Kulička už v drážce běží,
leckdo to zná od minula.
Vyhrát můžeš jenom stěží,
když ti padne velká nula.

Ruleta se krásně točí,
je to jako s koncem světa.
Kulička na nulu skočí
a záhy je po všem veta.

Já to říkal, já to věděl,
o všechno že přijdeš brzy.
Proč jen jsem tu s tebou seděl?
Teď nám zbyl jen pláč a slzy.

Snad smrt se o mě pokouší,
jak z voleb vyšli komouši.
Krásná slůvka, křivé huby,
už vidíme jejich zuby.
Rudá lůza táhne krajem,
na co si to v Čechách hrajem?

Jsem teď celý zkoprnělý,
jak jsme rychle zapomněli
co rudá verbež dokáže,
když dostane se do ráže.
Rudá lůza táhne krajem,
na co si jen v Čechách hrajem?

Rudý, socan v jednom šiku
využijí okamžiku,
že rudí budou hejtmani
a komouš je zas na koni.
Rudá lůza táhne krajem,
na co si to v Čechách hrajem?

Však to známe z historie,
když jim socan ruce myje
od hnusu, špíny, od krve.
To není, věř mi, poprvé!
Rudá lůza táhne krajem,
tak na co si v Čechách hrajem?

Pokud si chceš posrat spodky
postačí ti panák vodky,
nebo si dej z jiné flašky,
ať poznáš i další splašky.

Jsi-li krátký na rozumu,
kup si rovnou láhev rumu.
I když zbyde víc než půlka,
tak tě čeká bílá hůlka
a jak je jistě na snadě,
tak jen v tom lepším případě.

Kdo má však zdraví chatrné,
ten snadno skončí pod drnem.
Jak to jenom mohlo nastat?
Kdopak chtěl to svinstvo chlastat?

Metanol je jedovatý
a hleď na ty byrokraty,
jak si s tím zas neví rady.
Jen sčítají mrtvých řady,
co postihla je otrava,
a přou se - hlava nehlava!

Nejdřív myslíš na polibky
a už hledíš do kolíbky.
Tak v jídelně zítra prostři
příbor na stůl rovnou pro tři.

Sotva psát začne úkoly,
tak vychází už ze školy.
A když vstaneš od oběda,
najednou jsi něčí děda.

Chodíš jak tělo bez duše,
však ten kluk za to nemůže.
Stárneš hochu, marná sláva,
přichází to zleva, zprava.

Život letí rychlým kvapem
a my po něm marně chňapem.
Utíká nám po rukama,
mizí kamsi do neznáma.

Když jsem teď zůstal doma sám,
tak radostí si zajásám
a jsem klidně s tím smířený,
že budu pár dní bez ženy.
Sám rozhodně se nenudím
a nikdo tu teď neprudí.
Zdá se tu vládnout mír a klid,
nemůžu se ho nabažit.

Horší je však týden druhý,
potřeboval bych dva sluhy.
Doteďka mě nenapadlo,
že mám měnit prostěradlo.
Nevím, jak se v pračce pere,
a kde se ta špína bere.
Snad jí trocha nezaškodí
a mě přece nerozhodí.

Nevím, co dát do remosky,
ani kde mám koupit housky.
Dostal jsem chuť na bramborák,
leč neumím zapnout sporák.
Sklenici jsem pustil na zem.
Pořezaný jsem tím rázem,
ještě než najdu lopatku.
A už ji hledám od pátku!

Snad náhoda to jenom je,
že všechno řeším ve stoje
a na hlavě s mokrým hadrem
přehazuju haldy s prádlem.
Snad si budu mít kam sednout,
až uklidím láhve s bednou.
Kde mám na to najít času?
Je to k vzteku, u všech ďasů!

Třetí týden tuším krizi.
Vana pod talíři mizí,
když umytého nádobí
mi docházejí zásoby.
Jak záclonu, tu potvoru,
když spadla, dám zas nahoru?
Koupit bych si měl jít chleba,
tak nač záclony mi třeba?

S ničím si už nevím rady,
brzy asi umřu hlady.
Nic už doma nenacházím,
tak do žita flintu házím.
Dřív než začnu mrznout zimou,
půjdu hledat ženu jinou.
Možná bych měl jíti hned,
jinak bych moh zešílet.

Celý den sedíš zas u jezera
od rána bílého do večera,
stejně jak seděla jsi tu včera.
Na hladinu černá tma snáší se
a hvězdy zatančit ti snaží se.
Ty ráda sedáš v téhle kulise.

