V noci půjdeš tiše, mlčky
do lesa si říznout smrčky.
Světly doma je ozdobíš
a ještě než si zatopíš,
zastrčíš je do zástrčky.

Už přichází čas vánoční,
však lesníci ti úskoční
postříkli tvé smrčky v lese,
že kdo domů je donese,
brzy puch dýše sváteční.

Vánoce máš plné smradu,
házíš smrčky za ohradu.
Ušetřil jsi nejmíň kilo,
tak se ti to vyplatilo
i s pokutou od úřadu.

Pár tisíc s plnou parádou,
vánoce s blbou náladou,
s ostudou jdeš přes sídliště.
Pamatuj si už propříště,
že stromečky se nekradou.

Až půjdu jednou do nebe,
možná to bude brzy,
neohlédnu se na tebe,
ať tě to jak chce mrzí.

Pro peníz mrzký špinavý
všechny vůkol jsi zradil.
Málokdo dnes tě pozdraví,
přátelství všech jsi ztratil.

Zůstaň si hochu na zemi,
užívej si to tady,
jen dál si házej mincemi,
kašli na kamarády.

Zbydeš si sám až do konce,
do konce svého žití.
Pro další prachy v kolonce!
Už je to vážně k zblití.

Přilétl ke mně moskyt,
aby se krve mé napil.
Já jsem ho na místě zabil,
aniž jsem mu krev poskyt.

Přemýšlej ponejprve,
když nevíš komu krev piješ.
Co když i ty nepřežiješ?
K čemu ti trocha krve?

Sedí si zajíc na řepě
a tváří se dost sveřepě,
že ta jeho zaječice
napila se slivovice
a teď se motá po noře.
Dělá tam oči na tchoře
a jestli tchoř ji oplodí,
kdovíco se jim narodí.

V amazonském pralese,
podivný zvuk nese se.
Nese se k vám z vesničky,
co postavili u říčky.

Nese se řev ukrutný,
že jsem strašně nechutný.
Kajman si mě s kozlem splet
když nocí jsem šel na klozet.

On náhodou chytil mě,
jak tam bloudil bezcílně
a čuměl snad za sebe
nebo možná na nebe.

Jenom kousl lehce si,
teď má z toho depresi.
Nebude už nikdy víc
zírati v noci na měsíc.

Až já půjdu do důchodu,
snad budu mít na hospodu
a dá-li Bůh i na nájem.
Na práci hážu nezájem
a šéfy pošlu do háje.

Klidně mi ten důchod dopřej,
určitě mi bude dobře
jako v ráji na nebesích:
žádný spěch a žádné stresy.
Zahraješ mi na klávesy?

Zavládne jen pohodička,
zbyde mi čas na koníčka.
Do práce pak půjdu stěží,
určitě tam nepoběžím.
Vždyť se na svůj důchod těším!

Natrhal jsem si devětsil,
ke stropu si ho pověsil.
Devětsil mi sílu dává
nevěřit, jaká jsi kráva.

Zeptal jsem se jednou tety,
jestli existuje Yetti
a jestli ho neviděla.
A hle! Má ho za manžela!

Teď má teta velký smutek,
její Yetti někam utek.
Nevrátil se z Himaláje,
teta celá zoufalá je.

Yetti bloudí kdesi v ledu.
Já popsat vám ho nedovedu.
Když Yettiho však potkáte,
tak určitě ho poznáte.

Dejte zprávu mojí tetě,
ať netrpí v lazaretě.
Trápí jí psycho-doktorka:
Yetti prý není do horka.

Když já hledím na dno láhve,
vždycky zjeví se mi náhle
očka malých divných myší.
Potom dlouho neustále
myši nahlas pištět slyším.

Vypadají strašně čilé.
Myšišky, co nejsou bílé,
jak rakve víko černé jsou.
Je jich víc než je mi milé,
snad z láhve na mě nevlezou.

Jak na mě svá očka třeští,
ty myšky mi osud veští.
Do hrobu už mám se chystat,
poslové mi dí nebeští,
neměl tolik jsem prý chlastat.

Smrt sahá mi už na vousy.
Než kosu řádně nabrousí,
složím hlavu do damašku.
Můj kocour myši zardousí,
já si načnu další flašku.

Zas už je mi dneska o rok více
a tak vesele se pitvoříce
nalévám sobě vína sklenku.
Dali mi pilulku z malé lžíce,
k obědu slepici na paprice,
pak jako dárek neschopenku.

