
Nežli se vločka nadála,
tak v okamžiku roztála.
Červivé jablko
(únor 2012)
Červík leze po jabku,
vrtá do něj otvůrky.
Až doleze pod škrabku,
bude červík na půlky.
O krásné obryni
(únor 2012)
Tam na zápraží jeskyně
postávala krásná obryně
a vedle ní obryňata
tahala mámu za kaťata.
Před sebou mám scénu vnadnou,
když kaťata jí náhle spadnou.
A já žasnu, lidé dobří,
čímpak se množí tihle obři.
Můrolapka
(únor 2012)
Můra letí k petrolejce,
snad chce poblíž snášet vejce.
I když letí kousek stranou,
náhle její křídla vzplanou.
Hoří měkce, krásně svítí
a už nejsou k použití.
Můra padá zprudka na zem.
Končí se zlomeným vazem
a petrolej hoří dál,
by další můru přivítal.
Hoř světýlko, plápolej,
přinesu další petrolej.
U řeky
(únor 2012)
U řeky je louže.
Led je ještě slabý,
přesto děcka vábí
a pár se jich klouže.
Saně z kopce letí
a dole je čeká
rozbouřená řeka.
Na saních houf dětí!
Vodník hrnky chystá.
Nechat děti napít,
jejich duše lapit,
on chce dozajista.
Nech vodníku děti
ať se sklouznou klidně
třeba pětkrát týdně,
ať si z kopce letí!
Neber dětem duše!
Schovej si svý hrnky,
měj v nich třeba trnky.
A netvař se hluše!
Když u řeky je živo,
odstěhuj se k lesu
na novou adresu
a z trnek si vař pivo.
Opice
(únor 2012)
Potkal jsem vzteklou opici
a měla skvělou kondici,
když praštila mě do nosu.
A proč to vlastně neříci?
Má hladové ústrojí trávicí
dík nedostatku kokosů.
Podám jí banán, však běda!
Jak učila vlastivěda,
opice nebývá vděčná.
Proto vám radím nad ránem:
Jen nekrmte opici banánem,
když ona je vaše slečna.
Dáma s kosou
(únor 2012)
Chytla mě dáma s kosou.
Až na kost pahnátou bosou
kopla mě do holeně.
Já nadávku zakřičím sprostou,
na zem padám zhnuseně.
Chrastila kostmi až běda
jako by byla bez oběda.
Karel Jaromír to ví,
horší jen polednice snědá,
než smrtky té žebroví.
Hrozila, že mě sejme.
Bože, stále je to stejné!
Stále ty stejné stíny
a pořád temné černočerné
s mrtvolným puchem hlíny.
Ležím v trávě zelený.
Shora mě tíží kameny,
ráno mě vlaží rosou,
nade mnou pasou se jeleni.
Smrtka se bije v prsou.
Probudím se zpocený
s pocitem divé hyeny
ze zlého černého snu
a hrůzou celičký ztrápený
do rána už neusnu.
Vzpomínky na divokou Afriku
(únor 2012)
Jedu do velké dálavy
což bych se dříve nenadál.
Kamsi k jezeru Malawi
a ještě někam mnohem dál.
A co jsem zažil v Africe?
Vedle cesty u potoka
vidím běžet dva zajíce,
když čekal bych spíše mloka.
Zebry často běží kolem
a mizí v trávě vysoké.
Antilopa před buvolem
divokým prchá výskokem.
Za chalupou si frká hroch
a působí mi nesnáze,
neb na záchod já jíti moh'
a on mi stojí ve dráze.
Sloní lejno těsně míjím.
Chobotem slon si komíhá.
Jak je velký dobře vidím,
když proti mě se rozbíhá.
Ta moucha tse-tse drzá je!
Jen těžko ji lze rozplácnout.
Spoustu mi krve vysaje,
a hostinu má bezpracnou.
Lvi se páří vprostřed cesty,
hotovi jsou hodně rychle.
Lev lehne hned u nevěsty
a vůkol vše náhle ztichne.
Chameleona polibkem
donutíš, aby zčervenal.
Pak s traumatickým zážitkem
jde chameleon zase dál.
Když jeřáb si hodí brkem,
jeho družka vedle stojí.
Žirafa s dlouhým svým krkem
ukazuje krásu svoji.
Slunce na mě praží shůry
a už se mi loupou záda.
I vody padají šňůry
a vím, že déšť nemáš ráda.
Domorodci na tržnici
prodají suché housenky.
Jedí je víc než pšenici
a neví, co jsou roštěnky.
Chlebovník, jackfruit, mučenku,
mango, liči či rambutan,
jen ochutnej to holenku!
Zbaštím vše, ani nedutám.
Znovu hrocha uzřím v řece,
odfoukne si vedle lodě.
Tak neboj se tolik přece,
ač krokodýl je ve vodě!
Tak divoká je Afrika!
A přísahám vám na mou čest,
ta divočina tam zaniká
a už jí jenom málo jest!
Volání k Blanickým rytířům
(prosinec 2011)
V Čechách teď vládne mafie
a s nevinností lilie
se nám do života zaryje.
Blaničtí, na co vy čekáte?
Opravdu to takhle necháte?
Daně z nás dělají žebráky
a se značnými rozpaky
hledíme na zlaté padáky.
Blaničtí, to ještě čekáte?
Už jenom vy nám zbýváte!
Lůza a chamraď je nahoře
v tom parlamentním táboře.
Máme se vzdáti té potvoře?
Blaničtí, pořád jen čekáte?
Pomoci Čechům se zdráháte?
Hradní pán světu je k smíchu.
Nepřizná žádného hříchu
a hrdě hýčká si svou pýchu.
Blaničtí, na copak čekáte?
Vy toho ještě dost nemáte?
K zemi mě ohýbá vědomí,
že tahle doba nezlomí
jen ty, co nemají svědomí.
Blaničtí, proč stále čekáte?
Vždyť volám vás snad už popáté!
Neslyší Blaničtí mé stesky?
V Čechách krásných nebesky
je nyní moc zle a nehezky.
Rytíři z Blaníku zemřeli?
Tak tím je to všechno v pr...
O evropské minci
(prosinec 2011)
Zdá se to nadmíru být jasné:
Ojra sláva brzy už zhasne.
Ta mince se potácí v krizi
a ze světa pomalu zmizí.
Vždyť ti vládcové samolibí,
když někomu peníze chybí,
dají mu za to teď pokutu.
Tím kopou přec jámu mamutu!
Situace to bezútěšná,
přesto však připadá mi směšná.
Což nedochází to těm oněm
že požár se nehasí ohněm?
Chápe to i dobrák Obama
a hlavou krouží mu obava,
že dvojice Merkel-Sarkozy
celý svět vizí svou ohrozí.
Francouz i Němec, ti zapláčou,
že za šaškem jdou a za káčou.
Já dodám už jednu jen větu:
Ať Ojro konečně jde k čertu!
Podivná příhoda
(listopad 2011)
Stala se podivná příhoda,
když mého přítele nimroda
a taky skvělého psovoda
dostala samotná příroda.
Když lesní včelstvo ho pobodá,
vlastní pes nohu mu ohlodá.
Leží kdes v lese u Náchoda
v trávě, kde samá je jahoda.
Kdopak ví, jestli ta nehoda
musí být pouhá jen náhoda.
V tomhletom panuje neshoda,
žvástů je celičká úroda.
Když tahle nemilá příhoda
udělá z myslivce maroda,
ví dneska celičká hospoda,
že je ho škoda, ba přeškoda.
Fuj, páni poslanci!
(listopad 2011)
Vážení páni poslanci!
Když nemáte kouska studu,
tak já vám nadávat budu!
Vy voli jste, ne vzdělanci!
Vážení páni poslanci,
na co si zase hrajete?
Vždyť všechny už jen serete!
Vy voli jste, ne vzdělanci!
Vážení páni poslanci,
moudrost vám nikdo neprodá.
Vy že jste elita národa?
Vy voli jste, ne vzdělanci!
Vážení páni poslanci!
Nadutosti jste příkladem:
"Co můžem, to rozkradem!"
Vy voli jste, ne vzdělanci!
Vážení páni poslanci!
My Češi národ jsme blbý,
když vás tam nahoře trpí.
Vy voli jste, ne vzdělanci!
Už otřásám se z vás hnusem.
Chci bez jediné výjimky
hodit vás všechny do jímky
a shora vás přikrýt trusem.
O hadu a hadici
(listopad 2011)
Když na prsou hřeješ si hada,
brzy tě čeká věrolomná zrada.
Když na prsou hřeješ si hadici,
asi ti vyndali dýchací trubici.
Zimní nehoda
(říjen 2011)
Od lyží zlomila se mi běžka,
když přejel jsem na sněhu ježka.
Ježková záhy nad zdechlinou
vztekle mě propíchla bodlinou.
Kdopak by se eura bál
(říjen 2011)
Kdopak by se tu eura bál?
Toho se Brusel nenadál
a pořád nemůže se dobrat,
jaký to s eurem vzalo obrat.
Nenechte se nikdo zmásti!
Euro padá do propasti.
V celičkém světě už to vědí
že tahle měna divně svědí.
Jenom my tupci v Evropě,
my nejsme tomu na stopě,
a i když už euro umírá,
každý to tady popírá.
Tak nelžeme si do kapsy,
když čekají nás kolapsy.
Takhle přec velí princip tržní,
že Řecko je jen ze všech první.
Zapalte už euru svíci,
postavte mu šibenici,
už nezaslouží si života.
Což všechny ranila slepota?
Kdopak prý by se eura bál...
Na hlavě jsem se poškrábal.
Slyšíc, jak euro má se k světu,
půjdu si udělat omeletu.
Slovo k ministru financí
(říjen 2011)
Nech mi mé peníze na platě,
snažím se v marné debatě
odmítnout vládní šarádu,
protože prostě NEKRADU!
Nechci už daněmi živit tebe!
Kecy mě nikdo už neojebe.
Pro kasu státní a bezednou
že se mi daně nezvednou?
Já chci mít na to svobodu,
abych si jakožto marodu
pojistku vlastní zavedl.
Že by to každý z nás nesvedl?
Kdo blbý, změní se v mrtvého.
Pitomce platit mám ze svého?
Též PENÍZE v jiné dimenzi
chci sám si přidávat na penzi!
Proč nešetříš státní útraty?
Ten úmysl zůstal před vraty
snad na všech vládních úřadech
závislých NA samých neřádech,
co nikde šetřit nechtějí
a navíc jsou ještě zloději.
Namísto úspor větší daně?
Té státní nenasytné tlamě?
