V Čechách teď vládne mafie
a s nevinností lilie
se nám do života zaryje.
Blaničtí, na co vy čekáte?
Opravdu to takhle necháte?

Daně z nás dělají žebráky
a se značnými rozpaky
hledíme na zlaté padáky.
Blaničtí, to ještě čekáte?
Už jenom vy nám zbýváte!

Lůza a chamraď je nahoře
v tom parlamentním táboře.
Máme se vzdáti té potvoře?
Blaničtí, pořád jen čekáte?
Pomoci Čechům se zdráháte?

Hradní pán světu je k smíchu.
Nepřizná žádného hříchu
a hrdě hýčká si svou pýchu.
Blaničtí, na copak čekáte?
Vy toho ještě dost nemáte?

K zemi mě ohýbá vědomí,
že tahle doba nezlomí
jen ty, co nemají svědomí.
Blaničtí, proč stále čekáte?
Vždyť volám vás snad už popáté!

Neslyší Blaničtí mé stesky?
V Čechách krásných nebesky
je nyní moc zle a nehezky.
Rytíři z Blaníku zemřeli?
Tak tím je to všechno v pr...

Zdá se to nadmíru být jasné:
Ojra sláva brzy už zhasne.
Ta mince se potácí v krizi
a ze světa pomalu zmizí.

Vždyť ti vládcové samolibí,
když někomu peníze chybí,
dají mu za to teď pokutu.
Tím kopou přec jámu mamutu!

Situace to bezútěšná,
přesto však připadá mi směšná.
Což nedochází to těm oněm
že požár se nehasí ohněm?

Chápe to i dobrák Obama
a hlavou krouží mu obava,
že dvojice Merkel-Sarkozy
celý svět vizí svou ohrozí.

Francouz i Němec, ti zapláčou,
že za šaškem jdou a za káčou.
Já dodám už jednu jen větu:
Ať Ojro konečně jde k čertu!

Stala se podivná příhoda,
když mého přítele nimroda
a taky skvělého psovoda
dostala samotná příroda.

Když lesní včelstvo ho pobodá,
vlastní pes nohu mu ohlodá.
Leží kdes v lese u Náchoda
v trávě, kde samá je jahoda.

Kdopak ví, jestli ta nehoda
musí být pouhá jen náhoda.
V tomhletom panuje neshoda,
žvástů je celičká úroda.

Když tahle nemilá příhoda
udělá z myslivce maroda,
ví dneska celičká hospoda,
že je ho škoda, ba přeškoda.

Vážení páni poslanci!
Když nemáte kouska studu,
tak já vám nadávat budu!
Vy voli jste, ne vzdělanci!

Vážení páni poslanci,
na co si zase hrajete?
Vždyť všechny už jen serete!
Vy voli jste, ne vzdělanci!

Vážení páni poslanci,
moudrost vám nikdo neprodá.
Vy že jste elita národa?
Vy voli jste, ne vzdělanci!

Vážení páni poslanci!
Nadutosti jste příkladem:
"Co můžem, to rozkradem!"
Vy voli jste, ne vzdělanci!

Vážení páni poslanci!
My Češi národ jsme blbý,
když vás tam nahoře trpí.
Vy voli jste, ne vzdělanci!

Už otřásám se z vás hnusem.
Chci bez jediné výjimky
hodit vás všechny do jímky
a shora vás přikrýt trusem.

Když na prsou hřeješ si hada,
brzy tě čeká věrolomná zrada.
Když na prsou hřeješ si hadici,
asi ti vyndali dýchací trubici.

Od lyží zlomila se mi běžka,
když přejel jsem na sněhu ježka.
Ježková záhy nad zdechlinou
vztekle mě propíchla bodlinou.

Kdopak by se tu eura bál?
Toho se Brusel nenadál
a pořád nemůže se dobrat,
jaký to s eurem vzalo obrat.

Nenechte se nikdo zmásti!
Euro padá do propasti.
V celičkém světě už to vědí
že tahle měna divně svědí.

Jenom my tupci v Evropě,
my nejsme tomu na stopě,
a i když už euro umírá,
každý to tady popírá.