Vysoko nad hlavou měsíc září
kulatou pobledlou svojí tváří.
Plameny popálí roj komáří,
z ohýnku jiskérek stoupá šňůra.
Tiše, až slyšíš, jak roste kůra,
na tebe přijde zlá noční můra.

Za lesem v dáli se tančí, zpívá,
do noci kapela hraje živá.
Najednou ozve se píseň tklivá,
až se ti do klína slzy řinou.
Z lesa se podivné zvuky linou,
ty musíš schovat se za houštinou.

Labutě bělostné na zem slétnou.
Do tance víly tě vábí flétnou,
když v kruhu kouzel se všechny střetnou.
Taneční rej stále zvolna sílí,
když k ránu magická noc se chýlí
a tvůj žal s čarovnou padá chvílí.

Radostí tobě už planou oči,
jako bys jela na kolotoči.
Nový den k jezeru ze tmy vkročí
a kouzla pominou v krátkém čase.
Pokloň se jezerní něžné kráse,
vždyť tady celý den budeš zase.

Za městem těsně u silnice
potkal jsem já svoje plíce,
jak nemohou se nadechnout.
Navlékl jsem si rukavice,
promnul jsem jim vlásečnice
a zmasíroval jim každý kout.

Plíce však nechtěly poslechnout
a ne a ne se nadechnout,
i když je na mez prostírám.
Stačily nahlas jen povzdychnout,
naposledy pak vydechnout,
já s nimi ve škarpě umírám.

Zeptal jsem se jednou tety,
jestli existuje Yetti
a jestli ho neviděla.
A hle! Má ho za manžela!

V jiném kraji jiný mrav,
někde oslů, někde krav.
Někde se jen chtějí prát,
jinde nemají co žrát.

Všude je to jinačí,
sedět doma nestačí.
Proto pusť se do světa,
to je moje osvěta.

Poznej taky jiný svět,
abys nechtěl vymýšlet,
jak se doma špatně máš
a jak nad tím blbče lkáš.

Něco ti prozradím, milý hochu.
Když někdo zavřený sedí v lochu,
proto nesměj se mu ani trochu,
nestav mu ale pamětní sochu.

Nevíš, proč dělají z něho štvance,
zda chytli ho při loupeži v bance
nebo znelíbil se té sebrance,
kterou si volíme za poslance.

Ani nevím, co to melu,
hlava tupá, všechno bolí,
stěží poznám kohokoli.
Včera jsem vdal druhou dceru,
otcovskou jsem já měl roli.
Dnes mám závrať alkoholí.

Příchuť rumu na jazyku,
pilo se, než se rozední,
než další den zevšední.
S dcerami snad mám tu kliku,
že druhá byla poslední,
jinak bych zhynul za pár dní.

Náš Kalousek, to je kos,
ten je zvyklý na leccos.
Nepřemůžeš ho tak lehce
jak miminko na žíněnce.

Náš Kalousek, to je kos,
ten je zvyklý na leccos.
Je třeba velkou ránu dát
a do země ho zadupat.

Náš Kalousek, to je kos,
ten je zvyklý na leccos.
Černá prdel, ten byvší mnich,
měl by už dostat na kožich.

Proč zavřeli chudáka Ratha?
On určitě za nic nemůže!
Dosud byl jako hodný náš táta
kdopak mu asi teď pomůže?
Každý se rázem Ratha bojí,
každý dal on něho ruce pryč.
Kdo další na řadě? Kdopak to ví?
Na čípak straně zůstane míč?

Nikdo z vás na Ratha nic nemá.
Peníze nějaké že našli?
Mafie zůstane vždycky němá,
proto se na to už vykašli.
Nějaká krabice od vína?
Takovou mohl by mít každý.
Na Ratha hází se jenom špína,
nespáchal přece čtyři vraždy!

Chudinka musí sedět v díře,
sám v maličké a temné kobce.
Za sedm melounů v dobré víře
stanout teď musí před žalobcem.
Vazba to věru věc strašlivá,
pojďte se všichni tam podívat.
Dokud tady zločinec nezpívá,
budou tam jehňátko zašívat.

Rath není sám, jsou jich tisíce,
jeden za druhým našlapává.
Trefili jediného zajíce,
o dalších ať se nám jen zdává.
Šustějí penízky, šustějí
ve vinné škatuli nadité.
Opilí penězi jsou zloději
všichni političtí bandité.

