Nemají skoro nic na práci,
nebydlí však v žádném paláci,
pod mostem mívají matraci.
Jsou to jen dva staří somráci,
co bídou se jim svět odplácí,
když nikde už nejsou domácí.

Pod dekou děravou spávají,
že jednou bude líp, doufají.
Rohlík si ukradnou potají,
jinak se snad ani nanají.
Častokrát spolu se hádají,
jinak si co říct už nemají.

Potkal jsem je znovu po roce,
když cosi sbírali ve stoce.
Cloumají hned se mnou emoce,
usměju se na ně široce
a dám jim košíček s ovocem.
Vždyť jsou dnes přece zas vánoce!

Když letěl komár okolo,
pososat krve se mu zachtělo.
Zamířil mi ihned na nohu,
zaujal vhodnou sací polohu.
Posedlý mou teplou krví
nasosal hned si svůj doušek prvý.
K druhému ale nedostal se,
stalo se to, co stát má se.

Co bodá mě, odhalím hned,
než komár k obědu si řádně sed,
než dočkal se mít dost potravy,
z komára rázem flek je krvavý.
Napadá mě teď slov mnoho,
tož poučení si vezmi z toho:
Když totiž mi někdo pije krev,
tak stihne ho můj krutý hněv!

Tajemství šeptám ti potají,
že se dnes zrodil den nádherný.
Někdy se věci tak stávají,
za čas zlý, který je nezměrný,
po noci, v níž bývám nevěrný,
v níž dívky něžně mne líbají,
sladké své písně mi zpívají.
I když zpěv často je průměrný,
jím do svých ložnic mě lákají.

Krásné je ráno, když posnídám.
Všechno se jedenkrát otočí,
já z lásky se tady zpovídám.
Chci s tebou hledět si do očí,
nezvedej proto své obočí,
od zítra dívky už nestřídám,
zítra tě znovu zas uhlídám.
Tajemství do světa vykročí:
Já tebe miluji, povídám!

Volte rychle, rychle volte,
zmást však sebe nedovolte.
I když slíbí hory doly,
spoustu toho nablábolí.
To je verbež, kakraholte!

Zvoleno je věru divně,
volili jste emotivně.
Po volbách vám bude běda,
s těmihle se vládnout nedá,
každý mluví negativně.

Všichni se teď tváří zplihle,
ten ne s ním a ten zas s tímhle.
Zpupnou řečí zdi si staví,
všichni stejně odmítaví,
i když patří cihla k cihle.

Jeden je přec jako druhý,
jako olympijské kruhy
rozliší se jenom barvou.
Prachy do kapes si narvou
a z nás budou mít jen sluhy.

Chtěl jsem ti složit básničku,
však duše má zní prázdnotou.
Raněný ať jsem slepotou,
ať věčně bloudím temnotou,
když neuroním slzičku.

Oslněn tvojí čistotou
marně ti hledám hvězdičku.
Nepočkám ani chviličku,
naleju sobě skleničku,
sám budu se svou samotou.

V Evropě se všecko daří,
jak když blbec hospodaří.
Příkaz jeden za druhým
mění už lidi v soudruhy.
Hajzlík všude platit musíš,
tak dřív mysli, než to zkusíš.
Mince nežli seženeš,
před závorou se posereš.

Evropa je věru skvělá,
Evropan nic nenadělá,
dobře se má, takže co?
Přehlíží všechno s noblesou.
Mnozí toho využijí
a jsou jako klubko zmijí
stojíc proti slepýši.
Evropan přec je na výši!

Islámistu vřele vítá.
On však jako šelma lítá
zavrčí své "Ty ty ty!"
a spěchá stavět mešity,
minaret vedle kostela.
Hleďte však na to zvesela!
Místo Jana Křtitele
teď oslavujte mstitele.

Pomsta za to, jak jsme vstřícní,
změní naše kosti lícní
v holé lebky bez tváří,
až výbuch bomby zazáří.
V davu jako jeden z mnoha
terorista nezná boha,
Alláh je mu ukraden.
Jeho to bude zítra den!