Tak nelžeme si do kapsy,
když čekají nás kolapsy.
Takhle přec velí princip tržní,
že Řecko je jen ze všech první.

Zapalte už euru svíci,
postavte mu šibenici,
už nezaslouží si života.
Což všechny ranila slepota?

Kdopak prý by se eura bál...
Na hlavě jsem se poškrábal.
Slyšíc, jak euro má se k světu,
půjdu si udělat omeletu.

Nech mi mé peníze na platě,
snažím se v marné debatě
odmítnout vládní šarádu,
protože prostě NEKRADU!
Nechci už daněmi živit tebe!
Kecy mě nikdo už neojebe.
Pro kasu státní a bezednou
že se mi daně nezvednou?

Já chci mít na to svobodu,
abych si jakožto marodu
pojistku vlastní zavedl.
Že by to každý z nás nesvedl?
Kdo blbý, změní se v mrtvého.
Pitomce platit mám ze svého?
Též PENÍZE v jiné dimenzi
chci sám si přidávat na penzi!

Proč nešetříš státní útraty?
Ten úmysl zůstal před vraty
snad na všech vládních úřadech
závislých NA samých neřádech,
co nikde šetřit nechtějí
a navíc jsou ještě zloději.
Namísto úspor větší daně?
Té státní nenasytné tlamě?

Tohle jen nahrává socanům,
co zlevňují CHLAST pijanům
a zadluží zemi docela,
i kdyby nakrásně nechtěla.
Foukáš jim vítr do plachet,
a jejich plný parlament
všechno zas posléze otočí,
do vlády až znovu vykročí.

Do pekel, tam patří rohatí!
Pravice na tohle doplatí.
Jedete na oslu rozjetém
i s vaším panem knížetem.
Copak jsou tohle reformy,
ty jeden LUMPE odporný?
Vem na tě Nečas rákosku,
ty nenažranej Kalousku!

To kouzlo temného kráteru
působí na mě neblaze
a díky mojí povaze
neuzřím sopečnou nádheru.

Obchází dlouho mne tichý strach,
zdola se valí mocný dým
vstříc očím hrůzou zavřeným.
Já zmaten upadám v šedý prach.

Sopečný popel mě pohřbívá.
Snáší se zvolna a jemně
za mocných otřesů země
jako smrt teskně plíživá.

Podoben ohnivým pačesům
záře, závoj, láva i čoud,
kužel se zbavujíc pout
chrlí svou zkázu vstříc nebesům.

Ještě snad nejste dost zahřátí?
Vůkol žárem každý zmírá.
Žluté květy tvoří síra,
sirný chlad vše živé zachvátí.

Silou se chce vulkán pochlubit,
jak v plamenech je stvořený.
Děsem i krásou zmámený
stojím tu neschopen promluvit.

Burácí zlý satan ohnivý,
plane a z nitra Země dští.
Pojednou i on polidští
a zmlkne hlas jeho dunivý.

Nastává němý klid před bouří,
než otevře se hrozivý
jícen krutý a strašlivý,
než peklo znovu se rozhoří.

Chladná jsi jako kostka ledu.
Takhle tě milovat nedovedu.
Chladná jsi jako mrazu květ,
co nejde k němu přivonět.
Studený máš i rudý ret
a pohled očí jakbysmet.

Chladná jsi jak doba ledová.
Před mrazem tvým se nikdo neschová.
Chladná jsi, celá mrazivá,
jako bys byla neživá.
Šíří se zima děsivá
a mráz tvůj na mě ulpívá.

Chladný jsem od tebe docela
v tom chladu už láska má zmizela.
Chladný jsem, teplo nevnímám,
jenom ho zlehka předstírám.
Pomalu oči přivírám,
už ztuhlý jsem a umírám.

K doktorům chodívat člověk se nestydí.
Co na mě doktoři špatného uvidí?
Vypadám určitě příšerně pohuble,
úsměv mám docela zamrzlý na hubě.
Co všechno bolí mě už ani nemluvě,
bez péče lékařů dospěju k záhubě.

