Jaký to u nás nastal zvrat?
Vždyť komunista demokrat
ohání se lidským právem,
do ulic jde s každým davem.

Kohopak tenhle demokrat
v minulosti už neokrad?
Pantem jako dřív zas mele,
mele stejně nabubřele.

Pryč s rudými demokraty,
a též s jejich postuláty!
Ať skončí s těmi frázemi,
z těch jejich kydů zle je mi.

Proč je nikdo nepotrestal?
S demokracií bych přestal.
Já nechci už být demokrat,
já chci rudocha nakopat!

Na cestách světem viděl jsem mnohé.
Postel i strava bývaly strohé,
lidé však byli vždy na mě milí.
Zkuste to v Čechách alespoň chvíli!

Nadešla už doba vánoční,
já musím jít do práce na noční.
Když pak vracím se domů zrána,
čeká tam na mě strašlivá rána.

Žena má se doma tetelí
s nějakým chlapem v mojí posteli.
Vida ho, je to soused Žďárek!
Dala's mi letos moc hezký dárek!

Každý s vás házívá na druhé jen špínu,
parlament zdá se mi podoben vepřínu.
Pokora není to, co by vás zdobilo,
chvíli vás poslouchat, moc mě rozzlobilo.

Peníze, říká se, jak hýbou vším světem,
jen u nás nepohnou ani parlamentem.
Všude co dokážou, tady to je problém,
všichni však myslí to s námi jen podobrém.

Krom prachů pravice hrabe svůj hrobeček,
socan potahuje zase svůj koneček.
Když zblízka zkusíš jen sáhnout jim na zoubek,
zjištíš, jak všichni tam jeden jsou Paroubek.

Vládní pak úplatky na Hradě zametou,
všechny nás odbudou jedinou jen větou:
Dohoda naše je a zůstane tajná,
ty lůzo voličská, chátro nepoddajná!

Hrůza mne obchází a vláda mě leká.
Což není nahoře slušného člověka?
Všechno to byla prý taková jen sranda.
Proboha, pánové, vy jste ale banda!

Společné nechci já s vámi mít vůbec nic!
Všechny by měli vás už zavřít do věznic,
poslance, vládu též, i hradního pána!
To vzkaz je můj od obyčejného to kmána.

V ulici zřím odboráře,
s nimi se line rudá záře.
Hleďte na ty samozvance,
jak stávkují dnes za kus žvance.

Přidat chtějí hlavně tací,
co nepoznali kloudnou práci.
Kde na to vzít? Poraď vědmo.
Že jsou dluhy, to je jim jedno!

Spoustu lidí stávkou serou.
Za rukojmí si děti berou.
Mějte všichni na paměti,
že bez jídla dnes byly děti!

Odborářští loupežníci
si berou prachy po tisících.
Nemalá část je stržena
z každičkého platu od člena.

Cheš-li prachy, dám ti rady:
K odborářům se otoč zády!
Když od těch lumpů půjdeš včas,
pak bohatší přijdeš mezi nás.

Odpornou slyšel jsem já zvěst.
V džungli v daleké Africe,
předaleko ode všech měst,
sežrali u ohně šlechtice.

Lidožrouti se divili,
proč z něho modrá teče krev.
Proto ji zprudka vařili,
až nastal nevídaný jev.

V kotlíku krev rychle černá.
Lidožrouti si libují
že barva to přenádherná,
a všichni se jí malují.

Od té doby tam v Africe,
a ví to každý lidožrout,
černí jsou lidé nejvíce,
nad ohněm rádi mají čmoud.

Než tuhé maso šlechtice,
dnes víme z lidožroutích gest,
líp chutná třeba slepice.
Ten příběh nepravdivý jest!

Když ležel jsem mlčky v brlohu,
odkud jsem neviděl oblohu,
tu spadlo mi něco na nohu.
Zvednout se vůbec teď nemohu.

Tak hledám si vhodnou polohu
a snažím se řešit úlohu,
jak já si sám sobě pomohu,
když nohu mám jako z tvarohu.

Zůstanu tady v tom brlohu,
nikdy už neuzřím oblohu.
Kdo ví, co spadlo mi na nohu?
Já podívat se už nemohu.

Než vlk zaútočí,
rozzáří se mu oči.
Povytáhne obočí,
když na cestě se rozkročí.

Červená Karkulka
co v košíku má jablka
vrazí v lese do vlka.
Vlk mlaskne si a zamrká.

Ty zlý strašný vlku,
škrábu tě aspoň v krku?
Když sežrals mě, Karkulku,
nechtěl bys ještě okurku?

Kdopak z vás mě asi pochopí,
proč doma pěstuju konopí?

Copak to někoho zahubí,
koudelí když ucpe potrubí?

Na co že dobrá je marjánka,
ví přece každičká cikánka.

Po dávce skvělého hašiše
odpočni si v rauši na břiše.

Já s konopnou smyčkou na krku
pověsím se v lese na smrku.