Tohle jen nahrává socanům,
co zlevňují CHLAST pijanům
a zadluží zemi docela,
i kdyby nakrásně nechtěla.
Foukáš jim vítr do plachet,
a jejich plný parlament
všechno zas posléze otočí,
do vlády až znovu vykročí.
Do pekel, tam patří rohatí!
Pravice na tohle doplatí.
Jedete na oslu rozjetém
i s vaším panem knížetem.
Copak jsou tohle reformy,
ty jeden LUMPE odporný?
Vem na tě Nečas rákosku,
ty nenažranej Kalousku!
Sopka
(říjen 2011)
To kouzlo temného kráteru
působí na mě neblaze
a díky mojí povaze
neuzřím sopečnou nádheru.
Obchází dlouho mne tichý strach,
zdola se valí mocný dým
vstříc očím hrůzou zavřeným.
Já zmaten upadám v šedý prach.
Sopečný popel mě pohřbívá.
Snáší se zvolna a jemně
za mocných otřesů země
jako smrt teskně plíživá.
Podoben ohnivým pačesům
záře, závoj, láva i čoud,
kužel se zbavujíc pout
chrlí svou zkázu vstříc nebesům.
Ještě snad nejste dost zahřátí?
Vůkol žárem každý zmírá.
Žluté květy tvoří síra,
sirný chlad vše živé zachvátí.
Silou se chce vulkán pochlubit,
jak v plamenech je stvořený.
Děsem i krásou zmámený
stojím tu neschopen promluvit.
Burácí zlý satan ohnivý,
plane a z nitra Země dští.
Pojednou i on polidští
a zmlkne hlas jeho dunivý.
Nastává němý klid před bouří,
než otevře se hrozivý
jícen krutý a strašlivý,
než peklo znovu se rozhoří.
Chladná
(říjen 2011)
Chladná jsi jako kostka ledu.
Takhle tě milovat nedovedu.
Chladná jsi jako mrazu květ,
co nejde k němu přivonět.
Studený máš i rudý ret
a pohled očí jakbysmet.
Chladná jsi jak doba ledová.
Před mrazem tvým se nikdo neschová.
Chladná jsi, celá mrazivá,
jako bys byla neživá.
Šíří se zima děsivá
a mráz tvůj na mě ulpívá.
Chladný jsem od tebe docela
v tom chladu už láska má zmizela.
Chladný jsem, teplo nevnímám,
jenom ho zlehka předstírám.
Pomalu oči přivírám,
už ztuhlý jsem a umírám.
V lékařské péči
(září 2011)
K doktorům chodívat člověk se nestydí.
Co na mě doktoři špatného uvidí?
Vypadám určitě příšerně pohuble,
úsměv mám docela zamrzlý na hubě.
Co všechno bolí mě už ani nemluvě,
bez péče lékařů dospěju k záhubě.
Doktoři zkoumají. Testují tělo mé.
Nechám se, neb MUDr. má u mě renomé.
Žilou mi pustili, šel jsem se vymočit.
Určitě chtějí s mou nemocí zatočit.
Ještě se k EKG pokouším plahočit,
až ke mně s nosítky musejí přiskočit.
V lékařské péči se člověku přitíží,
rázem mi přibude sto nových obtíží.
Nemoci divné mám, kdopak je vytuší?
Našli mi všecičko. Mám rány na duši,
cirhózu, rachitis, obézní i uši,
HIV, mrtvici, srdce mi nebuší.
Jak se těm doktorům dostaneš do drápku,
poznáš jak křehkou máš tělesnou skořápku.
Lékařskou zprávu mám, na té teď záleží.
Když ji čtu, vlasy mi hrůzou se naježí.
Začnu se bezvěrec modlit snad k papeži.
Zkoumám se, prohlížím. Žiju já? To stěží!
Ropucha
(červenec 2011)
Ničeho vůbec netuše
přiblížil jsem se k ropuše.
Žába je veliká ošklivka,
já vůl a k tomu naivka,
když se mi šeredy zželelo.
Políbil jsem ji na čelo.
To se však státi nemělo,
neb zvíře hrozně smrdělo
a hned se změnilo v dračici,
co s ní teď sdílím ložnici,
co pořád mi křičí do ucha,
že měla zůstat ropucha.
Sobě k svátku
(červen 2011)
Konec června, kýho výra,
naměřila časomíra.
Už je zase Lubomíra!
Dnes s kvetoucí orchideou
všichni moji mi k svátku přejou.
Načnu láhev a začnu pít.
Musím se přec pochlapit
a pořádně to oslavit!
Spát půjdu až po setmění,
až zapomenu na příjmení.
Těžké ráno, hlava bolí,
jako by mne praštil holí.
Co můj jazyk zablábolí
všem, kteří jste se mnou pili?
Tak děkuju vám, moji milí.
Na drátě
(červen 2011)
Noc se už blíží. Proklatě!
Proč já tu visím na drátě?
Však nevisím nikde jako pták,
to jenom žvaníme: kokodák!
Příšera
(květen 2011)
S půlnocí
vylézá z jezera
zle řvoucí
ukrutná příšera.
Hrbí se,
má asi housera.
Bojím se,
neboť jsem posera.
Od Máchova jezera
(květen 2011)
V kraji Máchy Karla Hynka
náramně se v noci spinká,
když navracím se od Bezdězu.
Z postele moc brzo nevylezu.
Když na nebe slunko stoupá
do mě kdosi loktem dloubá.
Budit mě vůbec nejde lehce,
stejně se mi pak vstávat nechce.
Máme lásky čas, je květen.
Já jsem tím nejspíš popleten.
Tak vlez ještě ke mně pod deku,
ať poznáme něžnost doteku,
ať svět se s námi zatočí,
když pohlédnem si do očí.
Zmámeni krásou jezera vod,
trocha něhy tu přijde nám vhod.
Borové lesy vůkol voní,
stejně voněly i vloni,
voněly už za Máchy času,
když opěvoval zdejší krásu.
Každý, i já, jí podléhá,
když večer v lůžko uléhá.
Hynku, Viléme, i Jarmilo,
moc se mi tu u vás líbilo.
Nepřítomný duchem
(květen 2011)
Jsem zde nepřítomný duchem.
Všechno se jen se mnou točí.
Nevnímám nic ani sluchem,
ani mi neslouží oči.
Vidím jen šedivé stíny,
slyším jen hrozivý hukot.
Mám proto mučivé splíny.
Vnímám jen srdeční tlukot.
Kdo řekne, kolik ještě dní
srdce mé životu změří?
Jako tajemství zpovědní
teskno vchází do mých dveří.
Myšlenky mé mizí kamsi
daleko z tohohle světa.
Nakonec řeknu si "Ať si!",
což bude poslední věta.
Pak temno se ránem zjasní
a moji nicotnou duši
vítají andělé krásní,
jak se to patří a sluší.
Otevře mé slepé oči
libá hudba v uchu hluchém.
Na nebeském kolotoči
jsem zas nepřítomný duchem.
Loutka
(květen 2011)
Připadám si jako loutka
manipulovaná drátem.
Na kostech malá mám poutka,
špagát mi zamává hnátem.
Jsem velká dřevěná smrtka.
Kosu přes rameno si nesu
už od minulého čtvrtka,
co vláda je na přetřesu.
Kalousku, Johne, Nečasi,
už brzo přijdu si pro vás.
Já ne, to ruka jakási,
mou kosu ovládá provaz.
Rychlým pohybem trhavým
má kosa hlavy vám setne.
Co dál ptáte se? Já pravím:
Předvídat je ošemetné.
Kdo ví, co nade mnou ruka
provede s kosou či se mnou?
Ať si s čímkoli mi cuká,
na prach vás dějiny semnou!
Možná ta ruka je vaše
a vraždíte sami sebe.
Toť vámi vařená kaše!
Buď milostivo vám nebe.
Nedokončená
(květen 2011)
Slunko na obloze krásně svítí,
na loukách roste voňavé kvítí...
Cokoli mě napadá, hrozný je kýč!
Tak zavřu notebook a půjdu pryč...
Třešně
(květen 2011)
Kvetou v máji.
Kdo se nají,
i když krásně vypadají,
z třešní bolest břicha mají.
Vlastenecky
a sobecky,
dvě spolu jsou spiklenecky.
Pozor na ně, mají pecky!
Třesky plesky,
kvetou hezky,
malých velkých vidíš směsky.
Od třešní jdou rudé blesky!
Kolik třešní,
tolik višní,
kdopak se dnes třešní pyšní?
Komunisté bezostyšní!
Prvomájová
(květen 2011)
Už zas přišel první máj,
a nastává nám lásky čas.
Tak proč není žádný ráj,
kde něžně bych hladil dívčí vlas?
Tohle podivný je kraj,
už aby to tu schvátil ďas!
Žít v téhle zemi nejde.
Což na lásku myslet dá se,
zloděj když na hrad vejde,
co dávno už měl sedět v base?
Jak mám tu žít s tím šmejdem?
Táhni Vendo, ztrať se v čase!
Té naší zemi krásné
ty děláš jenom ostudu,
jenom to není nám jasné,
z jakého děláš to popudu,
a člověk jenom žasne,
že hradní máme obludu.
Dále od hradu! Dále!
Straší tam v komnatách kdosi.
Navzdory samochvále
stále odpornější je zlosyn
a my stojíme stále
jako s hlavou v písku pštrosi.
Žeňme hradního pána!
Uleví se naší zemi
nejspíš hned druhý den zrána.
V slunném máji aspoň chvílemi
snad láska bude psána
rozzářenými tvářemi.
Divadelní kulisa
(duben 2011)
Jsem stará kulisa z divadla
do kouta dávno odložená.
Stojím tu celá zaprášená,
už mě i plíseň napadla.
Nemám moc času přemýšlet,
kulisa život má jepičí.
Však nikdo na mě nekřičí,
co nechci, můžu neslyšet.
Životem mým bylo divadlo.
V jediné hře často jsem stála
nehnutě jak pevná skála,
než divák opustil sedadlo.
Přesto jsem viděla mnohé
z všelikých lidských osudů.
Za pár dní tady už nebudu,
musím dát divadlu sbohem.
Divadlo mé teď bourat budou.
I když to možná nevypadá
můj svět s ním stojí a padá.
A váš svět pak zemře nudou.
Déja vu
(duben 2011)
Když jsem byl u své milenky,
tu manžel se náhle vrací,
že zapomněl doma si myšlenky.
Já netušil, že jsou i tací.
Posílen notně kořalkou
chci vyhnout se polapení.
Z okna hned vyskočím na balkón,
však balkón tu proboha není!