Doktoři zkoumají. Testují tělo mé.
Nechám se, neb MUDr. má u mě renomé.
Žilou mi pustili, šel jsem se vymočit.
Určitě chtějí s mou nemocí zatočit.
Ještě se k EKG pokouším plahočit,
až ke mně s nosítky musejí přiskočit.

V lékařské péči se člověku přitíží,
rázem mi přibude sto nových obtíží.
Nemoci divné mám, kdopak je vytuší?
Našli mi všecičko. Mám rány na duši,
cirhózu, rachitis, obézní i uši,
HIV, mrtvici, srdce mi nebuší.

Jak se těm doktorům dostaneš do drápku,
poznáš jak křehkou máš tělesnou skořápku.
Lékařskou zprávu mám, na té teď záleží.
Když ji čtu, vlasy mi hrůzou se naježí.
Začnu se bezvěrec modlit snad k papeži.
Zkoumám se, prohlížím. Žiju já? To stěží!

Ničeho vůbec netuše
přiblížil jsem se k ropuše.
Žába je veliká ošklivka,
já vůl a k tomu naivka,
když se mi šeredy zželelo.
Políbil jsem ji na čelo.

To se však státi nemělo,
neb zvíře hrozně smrdělo
a hned se změnilo v dračici,
co s ní teď sdílím ložnici,
co pořád mi křičí do ucha,
že měla zůstat ropucha.

Konec června, kýho výra,
naměřila časomíra.
Už je zase Lubomíra!
Dnes s kvetoucí orchideou
všichni moji mi k svátku přejou.

Načnu láhev a začnu pít.
Musím se přec pochlapit
a pořádně to oslavit!
Spát půjdu až po setmění,
až zapomenu na příjmení.

Těžké ráno, hlava bolí,
jako by mne praštil holí.
Co můj jazyk zablábolí
všem, kteří jste se mnou pili?
Tak děkuju vám, moji milí.

Noc se už blíží. Proklatě!
Proč já tu visím na drátě?
Však nevisím nikde jako pták,
to jenom žvaníme: kokodák!

S půlnocí
vylézá z jezera
zle řvoucí
ukrutná příšera.

Hrbí se,
má asi housera.
Bojím se,
neboť jsem posera.

V kraji Máchy Karla Hynka
náramně se v noci spinká,
když navracím se od Bezdězu.
Z postele moc brzo nevylezu.
Když na nebe slunko stoupá
do mě kdosi loktem dloubá.
Budit mě vůbec nejde lehce,
stejně se mi pak vstávat nechce.

Máme lásky čas, je květen.
Já jsem tím nejspíš popleten.
Tak vlez ještě ke mně pod deku,
ať poznáme něžnost doteku,
ať svět se s námi zatočí,
když pohlédnem si do očí.
Zmámeni krásou jezera vod,
trocha něhy tu přijde nám vhod.

Borové lesy vůkol voní,
stejně voněly i vloni,
voněly už za Máchy času,
když opěvoval zdejší krásu.
Každý, i já, jí podléhá,
když večer v lůžko uléhá.
Hynku, Viléme, i Jarmilo,
moc se mi tu u vás líbilo.

Jsem zde nepřítomný duchem.
Všechno se jen se mnou točí.
Nevnímám nic ani sluchem,
ani mi neslouží oči.

Vidím jen šedivé stíny,
slyším jen hrozivý hukot.
Mám proto mučivé splíny.
Vnímám jen srdeční tlukot.

Kdo řekne, kolik ještě dní
srdce mé životu změří?
Jako tajemství zpovědní
teskno vchází do mých dveří.

Myšlenky mé mizí kamsi
daleko z tohohle světa.
Nakonec řeknu si "Ať si!",
což bude poslední věta.

Pak temno se ránem zjasní
a moji nicotnou duši
vítají andělé krásní,
jak se to patří a sluší.

Otevře mé slepé oči
libá hudba v uchu hluchém.
Na nebeském kolotoči
jsem zas nepřítomný duchem.

Připadám si jako loutka
manipulovaná drátem.
Na kostech malá mám poutka,
špagát mi zamává hnátem.

Jsem velká dřevěná smrtka.
Kosu přes rameno si nesu
už od minulého čtvrtka,
co vláda je na přetřesu.