Říkala mi moje družka
jednou večer v pološeru,
že nechce být už má služka,
sám ať vařím, sám ať peru.

Hned házím prádlo do pračky,
za hodinu mám hotovo.
Zelené jsou podvlíkačky
i nové sako tátovo.

Dal jsem špatně chronometr
a zvolil program vyvářky.
Moc dlouho jsem vařil svetr
i zelené tři polštářky.

Tak stavím pánev na sporák,
zvládla by to i žákyně.
Tak proč mi černá bramborák
a hoří celá kuchyně?

Vlastně nic doma nejde mi,
i když pyšně se natřásám.
Přestože rád bych chvílemi,
nemohu býti doma sám.

Tabák i pivo oželím,
však bez ženské žít nemohu
navzdory všem svízelím
i rozsochatým parohům.

Na lodičce vsedě
chytil jsem dva sledě.
Vypadají bledě,
hodně světle hnědě.

Tihleti dva sledi
divně na mě hledí.
Asi dobře vědí,
že je lidi snědí.

Konečně mám na to papír,
že může býti ze mě fakír.
Koupím sobě flétničku
a naučím se písničku.

Už na tebe brejlí kobra,
opravdu je v tom moc dobrá.
Když někoho kobra kousne,
smrti on už nevyklouzne.

Nebuď tady za zoufalce,
tancuj i ty při píšťalce.
Nemáš z toho východiska.
Tancuj tak, jak já ti pískám.

Bezradný kráčím rokům vstříc,
v duši černé myšlenky se rodí.
V mé tváři vráska druhou honí,
dávno už nemám svou hebkou líc.

V srdci mám smutek, velký šrám,
povstanou dávných vzpomínek střípky.
Naposled myslím na polibky,
než svět přede mnou zavře krám.

Tíha mě pozvolna zabije,
hlava mi padá, klíží se víčka.
Ohněm když probouzí se svíčka,
mučí mě temno fantazie.

Na nitce houpá se naděje,
že nekončí ještě můj žhavý den,
že povstane ještě nejeden.
Na světě přece tak krásně je.

V náručí Evropské unie
připadám si jak mumie
svázaná spoustou nařízení.
Lepšího nikde nic prý není,
že hlupec jsem, to je nabíledni.

Evropo plná gloriol
chutnáš mi jako vitriol.
Pročpak mám zase mít psovoda?
Je tohle nějaká svoboda,
když za pětku klidně mě zaprodá?

Levice, pravice, zelení
brzy Evropu vyplení,
pomůže Číňan s Arabem.
Nacpaní rýží a kebabem
my otroky v Evropě zůstanem.

Jak rád bych slýchal častěji
něžná a milá slůvka tvých úst.
Nepřestávám si hýčkat naději,
že skončí už ten dlouhý půst.

Tak promluv lásko, řekni mi,
co srdce mé tolik postrádá.
Nevybereš si mezi rčeními?
Tak pověz, že máš mě ráda.

Střelila jsi mě do srdce.
No, nejsi zrovna nešika.
Barvou podobám se smrtce,
život mi rychle uniká.

Už neslyším, co mi říkáš,
tak nech si svoje námitky.
Vidím, že ty nezavzlykáš
a ani nemáš výčitky.

Tuhý už jsem jak podrážka,
tvář teď dočista mám němou.
Do nebe už jde přihláška,
doufám jen, že mě tam vemou.

Snad někdo řekne mý mámě,
že v stínu pod starou lípou
já mtrvý ležím zde v jámě
a hlínu shora sem sypou.

Viděl jsem jezdit tě na koni.
Bylo to dávno, už předloni,
na jihu kdesi tam v Třeboni
pod velkou košatou jabloní.
Náhle tě odnesli ufoni.

Dnes jenom slzu tu uroním,
před sluncem oči si zacloním,
nad hrob tvůj zlehka se nakloním,
k smutečním kytkám si přivoním.
Ufonům k zemi se pokloním.

Ty že jsi dívka nevinná?
To je mi ale novina!
Nevinná jako jarní květ,
co začíná už plesnivět!

Chci, aby brzo už prezident
byl obyčejný jen rezident.
V Evropě může být disident,
zde státem uznaný prominent,
co klidně žije si z dividend.

Jinak já spáchám tu incident,
že lkát může celý kontinent.
Pak ze mě bude pan delikvent
a z Klause vážený pacient,
co šrámů bude mít sortiment.

V koutě má krabice
pozvolna tlejíce
jak stará opice
vždy večer tu smrdí.
Vzadu malou dírku,
přišla na dobírku.

Vypadá dost stará,
je skoro beztvará.
Kdopak se postará,
podpisem mi stvdrí,
že bude neškodná,
jen domů nevhodná?

Jen zlehka ji hladím,
nejspíš jí však vadím.
A klidně se vsadím,
ta krabice prdí!
Cosi z ní uniká,
tak hledej viníka!

