Mdlá ranní mlha leží nad poli,
kde strniště zůstalo dodnes.
Nad řekou vítr láme topoly,
draky dětí dávno si odnes.

Pod stromy u temné lesní tůně,
stíny se mihnou za keříkem.
To podzimu zmámila je vůně,
houbaře s posledním košíkem.

Veverka oříšek svůj si hledá,
na zimu tvoří si zásoby.
Zlatavé listí na mech si sedá
pozítří jíní je ozdobí.

Pod sněhem brzy bude zahrada,
zamrznou skalky i záhony.
Dopadá na mě skleslá nálada,
léto je vzdálené na hony.

Půvab ženy když tě vábí,
oblékáš ji do hedvábí
a často připadat ti může
jako překrásný květ růže.

Však nevědí lidé mnozí,
nebezpečí že tu hrozí.
Když poraní tě svými trny,
byl jsi málo opatrný.

Před tebou ráno když jsem klečel,
někdo mi sťal hlavu mečem.
Proto jsem na cestě do nebe
a čekám už jenom na tebe.

Jenomže ty jsi mi neřekla,
že míříš rovnou do pekla,
neb jsi mě zabila právě ty,
nestrpíc další mé zálety.

Teď marně tebe čekat budu.
Tělo mé spočívá v sudu,
duše má toulá se po nebi,
o lásce tvé věrné zdá se mi.

Hleď na volební pořadí.
Nevíš kudy kam a co by?
Milouš z hradu ti poradí,
jak prohrát si příští volby:
Vy moji milí socani,
zařízněte teď sami sebe!
Vy neprošli jste přec kampaní
do mého volebního nebe.

Hledáte moc a koryta,
o nic jiného vám nejde.
Chcete se nažrat do syta,
tak co na lidech vám sejde?
Tož moji milí socani,
chcete-li taky svou "sedmičku"
při vaší bohaté snídani,
tak hrajte tu moji písničku!

Socani sic jste vyhráli,
ale velet bude kdopak?
Hašku, jsi v hradní maštali,
ze zvířecí farmy rodák.
Vy moji milí socani,
já jsem Orwellův čuník Pištík
vy ovce jste mé a berani,
vítejte tedy na mém hřišti.

Už píseň prolhanců pějí,
hleď, jaký vzalo to obrat!
Ti zloději vládnout chtějí?
O další daně nás obrat?
Tak, moji milí socani,
sundejte už vlajky na hradě!
My nejsme váš národ na hraní,
abyste mohli být ve vládě.

Kdopak má na to náturu,
sledovat tuhletu frašku,
tu trapnou hradní figuru
či partu socanských šašků?
Řeknu vám, milí socani,
jen málokteří to tušili,
že takoví vy jste balvani,
když tohleto na vás ušili.

Až zas bude mířit na hrad
jiné orwellovské prase,
tak řekneme "Ani nápad!"
vzdor podlézavosti v hlase.
A vy, rozmilí socani,
vy k čertu už táhněte taky.
Lžete jak čtyřdolar na dlani,
a kradete, Rathovy straky!

Vykopla's ho na ulici,
on tam stojí na krajnici.
Podobná letnímu hromu
z okna voláš potisící,
kam jen chce, ať táhne z domu.
Nechce ale být houmeles,
ani zítra, ani dnes!

Nemá kam teď složit hlavu
a naráží na představu,
že zmizela's nenávratně.
On pod mostem vedle splavu
dříme zabalený v plátně.
Jak jenom nebýt houmeles,
nebýt zítra, nebýt dnes?

Sbírá papír, prázdné flašky
dává do děravé tašky.
Starý kabát našel v trávě
s levou botou bez podrážky,
co se v hrnci vaří právě.
Takhle si vaří houmeles,
stejně včera jako dnes.

Pod lavičkou vedle parku
kdosi nechal půlku párku,
v láhvi zbyla trocha piva.
Má chuť spíše na kořalku
ožral by se jako slíva.
Motá se motá houmeles,
možná zítra, jistě dnes.

Prodá čtyři nedopalky,
co si střádal do obálky,
Dnes je všude drsná cena,
nestačí to na zápalky.
Chuť kouřit už stejně nemá.
Na tabák nemá houmeles,
neměl včera, nemá dnes.

Těžko shání něco k snědku.
Kdyby tak měl aspoň pětku,
z chleba kůrku koupil by si,
na ní třeba soli špetku,
kdyby byli velkorysí
k lidem, kteří jsou houmeles,
včera, zítra, ba i dnes.