Spadl jsem z osmého patra,
chodník je krví nasátý.
Tak zavolejte psychiatra,
můj pád je od rána desátý!
Proměna masochisty
(duben 2011)
Masochista, pod ním židle,
před zrcadlo se postaví.
Leze vzhůru, v ruce vidle,
a těmi se zohaví.
Díry v tělo spáchal sobě,
crčí z něj jak z cedníku.
Klidně spáchá je i tobě,
má narušenou psychiku.
Sadista se tak z něj stane,
promění se v příšeru:
Račte dovnitř, milý pane,
já vám játra sežeru.
Štěnice
(duben 2011)
Tuhle pod postelí v ložnici,
aniž bych cokoli tušil,
náhodou našel jsem štěnici.
Kdopak ji tu na mne ušil?
Pokud se odposlech zveřejní,
tak to bude teda síla!
Štěnice sic je kus muzejní,
však to své si odvysílá.
Ačkoli žiju jak v plotě kůl
a v ložnici usínám sám,
něco mě pálí jak v ráně sůl,
jen já to své tajemství znám.
Než aby však vyšly najevo
tajnosti mojí ložnice,
vysázím peníze na dřevo.
Myslím, že dám i tisíce!
Zeptám se u Věcí Veřejných
a nebo u slečny Kočí
jestli kdos od nich mě nenapích,
by zjistil, kolikrát močím.
Svět asi brzo už dozví se,
a není to zločin, tvrdím.
Klidně ať zkoumá to komise!
Já ve své ložnici prdím...
U doktorů v práci
(duben 2011)
Doktoři v ordinaci
s dobrou reputací
nejsou ledajací.
Nemoc mi nevyvrací.
Trakt můj zažívací
malou má deformaci.
Lékař s kvalifikací
udělá klasifikaci,
test doplňovací.
Vymyslí mi radiaci,
píše dokumentaci,
nařídí hospitalizaci.
Místnost přijímací,
bolí nerv sedací.
Pak lůžko skládací,
pod sebou impregnaci.
Na tvrdé matraci,
jsem na izolaci.
Pobyt ozdravovací,
dám si relaxaci.
Mám komplikaci
s látkou očkovací.
Všechno se navrací,
podléhám frustraci.
Taktika zdržovací,
pokus oživovací,
látka balzamovací.
Navzdory situaci
končím na kremaci.
Dojde k exhumaci?
Rozkaz zatýkací,
velká síň jednací,
řízení dohodovací,
spis obžalovací,
soud odvolací,
rozsudek osvobozovací.
Doktoři jsou splachovací!
Zápisek jen tak na okraj
(duben 2011)
Nemáš si čím psát zápisky?
Klidně krást začni propisky.
Václav Klaus, zloděj i profesor,
tvůj budiž velký od dnes vzor!
Na tváři tomu taškáři
radostný úsměv zazáří,
do kapes když cos strčí hbitě.
Radost má jak malé dítě!
V kapse už má všechno skoro,
někdy je to vážně horor.
Všechny on do kapsy strčí nás.
Kdopak je ten pán? Vzpomínáš?
Kytka pro tebe
(duben 2011)
Bosé nohy kráčí pískem.
Já schovaný za skaliskem
pozoruji krásnou dívku,
jakou ladnou tvoří křivku.
Moře hned stopy umývá.
Kráska své vnady neskrývá.
Černé vlasy, snědá líčka,
přenádherná postavička!
Zavrtí se, hodí hlavou,
a já smuten nad představou,
že nesmím tu krásku míti,
trhám tobě něžné kvítí.
Bříško
(duben 2011)
Moje bříško je můj poklad,
vypadám jako v jináči.
Schovávám si každý doklad,
kufr už na ně nestačí.
Spoustu peněz to už stálo,
nemá to cenu počítat.
Možná bych měl aspoň málo
váhu svou si pohlídat.
Však váha se mi rozbila,
byla jen do sto čtyřicet.
To žena na mně škudlila
proti vší prosté logice.
To ve smutek mě přivádí,
do lednice jdu pro pivo,
jenž mohl bych pít po kádích,
ať teplo je, či ošklivo.
Bříško neberte mi prosím,
rád prohlížím se v zrcadle.
Vždyť své bříško sám si nosím
a dnes už ho mám povadlé.
Cožpak nějakým je hříchem,
to mi prosím vás povězte,
pyšnit se velikým břichem?
Tu večeři mi nesnězte!
Hlady trápí mě žena má,
já marně vymýšlím odvetu.
Dokud je za mě provdaná,
prý musím držet dietu.
Těžké sny
(duben 2011)
Večer když usnu,
noc cítí se vleklá.
Ležím v ohnivém dusnu
černých plamenů pekla.
Koušu se do rtu
a nevím kudy kam.
Podoben v peci dortu
pomalu se roztýkám.
Ostré střepiny
mou mysl hryzají.
Pode mnou mi hlubiny
tlamu svou otvírají.
Řezán po kusech
a trhán zaživa
života rád zřeknu se,
ó ty hrůzo mučivá!
Nemám nohy už,
jak dávní kejklíři.
Útočný mi záhy nůž
v srdce čepel zamíří.
Zsinalý celý
ze snů se vyplétám.
Jak bouře divé včely
do světa sny rozmetám.
Ježibaba z podkroví
(březen 2011)
Schůze domu zas se koná,
každý tady o tom ví.
Doufám, zas tam bude ona:
ta Ježibaba z podkroví.
Zas nás všechny očaruje,
něčím sladkým omámí.
Někomu z nás vyhubuje
a novinky nám oznámí.
Nejím, nespím, na ní myslím,
hlavou do zdi narážím.
V šuplíku jí verše syslím,
než dát se jí je odvážím.
Už se těším na tu schůzi,
už na chodbě zevluji.
Býval to dřív barák hrůzy,
dnes Ježibabu miluji.
Neschováš se
(únor 2011)
Schovat se, to ti nevyjde.
Jako před dotěrnou vosou
nemíváš pražádnou naději,
jednou na každého přijde
zubatá kmotřička s kosou.
Tam dříve, a jinam později.
Prvosenky
(únor 2011)
Když rozkvetou prvosenky,
přízraky zimy jsou ty tam.
Holkám zmizí podprsenky,
pupeny jara přivítám.
Zmrzlý květ
(únor 2011)
Přichází podzim mlhavý,
čistým deštěm se rozvoníš.
Vstříc kráčíš krokem houpavým,
zmrzlý květ si ulomíš.
Přivoň lásko k tomu květu,
jakou ledovou vůni má.
Řekni mi jedinou větu,
že tě má láska zajímá.
Chodíš nevšímavě kolem,
aniž se na mě podíváš.
Marně se trápím svým bolem,
ty se mi jenom vysmíváš.
Já, zdá se, láskou churavím.
kdykoli zřím tě v negližé.
Nevím, zda se kdy uzdravím.
Blázen jsem, patřím za mříže.
Nebuď jako ten zmrzlý květ
rostlý z něžného poupěte.
Jaro přijde co nevidět,
láska tím jarem rozkvete.
Jednou doufám přijdeš na to,
jak vroucně tebe miluji.
Ať z té či té strany vzato,
cokoli chceš, ti slibuji.
Velryba
(leden 2011)
Když jedu lesem, tak v ohybu
srazil jsem na cestě velrybu.
Teď mocně mnou zmítá pochyba,
kde v Čechách vzala se velryba.
A hned si zas říkám, co kdyby?
Proč žít by tu nemohly velryby?
Nesu to velice nelibě,
v duchu se omlouvám velrybě,
že fernet stal se mou oblibou.
Spletl jsem si kance s velrybou.
Děkují, odcházejí
(leden 2011)
Když přijdeš s nádorem,
tak jen vztekle syč!
Doktore s doktorem,
vy jdete pryč?
Děkují odchází,
jak je to snadné.
Někoho zamrazí,
jiný ať padne.
Zdraví je zadarmo,
každý to žádá.
Reformy nadarmo
chystá tak vláda.
O prachy jenom jde,
musím to říci.
Chystej si marode
na hrob svůj svíci.
Historická z Perlovky
(leden 2011)
Za komošů nemohla jsem,
než do Jugo s šedým pasem,
a k Němcům jen na pozvání,
co se věru těžko shání.
Jinam do světa pak vůbec,
zkoušet to moh' jenom blbec
a koumouš s knížkou červenou,
co ohebný byl v kolenou,
co s rudými šel v jednom šiku
a v politbýru leštil kliku.
Muknout's nesměl, hned bys seděl.
Tenkrát o tom každý věděl,
žádný zákaz, kdepak, to ne!
Jen nedali ti v bance love.
Do Perlovky když jsem zašla,
inostránce si tam našla,
ruble nebyly nic platný.
Příslušník byl neúplatný.
Zavřeli mě, hromotluci,
že prý páchám prostituci.
Zdravá strava
(leden 2011)
Pořád je vidět to, zleva i zprava,
jak na mě útočí ta zdravá strava.
Nejezte tuky a střezte se masa
kdejaký nápis teď do světa hlásá.
Saláty a zelí, to prý je zdravé,
jenom to býti má pro mě to pravé.
Zelinářská lobby vede si zdatně,
já přesto dobře vím, po čem mi špatně.
Zakoupit musím já sobě klobásku,
škvarků si naberu celou bandasku.
Na řízek, na bůček, na to mám slinu!
Jen v řeznictví hlady já nezahynu.
Pražádná reklama není mi nutná,
zdravé je pro mě jen to, co mi chutná.
Rozvažuj o tom se zdravým úsudkem,
láska přec chodí každému žaludkem.
Nechci být demokrat
(prosinec 2010)
Jaký to u nás nastal zvrat?
Vždyť komunista demokrat
ohání se lidským právem,
do ulic jde s každým davem.
Kohopak tenhle demokrat
v minulosti už neokrad?
Pantem jako dřív zas mele,
mele stejně nabubřele.
Pryč s rudými demokraty,
a též s jejich postuláty!
Ať skončí s těmi frázemi,
z těch jejich kydů zle je mi.
Proč je nikdo nepotrestal?
S demokracií bych přestal.
Já nechci už být demokrat,
já chci rudocha nakopat!
Zpátky v Čechách
(prosinec 2010)
Na cestách světem viděl jsem mnohé.
Postel i strava bývaly strohé,
lidé však byli vždy na mě milí.
Zkuste to v Čechách alespoň chvíli!
Vánoční dárek
(prosinec 2010)
Nadešla už doba vánoční,
já musím jít do práce na noční.
Když pak vracím se domů zrána,
čeká tam na mě strašlivá rána.