Chytly ve mně saze,
zase jsem byl v Praze.
Pátek odpoledne
obočí mi zvedne.
Zácpa na okruhu,
tak jeď, dobrodruhu!
Miluju cestu z Prahy,
páteční rychlodráhy.

Vidím čáru bílou,
volant mačkám silou,
nevím kudy jedu.
Husto vzadu, vpředu,
nemám na to nervy,
mám je jenom jedny.
Miluju cestu z Prahy,
však nemám dost odvahy.

Snad se dám dokupy,
zastavím u pumpy.
Benzin ale nechci,
objednám dvě deci.
Potom zas a znova,
až si pletu slova.
Miluju cestu z Prahy,
plyn šlápnu do podlahy.

Tak vyrazím domů,
míjím plno stromů,
je mi všechno jedno.
Najednou je černo,
silnice se schová,
z mé ženy je vdova.
Znáš přece sebevrahy.
Milujou cestu z Prahy.

Česnek rozdělím po stroužku
do olomouckých tvarůžků,
až budu držet rozbušku.
Vyškrábu se s ní na hrušku,
zabalím si ji v osušku,
pod zadek strčím podušku.

Potom si vezmu na mušku
tu fanatickou soudružku
a sousedovic dcerušku,
co kdysi jsem měl za družku
a líhal jsem s ní na lůžku.
Už jsem jí poslal výhružku!

Sám když jen jedno oko máš,
tak těžko se s tím vyrovnáš.
Když slepý jsi a nevidíš,
tak jednookým závidíš.

Tož zpytuj svoje svědomí,
ty vidíš, ty jsi vidomý!
Tak zkus se jednou nezdráhat
a jednookým pomáhat.

Slepým zkus své půjčit oči,
být slepý, to není zločin.
Však poznáš to, až s brýlemi
nepoznáš vola na zemi.

Slepých očí zas není tolik,
jako když jsi alkoholik,
jako když střelí do slepic.
Slepotou raněných je víc!

Ti nejsou slepí na oči.
Nemají bulvy žraločí,
mají však jejich povahu.
Proto drž se jim z dosahu.

Bolavé ráno přichází,
gramofon líně se točí,
spirála v kruhu končí,
poslední hvězda už odešla spát.
Uslyší on v dáli koně zaržát,
pasou se venku nad hrází.

Na papír zvolna sedá prach,
psát mu tužka už přestává,
vteřina jen prchavá
odbíjí v hodinách svůj trudný den.
Budoucnost vidí teď už v smrti jen,
proto z ní vůbec nemá strach.

Hlavu má v dlaních na stole,
myšlenky smutně plíživé,
tichoučké a tíživé.
Stažená roleta temno střeží,
u ruky zlověstně jemu leží
veliká černá pistole.

Dřív, než se zcela rozední,
naposled ještě zaslzí.
Snad trochu ho zamrzí,
že celý život po slávě bažil.
Teď nemá, oč by se ještě snažil,
blíží se výstřel poslední.

Na spánku růže vypučí
rudá jako vzácný rubín,
duše padá do hlubin
pomalu a zlehka jako chmýří.
Nad stolem dokola vzduch se zvíří,
na okně moucha zabzučí.

Smrdí tchoř už na sto honů,
a nemá to od ohonu.
Ať si kdo chce co chce tvrdí,
od hlavy vždy ryba smrdí.

Nesmrdí vždy tchoř či ryba,
to zkrátka tak někdy bývá.
Pohleďte na ty křupany,
parlament páchne od strany.

Ajaj Bože, dobří lidé,
proč jsme všichni invalidé
jak na těle tak na duchu?
Dostávám divnou předtuchu,
že teď bude ještě hůře
že už dojde ke fraktuře.

Nevím ještě ale kdo mi
moji chrabrou duši zlomí.
V jednom panuje jistota,
že politická holota
má k tomu jasně nejblíže.
Tak ať si prdel vylíže!

Vidíte tu taškařici?
Naši milí politici
kradou tisíc po tisíci
a neskončí ve věznici.
Není tu žádná naděje,
když zloděj chytá zloděje.
Někdo se jenom zasměje.
Vždyť se vlastně nic neděje!

Půlmilión, žádná mince,
jak pětikilo pro našince,
přinese ti do hostince.
Hleď na toho dobrodince!
Po soudu pak úplatkáři
báječně se zase daří,
úsměv na něm jenom září.
Obdařme ho svatozáří!