Hlavu od vší, neholený,
k toulkám městem odsouzený,
smutek mu vidíš na čele.
K smrti vtip má zmrzačený,
marně hledá své přátele.
Odevzdaný je houmeles,
smutný včera, smutný dnes.

Když tě potká, uhne pohled,
jako by tě mockrát podved.
Šel s ní jen jednou do kina,
žel pak slova trochu poplet,
nebýval nikdy hrdina.
Proto je z něho houmeles,
bude zítra jako dnes?

Dnes tě prosí, moje milá,
bys ho zase políbila.
Nebude ti lhát už více,
a je-li to ve tvých silách,
vem ho zpátky do ložnice.
Já nechci být už houmeles,
ani zítra, ani dnes!

Podzimní ráno se mrazem třpytí,
postáváme tu tiše proti sobě,
mlčky, jako bychom leželi v hrobě.
Zůstáváme si navzájem skrytí,
poddáváme se šílené zlobě.

Rozchod s láskou vždycky hodně bolí,
zbyde po ní jen mdlá a zašlá fotka,
nespraví nic už koňak ani vodka.
Tvůj úškleb mou zášť jenom přisolí
a já tě nikdy už nechci potkat!

Zděsila zas mě noční můra,
vyskočil náhle jsem ze sna,
proti mě vylézá zlá stvůra,
jíž tlama příšerná je, děsná.
Celičký strachem stále se třesu,
voják když skáče zevnitř ven,
s krvavou hvězdou a v poklusu
k zabíjení skvěle vycvičen.

V cestu se náhle děcko staví,
samopal zablýská vzduchem.
Tohle už těžko někdo spraví,
bezmocně civím za zloduchem.
Zdá se mi ještě o krvi rudé,
prýští a z cesty odtéká.
Vidím krev kolem mě už všude,
krvavé cáry kdos odvléká.

Kanóny v slunci se jen lesknou,
i nový zářez na pažbě,
Slyším hrát kdesi hymnu tesknou,
pásy kol rachotí po dlažbě.
Ulicí valí se ta lůza dál,
mění sen v hrůzy válečné.
Nikdy bych toho se nenadál,
ty tanky strašně jsou skutečné.

Nespím už, vzpomínám na Rusy,
poslal k nám bratr armád pět.
Zachránit že prý Čechy musí,
to myslel nám tehdy vyprávět.
Nu, byla to vskutku vlastizrada,
dopisem žádat invazi,
pozvat k nám sovětského vraha,
co střílí, jakmile dorazí.

Nikdy nezapomeň na Rusy,
ani kdo do Čech je pozval.
Pokud se ti tohle nehnusí,
tak to jsi mě opravdu dostal.
Ty nesmíš zapomenout na Rusy,
to oni jsou naším katem.
Trhali zem naši na kusy,
národ český vláčeli blátem.

Věštila mi sudička,
že budu od malička
zdravý jako rybička.
Trochu se však sekla
nebo byla z pekla,
že mi tohle řekla.

Že prý budu jednička,
na mý černý očička
pyšná bude mamička.
Mám v zádech vřed tvrdý,
zaražený prdy,
na to mám být hrdý?

Neměl jsem být holčička?
Jako růže kytička,
láskyplná samička?
Prsa mám jak míče,
co se toho týče,
lákám na ně chtíče.

Je to ale honička
nebýt jako houžvička
když mi chybí nožička.
Plazím se tu travou
napřed lezu hlavou,
jenom tu mám zdravou.

Teď zazvoní rolička,
skončí tahle básnička
a s ní všechna slovíčka
o věštbě, co praví,
jaký já jsem zdravý
mrzák zajímavý.

Věř si, kdo chceš, tomu podvodu.
Samet zajistit měl nám svobodu
a i když to tvrdí zas a po sté,
svoboda sama neporoste,
zvlášť když jí uchopí dnešní lůza,
mrazí tě, jaká to může být hrůza.

Na hradě zeman místo krále.
Tváří se náramně vychytrale,
však sláma sedláka, vizáž osla.
Parlament sám sebe k čertu poslal,
a vláda partičky nohsledů
svobodu složila kdesi u ledu.

Evropa píská, Češi skáčou,
pod bičem snadno stanou se káčou.
Točí se, točí, stále dokola.
Kdyby ne, tak mají cenzora,
co šlápne nám na oko, na kuří,
což málokoho žel v Čechách rozzuří.