Žena má se doma tetelí
s nějakým chlapem v mojí posteli.
Vida ho, je to soused Žďárek!
Dala's mi letos moc hezký dárek!
Vzkaz těm nahoře
(prosinec 2010)
Každý s vás házívá na druhé jen špínu,
parlament zdá se mi podoben vepřínu.
Pokora není to, co by vás zdobilo,
chvíli vás poslouchat, moc mě rozzlobilo.
Peníze, říká se, jak hýbou vším světem,
jen u nás nepohnou ani parlamentem.
Všude co dokážou, tady to je problém,
všichni však myslí to s námi jen podobrém.
Krom prachů pravice hrabe svůj hrobeček,
socan potahuje zase svůj koneček.
Když zblízka zkusíš jen sáhnout jim na zoubek,
zjištíš, jak všichni tam jeden jsou Paroubek.
Vládní pak úplatky na Hradě zametou,
všechny nás odbudou jedinou jen větou:
Dohoda naše je a zůstane tajná,
ty lůzo voličská, chátro nepoddajná!
Hrůza mne obchází a vláda mě leká.
Což není nahoře slušného člověka?
Všechno to byla prý taková jen sranda.
Proboha, pánové, vy jste ale banda!
Společné nechci já s vámi mít vůbec nic!
Všechny by měli vás už zavřít do věznic,
poslance, vládu též, i hradního pána!
To vzkaz je můj od obyčejného to kmána.
Antiodborářská
(prosinec 2010)
V ulici zřím odboráře,
s nimi se line rudá záře.
Hleďte na ty samozvance,
jak stávkují dnes za kus žvance.
Přidat chtějí hlavně tací,
co nepoznali kloudnou práci.
Kde na to vzít? Poraď vědmo.
Že jsou dluhy, to je jim jedno!
Spoustu lidí stávkou serou.
Za rukojmí si děti berou.
Mějte všichni na paměti,
že bez jídla dnes byly děti!
Odborářští loupežníci
si berou prachy po tisících.
Nemalá část je stržena
z každičkého platu od člena.
Cheš-li prachy, dám ti rady:
K odborářům se otoč zády!
Když od těch lumpů půjdeš včas,
pak bohatší přijdeš mezi nás.
Nepravda o lidožroutech
(prosinec 2010)
Odpornou slyšel jsem já zvěst.
V džungli v daleké Africe,
předaleko ode všech měst,
sežrali u ohně šlechtice.
Lidožrouti se divili,
proč z něho modrá teče krev.
Proto ji zprudka vařili,
až nastal nevídaný jev.
V kotlíku krev rychle černá.
Lidožrouti si libují
že barva to přenádherná,
a všichni se jí malují.
Od té doby tam v Africe,
a ví to každý lidožrout,
černí jsou lidé nejvíce,
nad ohněm rádi mají čmoud.
Než tuhé maso šlechtice,
dnes víme z lidožroutích gest,
líp chutná třeba slepice.
Ten příběh nepravdivý jest!
Cosi mi spadlo na nohu
(prosinec 2010)
Když ležel jsem mlčky v brlohu,
odkud jsem neviděl oblohu,
tu spadlo mi něco na nohu.
Zvednout se vůbec teď nemohu.
Tak hledám si vhodnou polohu
a snažím se řešit úlohu,
jak já si sám sobě pomohu,
když nohu mám jako z tvarohu.
Zůstanu tady v tom brlohu,
nikdy už neuzřím oblohu.
Kdo ví, co spadlo mi na nohu?
Já podívat se už nemohu.
Červená Karkulka
(prosinec 2010)
Než vlk zaútočí,
rozzáří se mu oči.
Povytáhne obočí,
když na cestě se rozkročí.
Červená Karkulka
co v košíku má jablka
vrazí v lese do vlka.
Vlk mlaskne si a zamrká.
Ty zlý strašný vlku,
škrábu tě aspoň v krku?
Když sežrals mě, Karkulku,
nechtěl bys ještě okurku?
Konopí
(listopad 2010)
Kdopak z vás mě asi pochopí,
proč doma pěstuju konopí?
Copak to někoho zahubí,
koudelí když ucpe potrubí?
Na co že dobrá je marjánka,
ví přece každičká cikánka.
Po dávce skvělého hašiše
odpočni si v rauši na břiše.
Já s konopnou smyčkou na krku
pověsím se v lese na smrku.
Sám doma
(listopad 2010)
Říkala mi moje družka
jednou večer v pološeru,
že nechce být už má služka,
sám ať vařím, sám ať peru.
Hned házím prádlo do pračky,
za hodinu mám hotovo.
Zelené jsou podvlíkačky
i nové sako tátovo.
Dal jsem špatně chronometr
a zvolil program vyvářky.
Moc dlouho jsem vařil svetr
i zelené tři polštářky.
Tak stavím pánev na sporák,
zvládla by to i žákyně.
Tak proč mi černá bramborák
a hoří celá kuchyně?
Vlastně nic doma nejde mi,
i když pyšně se natřásám.
Přestože rád bych chvílemi,
nemohu býti doma sám.
Tabák i pivo oželím,
však bez ženské žít nemohu
navzdory všem svízelím
i rozsochatým parohům.
Sledi
(listopad 2010)
Na lodičce vsedě
chytil jsem dva sledě.
Vypadají bledě,
hodně světle hnědě.
Tihleti dva sledi
divně na mě hledí.
Asi dobře vědí,
že je lidi snědí.
Fakírská
(listopad 2010)
Konečně mám na to papír,
že může býti ze mě fakír.
Koupím sobě flétničku
a naučím se písničku.
Už na tebe brejlí kobra,
opravdu je v tom moc dobrá.
Když někoho kobra kousne,
smrti on už nevyklouzne.
Nebuď tady za zoufalce,
tancuj i ty při píšťalce.
Nemáš z toho východiska.
Tancuj tak, jak já ti pískám.
Melancholická
(listopad 2010)
Bezradný kráčím rokům vstříc,
v duši černé myšlenky se rodí.
V mé tváři vráska druhou honí,
dávno už nemám svou hebkou líc.
V srdci mám smutek, velký šrám,
povstanou dávných vzpomínek střípky.
Naposled myslím na polibky,
než svět přede mnou zavře krám.
Tíha mě pozvolna zabije,
hlava mi padá, klíží se víčka.
Ohněm když probouzí se svíčka,
mučí mě temno fantazie.
Na nitce houpá se naděje,
že nekončí ještě můj žhavý den,
že povstane ještě nejeden.
Na světě přece tak krásně je.
Evropská
(listopad 2010)
V náručí Evropské unie
připadám si jak mumie
svázaná spoustou nařízení.
Lepšího nikde nic prý není,
že hlupec jsem, to je nabíledni.
Evropo plná gloriol
chutnáš mi jako vitriol.
Pročpak mám zase mít psovoda?
Je tohle nějaká svoboda,
když za pětku klidně mě zaprodá?
Levice, pravice, zelení
brzy Evropu vyplení,
pomůže Číňan s Arabem.
Nacpaní rýží a kebabem
my otroky v Evropě zůstanem.
Chybějící slůvka
(listopad 2010)
Jak rád bych slýchal častěji
něžná a milá slůvka tvých úst.
Nepřestávám si hýčkat naději,
že skončí už ten dlouhý půst.
Tak promluv lásko, řekni mi,
co srdce mé tolik postrádá.
Nevybereš si mezi rčeními?
Tak pověz, že máš mě ráda.
Střelila jsi mě
(listopad 2010)
Střelila jsi mě do srdce.
No, nejsi zrovna nešika.
Barvou podobám se smrtce,
život mi rychle uniká.
Už neslyším, co mi říkáš,
tak nech si svoje námitky.
Vidím, že ty nezavzlykáš
a ani nemáš výčitky.
Tuhý už jsem jak podrážka,
tvář teď dočista mám němou.
Do nebe už jde přihláška,
doufám jen, že mě tam vemou.
Snad někdo řekne mý mámě,
že v stínu pod starou lípou
já mtrvý ležím zde v jámě
a hlínu shora sem sypou.
Ufoni
(listopad 2010)
Viděl jsem jezdit tě na koni.
Bylo to dávno, už předloni,
na jihu kdesi tam v Třeboni
pod velkou košatou jabloní.
Náhle tě odnesli ufoni.
Dnes jenom slzu tu uroním,
před sluncem oči si zacloním,
nad hrob tvůj zlehka se nakloním,
k smutečním kytkám si přivoním.
Ufonům k zemi se pokloním.
Nevinná
(listopad 2010)
Ty že jsi dívka nevinná?
To je mi ale novina!
Nevinná jako jarní květ,
co začíná už plesnivět!
Prezident
(listopad 2010)
Chci, aby brzo už prezident
byl obyčejný jen rezident.
V Evropě může být disident,
zde státem uznaný prominent,
co klidně žije si z dividend.
Jinak já spáchám tu incident,
že lkát může celý kontinent.
Pak ze mě bude pan delikvent
a z Klause vážený pacient,
co šrámů bude mít sortiment.
Krabice
(říjen 2010)
V koutě má krabice
pozvolna tlejíce
jak stará opice
vždy večer tu smrdí.
Vzadu malou dírku,
přišla na dobírku.
Vypadá dost stará,
je skoro beztvará.
Kdopak se postará,
podpisem mi stvdrí,
že bude neškodná,
jen domů nevhodná?
Jen zlehka ji hladím,
nejspíš jí však vadím.
A klidně se vsadím,
ta krabice prdí!
Cosi z ní uniká,
tak hledej viníka!
Ovevři krabici
raději na ulici.
Se slzou na líci
tušení potvrdí
žena má na dvoře.
V krabici mám tchoře!
Beduínská
(říjen 2010)
Pod sluncem žhnoucím
v beduínském stanu
jsem nemohoucím.
Na nohy nevstanu!
Pyramidy mohou
v poušti stát celé věky.
Já namísto nohou
dvě zmuchlané mám deky.
Když beduínovi chybí
potřebných nohou pár,
je to stejné jak kdyby
Sahaře chyběl žár.
Jsem velbloudím mlékem
kojen odmalička.
Jeho síla je lékem,
stačí malá lžička.
Tak doufám jednou přece
já sílu v sobě najdu
a odplazím se k řece.
Tam v Nilu bídně zajdu.
Otazníky
(říjen 2010)
Potácím se hustým lesem otazníků
zmožen otázkami, co dávají jim vzniku.
Mám se snad ptát velkých kouzelníků?
Ne, zeptám se vás, lidských smrtelníků.
Mohu vám položit dotaz rovný, přímý,
když zamlouvat budou se mi mé rýmy?