Kalousku, Johne, Nečasi,
už brzo přijdu si pro vás.
Já ne, to ruka jakási,
mou kosu ovládá provaz.

Rychlým pohybem trhavým
má kosa hlavy vám setne.
Co dál ptáte se? Já pravím:
Předvídat je ošemetné.

Kdo ví, co nade mnou ruka
provede s kosou či se mnou?
Ať si s čímkoli mi cuká,
na prach vás dějiny semnou!

Možná ta ruka je vaše
a vraždíte sami sebe.
Toť vámi vařená kaše!
Buď milostivo vám nebe.

Slunko na obloze krásně svítí,
na loukách roste voňavé kvítí...
Cokoli mě napadá, hrozný je kýč!
Tak zavřu notebook a půjdu pryč...

Kvetou v máji.
Kdo se nají,
i když krásně vypadají,
z třešní bolest břicha mají.

Vlastenecky
a sobecky,
dvě spolu jsou spiklenecky.
Pozor na ně, mají pecky!

Třesky plesky,
kvetou hezky,
malých velkých vidíš směsky.
Od třešní jdou rudé blesky!

Kolik třešní,
tolik višní,
kdopak se dnes třešní pyšní?
Komunisté bezostyšní!

Už zas přišel první máj,
a nastává nám lásky čas.
Tak proč není žádný ráj,
kde něžně bych hladil dívčí vlas?
Tohle podivný je kraj,
už aby to tu schvátil ďas!

Žít v téhle zemi nejde.
Což na lásku myslet dá se,
zloděj když na hrad vejde,
co dávno už měl sedět v base?
Jak mám tu žít s tím šmejdem?
Táhni Vendo, ztrať se v čase!

Té naší zemi krásné
ty děláš jenom ostudu,
jenom to není nám jasné,
z jakého děláš to popudu,
a člověk jenom žasne,
že hradní máme obludu.

Dále od hradu! Dále!
Straší tam v komnatách kdosi.
Navzdory samochvále
stále odpornější je zlosyn
a my stojíme stále
jako s hlavou v písku pštrosi.

Žeňme hradního pána!
Uleví se naší zemi
nejspíš hned druhý den zrána.
V slunném máji aspoň chvílemi
snad láska bude psána
rozzářenými tvářemi.

Jsem stará kulisa z divadla
do kouta dávno odložená.
Stojím tu celá zaprášená,
už mě i plíseň napadla.

Nemám moc času přemýšlet,
kulisa život má jepičí.
Však nikdo na mě nekřičí,
co nechci, můžu neslyšet.

Životem mým bylo divadlo.
V jediné hře často jsem stála
nehnutě jak pevná skála,
než divák opustil sedadlo.

Přesto jsem viděla mnohé
z všelikých lidských osudů.
Za pár dní tady už nebudu,
musím dát divadlu sbohem.

Divadlo mé teď bourat budou.
I když to možná nevypadá
můj svět s ním stojí a padá.
A váš svět pak zemře nudou.

Když jsem byl u své milenky,
tu manžel se náhle vrací,
že zapomněl doma si myšlenky.
Já netušil, že jsou i tací.

Posílen notně kořalkou
chci vyhnout se polapení.
Z okna hned vyskočím na balkón,
však balkón tu proboha není!

Spadl jsem z osmého patra,
chodník je krví nasátý.
Tak zavolejte psychiatra,
můj pád je od rána desátý!

Masochista, pod ním židle,
před zrcadlo se postaví.
Leze vzhůru, v ruce vidle,
a těmi se zohaví.

Díry v tělo spáchal sobě,
crčí z něj jak z cedníku.
Klidně spáchá je i tobě,
má narušenou psychiku.

Sadista se tak z něj stane,
promění se v příšeru:
Račte dovnitř, milý pane,
já vám játra sežeru.

Tuhle pod postelí v ložnici,
aniž bych cokoli tušil,
náhodou našel jsem štěnici.
Kdopak ji tu na mne ušil?

Pokud se odposlech zveřejní,
tak to bude teda síla!
Štěnice sic je kus muzejní,
však to své si odvysílá.