Všichni jak loutky na špagátě
necháme sebou jen smýkat v blátě.
Ve jménu státu ti daně zvednou.
Posloucháš píseň sebestřednou,
jak mají všechno, po čem jen touží,
a trouba jako ty jim stále slouží.

Já nemám sílu už, milí kluci,
dělat v Čechách další revoluci.
Nechte si poradit od komouše,
vlka, co v beránčím je rouše.
Rudoch dávno krvavé má ruce,
ten dobře ví, jak dělat revoluce.

Chytil jsem slona za nohu,
když si on kráčel pro vodu.
Slon mě pak svojím chobotem
za hlavu napích na totem
a dál si kráčel pro vodu
tam dolů k řece, ke brodu.

Když si svůj chobot naplnil,
zatroubil na něj ze všech sil,
až já jsem spadl z totemu.
Bylo mi to však k ničemu,
neboť slon rychle přikročil,
na chobot si mě natočil.

Prásk se mnou o zem u řeky,
snad mimochodem, bezděky,
zadupal mě pak do hlíny.
Šlo mu to snadno, bez dřiny,
a já pod drnem u řeky
ležet už budu navěky.

Karas, co stane se kaprem,
ten sežrán bude prvním raplem.
Kaprem stát se, nač se snažit?
V kotlíku snad chceš se smažit?
Neví jen hloupí karasi,
jak snadné je chytit kapra si.

Do důchodu míříš, hochu,
tak z tebe bude důchodce.
Ostatním je líto trochu,
že nepotkaj tě v závodce,
že neřeknou ti "starochu",
že spatří tě jen na fotce.

Dnes dokráčíš v řady starců,
nepomůžeš už nám dále,
ani našim chlebodárcům.
Snad též dojdem do finále,
drž nám k tomu hodně palců,
jde to rychle, neustále.

Někdy se zastav na kávu,
ať dozvíme se, jak se máš,
zda nedržíš se za hlavu,
zda nemodlíš se otčenáš
zda měl jsi jinou představu
a nad důchodem nyní lkáš.

Moc ti přeju, lidé zlatí,
s trochou toho sentimentu,
ať tě nouze nezachvátí,
ať máš stále slušnou rentu,
kterou snad ti nepokrátí
loupežníci z parlamentu.

Tím už jsou mé verše venku.
Třeba si je někde ulož,
nebo vypij vína sklenku
a pak jistě najdeš tu koš.
Tohle napsal, milý Zdeňku,
léta ho znáš,
     Prause Luboš

Venku prší, déšť chodníky smáčí,
kapky se pojí, putují spolu.
Tvé bosé nohy po dlažbě kráčí,
když náhle pohlédneš na mrtvolu.

Tváříš se mrzutě,
venku už se šeří.
Na prahu tvých dveří
ležím si nehnutě.

Nad horami zlá mračna se druží
tahle noc příliš bude deštivá.
Tma rychlá je, padá do kaluží.
Přicházíš domů jako do chlíva.

Jak na kupce hnoje
mrtvolně teď sinám,
už tě neproklínám,
žes nebyla moje.

Sedím tiše u Orlice,
popíjím tu soudek piva.
Hledím na dno do sklenice,
nálada je teskně tklivá.

Když u Labe se posadím,
neumdlévám na rozumu,
blažený výraz nasadím,
přihýbám si mocně rumu.

Postojím-li u soutoku,
zhltnu celou láhev vína.
Vynadej mi do Votroků,
že piju, toť tvoje vina.

Jsi jako růže krásná, voňavá,
umíš být přitom taky pichlavá,
jsi cukr i sůl, obé zároveň,
když záříš aurou dávných královen.
Jsi sama sobě jako protiklad,
já verše chci skládat, jak mám tě rád.

Jsi tónem, kterým vržou veřeje,
jsi slovem, které něžně zahřeje.
Jsi pro mne nebe hřmící nad hlavou,
veršem lásky i hudbou laskavou.
Léta jsem zkoušel to už tolikrát,
přec neumím zpívat, že mám tě rád.

Polibek tvůj pálí jako paprika,
libě i drsně do mě proniká,
než tvoje ruce zase pohladí
a zvolna horké rty mi ochladí.
Tvůj oheň i led zkouším vyžebrat,
vždyť zebe i hřeje, když mám tě rád.

Já nejím, nespím ani nevnímám,
jen tebe v duchu stále objímám,
má duše krvácí, je zmučená.
má mysl touhou zle je zkoušená.
Já bez tebe znal bych jen celibát,
snad lásko má, snad příliš tě mám rád.