Chcete se zabývat otázkami mými?
O člověku, o světě? Nejsou to šprýmy!
Kdy ještě člověk na Zeměkouli nežil?
Je-li svět kulatý, proč dlouho řešil?
Kdopak krev rudou mu naléval do žil?
Kdopak tu první byl? Kdy a proč zhřešil?
Proč na nás všude číhá tolik pokušení,
když nikdo na ně nejsme připravení?
Proč lidi omezují hloupá nařízení,
a proč nám rozkazují jen ti omezení?
Proč války se ve světě stále vedou?
Protože máš kůži barevnou či bledou?
Proč neshodneš se někdy se sousedou?
Vidíš snad z nenávisti mlhu jen šedou?
Proč nad hlavou modrou barvu má nebe?
Proč v zelené trávě myslím na tebe?
Proč černou po smrti halíme sebe?
Proč bílý sníh v dlaních tak zebe?
Kolikpak barev za deště má duha?
Proč není černá jako v tužce tuha?
Proč vedle svítí ještě jedna, druhá?
Ty krásné barvy, čí je to zásluha?
Proč mřenku chceme míti za velrybu?
Lhát proč má každý téměř za zálibu?
Pročpak nikdy neuznáme svoji chybu?
Proč nedostojíme vždycky svému slibu?
Proč na peníze svět všechno lidem měří?
Proč líným a lumpům se často nejvíc věří?
Proč člověk vše do jejich dlaní svěří?
Jen proto dnes někdo nemá na večeři?
Proč netrpí ten, kdo je nejvíc drzý?
Proč lidský náš pláč doprovází slzy?
Proč vlastní ztráta každého nejvíc mrzí?
Proč na radost je vždycky příliš brzy?
Proč smějeme se, když ani není čemu?
Proč nejvíc vždycky někomu jinému?
Proč i když dojde k čemukoli zlému?
Jsou tací, co sobě zasmějí se všemu?
Proč krásné i zlé sny se lidem zdají?
A proč jiní je za hlupáky proto mají?
Může hladový být, kdo se ve snu nají?
A proč na sny někteří tolik spoléhají?
Proč v světě slova mají moc velikou?
Proč doprovázíme je svojí mimikou?
Kdy nepříjemné musí se říkat oklikou?
Proč dojatí býváme něžnou lyrikou?
Proč oheň v krbu blahosklonně praská,
když vejde a posadí se k němu láska?
Že rychle skončí, proč jistá je sázka
tím spíš, čím větší ona je kráska?
Proč vždycky láska člověka tak bolí?
Bolí víc, než kdyby ho zbili holí?
Muž ženu či žena muže sobě volí?
Proč potom skřípe manželské soukolí?
Proč tolik lidí v boha silně věří?
A proč ne všichni? Proč jenom někteří?
Proč na boha a osud přitom láteří?
Je bůh víc než ve větru jen pápěří?
Proč štěstí v koutku jen sedí a mlčí?
Zabloudí někdy i k lidem do chatrčí?
Proč, když jdu kolem, ještě víc se skrčí,
když do toho za mnou klidně potom strčí?
Proč otazníky? Proč vůbec existují?
Proč odpovědi se kdesi neskladují?
Možná, jednou, je někde nastudují
a mně dostane se, co si zasluhuji.
Desatero
(říjen 2010)
První pravidlo jednoznačně mi říká,
jiného boha mám mít za podvodníka,
jedině Jednoho měj za pomocníka.
Někoho za Boha já určit mám obavu.
Snad Vendu Klause, či černého Obamu?
Nebo si vybrat mám jiného otravu?
Jména pak Božího neměl bych užívat,
z druhého zákona má to prý vyplývat.
Oslovení Jeho sluší se uctívat.
Bohu je nejspíše protivná reklama.
Nebo že by jen za dávna, za Adama,
reklama byla tak docela neznámá?
Neděle i svátky slaví se a světí,
tak praví mi Boží přikázání třetí.
Tu pravdu bych vštípil rád i do mých dětí.
Neděli mohl bych i pětkrát do týdne.
Nikdo snad nic proti tomu nenamítne,
určitě proto se v pekle neocitne.
Bych otce svého i matky poslušný byl,
to mi Pán začtvrté dost přísně nařídil.
Však otec když z hospody opilý řídil,
zbil nejen mě, ale i sestru a matku.
Ona mu po tom všem chystala oprátku.
Rodičů vážit si mám při tomhle zmatku?
Nezabíjej, tak zní přikázání páté,
přiznávám, i to páté mě trochu mate,
když poznám vrahy, co nic jim není svaté.
Nemám prý nevidět v nikom konkurenci.
Cožpak jsou ale všichni mí přívrženci?
Jak vyznat se mám v takovém propletenci?
Cizoložství dlouho jsem nevěděl co je.
Vím, nemám spát s ženou, která není moje,
nezvat prostitutky k sobě do pokoje.
Tak proč Bůh děvky a konkubíny stvořil,
když pak chce, abych jen ženě své se dvořil?
Vždyť láskou na prodej celý svět zamořil!
Sedmý hřích, když něco někomu ukradnu,
a nebo ochudím svou státní pokladnu.
Nemít nic, rozdávat, to prostě nezvládnu.
Krade snad každý, a krade se snad všecko,
stačí se podívat sem k nám na Hradecko.
Jen já tu mám zadnici holou jak děcko.
Po osmé nemám lhát ani lež vymýšlet.
Tohle já musím si důkladně rozmyslet,
vždyť každý kdo krade, taky lže jakbysmet.
Příkladem je nám tu politická cháska,
za ní pak věrně jde parta novinářská.
S pravdou jsi dneska jak hloupá husopaska!
Devátou radu si také mám k srdci vzít,
a k ženám provdaným nesmím se přiblížit,
k rozvratům v rodinách bych neměl se snížit.
Ženě však bohatec zacinká svou mincí,
s manželkou odchází moji milí synci.
Já chudý teď skončit bych měl v sirotčinci?
Nemám též závidět a po ničem bažit,
abych se nemusel pro to v pekle smažit.
Jiní však nemusí o tohle se snažit?
Desáté pravidlo vyslechl jsem právě.
Stačí se rozhlédnout, Bůh pozná to hravě,
kdekdo mi závidí i čtyřlístek v trávě.
Jedenácté k desateru přidám svoje,
poslouchej pozorně, vyslechni to vstoje.
Něco v tom zapáchá jak hromada hnoje!
Máš-li člověče pohromadě svých všech pět,
když kolem vidíš utrpení tolik a běd,
nevěř Bohu, který vytvořil tenhle svět!
Bez rozmyslu, žertem, snad trochu i vlažně,
stvořil mord, opilce, lakotu i vášně.
Tvůrčí svůj zápal nemohl myslet vážně.
Když ano, není Bůh. Musí to ďábel být!
Dvanáctou pravdu svou musím vám vyjevit:
Hříchem kdo hrozí nám, sám velký je prevít!
K padesátinám
(září 2010)
Už ti holka dávno není dvacet.
Za alkohol nechceš utrácet,
nechce se ti po večírku zvracet
a jít s kocovinou do práce.
Už ti vážně ani třicet není.
Já vím, jak nerada to slyšíš,
když nemůžeš bdít do kuropění
a hlasitou hudbu mi ztišíš.
Když tobě čtyřicet ještě bylo,
tehdy pamatovala sis víc.
Do paměti leccos se ti vrylo,
nápadů měla jsi na tisíc.
Dnes se půlka století ti láme,
věk svůj ale nikdo neschová.
Malou sklenku na zdraví si dáme,
my dva spolu, v klidu domova.
Děti stále rychleji ti stárnou,
doma někde jinde už teď jsou.
Neměj proto o ně starost žádnou,
tvou lásku si sebou ponesou.
Barvy až bílé vlasy neskryjí,
až bude nám víc než šedesát,
vrásky až naše tváře rozryjí,
pořád přece budu mít tě rád.
Nechtěl jsem být sentimentální,
však tvým očím myslím rozumím.
Proto ty verše zcela banální,
nejsem básník, líp to neumím.
Výpověď z nájemní smlouvy
(září 2010)
Postavit chtěl jsem mrakodrap štěstí
a tam od oltáře tebe si vésti.
Stojí jen chaloupka, ty nemáš zájem.
Od zítřka neplatím smluvený nájem!
Nezadržitelný vývoj
(září 2010)
Z pulce se vyvine jednou žába,
z tebe se musí stát stará bába.
Vzato však úplně do důsledku
můžeš mi ty zase říkat dědku.
Pizda v trávě
(září 2010)
V trávě sedí stará pizda,
tisíc lidí na ní hvízdá.
Nalitá je jako slíva,
smrdí jako dveře z chlíva.
Pozoruje bílou čáru,
co znamená, nemá páru.
Jak se přitom v trávě zmítá,
bílá koule kolem lítá.
Pětadvacet dresů civí,
proč tu sedí, moc se diví.
Pizda není na mezi,
leč na kopané v zámezí!
Komunista
(srpen 2010)
Než se stačíš pohnout z místa,
zaútočí komunista
na tvou slušnost a tvou čest.
A pak sevře ruku v pěst.
Vymyslí si, co jen zachce,
dostane tě velmi lehce.
Bez výčitek, bez svědomí
vleze ti až do soukromí.
Ať máš na ně jak chceš názor,
dej si na ně dobrý pozor.
I když nevinně se tváří,
jsou to neskuteční lháři.
Jednoho znám od sousedů.
Ani popsat nedovedu,
jakou rudou on má kůži,
když úlisně se k tobě druží.
Já bývám z toho na prášky.
Ty pomluvy, lži, urážky,
pýcha, tupost, lačné chtění,
nad něho snad lepší není.
Všechno ví a všechno zná,
a přitom nikdo nepozná,
za zády co připravuje
a jak rudé pikle kuje.
Rudý pohled, rudé nitro,
vše ho naučilo vnitro,
když on býval estébákem
a znal se s každým darebákem.
Jen trouba ho má za anděla,
nikdo ho však nepředělá!
Měj na paměti, občane,
že rudoch rudým zůstane!
Někoho vám připomíná?
To však není moje vina.
Každý známe toho svého
komunistu prohnilého.
Potrefení partajníci
nejsou nikde na Měsíci,
ale žijí mezi námi
jako staří dobří známí.
Doufám, jednou přijde řada
i na mého "kamaráda",
že se i on jednou dočká,
že si na něj osud počká.
Snad to Pán Bůh nedopustí,
aby tihle komunisti
nemohli poznat odplatu
dříve, než skončí v kómatu.
Její hodina
(srpen 2010)
Na vodě větrem se čeří hladina.