Neschopen prý už jsem vlastně všeho,
jsem chromý v nohou, rozumu mdlého,
nemocí taková plejáda,
že těžko mě nechat samotného.
Prohlásit nechte mě za mrtvého
a pak už mi vlezte na záda!

Nechci už býti na světě!
Už mi tu pšenka nekvete,
když s tak přezíravým klidem
samí blbci vládnou lidem.
Každý z nich, velký rabiát,
chlastá si ten svůj destilát,
co dostal jako úplatek
od nás, mlčících jehňátek.

Já nechci už být na světě!
Se šesti křížky na hřbetě
mi dávno už jíst nechutná,
a moje tvář je přesmutná,
když na hrob ti nesu kytky
z hromady, kde hledám zbytky.
Zbytky, co mi k žití stačí,
naházené pod pavlačí.

V téhle dnešní mrzké době
vstříc jdu hnusu, zášti, zlobě.
Málokdo se prací živí
všichni svoje záda křiví.
Tak co chceš dělat člověče,
když život rychle uteče
a celý svět už sere tě?
Proč máš být tady na světě?

Boží mlýny, ty stále melou,
někdy jen líně, jindy vztekle.
Tebe andělé na kůr berou,
ale já jistě skončím v pekle.

Našel jsem v rybníce ropuchu,
byla to škaredá žába,
usedla na listu lopuchu.
Když jsem ji políbil na uchu,
byla z ní moc krásná bába,
se mnou pak zůstala na suchu.

Cesta se vine krajinou
tak krásnou a tak nevinnou.
Krásná cesta, cesta prašná,
najednou přišla rána strašná.
Končila cesta ta kdes v dálce,
dnes po ní jezdí parní válce.

Málokdo tu chodí pěšky,
auta nejsou koloběžky.
Nejsou louky, nejsou meze,
hlavně když se každý sveze.
Tak nepropadejte panice,
když staví se, staví dálnice.

Není cesta, jak bývala,
jak jsi ji znával od mala.
Cesta končí v dětském hřišti,
z druhé strany v oraništi,
krajinou jde jak jizvy války.
Kam zmizely ty krásné dálky?

Svatý voják táhne zemí,
kterou vlastně ani neví.
Cizí země nebo jiná?
Není přece jeho vina,
že je někde Ukrajina.
Rozkazy jsou jasně dané,
v Čechách to už taky známe.
Za Hitlera, za Brežněva
byla u nás též návštěva,
když mocipán se rozhněval.

Svatý voják neřeší to,
jestli koho nebolí to,
když pošlape jeho práva.
Hlavně že se kdekdo vzdává,
a jiný zas na něj mává.
Brání voják svoje lidi,
vždyť to přece každý vidí.
Jen novinář píše statě,
že je voják v cizím státě
a svoboda leží v blátě.

Svatý voják s kulometem
hrozí velkým, hrozí dětem.
Bránit jedou prý lid vlastní,
bez armády jsou nešťastní.
A ty mlč a nejvýš žasni!
Jedou tanky, jedou děla,
a Evropa oněměla.
Než Putinovi přes hubu,
s inteligencí kedlubu
dělá na něho bububu.

Svatý voják, věčné časy,
nevinných jsou plné basy,
co spáchali jen nesouhlas.
Pamatuje si každý z nás,
jak bál se pozvednouti hlas!
Což Putina spasitele
nevidíte podezřele?
Aspoň to chci říct k té špíně:
Ruský voják v Ukrajině
je jako vřed v rakovině!

Kdesi u rovníku v Africe
mě zalíbila se velice
v pralese veliká opice.
Byla krásná a byla milá
jako má černá lesní víla.
Snad proto se mi zalíbila!

Jenomže ta moje opice
mě natolik zblbla v Africe,
že jsem se nevrátil k mamince.
Potom tu opici napadlo
okrást mě krom jiné o žrádlo.
Já málem přišel jsem o sádlo!

Asi neuvidím už více
tu moji opici v Africe.
Jako bych spadl sem z Měsíce
probouzím ráno se v ložnici
a hledám kořalku v polici,
abych měl i doma opici.

A je to pořádná opice,
pěkně mě z ní bolí palice.
Hlavně nepropadnout panice!
Když pouští domů mě z kliniky,
velí mi zákony logiky:
Lepší mít opici z Afriky!