Taková malá bublinka!
Foukej do ní jen zlehýnka.
Není to žádná novinka,
za pětikilo - podmínka!
Hned na mysli ti vytane,
že v parlamentu zůstane
a jinak se nic nestane.
Co ty bys nechtěl, občane?

On to s námi dobře myslí,
jen ty prachy trošku syslí.
Pročpak je ti proti mysli,
že je nikdo nevyčíslí?
Třeba pět set dá i tobě.
Půjčí ti však krátkodobě,
než znovu dík čísi zlobě
bude čelit obžalobě.

Marně jsem na tobě dobrého hledal,
šanci jsem k životu dál už ti nedal.
Stojím tu jako sloup bezmocně nad tebou,
kolena se mi teď vibrací rozklepou.
Co se to stalo, já přemítám ztěžka,
vrahounem budou mě zvát ode dneška.

Neměla pro mě jsi ni kouska citu,
tak jsem tě zapích za měsíce svitu.
Podívej, strachy jsem teď celý zpocený,
rubáš tvůj pohřební krví je zbrocený,
život už pozvolna z těla ti prchá.
Proč jen jsi byla tak příšerná mrcha?

Držím nůž krvavý ještě v své ruce,
jak jsem jím proklál tvé proradné srdce.
Oči tvé zelené vyhasly docela.
Ačkoli před chvílí ještě jsi chrčela,
ležíš tu poklidně v kaluži rudé.
Bojím se, bojím, co se mnou teď bude.

Pohřebák projíždí pomalu městem,
já smířit se musím se svojím trestem.
Černá noc na ráno šedivé se mění.
Oprátku chystají konšelé vážení,
brzy už za hrdlo budou mě věšet.
Mě už teď tenhle svět úplně zešed.

Strážný můj anděl si křídla svá složí,
jen co mě nachystá na pravdu boží.
Pod kotel pekelný vlečou mě nazpátek.
Já musím za tebou? Co je to za zmatek?
Když tě tu potkávám, tvářím se vztekle.
Já se tě nezbavím snad ani v pekle!

U sta hromů, to je den!
Zase jsem byl podveden.
Zas mě tahle tvoje milá
natáhla o čtyři kila.

Pak se ke mně vrátila
a ještě mi radila,
abych nikde ani necek,
jinak budu tuhý všecek.

Dělá na mě ramena,
však neví, co znamená,
když já jsem členem mafie.
Kdo koho asi zabije?

Dávno jsem závislý na lásce,
na každém něžném tvém doteku.
Lítám v tom, jak nudle v bandasce,
často mi z toho je do breku.
Nebaví bez lásky mě žití,
bez lásky celý svět se zřítí.

Závislý jsem na tvém objetí,
jen těžko jiné je nahradí.
Neskrývám své slzy dojetí,
když tvoje ruce mě pohladí.
Jen těžko můžu být bez tebe,
s tebou chci stoupat až do nebe.

Jsem závislý na chvilkách s tebou,
v tvém náručí je mi skvěle.
Víš, tohle není samosebou.
Když píšu verše neumělé,
snad plácám, lásko má, nesmysly.
Však víš. Jsem na tobě závislý.

Sekáč trávu seče,
potok kolem teče.
Slunko stále peče,
pot z něj jenom teče,
raději se svleče.
Když ho chytnou křeče,
už nic neposeče
a jen úpí vkleče.
Kdo jen ho, člověče,
z téhle senoseče,
než celý oteče,
k lékaři dovleče?

Čumím jak blbec na prodejce.
Člověk aby vylít z kůže.
Pročpak tak drahý máme vejce?
Za tohle Evropa může!

Slepičko, má milá slepičko,
kdepak jsou ty plochy třecí?
Aby jsi snesla nám vajíčko,
musíš mít dost místa v kleci!

Někde se na to však vybodli,
slepice zůstala smutná.
Prý tam má dostatek pohodlí,
větší klec že není nutná.

A co se nestalo? Soudruzi
potvrdili svým přípisem,
co spolu se shodli na schůzi,
že smutná vejce nesmí sem.

Vejce už mě i v noci straší,
jakou má dneska cenovku.
Šťastná slípka když vejce snáší,
já neupeču bábovku.

Když vidím tu hroznou číslici,
copak si jenom teď počnu?
Koupit snad měl bych si slepici
a doma vychovat kvočnu?