Dětí je mi nejvíc líto.
Biti budou jako žito,
když do školy bez burky
ponesou sobě bačkůrky.
Slitování nikdo nemá,
burka je věc nepříjemná.
V tvářích nezříš vůbec nic,
ba ani moudrost učebnic.

Co jste chtěli, tady máte!
Opakujte po sto páté:
My z Evropy soudruzi,
my podlehli jsme iluzi.
Sebereflex není v módě,
ani návrat k rodné hroudě,
jen trouba však nechápe,
kam Arab až se vydrápe!

Probuďte se, lidé drazí.
Mně už z toho vážně mrazí.
Zamkni vrátka, bratříčku,
modli se za svou dušičku.
Čehožpak se ještě dočkám?
Z Kájínka je zase občan,
moc závisí na ropě
a Turek hrozí Evropě.
Co s tím, to je na Tobě...

Podporuješ Babišovce?
Nebuď jako tupá ovce!
Tihle kozli - zahradníci
lžou ti posté, potisící.
Estébé by radost měla,
jaká je dnes doba skvělá.

Dnešek už je zas jak socík!
Lační peněz, lační moci,
že jim jde o naše blaho?
Však nás přijde pěkně draho!
Ví snad někdo, kam nás ženou?
Svoboda je na kolenou.

Nikdo se celkem nediví,
když dědek rychle šediví.
Div je, že ho bába bílá
dávno ještě nazabila.

Než mi z udivené huby
vypadají všechny zuby,
jenom zkuste mi vlas zkřivit.
Pak se teprv smíte divit!

Jednoho dne takhle zrána
přiletěla černá vrána.
Sedla ve vsi na zápraží,
v kaluži že hrdlo svlaží.

Osudem však je jí dáno,
že poslední je dnešní ráno.
Hladem celý zdivočelý
flintou ji pán domu střelí.

Nečekaná je to zrada,
tahle vrána je tak mladá!
Na pána i na sousedy
zakrákala naposledy.

Kdepak skončí naše vrána?
Na talíři milostpána!
Kuchařka když je slovutná,
pánovi jistě zachutná...

Moje první noční můra
nebyla ani veliká.
Žádná divná děsná stvůra,
jenom jsem spolknul dudlíka.

Dnes mám můry mnohem horší,
k smrti jsem ráno vyděšen.
Pronásledují mě hroši,
takový mívám hrozný sen.

Řekou plnou krokodýlů
před hrochy marně utíkám
a vzpomínám prvních dílů,
kdy jsem si spolknul dudlíka.

Kolikrát už došly ti všechny nápady?
Kolikrát strachem ztuhly ti žíly?
Kolikrát padla jsi do špatné nálady?
Kolikrát jenom došly ti síly?

Kolikrát záda jsi musela ohýbat?
Kolikrát zašlápla's sedmikrásku?
Kolikrát musela ses tajně ukrývat?
Kolikrát už zradila jsi lásku?

Kolikrát jsi zažila smutné loučení?
Kolikrát ďábla jsi měla v těle?
Kolikrát jenom jsi zažila soužení?
Kolikrát jsi stála zkoprněle?

Kolikrát to všechno bylo a bývalo?
Kolikrát ráda jsi zapomněla?
Kolikrát už v tobě se něco vzepjalo?
Kolikrát jenom ses rozvoněla?

Kolikrát mi podáš svou ruku pomocnou?
Kolikrát směr určíš na rozcestí?
Kolikrát pohladíš mou duši nemocnou?
Kolikrát poznáš radost i štěstí?

Kolikrát k tobě šťasten a rád přijedu?
Kolikrát půjdeme na procházku?
Kolikrát ještě se podíváš dopředu?
Kolikrát ještě poznáš mou lásku?

Hradní pán prý kypí zdravím,
snad se ho už brzy zbavím.
Jinak probůh hradní síně
budou brzy patřit Číně!

Trapný už je, až to bolí,
chudák potácí se s holí
a na další trapnou schůzku
míří s námi kamsi k Rusku.

Chce být ještě zvolen znovu
a dostat nás do okovů
čínských a ruských soudruhů?
Nechci jim dělat posluhu!