Při břehu tam sedí stařičká paní,
na dávno zašlé již časy vzpomíná.
Vypadá, jako když při rozjímání
přichází snad její hodina.
V dáli za rybníkem její rodina
kulaté výročí vesele slaví.
Na její kávě se tvoří sedlina,
v duši nic smutek nenapraví,
jí přichází její hodina.
Její už mysl pomalu zhasíná,
opouští všechny své blízké i lásky.
Odchází s pláčem, vždyť není hrdina.
Už nikdo neodpoví na otázky,
teď přišla její hodina.
Vězeňská
(srpen 2010)
Když nevinný, proč sedíš v lochu?
Já jsem tě přece dost varoval!
Měls zamyslet se aspoň trochu,
než policajta jsi šacoval.
Nakonec jsi mu pendrek ukrad
a sobě způsobils potíže.
Sedíš jako už bezpočtukrát
a hlavou můžeš tlouct o mříže.
Měls poslechnout svého otčíma.
Věř, že málokomu prospěje
vězeňské temné mikroklima.
S kapavkou chytíš i kurděje!
Feťácká
(srpen 2010)
Povídá mi Blanka,
stará narkomanka
a blond Holanďanka,
že je po mně sháňka.
Říkám jí, co strašíš?
To ti došel hašiš?
Však ho někde splašíš,
když se trochu snažíš.
Já mám marijánku,
kouřím v polospánku,
mám už na kahánku,
je čas na záchranku.
Mraveniště
(srpen 2010)
Když jsi vyrábět chtěl sviště,
neměl jsi šukat mraveniště!
Ani jsi neměl být tak sťat,
teď se ti nevejde do kaťat.
Musíš si ho nosit venku
a obléci mu podkolenku,
sehnat to chce hodně velkou.
A nechoď s tím za manželkou!
Perníková chaloupka
(srpen 2010)
Chtějí tě oslnit skvělým rautem,
svezou tě do lesa krásným autem.
V košíku nemají však vůbec nic,
ztratili směr kdesi u Milovic.
Divná je jízda po černém lese,
nikdo tě přes ten les nepřenese.
Bloudíš jen, bloudíš tu dokolečka,
než potkáš divého pradědečka.
Vylezeš z auta a ihned zle je,
času ti chvilku už nedopřeje.
Lesem tě odváží přímočaře
přivázaného k své motokáře.
Světýlka nikde už vidět není,
žes v lese hustém, je nabíledni.
Praděda veze tě ke své babce,
cesta teď probíhá zcela hladce.
Shrbená babička se svým dědou
za ruku do chlívka už tě vedou.
Perníček z chaloupky neochutnáš,
k večeři má se dnes vařit guláš.
Takový guláš vařený z lidí
málokdy málokde se dnes vidí.
Pochvala kuchyni běží rautem,
kde ty jsi na rautu proviantem.
Delirium tremens
(červenec 2010)
Ráno jsem koupil rum,
začínám chlastat.
Poklekám k menhirům,
a nechci přestat.
Klečím před kamenem,
nasávám z flašky,
tu s napřirozenem
přichází srážky.
Přede mnou přízraky
vznáší se v dešti,
obličej nijaký,
jen oči třeští.
Dole už topí se,
shora oblaka.
Přede mnou mění se
ve vlkodlaka.
Já v děsu strašlivém
padám hned k zemi
a v dešti chladivém
do pláče je mi.
Vždycky je hrůza když
se podnapiju.
Jen ty mě vidět smíš
po deliriu.
Madla
(červenec 2010)
Moje zvadlá
velká Madla
najednou spadla
dolů z bradla.
Zapni Madlo
zdrhovadlo,
by nevypadlo
tvoje sádlo.
Nezajímavá báseň
(červen 2010)
Na kopečku v Dolní Lhotě
chytil Pepa malé kotě.
Když si Pepa pár dní počká,
tak s něj bude velká kočka,
co vychytá všechny myši.
Proč vám o tom vlastně píši?
Vždyť to není nakonec
žádná zajímavá věc.
Nová známost
(červen 2010)
Jednou takhle před večeří
zazvonila u mých dveří
dívka neobvyklé krásy.
V ruce zuby držela si,
oči zapadlé až běda,
statné vousy jak můj děda.
Vedle očí moc jí sluší
krásné velké oslí uši.
Dlouhý chobot, velký nos,
jako bidlo na přehoz.
Tělo kypré jako těsto
přiléhavá blůzka přes to,
křivost horské borovice.
Holka, nejsi polednice?
Jsi moc hezká, je to síla,
překrásná jsi jako víla,
jako víla z pekel nitra.
Tak buď aspoň trochu chytrá.
Vyndej z kapsy peněženku,
kup si větší podprsenku
a mně láhev slivovice,
ať vidím, že jsi krasavice.
Namaluj si na ksicht hubu,
pak tu s tebou chvíli budu.
Však zítra uteču ti stejně.
Rozhodnut jsem neochvějně
opustit svou novou lásku
a hledat zase jinou krásku.
Pankáč s rudou hvězdou
(červen 2010)
Potkal jsem na ulici pankáče
se zeleně fialovým čírem,
Bylo to zrovna předevčírem,
a čistil mi boty kartáčem.
To číro mi vůbec nevadí,
ani ty barvy všelijaký.
Jako komunista se parádí,
a další jejich nosí znaky.
Nějak se mi to nezdá,
ten pankáč podivně vyniká.
Nejnápadnější a veliká
na prsou rudá je hvězda.
Pod hvězdou srp a kladivo,
symboly krutovlády,
co ohýbala mě nakřivo
a zabíjela kamarády.
Co o té době chlapče víš,
jak soudruzi tady vládli?
Věz že i to co neukradli,
stejně už nikdy nespatříš.
Co neukradli, to zničili,
a ponejvíc lidskou duši.
Komoušskou nosit košili
myslím, že tobě nepřísluší.
Věř mi, mně na tom záleží.
Ti by s tvým čírem zametli,
k tomu hned by ti přičetli
že špatným jsi vzorem mládeži.
S takovými se nebratřit!
Chtěli jen poslušné a němé.
Dnes už můžem se vyjádřit,
když na ně si ukážeme.
Já nezapomenu co živ budu,
jak hrozilo mi vězení,
a v komunistickém sklepení
co přátel se vzdalo osudu,
jak vyhrožovali mé rodině,
že děti se nedostanou na školy,
že budem patřit k spodině
a další a další bláboly.
Dodnes se rudoši nestydí
za zločinné své skutky.
Kdekdo to má za předsudky
a leckdo to ani nevidí.
Na naši slušnost však útočí,
tváří se nevinně jak děcko.
Přitom nám drze lžou do očí
a zapírají úplně všecko.
Ty hochu k tomu přispíváš,
reklamu jim na košili nosíš.
Až ji dnes do pračky hodíš,
přidej tam nějakou aviváž,
ať všechny hvězdy odplavou,
ať můžeš se líbit holkám,
a s košilí čistou a voňavou
ať tě zas příště potkám.
Co to tu dědku žvaníš?
Zle na mně se pankáč oboří,
jako bych činil mu příkoří.
Neříkej mi, že nepřeháníš,
vždyť myšlenky mají krásné,
pro všechny dobro a rovnost,
což není ti to dědo jasné?
V tobě je zapšklá hořkost!
Ty nevidíš tu světa bídu?
Za čím se vlastně všichni štvem,
když může všechno patřit všem?
Tím myslím, že všemu lidu!
I začal mi rychle počítat,
co všechno pak zadarmo bude,
a začal se celý rozplývat
nad tímhle hrozným bludem.
On zřejmě vůbec nepochopil,
jak zrůdný je komunismus režim,
Myslí, že peníze jsou přítěží,
že bez práce je automobil.
Pankáči nejsou mi lhostejní,
byť nemám už na odpověď sílu.
Že nejsou snad všichni stejní,
takovou ponechám si víru!
Pod baobabem
(červen 2010)
Baobabí stíny
skryjí viny
konkubíny
trochou hlíny.
V stínu baobabu
jámu dlabu
a svou babu
tu zahrabu.
Cigán cestovatel
(červen 2010)
Na návštěvě u Basků
vzpomínám já na lásku,
na tu svou plavovlásku.
Mám tu na pochodu nervy,
holky jsou tu všechny černý.
V Bilbau náhle v metru
já ve vlněným svetru
potkávám Češku Petru.
Ta je ale taky černá,
navíc silně nesouměrná.
Přestože jsem taky Rom,
tak poletím radši dom,
i když kolem bije hrom.
Čeká na mně má blondýna,
přivezla si mě z Londýna.
Eunuch
(červen 2010)
Říkám tetě
v každé větě,
že já v raketě
na výletě
na planetě
lásko má jednou najdu tě.
Každý tuší,
na Venuši
je jednodušší
lhát do uší
s klidem v duši.
Tebe to lásko nevzruší.
U očí kruh
nejsem tvůj druh,
jen bez vody vzduch.
Zaplatím dluh.
Mdlý jako duch
budu má lásko tvůj eunuch.
Zombie
(červen 2010)
V neděli takhle k večeru,
když procházím kolem hřbitova,
tu potkám zelenou příšeru,
ani se přede mnou neschová.
Zelená ona je celičká,
vypadá jako zombie.
Má ve mně být malá dušička,
že mě ta obluda zabije?
Naštěstí znám černou magii.
Už tahám z kapsy svůj amulet,
s ním tuhle zelenou bestii
zkouším pak nějak umlčet.
Příšera se ale nedá
zastavit jen tak lehce.
Umrlčí ruku tam zvedá
proti své náhrobní desce.
Jak podle pokleslé četby
krvavým pařátem mává
a mumlá tajemné kletby.
Hlína se nadzvedává.
Zombie volá si síly temné.
Však i kdyby přede mnou klekla
její moc na mě nedolehne.
Já sám jsem zplozenec pekla!
Ta mrtvá nemrtvá potvora,
co drze tu na mne útočí,
hned pozná svého pastora,
když pohlédne ďáblu do očí.
Šílenost
(červen 2010)
Úřednice s chobotem
vyskočila na totem.
Modrá se psím štěkotem
na pole šla se šrotem.
Slyšela tam rovnou duhu
kráčet vodou po soustruhu,
kolem lesklý jde vojín.
Dochází mi heroin!
Je to běsná šílenost,
snad už toho máte dost!
Restituce
(červen 2010)
Zdědil jsem dům v restituci
se zavedenou prostitucí.
Ten jsem s jedním Bulharem
transformoval na harém.
Není mi to ještě dosti,
chtěl bych nabrat na vážnosti.