Blbů jsou v Bruselu tisíce,
všichni však myslí to dobře.
Odhlasují, aby slepice
začaly milovat tchoře?

Zase budou křtiny,
ne však z mojí viny.
Nebudu prát plíny,
na to jsem moc líný,
je s tím spousta dřiny.

Já jsem dneska jiný,
nenosím už džíny,
skládám divný rýmy
a nemám rád šprýmy
ani od Pavlíny.

Tahle země je domov můj.
Zastav se cizinče, chvíli stůj,
pak ucítíš, jak něco smrdí.
Po Čechách jakýsi páchne hnůj
a nevoní mléko a strdí.

Lesy kvílí po skalinách,
a říčka bublá po lučinách,
V zahradě už nezbyl ani květ,
když každý trvá na kravinách
a zničí všechno Čech Kazisvět!

Krásná země, zde můj domov.
Koho chceš si klidně oslov,
tady se divně lidem daří.
Ty budeš s námi rychle hotov,
když zemi vedou samí lháři.

Zde zemský ráj je na pohled,
však žít ty bys tady nedoved.
Časem bys asi se pozvracel.
Mafii nikdy bys nerozplet,
marně bys kdekoho podplácel.

Myslíš na Českou zem stále?
My pánu Bohu dali vale,
za boha máme politiku,
na hradě šaška místo krále
a slinu s jedem na jazyku.

Hradní pán zloděj je tužek,
policajt nemá na obušek,
v podhradí je blbá nálada.
Zákony mají spousty mušek,
každý jak chce si je vykládá.

Křivák se strachy nechvěje,
vždy k tvému pádu rád přispěje
a vůbec se mu to nepříčí.
Vtipům už nikdo se nesměje,
všechny přece s pravdou hraničí.

Pryč už je všechna naděje,
když lupič bratrem má zloděje.
Každý ví, že všechno je v cajku,
a dělá, že nic se neděje.
Hlavně, když zbývá na kořalku.

Co tě to jenom napadlo?
Nesmíš tu malovat tykadlo
na hlavy pánů, které poznáš.
Rameno práva tě popadlo,
zavřou tě tak, že v base zčernáš!

Po svobodě tu nelačni,
pokud chceš účet mít dotační.
Svobodu má však kdejaký vrah!
Nůž v zádech, to není legrační,
měl by jsi z toho asi mít strach!

Tvý prachy v Čechách ukradnou,
aniž tě vůbec kdy přepadnou.
A kdyby přec, tak pár strážníků
bude mít povinnost nesnadnou
vylovit sudy z dna Orlíku.

Ukradené nám nechybí
a neměj už vůbec pochyby,
že poctivým třikráte běda!
Cokoliv úřad ti přislíbí,
tak stejně ti nakonec nedá.

Soud, to bude zase drama!
Soudy odsoudí sebe sama
k beztrestné čisté nevinnosti.
Zločin se ztratí do neznáma
a soudci hrabou dosytosti.

Daně zvednou tobě za trest
a pokládají si to za čest.
Jsou jako lišky v kurníku.
Jen pod koberec pravdu zamést,
a odpustit všem tvým dlužníkům.

Nechoď do Čech s investicí!
Jak na to přijdou politici,
tak můžu stavět na jistotě,
že tak jak jiní po tisících,
ty brzy půjdeš po žebrotě.

Možná nedáš na radu mou,
možná, že jinou ti podsunou.
V tom vězí všech Čechů tragika,
že věcí jedinou rozumnou
je, abys z Čech rychle utíkal.

Krásné Čechy, ach, Čechy mé,
jaké mám vyvodit resumé?
Čechy, ty nestojí za babku!
Zlom už hůl nad zdejším režimem,
líp prachy utratíš za šlapku.

Já ještě nemám občanku,
přesto už hulím marjánku
doma v zahradním altánku
při pravidelném dýchánku.

Možná tě to mámo mrzí,
že začal jsem příliš brzy,
že na tebe bývám drzý.
Neroň pro mě svoje slzy!

Tvůj syn už je bez komplexů,
touží po pořádném sexu.
Tak si nakup pytel keksů
a začti se do Reflexu.

Ležím si klidně na pláži,
najednou připlave sem žralok.
Chvíli pak na mě doráží
a hodlá zahájit dialog.

S tebou žraloku nemluvím!
Tehdy řeč společnou najdeme,
až ty už budeš bezzubým.
Na pivo pak spolu zajdeme.