Potkal jsem v lese nosorožce,
zrovna jsem běžel dolů z kopce.
Nosorožec na mě hledí,
nosoroh ho jistě svědí.

Potom to už jde se mnou z kopce,
za sebou ženu nosorožce.
Záhy dávám světu sbohem,
když nabere mě nosorohem.

Je to vodník duší tělem,
rád sedává nad jezerem,
věší mašle na vrbičku,
láká holky na písničku.

Když je chytne při měsíčku,
strčí duše do hrníčku
a rázně potom levičkou
přiklopí všechny pokličkou.

Zmocnil se i naší Anči,
když šla z trhu s pomeranči
ničeho zlého netuše.
Dejte si pozor na duše!

Pořád slyšíš zas a znova
stále jenom stejná slova.
Jednou si to chlapče napiš!
Socan, lidovec či Babiš
žvaní pořád dokola
a oberou tě dohola.

Prý že lidu pomáhají!
Jenom se však namáhají,
aby sami více měli
a lidi to nevěděli.
Pantem melou dokola,
každý něco blábolá.

Žvanit politici umí.
Člověk na ně jenom čumí,
koho mají za poradce,
jak jim všechno projde hladce.
A když přijde kontrola,
mají všechny za vola.

A tak pořád dokola...

Proč utrhla jsi mi sluchátka,
když poslouchal jsem Sabbaty?
Že v televizi je pohádka?
Ty jsi mi pěkná nána, ty!

Kdopak jen to k nám nekráčí?
Nějaká ženská v jináči
jde vstříc mojí maringotce,
že prý tady hledá otce.

Tu já stižen snad kolikou
vzal jsem tu matku motykou.
Motyku si teď nese v hlavě,
nevypadá zrovna zdravě.

Co mám k tomu ještě dodat?
Neměla se tu tak motat.
V tom největší je tragika,
když ženská je jak motyka.

Tož tak jsem svou kamarádku
věšel v lese na oprátku.
A co bylo na začátku?
Dlužil jsem jí padesátku.

Oprátka však dlouhá byla,
tak se vůbec neškrtila.
Dopadla jen rázně na zem,
ohlédla se za provazem.

Bylo tehdy krásné ráno.
Ona utrhla to lano
a s ním pak cesta necesta
utíkala sem, do města.

Mne pak policie chytla,
poslali mě na mučidla.
Kamarádka na mě hledí,
jak se mi tam krásně sedí.

Auvajs, auvajs, to to bolí!
Naloží mi ještě holí.
Pak mně místo kamarádky
dají hlavu do oprátky.

Takovou smrt si zasloužím,
trochu plakat se pokouším,
když s černočerným svědomím
už opouští mě vědomí.

Kamarádka veselá je,
ještě po smrti mi laje,
z jakých jsem se zrodil sraček,
když zabíjím pro pár kaček.

Odpusťte mi lidé drazí,
snad se nikdo neurazí,
ne každému hlavu srazí.
Však vy víte, kdož jste vrazi.

Když u doktora ztratili ti kartu,
nemůžou o tobě vědět zhola nic.
Neví, jak dlouho jsi hulil tvrdou spartu,
ani žes z toho dostal zápal plic.

Neví, jak jsi závislý byl na čpavku,
kolikrát ti sebou škubly nervičky,
kolikrát jsi nechtěl přiznat kapavku,
ani proč se nepostavíš na špičky.

Ač mrzák, nemáš na to žádný doklad,
netušíš, co s tebou dál se bude dít.
Teď vidíš, jaký ve zdraví je poklad,
když na tebe doktoři se soustředí.

V papírech nenajdou ti žádnou nemoc,
tak ti nic není. Zdráv jsi jako řípa!
Však málo platné, smrt se nedá přemoct,
když nikdo neví, jak tu člověk chcípá.

Napíšou o tobě ságu staletou,
na hrobě tvém až zazáří lucerna.
Až čerstvé kytky tam z hlíny vykvetou,
budou psát: "Zde leží pravý superman".

Nemějte strach z politiků,
já poradit vám můžu snadno.
Stačí trocha arzeniku,
do kafe jim ho dejte na dno.

Ať zaklepou bačkorama!
Scénář si už sami napíšou
na to svoje velký drama,
jako bylo kdysi s Maryšou.

Vyhlaďte už tuhle partu!
Dnes to pouhopouhá pakáž je,
i když podepsali chartu.
Přeju vám tedy dost kuráže.