Teď přemýšlím na ránem,
jak se státi sultánem.
Záda
(červen 2010)
Vezmi na mě holka ještě
jedny velké černé kleště.
S párem už mi ohneš záda,
snad mě budeš míti ráda.
Když budu tak ohnutý,
budu jen tvůj - natuty!
Chci být požárníkem
(červen 2010)
Na okno přiletěl drozd
a stěžoval si velice,
že mu shořel hvozd
a s ním jeho drozdice.
Už toho mám dost.
Nachystám si hadice.
Je to pátý hvozd
a devátá drozdice.
Pro nevěrnici
(červen 2010)
Miláčku, tvůj milenec
veliký je šílenec,
když on s tebou často spává.
I když se to leckdy stává.
Já, pokud se nepletu,
ve skříni mám mušketu
a zastřelím na to tata
toho tvého psychopata.
Potom tebe vezmu zkrátka.
Dřív než stačíš zavřít vrátka,
pověsím tě na oprátku,
tu si vezmu na památku.
Zuby
(červen 2010)
Nemá zuby jenom pila,
jsou i ozubená kola.
Nevím, proč sis oblíbila
toho blba, toho vola.
I když zuby vycení,
vůl se prostě nezmění.
Jen se leje
(květen 2010)
Prší, prší, jen se leje,
a mě zle a nedobře je.
Vůkol všade samá voda.
Už to dělá půl národa,
tak se hodím na maroda.
Čerpat vodu ze sklepu
musím zcela poslepu.
Není žádná záruka.
že kukačka zas zakuká.
Támhle plave paruka!
Má panenka zaplakala,
že paruka jí uplavala,
že prý bude plešatá,
jako ten náš pantáta,
co k nám zítra přichvátá.
Navaříš mu kyselo,
a zase bude veselo.
Tak dál kvůli tomu neplač,
ani na mě se už nemrač.
A zapni si v autě stěrač.
Kam s tím autem pojedeme,
když tak prší, jen se leje?
Radost ve mně propuká.
Pojedeme pro kluka,
co ho máme za vnuka.
Drama v mlýnici
(květen 2010)
V mlýnici na klice
seděla jepice.
Když tu rychle velice
sezobla ji slepice.
Předvolební oranžáda
(květen 2010)
Zdál se mi včera strašlivý sen,
byla to upřímně docela hrůza.
Ve volební místnosti jsa uzamčen,
oranžová mučila mě lůza.
Nade mnou stojí chlap s bradavicí:
K volební urně tu připoután budeš!
Tu máš to placené zdravotnictví!
Bez peněz klidně tu chcípneš.
Však kapsy mi ten hajzlík vykrad,
nohsledi jeho mě hlídají,
Někteří přede mnou odplivnou třikrát,
a volební lístky do urny padají.
Jen oranž či rudá, jiná tam nesmí!
Pohleďte k urně na toho zrádce.
Občané všichni jsou celí nesví,
když vidí mě u urny vykrvácet.
Pak ze sna se probudím zpocený celý.
Buldočí ksicht z bedny tu křičí.
Nutnost dne jít k volbám velí.
Dneska mě zvolíte, vy VOLI-či!
To bude volba, občané drazí!
Mnozí si lístkem hrob svůj kopou.
Za pár let budeme úplně nazí.
Dlouho už nemám rád oranžovou...
Opilcův návrat
(květen 2010)
Za stolem dubovým tu sedím,
přes pivní pěnu si tiše hledím.
Nad dalším mokem marně přemítám,
proč domů vrátit se já odmítám.
Desáté pivo pak rumem ředím
další hned k němu pak připočítám.
Zahlédnu ošklivou zlou stařenu,
kdykoli na tebe si vzpomenu.
Tak ještě jeden si dám destilát,
vždyť brzy tu budou už zavírat.
Pozvolna oblékám svou halenu,
zakrátko domů chci se ubírat.
Už navzdory všechněm svým kvalitám
ulici dunivě překlopýtám.
Jestlipak miláčku, u sta hromů,
v tomhletom stavu mě pustíš domů?
Tu před domem náhle se ocitám
po těle pár nových hematomů.
Zratil jsem někde svou gloriolu
po tom všem vypitém alkoholu.
Zabušit mocně bych chtěl na dveře,
snad moje milá mi je otevře.
Buším však na chodník do výmolu,
jako bych peklo měl za soupeře.
Cítím, že marné je mé snažení,
ona má srdce snad jen z kamení.
Jen abych probudil tu potvoru
do dveří třískám až do úmoru.
Když nepomáhá mi to bušení,
halekám do okna tam nahoru.
Okno se otvírá, dolů letí
kufr můj s hromadou tvého smetí.
Náhle mě něco přes hlavu bací...
Za mnou stojí lidé všelijací,
sklání se ke mně jak staří kmeti,
lékaři zdejší tu mají práci.
Tak končí návrat tvého opilce,
strávím teď tuhle noc na záchytce.
Budeme oba mít stejný kulový...
Co udělám? Plán mám už hotový:
Shoří tvůj byt, sáhnu jen po sirce.
Vážně na tebe budu takový!
Blouditi městem zas a znova
budem pak oba dva bez domova.
Třeba se setkáme kdes v podzemí,
rozložím deku mezi láhvemi.
Než se pak vyspinkáš do růžova,
podříznu tě nožem přede všemi.
Do piva zelenou zazdít si dám,
potom se ze hříchů vyzpovídám.
Ať si mě zavřou či ať pověsí,
já budu spočívat na nebesích.
Odpuštění Boha předpokládám,
odpouštět je přec Boží profesí.
Dědečkův deníček
(duben 2010)
Sedává dědeček pod starou lípou,
sní o svém půllitru pod pivní pípou.
Smuten, že nehoří mu žádná faječka,
kdovíkam schovala ji jeho babička.
Skleněná očka už nejsou korálky,
dávno už nemají bývalý žár.
V odraném sáčku, co má už od války,
schovává pro ptáčky drobečků pár.
Vídám ho sedět tam každičký večer.
Někdy by nad dědou člověk i brečel.
Hledívá hodiny daleko do dáli.
Půlené cigárko sirkou si zapálí.
Odněkud vyloví veliké brýle,
vytáhne notýsek, obrátí list.
Oči mu navlhnou dojetím chvíle.
Nakonec ani snad nezačne číst.
Vzpomíná na časy dávno již zašlé,
jak jeho babička nosila mašle,
jak potom s babičkou poprvé tancoval,
jak se s ní pod břízou přešťastný miloval.
Deníček, vzpomínky, co ještě zbývá?
Pozvolna dědovi zhasíná knot.
Třaslavá ruka mi do okna kývá:
"Přichází konec můj, což je mi vhod."
Blecha
(duben 2010)
Na té mojí chaloupce,
co děravou má střechu,
odpoledne na louce
chyt jsem včera blechu.
Večer jedu z chalupy,
z toho svýho paláce.
Snad se dám zas dokupy,
zítra musím do práce.
Na blechy prý voda platí,
žel doma mi neteče.
To mi moje plány hatí.
Snad ta blecha uteče.
Ráno není věc tak hrozná.
Už dost planým řečem.
Však má blecha brzy pozná,
že já jsem potápěčem.
Televizní buldozer
(duben 2010)
Když vidíš v TV buldozer,
základní platí premisa:
Nevzývej toho narcisa,
a taky se z něho neposer.
Ještě dám ti radu:
Neskoč hadu
na návnadu.
Ani z hladu!
Jarča, Franta a zmije
(duben 2010)
V trávě po stromem mihla se
černá jedová zmije
zrovna když Jarča sehla se,
že záhonek si tu zryje.
Rychle jako když namaže
zlotřile otočil se had
a kousl Jarču do paže.
Nepostřehl bys to snad.
Jarča teď sedí a naříká
u své budoucí plantáže.
Čeká tam na svého Frantíka,
až bolavou ruku jí zaváže.
Však Frantova osobnost
si poklidně doma sedí.
Doufá, že jedu bylo dost,
a na Jarču z okna jen hledí.
Jarča tam pomalu omdlévá
už do trávy skládá hlavu.
Franta si koňak nalévá,
nejspíše na oslavu.
Je rád, že zbaví se Jarči,
v oku dlouho byla mu trnem.
S koňakem kol stolu tančí,
pak zakrývá Jarču drnem.
Z vás ani nikdo neví to,
jak měla Frantu ráda.
Jako vám, i mě je líto,
že na prsou hřála si hada.
Frantovi všechno prošlo,
a zmije se na slunci hřeje.
Aby i na Frantu došlo,
jistě mu každý z nás přeje.
Nedělní sliby
(duben 2010)
Sliby se vždycky slibují.
Jak praví známé přísloví,
jen blázni se nad tím radují.
O polednách každou neděli
těch několik individuí
planými sliby hlupce osloví.
Ti si ani neuvědomují,
jak jim už zase naletěli.
Slibů je úžasná přehlídka.
Leckdo jen na tím žasne,
jak chtějí držet se korýtka,
a dělají pro to, co umí.
Jak bílá čerstvá omítka
barva slibů těch zhasne.
Zřejmá to volební agitka.
Kdo tomu nerozumí?
Libuše
(únor 2010)
Ta moje Libuše
zmizela do buše.
Nemám už Libuši,
jen teskno na duši.
Srdce mi zabuší,
když moji Libuši
zahlédnu na stromě.
Libuše, nezlob mě!
Koukám na Libuši,
jí to tam nesluší.
Slez moje Libuše,
něco tě pokouše!
Libuše už má strach
a skáče dolů v prach.
Já mohu Libuši
vést domů za uši.
Tak moje Libuše
vrátila se z buše.
Mám zas svou Libuši,
a blaho na duši.
Bezvěrec
(únor 2010)
Když si tak o Bohu vážně přemítám,
zjistím, že v Pána věřit já odmítám.
Laskavý Pán Bůh nedopustil by přece,
aby můj syn utopil se v řece,
aby tolik lidí vraždilo a kradlo
pro pár drobných, pro nějaký žrádlo.
Milovat své bližní kážou vám v kostele,
což myslí bez sexu a snad i postele.
Chudý být před Bohem že má být výhoda?
A církev, když bohatne, je asi náhoda.
Myslíte, stejného Boha že mají i Židi?
Možná jen já ho tak podobně vidím.
Nevím, zda v neděli slaví se Sabat,
a obřízku neberu, to ani nápad!
Jarmulku na hlavě proto já nenosím,
dle Tóry pak košér nic jíst nemusím.
Pravidla kašrut když rabíni ukážou,
krvavé bifteky hnedle vám zakážou.