Hroší kůže, tu chci mít.
Chci do ní se zabalit,
by chránila mne před blbostí
dřív nežli z ní puknu zlostí.

Hroší kůži kde však vzít?
Jak ji jenom můžu mít?
Když stačila by jí i trocha,
půjčil jsem si rovnou hrocha.

Ať jde blbost do háje!
Hroší kůže tlustá je
a blbost, ta jí neprorazí.
Máte smůlu, blbci drazí!

Přestávám sledovat zprávy,
nechci vědět, co se děje.
Vždycky mě to tak otráví,
když vidím, jak všude zle je.
Všichni chudnou a churaví,
v státní kase díra zeje,
komouš si kasá rukávy,
zloděj chytit chce zloděje.
Radost z hromadný popravy,
do povodní jen se leje,
kdosi kdes střílí na davy,
bezmocný kmet smrt si přeje.
Kolaps dálniční dopravy,
vrah dětí soudu se směje,
tamhle není dost potravy,
svatý muž potichu kleje.

Chci zbavit se té únavy,
nevědět, kam všichni jdete,
neznat zdroj vaší zábavy
a proč se pořád tak štvete.
Lehnout jen si chci do trávy,
cítit, jak všechno jen kvete,
jak luční kvítí voňavý
milencům svým hlavy plete.
Nemám žel nohy toulavý,
jsem přece jenom už v letech,
neprchnu v hory modravý,
i když tu všichni tak lžete.
Dumám jen v kavárně u kávy:
Tož lidi - už neblázněte!
Přestal jsem sledovat zprávy,
nevím, co děje se v světě.

Pokud chceš koupit si někde dnes klobásku,
měla by každá mít svou malou průkazku.
Průkazku původu klobáska má-li,
přesně víš, vepříka kde do ní sťali.

V klobásce že žádné vepřové nebývá?
Že masa klobáska docela pozbývá?
Občanka klobásce do světa velí,
tam může bez pasu jen hlávka zelí.

Klobáska kvalitní ať zblízka či zdáli,
falešným průkazům všichni se jen smáli.
Odkudpak pánové klobásky jedou?
Ze splašků, z odpadků, klobásky melou.

Ať si kdo chce co chce tvrdí,
malé hovno nejvíc smrdí.
Smrdí hodně, dlouho též,
zdravý z něho nebudeš.
Důležitost jemu vlastní
spláchnutí se neúčastní,
chce se dostat z mísy ven
z dosahu jiných hoven.

Když dostane se nahoru,
už nezachováš dekorum.
Má-li v rukou hovno moc,
zamění ti den a noc,
začne smrdět shora vůkol.
Je to přece jeho úkol!
Vůbec nemá svědomí,
nedbá na tvé soukromí.

Těžko skrýváš puch ten hrozný,
připadáš si malomocný,
každý se ti vyhýbá
a hovno smrad neskrývá,
puch ten zabil by i slona.
Když pak zasmradí ti doma,
křičíš "Já tě dostanu!",
avšak nemáš obranu.

Lstivě ulpí na podrážce,
podobno to bývá frašce.
Žádné tvoje snažení
malé hovno nezmění.
Zatímco tu vedu řeči,
to se hovno klidně zmenší.
Smrdí ale o to víc,
i když je ho polovic.

Zloděje střídá opilec,
tak proč já starý pitomec
dělám si ještě naději?
Supi se znovu sjíždějí
a nejsou ani jiný druh.
Další nový dobrodruh
dnes kolem hradu zakrouží,
když po vládě moci zatouží.

Stará doba se navrací,
člověk div z toho nezvrací.
Její tvář že snad je nová?
Je telecí či vepřová?
Já nemohu ruku jim podat,
mohu jen potichu dodat:
Pánové vážně jsou třída
a opilec zloděje střídá.

Střídán je opilcem zloděj,
náramně k sobě se hoděj.
Myslíš, že jinam kormidlo
otočí hradní strašidlo?
Slušní lidé se zastydí,
ostatní, ti nic nevidí.
Vždyť přece nic se neděje,
jen opilec střídá zloděje.

Šárka, moje konkubína,
odložila číši vína.
Ztepilá jak balerína
odtančila lokálem.
V hospodě je dosti živo,
další host chce další pivo.
Ať se točí oběživo,
musí hodit sandálem.