Ačkoli žiju jak v plotě kůl
a v ložnici usínám sám,
něco mě pálí jak v ráně sůl,
jen já to své tajemství znám.

Než aby však vyšly najevo
tajnosti mojí ložnice,
vysázím peníze na dřevo.
Myslím, že dám i tisíce!

Zeptám se u Věcí Veřejných
a nebo u slečny Kočí
jestli kdos od nich mě nenapích,
by zjistil, kolikrát močím.

Svět asi brzo už dozví se,
a není to zločin, tvrdím.
Klidně ať zkoumá to komise!
Já ve své ložnici prdím...

Doktoři v ordinaci
s dobrou reputací
nejsou ledajací.
Nemoc mi nevyvrací.
Trakt můj zažívací
malou má deformaci.

Lékař s kvalifikací
udělá klasifikaci,
test doplňovací.
Vymyslí mi radiaci,
píše dokumentaci,
nařídí hospitalizaci.

Místnost přijímací,
bolí nerv sedací.
Pak lůžko skládací,
pod sebou impregnaci.
Na tvrdé matraci,
jsem na izolaci.

Pobyt ozdravovací,
dám si relaxaci.
Mám komplikaci
s látkou očkovací.
Všechno se navrací,
podléhám frustraci.

Taktika zdržovací,
pokus oživovací,
látka balzamovací.
Navzdory situaci
končím na kremaci.
Dojde k exhumaci?

Rozkaz zatýkací,
velká síň jednací,
řízení dohodovací,
spis obžalovací,
soud odvolací,
rozsudek osvobozovací.

Doktoři jsou splachovací!

Nemáš si čím psát zápisky?
Klidně krást začni propisky.
Václav Klaus, zloděj i profesor,
tvůj budiž velký od dnes vzor!

Na tváři tomu taškáři
radostný úsměv zazáří,
do kapes když cos strčí hbitě.
Radost má jak malé dítě!

V kapse už má všechno skoro,
někdy je to vážně horor.
Všechny on do kapsy strčí nás.
Kdopak je ten pán? Vzpomínáš?

Bosé nohy kráčí pískem.
Já schovaný za skaliskem
pozoruji krásnou dívku,
jakou ladnou tvoří křivku.

Moře hned stopy umývá.
Kráska své vnady neskrývá.
Černé vlasy, snědá líčka,
přenádherná postavička!

Zavrtí se, hodí hlavou,
a já smuten nad představou,
že nesmím tu krásku míti,
trhám tobě něžné kvítí.

Moje bříško je můj poklad,
vypadám jako v jináči.
Schovávám si každý doklad,
kufr už na ně nestačí.

Spoustu peněz to už stálo,
nemá to cenu počítat.
Možná bych měl aspoň málo
váhu svou si pohlídat.

Však váha se mi rozbila,
byla jen do sto čtyřicet.
To žena na mně škudlila
proti vší prosté logice.

To ve smutek mě přivádí,
do lednice jdu pro pivo,
jenž mohl bych pít po kádích,
ať teplo je, či ošklivo.

Bříško neberte mi prosím,
rád prohlížím se v zrcadle.
Vždyť své bříško sám si nosím
a dnes už ho mám povadlé.

Cožpak nějakým je hříchem,
to mi prosím vás povězte,
pyšnit se velikým břichem?
Tu večeři mi nesnězte!

Hlady trápí mě žena má,
já marně vymýšlím odvetu.
Dokud je za mě provdaná,
prý musím držet dietu.

Večer když usnu,
noc cítí se vleklá.
Ležím v ohnivém dusnu
černých plamenů pekla.

Koušu se do rtu
a nevím kudy kam.
Podoben v peci dortu
pomalu se roztýkám.

Ostré střepiny
mou mysl hryzají.
Pode mnou mi hlubiny
tlamu svou otvírají.

Řezán po kusech
a trhán zaživa
života rád zřeknu se,
ó ty hrůzo mučivá!

Nemám nohy už,
jak dávní kejklíři.
Útočný mi záhy nůž
v srdce čepel zamíří.

Zsinalý celý
ze snů se vyplétám.
Jak bouře divé včely
do světa sny rozmetám.