Měl jsem divnou iluzi,
že všichni ti soudruzi
dostali už transfúzi.
Je to vážně ostuda,
že soudruhů obluda
pořád myslí do ruda.

Každé ráno jezdím kolem,
vidím tě stát na refýži.
Jednou praštím se svým kolem,
za tebou pak hned pospíším.
Pod kola aut klidně skočím,
duši svou hříchem zatížím.
Kvůli těm tvým krásným očím
ďáblu já rád duši upíši.

Rudý chlad nového rána
provokuje moje smysly.
Kámen przním svými čísly,
až jsou do něj vytesána.

Vyrývám zde do kamene
celičký dlouhý život tvůj.
Zastav se jen a chvíli stůj,
čísla spolu prohlédneme.

Jak tak koukám, je to bída,
tebe abych se holka bál.
To bych se vážně nenadál,
jedna šestka jiné střídá!

Ve skupinách po třech jsou,
ďábelská to kombinace!
I když je to spekulace
ty šestky se mnou zatřesou.

Bojím se těch čísel velmi,
nehledej je v kartotéce.
Odpradávna byla přece
už v Bibli znamením šelmy.

Co jsem to jen probůh spáchal?
Sám ďábel vedl ruku mou.
Teď bude mojí zásluhou
Antikrist tvůj vlastní brácha.

Tož tedy začnu, má milá tetičko,
tady máš takové malé mé přáníčko.
Přeju ti, ať se líbí ti na světě,
ať už tě nikdy nic netíží na hřbetě,
ať tví blízcí tě stále mají rádi,
a s nimi v zástupu všichni kamarádi.

S veselou myslí kráčej do dalších let,
nesnaž se přitom už zbytečně zeštíhlet.
Na zahrádce ať ovoce tvé roste,
ať tu svou úrodu nepocítíš v kostech,
zdravíčko aby dobře ti sloužilo,
a s námi aby se ti špatně nežilo.

Koukej se vyhýbat paní Zubaté,
ať spolu slavíme i další tvé kulaté.
Já rád přijdu s tebou se napít znovu,
spolu se každému zasmějeme slovu,
co jsem ti dnes napsal na tenhle aršík.
To už i já přejdu do rady těch starších.

Do zahrad kdysi tys se mnou chodila,
já tahal kačera, ty jsi se učila.
Klidně si na tohle co jen chceš pindej,
dneska je tamten svět už docela jinde.
Na zdraví nalej si portskýho trošek.
Všecinko nejlepší!
     Anežce Lubošek.

Tak jsem redy na Fejsbůku.
Hodím si sem novej status,
že dám zejtra na paruku
zase ňákou novou haluz.

A potom sem s novým hárem
dotlačím pikčr mobilem.
Prohrábnu si háro spárem,
štouchnu tě novým profilem.

Přepadla mě divná vize,
že přijde zas další krize.
Říkala pak televize,
dobře to ví moje teta,
že prý přijde konec světa,
že po lidech bude veta.

Dnes všelijací strejdové
čtou různé zprávy tiskové,
co věští staří Mayové.
Jestli věříš na ty tlachy
a pokud jsi ztuhlý strachy,
utrať rychle všechny prachy.

Sežeň velkou konev s plastu,
do ní nakup spoustu chlastu.
Já pak přijdu na kanastu
a až budem mazat karty,
budem hulit nejen Sparty.
Rozjedeme super párty!

Jak se konec světa čeká?
Na chlebíčky měkká veka,
holka co se ráda svléká,
rumu rovnou celé vědro,
čuchat můžu rozpouštědlo.
Pak se něco nepovedlo.

Konec světa přišel vmžiku
bez rámusu, beze křiku.
Převezli mě na kliniku
a odtamtud bez okolků
dostal jsem se na patolku
tuhý až do kosti morku.

Umělé tóny spláchnutého hajzlu
hlasitě rozlétnou se hospodou.
Ty víš, že zase sedím v tom pajzlu
a domů se mi nechce ani náhodou.

Však dneska je úplně jiný den,
já rozloučím se se svou svobodou.
Chystal jsem se na to celý týden
a nechce se mi domů ani náhodou.

Poručím teď všem nějaké pití,
nikdo z kámošů není za vodou.
Možná budem všichni dneska zlití,
však domů nechce se mi ani náhodou.

Nebudou pít dneska žádný splašky.
Lokálem voní whisky se sodou,
to drahý pití z tý drahý flašky.
A mně se nechce domů ani náhodou.