Když jsem vlez naposled do banky,
držel jsem v ruce pistoli.
Na loupež jak podle čítanky,
se dvěma ročníky měšťanky,
troufnout si může přec kdokoli.

Pytel mám naplněn za chvíli,
a už ho vláčím z banky ven.
Co mě však strašlivě rozčílí,
když na mě zásobník vystřílí.
Proč tolik plýtvají střelivem?

První kulka hlavou mi vrtá,
nedostanu se k odporu.
Třetí rána mi život škrtá,
mine mě teprv kulka čtvrtá,
když ztrácím už v nohách oporu.

Padám k zemi hlavou na pytel,
pořád mám plný zásobník.
Že byl jsem chudý jak učitel,
přivítá v ráji mě Stvořitel,
jako bych nebýval pistolník.

Sednul jsem tuhle na vosu,
vosa mě štípla do nosu.
Než mi otekl nos celý
a měl jsem ho jak okurku
přiletěly ještě včely,
hned honily mě po dvorku.
Utéct se jim věru nedá,
dohnaly mě u souseda.

Bodaly mě mezi oči,
až se dvorek se mnou točil.
Když jsem na zemi byl stržen
tou krutou včelí zábavou,
přilít na mě ještě sršeň
a zakroužil mi nad hlavou.
Pak mě píchnul do zadnice,
bolestivě převelice.

Dlouho jsem se z šoku léčil
a lékař mě ubezpečil,
že nikdy to nepřestane.
Tak vosy, včely, sršáni
strach mi ženou neustále
a šedivím z nich ve skráni.
Od doby té, jak každý ví,
já nemám rád hmyz bodavý.

Praštil jsem sebou na ledu
jak jenom já to dovedu.
Myslím, že mám zadek vejpůl.
To bude zas zítra klepů,
až půjdu ráno ulicí
s tou potlučenou zadnicí.

O zimních nocích hledívám na nebe,
já sám z mezihvězdného pocházím prachu.
"Jsi kdes tam nahoře, mimozemský brachu?",
začasté ptávám já se sám sebe.

Myriáda hvězd vůkol se třepotá,
všechny ty vesmíry nekonečných dálek.
Touhy po poznání člověk by se zalek,
vždyť se mu z toho hlava zamotá.

Jednou snad dohlédnem do konců všeho,
potkáme též mnohá podivná stvoření,
třeba jen v míru a možná nás vyplení
a můžou být i rozumu mdlého.

I ke mně Nerudův hvězdný hlas vane.
Století páry je už tak dávno to tam,
však stále po zemi šlape naše bota.
Kdo ví, co za sto let nám se stane?

Hrál jsem si ve sklepě se sudem,
nechápu, co mě to napadlo.
Ten soudek stal se mým osudem,
když víko nade mnou zapadlo.

Ožralý křičel jsem do noci,
o pomoc hulákal zvesela.
Nebylo však už mi pomoci,
utopil jsem se tam docela.

Bestie divé z vesmíru,
mimozemšťani s anténou,
jsou krutí a oškliví nadmíru,
celé lidstvo nás vyženou.

Když nevyženou, zabijí,
boj ten neskončí remízou.
Já bojím se i lidských bestií,
tím víc, že právě lidmi jsou.

Pod skaliskem na Venuši
já prohlížím si svoje pírka.
Mokrá je mám, na mou duši!
V paměti mé je velká dírka,
jakpak jsem přistál na Venuši?
Nejspíš to byla něčí mýlka...

Je tu se mnou malá dívka,
mnohé ještě vůbec netuší.
Uplyne jen malá chvilka,
než svoje peří si vysuší.
Potom si sedne na motýlka,
na křidélka jemu zabuší.

Krásná jako z Marsu víla
daleko letí do vesmíru,
kam už nikdo nevysílá.
Doufá tam najít černou díru,
kde by, ta holka pošetilá,
šťastně si žila v klidu, v míru.

Kam já poletím z Venuše?
Pravděpodobně k nám na Měsíc,
kde žijí jen vlídné duše
bez závisti, hříchů, bez věznic.
Tam snad já, krom mojí Libuše,
nebudu postrádat zhola nic.