Schůze domu zas se koná,
každý tady o tom ví.
Doufám, zas tam bude ona:
ta Ježibaba z podkroví.

Zas nás všechny očaruje,
něčím sladkým omámí.
Někomu z nás vyhubuje
a novinky nám oznámí.

Nejím, nespím, na ní myslím,
hlavou do zdi narážím.
V šuplíku jí verše syslím,
než dát se jí je odvážím.

Už se těším na tu schůzi,
už na chodbě zevluji.
Býval to dřív barák hrůzy,
dnes Ježibabu miluji.

Schovat se, to ti nevyjde.
Jako před dotěrnou vosou
nemíváš pražádnou naději,
jednou na každého přijde
zubatá kmotřička s kosou.
Tam dříve, a jinam později.

Když rozkvetou prvosenky,
přízraky zimy jsou ty tam.
Holkám zmizí podprsenky,
pupeny jara přivítám.

Přichází podzim mlhavý,
čistým deštěm se rozvoníš.
Vstříc kráčíš krokem houpavým,
zmrzlý květ si ulomíš.

Přivoň lásko k tomu květu,
jakou ledovou vůni má.
Řekni mi jedinou větu,
že tě má láska zajímá.

Chodíš nevšímavě kolem,
aniž se na mě podíváš.
Marně se trápím svým bolem,
ty se mi jenom vysmíváš.

Já, zdá se, láskou churavím.
kdykoli zřím tě v negližé.
Nevím, zda se kdy uzdravím.
Blázen jsem, patřím za mříže.

Nebuď jako ten zmrzlý květ
rostlý z něžného poupěte.
Jaro přijde co nevidět,
láska tím jarem rozkvete.

Jednou doufám přijdeš na to,
jak vroucně tebe miluji.
Ať z té či té strany vzato,
cokoli chceš, ti slibuji.

Když jedu lesem, tak v ohybu
srazil jsem na cestě velrybu.
Teď mocně mnou zmítá pochyba,
kde v Čechách vzala se velryba.
A hned si zas říkám, co kdyby?
Proč žít by tu nemohly velryby?
Nesu to velice nelibě,
v duchu se omlouvám velrybě,
že fernet stal se mou oblibou.
Spletl jsem si kance s velrybou.

Když přijdeš s nádorem,
tak jen vztekle syč!
Doktore s doktorem,
vy jdete pryč?

Děkují odchází,
jak je to snadné.
Někoho zamrazí,
jiný ať padne.

Zdraví je zadarmo,
každý to žádá.
Reformy nadarmo
chystá tak vláda.

O prachy jenom jde,
musím to říci.
Chystej si marode
na hrob svůj svíci.

Za komošů nemohla jsem,
než do Jugo s šedým pasem,
a k Němcům jen na pozvání,
co se věru těžko shání.
Jinam do světa pak vůbec,
zkoušet to moh' jenom blbec
a koumouš s knížkou červenou,
co ohebný byl v kolenou,
co s rudými šel v jednom šiku
a v politbýru leštil kliku.

Muknout's nesměl, hned bys seděl.
Tenkrát o tom každý věděl,
žádný zákaz, kdepak, to ne!
Jen nedali ti v bance love.
Do Perlovky když jsem zašla,
inostránce si tam našla,
ruble nebyly nic platný.
Příslušník byl neúplatný.
Zavřeli mě, hromotluci,
že prý páchám prostituci.

Pořád je vidět to, zleva i zprava,
jak na mě útočí ta zdravá strava.
Nejezte tuky a střezte se masa
kdejaký nápis teď do světa hlásá.

Saláty a zelí, to prý je zdravé,
jenom to býti má pro mě to pravé.
Zelinářská lobby vede si zdatně,
já přesto dobře vím, po čem mi špatně.

Zakoupit musím já sobě klobásku,
škvarků si naberu celou bandasku.
Na řízek, na bůček, na to mám slinu!
Jen v řeznictví hlady já nezahynu.

Pražádná reklama není mi nutná,
zdravé je pro mě jen to, co mi chutná.
Rozvažuj o tom se zdravým úsudkem,
láska přec chodí každému žaludkem.