Máňa se kolem stolů otáčí
a sklenky s ní tancují hospodou.
Odcházet odtud se mi neráčí,
jít domů nechce se mi ani náhodou.

Dám si zahrát pro Máňu a pro mě,
nálevna ať zazáří pohodou.
S Máňou chci zůstat v hospodským domě.
Nepřijdu domů nikdy. Ani náhodou.

Když ráno jedem spolu tramvají,
mám oči slepené a nevidím,
všem spáčům spánek děsně závidím
a jenom tvá slůvka mě laskají.

Do metra dolů sjíždím radostně.
Jen jednou někde otočím hlavu,
a kdybych tě přitom ztratil v davu,
brečel bych usedavě, žalostně.

Pojednou krásné vidím holky,
rovné a ztepilé jako jedle.
Jízdenku mačkám, až mám z ní žmolky,
přestávám už myslet na tříkolky
a máminu ruku pustím hnedle.
Mami, musíme dnes do tý školky?

Můj pejsek smutný má oči,
i když je milý, veselý.
On na mě často radostně skočí,
až v posteli pod dekou skončí.
Tak už to chodí s přáteli.

Náš pejsek ví, kdo mi škodí,
a ví, že ty máš mě ráda.
Každý den se mnou venčit se chodí,
na vodítku mě pěkně vodí
a dělá mi kamaráda.

V noci mě kouše do palce
a častokrát chce mě zlobit,
jako kdyby byl se mnou ve válce.
Když mluvím pak o psí morálce,
nemůže, než uši sklopit.

Dám-li mu kousek pamlsku,
radost má jak malé děcko.
Vyčistí talíř, olíže misku
a já svýmu smutnýmu psisku
odpustím úplně všecko.

Můj pejsek smutný oči má,
oči psí už tak bývají.
Pohled hnědých očí mě dojímá
a vděčně tu lásku přijímám,
když se tak na mě dívají.

Pokud narazíš na vola,
tak je to pořád dokola.
Vůl si věčně vede svou,
ostatní ani nehlesnou.

Co máš taky blbci říct?
Já naprosto už jsem si jist,
že tma nejde rozsvítit
a voly nelze vymýtit!

I když jednou z nich klepne tě,
proto jsou blbci na světě:
Na pláží i na sněhu
drží tě stále ve střehu.

To je přec
známá věc,
že lže a krade poslanec.
Nakonec,
marná věc,
znova ho zvolí pitomec!

Venku válo, fičelo
a taky mrzlo, až praštělo.
Říkám si ty trumbero,
už aby pořádně hořelo!

Trvá proto jen chvilku,
než do ruky vezmu si sirku
a pak s kouskem papírku
zapálím pod sebou postýlku.

Už je teplo, teplíčko.
Hoří mi celičké tělíčko
a tak moje zlatíčko
pečené ucítí masíčko.

Škvařím se, věru škvařím,
vtříc hledím vyděšeným tvářím.
Vím už, že neumřu stářím,
tak radostně planu a zářím.

Když vezmu tě něžně za ruku,
rychle si sundáváš paruku.
Tak řeknu ti dvě tři lichotky
a ty si hned svlékáš kalhotky.
Co bude napříště teď čekám.
Dopředu už se toho lekám,
nahá že budeš hned zvečera.
A co já? Já budu posera.
Hlavně to nikomu neříkej
a příště se honem nesvlíkej.

Padá k zemi bílá vločka
nemůže se země dočkat.
Vyhlíží si místo pádu
na okraji ledopádu,
kde by byla vločka krásná
neskonale v ledu šťastná.
Však kam dopadne? Kdo to ví?
Jen vítr. A ten nepoví.

Křehký šat jí krajka zdobí,
zima jí strach nepůsobí,
obavu má jen z oblevy,
jestli ty mrazy poleví.
Vločka však ještě netuší
že skončí v mělké kaluži,
kde zmaže si svoji krajku
u krátkého nedopalku.

Do špinavé vody padla,
co vytekla z umyvadla
přes záhonek, přes pórek,
na zápraží, na dvorek.
Temná louže past je zrádná.
Teď už není vločka žádná.
Nežli se vločka nadála,
tak v okamžiku roztála.

Červík leze po jabku,
vrtá do něj otvůrky.
Až doleze pod škrabku,
bude červík na půlky.

Tam na zápraží jeskyně
postávala krásná obryně
a vedle ní obryňata
tahala mámu za kaťata.

