V Praze kdesi na Kampě
sedí blbec na lampě.
Jen tak čučí na nebe,
myslí přitom na tebe,
až se lampa kolébe.

Nad hlavou má obláčky,
žes mu dala kopačky
a odjela kočárem
za svým novým pardálem.
A co teď s tím stožárem?

Asi jsem ten blbec já.
Či se mi to jenom zdá?
Nevím, neznám, nechápu...
Kam se ještě vydrápu
po lampě a v kabátu?

Zavřou-li mě do cely
nebo když mě sestřelí,
nikdo smutný nebude
nad tímhle mým osudem.
Jeden blbec ubude!

Dej si na mě bacha hochu,
nemám dobrou náladu.
Jestli naštveš mě jen trochu,
napadnu tě zezadu.
Zatáhnu tě do kutlochu,
sáhnu v kapse pro punčochu
a chytím tě za bradu.

Uškrtím tě jak králíčka,
ubráníš se těžko jen,
Umím to už odmalička
i když budeš ozbrojen.
Přijde pro tě Smrt kmotřička,
potom spatříš andělíčka,
a já budu spokojen.

Zkoušel jsem doma kámasútru
na lůžku plném ostrých šutrů.
Dáma, co si to vymyslila,
změnila mě tím v nekrofila.

Zastav se v lesíku tam u palouku,
kde dlouhá už léta jsme nebyli.
Vzpomínáš pod lesem na tu louku?
Dneska tam roste zlaté obilí.
Líbával jsem tam tvé horké dlaně,
vzpomínky se v hlavě stále točí:
Vůkol vidíš, jak se pasou laně,
když ke mně přicházíš po úbočí.

I dnes nad strání Boží muka stojí,
u lesa mihne se jelen v spěchu,
milencům prsty se v dlaních spojí,
když na měkkém milují se mechu.
Na tom mechu i já tebe miloval,
bez dechu dlouho jsme pak zůstali.
Já vlastní verše jsem ti citoval,
skočit jsme chtěli spolu se skály.

Jeden bez druhého nechtěli jsme žít,
jen dál se milovat bez přestání,
plnými doušky naši lásku pít
a stále slýchat její vyznání.
Má láska ni po letech neuvadla,
já stále hluboce tě miluji,
ať kráčíme spolu do divadla,
a nebo mi šedesát vinšují.

Hlavou se mi dneska honí,
že letos není jako vloni.
Nechce se mi ani psát,
že už je mi šedesát.

Za přání všem díky patří,
však kdopak z vás mě zaopatří,
až mě stáří semele?
Tož netvařte se kysele!

Já teď taky hubu šklebím,
když se zrovna neškaredím
nebo neklepu se vztekem.
To bude tím hrozným věkem!

Když člověku je šedesát,
co by si tak mohl přát?
Vy jste chytří, vy to víte,
a jistě mi to nadělíte.
Čeho že mi chybí trocha?
Nestačím se tomu divit.
Vida, dali jste mi hrocha!
Tentokrát je velký, živý...

Hroch je moje milé zvíře,
zatím však jen na papíře.
Však určitě ho navštívím
ni chloupek mu nezkřivím.
Ten hrošík přece patří mně,
certifikát na něj vlastním.
Tak netvařte se nevinně,
mazaní jste všemi mastmi.

Thug je jméno jeho hroší.
Mrkvičku mu vezmu v koši
nebo nůši jetelíčku
má rád na svém jídelníčku.
Nelze dát mu dobrot mnoho,
daleko to mám z kuchyně.
Můj hrošík je sice v zoo,
avšak v zoo až v Londýně.

Šílenství mnou trpce zmítá,
až připadám si proketý.
Budím děs jak šelma lítá
a nejsou na to tablety.

Naděje kdes v mojí mysli
mi nedopřává oddechu.
Napjaté jsou moje smysly,
než večer lehnu bez dechu.

Třeba jednou najdou prášek
co pomůže mi od běsů.
Zachechtám se jako šašek
a mrtev padnu bez hlesu.

Přijel soudruh, na mou věru,
až z čínské země daleké.
V ulicích máš uzávěru,
tak jen se toho nelekej.

Mažou mu med kolem tlamy,
hlídají ho zleva zprava.
Nevzpomenou dalajlámy,
nebere to moje hlava.

Dívejte se na Milouše,
jak mu leze do zadnice,
jak zase má rád komouše!
Toť proti vší je logice.

Soudruh u nás, marná sláva,
miliardy naslibuje,
a nás bude bolet hlava,
až si Čechy uzurpuje.

Plná jeho prkenice
si koupí celou Evropu.
Soudruzi si jen mnou ruce,
z radosti skáčou do stropu.

Je mi z toho celkem k blití,
svobodu tu máme divnou.
Čínská rudá vůkol svítí
a ty na ní nesmíš plivnout.

Přijel soudruh, na mou věru,
až z daleké čínské země.
Já se z něho neposeru,
hradní pán by taky neměl.

Nebudeme se Ti smát,
že už je Ti šedesát,
čas je jako dravá řeka,
i nás to už brzy čeká.

Ještě neznáš mariáš
a tak mladší se nám zdáš.
Jen kanastu s námi hraješ,
mládí ale nevyhraješ.

To už dávno prchlo v dál,
jeden by se nenadál.
Tak Ti přejem hodně zdraví,
ať Tě život stále baví!

Nežli mladou děvu lepou
(copak bych s ní dělal asi?)
do Afriky radši s Pepou
(bez ohledu na počasí).
Kolena se mi už klepou!

U nějaké vodní plochy
(bez novin a telefonů)
zas se vyspat mezi hrochy
(nebo třeba blízko slonů).
Hleďme na ně, na tlusťochy!

Už se těším, marná sláva
(nikdo mě už neodradí),
zítra jedu, jasná zpráva
(hrochům čumět na pozadí).
Afrika je jiná káva!

Když ho voda neukryla
(k řece půjdu s nedůvěrou),
spatřím snad i krokodýla
(jestlipak mě nesežerou?)
a doufám jen, že lidumila.

Kdybych měl dát na skeptiky
(špatné zprávy zapomínám!),
tak bych nejel do Afriky
(nejpíš bych jel někam jinam)
a když, tak ne bez paniky.

Jestli se zas vrátím domů?
Neumím já věštit předem,
můžu já říct ledaskomu...
Do Afriky přece jedem,
tak co já vím, u sta hromů?

Přišel mi od tebe dopis,
dopis rukou psaný.
Na jeho konci byl podpis
slzičkami slaný.

Ten dopis jsem ani nečet,
když zmáčen je solí.
Nechtěl jsem jako ty brečet,
vždyť rozchod tak bolí!

Předsevzetí v Novém roce
všichni sobě dáme.
Uvidíme na vánoce,
jak je letos zvládnem.

Vloni se to nevyvedlo,
chtěl jsem totiž zhubnout.
Zato se mi podařilo
dokonale zchudnout.

Tenhle rok chci, pane Bože,
Antarktidu shlédnout.
Vlastním okem vidět mrože,
třeba jenom jednou!

Jenomže mám bronchitidu,
lidé dobří, drazí!
Nesmím jet na Antarktidu,
na ty kruté mrazy.

Kde bych jinde mrože hledal?
To je nabíledni,
že bych Antarktidu nedal.
Nejsem medvěd lední.

A tak sedět doma budu,
bronchitidu léčit.
A jak zaháněti nudu?
Tvojí něžnou péčí!