Už když jsem býval malý hoch
sotva odrostlý ze školky,
ze zvířat učaroval mi hroch,
na něj jsem plýtval pastelky.
Ubyla rychle s hnědou i šedá,
od těch dob hroch spát mi nedá.

Hroch velký a tlustý zdá se mi,
což nikterak není mi cizí.
Nohama mocně dupe po zemi,
a vzápětí ve vodě zas zmizí.
Obrovskou hubu otvírá na nebe,
sluníčko by chtěl spolknout.
Svá bystrá očka upírá na tebe,
když v bahně se nemusí pohnout.

Už když jsem býval malý hoch,
co rád s tátou do zoo chodí,
vždycky se mi tam líbil hroch.
A je-li pravda, když se mu hodí,
že zlý a nebezpečný je trochu,
pak já se dost podobám hrochu.

Čtyři, čtyři,
tolik jich na tebe míří.
Tolik jich na tebe vejrá,
děravej budeš jak sejra...

Přišli ke mě dva vrazi,
že prý nůž do mě vrazí.
Ještě teď mi z toho mrazí,
oni byli oba nazí!

Léta pádí cvalem šimla.
Je tu další výročí,
aniž by si toho všimla.
Na oslavu zve si hosty,
panáka jim poručí.
My jí dáme přání prostý
a milý úsměv na líčku.
Máme rádi babičku!

Moji holku nemám rád.
Šíří vůkol sebe smrad.
Dnes mě zase přivítá
nečesaná, nemytá.

Mezi prsty loňskou hlínu,
za nehty má černou špínu,
zelený jí z uší teče hnis,
z nosu vláčně odkapává sliz.

Nezná hřeben, nezná vodu,
mýdlo spláchne do záchodu,
o parfémech nemá tuchu.
Libuje si jen v tom puchu.

Smrdí stále víc a více.
Měl bych si vzít rukavice,
když s ní sedám ke stolu.
Začínám cítit mrtvolu.

Když se večer v loži svleče,
hniloba z ní jenom teče,
a div mě tuhle nezabila,
když mě v noci políbila.

Sexu s ní se věru bojím,
že v tom smradu neobstojím,
že kdybych si s ní užil všecko,
páchlo by pak i to děcko.

Člověk na to myslet musí,
tolik, tolik se mi hnusí!
Co s takovou megerou?
Tož ji vezmu sekerou...