Před sebou mám scénu vnadnou,
když kaťata jí náhle spadnou.
A já žasnu, lidé dobří,
čímpak se množí tihle obři.

Můra letí k petrolejce,
snad chce poblíž snášet vejce.
I když letí kousek stranou,
náhle její křídla vzplanou.
Hoří měkce, krásně svítí
a už nejsou k použití.

Můra padá zprudka na zem.
Končí se zlomeným vazem
a petrolej hoří dál,
by další můru přivítal.
Hoř světýlko, plápolej,
přinesu další petrolej.

U řeky je louže.
Led je ještě slabý,
přesto děcka vábí
a pár se jich klouže.

Saně z kopce letí
a dole je čeká
rozbouřená řeka.
Na saních houf dětí!

Vodník hrnky chystá.
Nechat děti napít,
jejich duše lapit,
on chce dozajista.

Nech vodníku děti
ať se sklouznou klidně
třeba pětkrát týdně,
ať si z kopce letí!

Neber dětem duše!
Schovej si svý hrnky,
měj v nich třeba trnky.
A netvař se hluše!

Když u řeky je živo,
odstěhuj se k lesu
na novou adresu
a z trnek si vař pivo.

Potkal jsem vzteklou opici
a měla skvělou kondici,
když praštila mě do nosu.
A proč to vlastně neříci?
Má hladové ústrojí trávicí
dík nedostatku kokosů.

Podám jí banán, však běda!
Jak učila vlastivěda,
opice nebývá vděčná.
Proto vám radím nad ránem:
Jen nekrmte opici banánem,
když ona je vaše slečna.

Chytla mě dáma s kosou.
Až na kost pahnátou bosou
kopla mě do holeně.
Já nadávku zakřičím sprostou,
na zem padám zhnuseně.

Chrastila kostmi až běda
jako by byla bez oběda.
Karel Jaromír to ví,
horší jen polednice snědá,
než smrtky té žebroví.

Hrozila, že mě sejme.
Bože, stále je to stejné!
Stále ty stejné stíny
a pořád temné černočerné
s mrtvolným puchem hlíny.

Ležím v trávě zelený.
Shora mě tíží kameny,
ráno mě vlaží rosou,
nade mnou pasou se jeleni.
Smrtka se bije v prsou.

Probudím se zpocený
s pocitem divé hyeny
ze zlého černého snu
a hrůzou celičký ztrápený
do rána už neusnu.

Jedu do velké dálavy
což bych se dříve nenadál.
Kamsi k jezeru Malawi
a ještě někam mnohem dál.

A co jsem zažil v Africe?
Vedle cesty u potoka
vidím běžet dva zajíce,
když čekal bych spíše mloka.

Zebry často běží kolem
a mizí v trávě vysoké.
Antilopa před buvolem
divokým prchá výskokem.

Za chalupou si frká hroch
a působí mi nesnáze,
neb na záchod já jíti moh'
a on mi stojí ve dráze.

Sloní lejno těsně míjím.
Chobotem slon si komíhá.
Jak je velký dobře vidím,
když proti mě se rozbíhá.

Ta moucha tse-tse drzá je!
Jen těžko ji lze rozplácnout.
Spoustu mi krve vysaje,
a hostinu má bezpracnou.

Lvi se páří vprostřed cesty,
hotovi jsou hodně rychle.
Lev lehne hned u nevěsty
a vůkol vše náhle ztichne.

Chameleona polibkem
donutíš, aby zčervenal.
Pak s traumatickým zážitkem
jde chameleon zase dál.

Když jeřáb si hodí brkem,
jeho družka vedle stojí.
Žirafa s dlouhým svým krkem
ukazuje krásu svoji.

Slunce na mě praží shůry
a už se mi loupou záda.
I vody padají šňůry
a vím, že déšť nemáš ráda.

Domorodci na tržnici
prodají suché housenky.
Jedí je víc než pšenici
a neví, co jsou roštěnky.

Chlebovník, jackfruit, mučenku,
mango, liči či rambutan,
jen ochutnej to holenku!
Zbaštím vše, ani nedutám.

Znovu hrocha uzřím v řece,
odfoukne si vedle lodě.
Tak neboj se tolik přece,
ač krokodýl je ve vodě!

Tak divoká je Afrika!
A přísahám vám na mou čest,
ta divočina tam zaniká
a už jí jenom málo jest!