Nesměl bych vepře jíst, ba ani zajíce,
to vadí mi určitě více než velice.
A co kdybych Alláha uctíval navěky?
Moh bych se, pravda, podívat do Mekky,
tam dokola sedmkrát Kábu obcházet,
na Satana kamením zkusit si zaházet.
Však od rána do šera při Ramaddánu půst,
pak zkuste si bez piva i bez řízků růst!
Z minaretů halasně zaznívá súra z Koránu,
budí mě za dne, večer, a hlavně po ránu.
Když ani muslimská se mi nelíbí morálka,
mít víru v Alláha vážně mě neláká.
Že Buddha mi karmu nejspíše určil?
Studuju buddhismus, abych se poučil.
Meditace prý má vést k zamyšlení,
že nad konání dobra nic lepšího není.
Na posvátná místa musí každý bos,
při těch davech abych zacpal si nos.
Buddha dlel prý na stromě po mnoho dní.
Jak jen mohl tím dosáhnout osvícení?
Než takhle bych dospět moh k nírváně,
nejspíš bych začal tam silně už zavánět.
Pak přijde pro změnu jakýs hinduista,
všechno na Buddhovi pozměnit se chystá.
Buddha prý je inkarnace Višnu,
před ním však měli tu Rámu a Krišnu.
Posvátná kráva je i její rohy.
Bráhmani zkoumají i další své bohy.
Brahmou i Šivou mi hlavu spletou,
zblbnout pak chtějí mě i další větou,
jak Brahma Svět zničí, i když ho stvořil.
Spasen buď každý, kdo v Gangu se nořil!
Snad Tao mě zavede na správnou cestu.
Mám splynout s přírodou, vzdálit se městu?
Hloubka meditace, síla cvičení i vědy
prolomit mohly by ateistické ledy.
Jin a Jang jsou v neustálém protikladu,
jako najedený zmírá v hrozném hladu.
Však moudrost spočívá tu v mysli prázdné,
nechápu to, pořád není mi to jasné.
Nejmoudřejší by tak byli hlupci největší.
To mě má o něčem opravdu přesvědčit?
Po světě jsou všude stovky dalších bohů,
copak ale některému vážně věřit mohu?
Když s nocí na mě padnou stíny temné,
snad na mě tíseň bez bohů nedolehne.
Přece ale jedno Světlo pro mě září,
jeho hlava spočívá vedle na polštáři.
Jen v Tebe věřím a k Tobě se obracím,
s Tebou se raduji a k Tobě se navracím.
Jsi trojjediná Bohyně na mém scestí,
má Láska, má Naděje, mé Štěstí.
Africká
(únor 2010)
Kdyby v té řece nebyl hroch,
koupat bych se v ní klidně moh.
A kdyby v ní nebyl krokodýl,
tak bych v ní plaval ještě dýl.
Takhle však musím z vody ven,
neb hroch je strašně rozzuřen
a krokodýl klape čelistí,
že vodu od lidí vyčistí.
Proto tu stejně jak černoši
na břehu líně lenoším.
Ani tam dlouho být nemohu.
Velký slon šlápne mi na nohu,
pak zraněného mě honí lvice
a zakousne se mi do zadnice.
A když už je všechno hotové,
slétnou se na mě supové.
Tak končí můj život v Africe.
Nenoste na hrob mi kytice.
Stačí jen malá vzpomínka,
kde máte hrob svého tatínka.
Drát
(únor 2010)
Když někde se zjeví doktor Rád,
zdá se mi, že je to psychopat.
Copak by nějaký doktor probůh
mohl být takovýhle zloduch?
Jakýpak on je zdravotník?
To spíš je kozel zahradník.
Všimněte si, jak doktor Rád
vždycky jenom sebe slyší rád.
Bulíky nám všem věší na nos
a špíny na každého hází nános.
S úlisným úsměvem slizouna
chtěl by nám něco namlouvat.
Proč jen tenhle doktor Rád
musí mě pořád takhle srát?
Že slova ta jsou jako žumpa?
Jeho si poslechněte, lumpa,
jakou nevymáchanou má hubu,
a tou hubou co nadělá dluhů!
Když někde mluví doktor Rád
hůl do ruky chce se mi brát.
Nechápu, proč někteří lidi
v něm cokoli dobrého vidí.
A ve vládě tenhle pobuda?
Celonárodní ostuda!
Bojím se, by dopis podepsaný "Rád"
nedostal brzy můj advokát,
či aby doktor nerozbil mi dáseň.
Proto Drát jmenuje se tahle báseň.
Přece však dost už svrběla mě pusa.
Myslíte, že ozve se potrefená husa?
Tuřín
(leden 2010)
Tuřín, tuřín,
jak vidím, tak zuřím.
Je špatná zpráva,
když žeru, co kráva.
Memorandum pánům poslancům
(leden 2010)
Zas vidím sněmovnu, v ní líté saně,
hádají se, lžou, a plkají planě.
Když potom poslanci řeší mé daně,
pálí mě pěsti a svrbí mi dlaně.
Chovají se příšerně jak nějaký fracek,
všichni si zaslouží nejspíš pár facek.
Už nám to předvedl kdysi pan Macek,
měl si spíš na ně vzít pořádný klacek.
Tváří se všichni povýšenecky,
a mrkají na sebe tak spiklenecky.
Nejspíš jim na nohou vadějí kecky,
přidat chtějí na platě, prevíti, všecky!
Soudruhy když slyším o právu kázat,
všechno se ve mně obrací nazad.
Někdo jim nadává do rudých prasat,
já říkám: "Do vody a předtím svázat!"
A co ty, socane? Co s tebou nastane?
Kdopak tu s rudochy kamarád zůstane?
A kdo se Čechů v Evropě zastane,
když chceš všechno mít tak hrozně posrané?
Pohleďte, jak si ten mocný modrý pták
zobák svůj nosí až nahoru do oblak!
V hubě tolik keců jak ohně má drak,
však po volbách voličům hned vytře zrak!
A co že to dělají ti naší zelení?
Techniky ani aut užívat nelení,
jen mají před námi přednost i jeleni.
Hlavně když proboha zůstanou zvolení!
Se všemi hromadně i s každým zvlášť,
v podstatě s kýmkoli do toho prašť!
To jsou tví lidovci, za větrem plášť.
Že by to byla jen nemístná zášť?
Je mi z vás, pánové, do zvratků vrhání.
Sněmovnu poslouchat je času mrhání.
S vámi jsme v Evropě jen škubani odraní.
Jen vy snad nejste na sebe nasraní!
Patří vás vypráskat, celou tu bandu,
alespoň užili bychom nějakou srandu.
Až vy se poznáte v tomhle memorandu,
tak si polibte všichni svou panimandu!
Volte svý poslance, volte je vesele,
ať už je zima a nebo je neděle!
Jenom se po volbách netvařte kysele,
až oni vás zas pošlou do prdele!
Poslední vyznání
(leden 2010)
Až pro mě si jednou přijde kmotřička Smrt,
jen tebe chci vidět u lože mého stát.
Než odejdu, jako by perem mě škrt,
naposled říct ti chci, že tě mám rád.
Až budu ztrácet i poslední myšlenky
a chroptivý vzdech z hrdla se bude mi drát,
polož mou hlavu do něžné své halenky,
ucítíš, lásko má, jak tě mám rád.
Až za rakví krokem svým pozvolným půjdeš,
a unylá kapela song líný bude hrát,
ty do smutku černého oděna budeš,
že nemůžu už ti říct, jak tě mám rád.
Až dolů pak spustí mě v hluboké lože mé
a ty nad hrobem v slzách budeš stát,
já už klid a mír budu mít v duši své,
smířen, že neřeknu víckrát, jak tě mám rád.
Na podzim listí až přikryje hrob můj
a já budu v hlíně svůj sen tiše spát,
přijď za mnou a jen tak tu tiše stůj,
a vzpomeň si, lásko, jak měl jsem tě rád.
A když tě myšlenky černé ovládnout zkusí
a tvůj hlas začne do noci tiše lkát,
pohlédnu dolů a do snu ti zašeptat musím,
že i tady nahoře tě stále mám rád.
Hroch
(listopad 2009)
Už když jsem býval malý hoch
sotva odrostlý ze školky,
ze zvířat učaroval mi hroch,
na něj jsem plýtval pastelky.
Ubyla rychle s hnědou i šedá,
od těch dob hroch spát mi nedá.
Hroch velký a tlustý zdá se mi,
což nikterak není mi cizí.
Nohama mocně dupe po zemi,
a vzápětí ve vodě zas zmizí.
Obrovskou hubu otvírá na nebe,
sluníčko by chtěl spolknout.
Svá bystrá očka upírá na tebe,
když v bahně se nemusí pohnout.
Už když jsem býval malý hoch,
co rád s tátou do zoo chodí,
vždycky se mi tam líbil hroch.
A je-li pravda, když se mu hodí,
že zlý a nebezpečný je trochu,
pak já se dost podobám hrochu.
Čtyři
(listopad 2009)
Čtyři, čtyři,
tolik jich na tebe míří.
Tolik jich na tebe vejrá,
děravej budeš jak sejra...
Hororová
(říjen 2009)
Přišli ke mě dva vrazi,
že prý nůž do mě vrazí.
Ještě teď mi z toho mrazí,
oni byli oba nazí!
Babičce k narozeninám
(říjen 2009)
Léta pádí cvalem šimla.
Je tu další výročí,
aniž by si toho všimla.
Na oslavu zve si hosty,
panáka jim poručí.
My jí dáme přání prostý
a milý úsměv na líčku.
Máme rádi babičku!
Moje holka
(říjen 2009)
Moji holku nemám rád.
Šíří vůkol sebe smrad.
Dnes mě zase přivítá
nečesaná, nemytá.
Mezi prsty loňskou hlínu,
za nehty má černou špínu,
zelený jí z uší teče hnis,
z nosu vláčně odkapává sliz.
Nezná hřeben, nezná vodu,
mýdlo spláchne do záchodu,
o parfémech nemá tuchu.
Libuje si jen v tom puchu.
Smrdí stále víc a více.
Měl bych si vzít rukavice,
když s ní sedám ke stolu.
Začínám cítit mrtvolu.
Když se večer v loži svleče,
hniloba z ní jenom teče,
a div mě tuhle nezabila,
když mě v noci políbila.
Sexu s ní se věru bojím,
že v tom smradu neobstojím,
že kdybych si s ní užil všecko,
páchlo by pak i to děcko.
Člověk na to myslet musí,
tolik, tolik se mi hnusí!
Co s takovou megerou?
Tož ji vezmu sekerou...
|