Až pak v noci ke mně vejde
a do rána neodejde.
Copak na tom komu sejde,
když se postel rozlomí?
Vnadné tělo na divaně,
vášnivé a horké dlaně,
to jsou její mocné zbraně,
láskou ztrácím vědomí.

Když jsi ještě nezestárla,
jistě půjdeš volit Karla.
Však ráda-li máš komouše,
poběžíš volit Milouše.

Svoboda zdá se být dávno v trapu,
možná to jako ty špatně chápu.
Není divu, že nic se nedaří,
když takoví vládnou nám kašpaři,
co hledí si jenom svých pokladen
a občan je jim zcela ukraden.
Mafián nepozná nikdy strachu,
ve velkém nakrade spoustu prachů
a když už ho zavřou do vězení,
tak je tam jako na vykrmení.
A když si moc svobody neužije,
pomůže Klausova amnestie.
Protestuj, i když jsi za otrapu!
Svoboda je přec už dávno v trapu.

Svoboda je dávno už v prdeli,
jak došlo mi nedávno v neděli.
Facebook dokonce vymazal Landu,
neměl si z vlády prý dělat srandu.
Ten profil najednou je tiše zpět
a ty ses o tom neměl dozvědět.
To jsou mi nějaký divný triky!
Cenzura táhne i z Ameriky
a ty sleduješ mlčky s obavou,
kam dojde to s tím černým Obamou.
Neoklame tě podivnou fintou,
svobodu že má, kdo mává flintou?
Nebuď proboha tolik zbabělý,
svoboda světa když je v prdeli!

Svoboda v temnotě je, příteli,
jinak bychom to přece viděli!
Z Evropy na nás dýchá strašidlo,
tak proč nepostavíš mu stavidlo?
Vždyť smrtelné okovy Evropy
jenom ti mnoho škody natropí.
Jen zločinci už dnes vládnou světu,
svobodu kvůli nim neobětuj!
Pohleď, vždyť od rudých už tohle znáš,
tak proč Evropu stejně nevnímáš?
Tobě tu svobodu přece kradou,
což nevoní ti to zřejmou zradou?
Tak probuď se, člověče nesmělý,
tvá svoboda dávno je v prdeli.

Mně už se tenhle svět vážně příčí!
Svobodu ukradli.
Kdepak je? ...

Moudrý Véna dobře činí,
když vypouští z láhve džiny,
když osvobodí lupiče.
Mafiáni dobře vědí,
politici napovědí,
kdo kdy a co po kom zdědí.
Žeňte Vénu z hradu bičem!

Kohopak by jen napadlo
když namaluje tykadlo,
že amnestován nebude?
Proto máme za zločiny
Vény bohulibé činy.
Nedělá je bez příčiny,
on nepere se s osudem.

Véna nemá, co by dodal!
Ruku těžko bych mu podal,
jeho zpupnost bere mi dech!
Pán nadutý samolibý,
on nedělá přece chyby
a když, tak jen ze záliby,
nafoukaný jak velký měch!

Jenom si tiše kousám ret
a zkusím na něj nestřílet,
jak se patří na pobertu.
I když střílet lze všeličím,
nakonec nemám ani čím.
Kvůli němu se nezničím!
Ať už táhne Véna k čertu!

Tak jsi volil prezidenta
podle svého svědomí.
Teď jen zíráš na procenta
a sleduješ konkurenta,
co ti vůbec nevoní.

Tvoje volba byla těžká,
jeden lepší druhého.
Teď za pár dní ode dneška
zvolíš jako Čech či Češka
prezidenta nového.

Když nepřijdeš, volíš taky,
vždyť máš volbu nevolit,
zapomenout na rozpaky.
Ty přec nechceš tyhle straky
na Pražský hrad nastolit.

Rudý žvanil z vysočiny
nebo kníže mocipán?
Místo slov prý mluví činy,
už se přece namočili,
v podhradí ví každý kmán.

Jeden stařík jako druhý
vnucují ti s noblesou,
že nemají žádné dluhy.
Své pochvaly za zásluhy
ti v kampani přednesou.

Tak si vyber, milý brachu.
Komu pšenka pokvete?
Dnes nemusíš míti strachu
zvolit sobě za monarchu
Zemana či knížete.

Lidojed když vařit měl by vepře,
tak se v něm něco pokaždé vzepře,
neb čuník to není strava správná,
což lidojed zná už odpradávna.
Platí přece zkušenost odvěká,
že lidojed, ten má rád člověka.