Ovevři krabici
raději na ulici.
Se slzou na líci
tušení potvrdí
žena má na dvoře.
V krabici mám tchoře!

Pod sluncem žhnoucím
v beduínském stanu
jsem nemohoucím.
Na nohy nevstanu!

Pyramidy mohou
v poušti stát celé věky.
Já namísto nohou
dvě zmuchlané mám deky.

Když beduínovi chybí
potřebných nohou pár,
je to stejné jak kdyby
Sahaře chyběl žár.

Jsem velbloudím mlékem
kojen odmalička.
Jeho síla je lékem,
stačí malá lžička.

Tak doufám jednou přece
já sílu v sobě najdu
a odplazím se k řece.
Tam v Nilu bídně zajdu.

Potácím se hustým lesem otazníků
zmožen otázkami, co dávají jim vzniku.
Mám se snad ptát velkých kouzelníků?
Ne, zeptám se vás, lidských smrtelníků.

Mohu vám položit dotaz rovný, přímý,
když zamlouvat budou se mi mé rýmy?
Chcete se zabývat otázkami mými?
O člověku, o světě? Nejsou to šprýmy!

Kdy ještě člověk na Zeměkouli nežil?
Je-li svět kulatý, proč dlouho řešil?
Kdopak krev rudou mu naléval do žil?
Kdopak tu první byl? Kdy a proč zhřešil?

Proč na nás všude číhá tolik pokušení,
když nikdo na ně nejsme připravení?
Proč lidi omezují hloupá nařízení,
a proč nám rozkazují jen ti omezení?

Proč války se ve světě stále vedou?
Protože máš kůži barevnou či bledou?
Proč neshodneš se někdy se sousedou?
Vidíš snad z nenávisti mlhu jen šedou?

Proč nad hlavou modrou barvu má nebe?
Proč v zelené trávě myslím na tebe?
Proč černou po smrti halíme sebe?
Proč bílý sníh v dlaních tak zebe?

Kolikpak barev za deště má duha?
Proč není černá jako v tužce tuha?
Proč vedle svítí ještě jedna, druhá?
Ty krásné barvy, čí je to zásluha?

Proč mřenku chceme míti za velrybu?
Lhát proč má každý téměř za zálibu?
Pročpak nikdy neuznáme svoji chybu?
Proč nedostojíme vždycky svému slibu?

Proč na peníze svět všechno lidem měří?
Proč líným a lumpům se často nejvíc věří?
Proč člověk vše do jejich dlaní svěří?
Jen proto dnes někdo nemá na večeři?

Proč netrpí ten, kdo je nejvíc drzý?
Proč lidský náš pláč doprovází slzy?
Proč vlastní ztráta každého nejvíc mrzí?
Proč na radost je vždycky příliš brzy?

Proč smějeme se, když ani není čemu?
Proč nejvíc vždycky někomu jinému?
Proč i když dojde k čemukoli zlému?
Jsou tací, co sobě zasmějí se všemu?

Proč krásné i zlé sny se lidem zdají?
A proč jiní je za hlupáky proto mají?
Může hladový být, kdo se ve snu nají?
A proč na sny někteří tolik spoléhají?

Proč v světě slova mají moc velikou?
Proč doprovázíme je svojí mimikou?
Kdy nepříjemné musí se říkat oklikou?
Proč dojatí býváme něžnou lyrikou?

Proč oheň v krbu blahosklonně praská,
když vejde a posadí se k němu láska?
Že rychle skončí, proč jistá je sázka
tím spíš, čím větší ona je kráska?

Proč vždycky láska člověka tak bolí?
Bolí víc, než kdyby ho zbili holí?
Muž ženu či žena muže sobě volí?
Proč potom skřípe manželské soukolí?

Proč tolik lidí v boha silně věří?
A proč ne všichni? Proč jenom někteří?
Proč na boha a osud přitom láteří?
Je bůh víc než ve větru jen pápěří?

Proč štěstí v koutku jen sedí a mlčí?
Zabloudí někdy i k lidem do chatrčí?
Proč, když jdu kolem, ještě víc se skrčí,
když do toho za mnou klidně potom strčí?

Proč otazníky? Proč vůbec existují?
Proč odpovědi se kdesi neskladují?
Možná, jednou, je někde nastudují
a mně dostane se, co si zasluhuji.

První pravidlo jednoznačně mi říká,
jiného boha mám mít za podvodníka,
jedině Jednoho měj za pomocníka.
Někoho za Boha já určit mám obavu.
Snad Vendu Klause, či černého Obamu?
Nebo si vybrat mám jiného otravu?

Jména pak Božího neměl bych užívat,
z druhého zákona má to prý vyplývat.
Oslovení Jeho sluší se uctívat.
Bohu je nejspíše protivná reklama.
Nebo že by jen za dávna, za Adama,
reklama byla tak docela neznámá?

Neděle i svátky slaví se a světí,
tak praví mi Boží přikázání třetí.
Tu pravdu bych vštípil rád i do mých dětí.
Neděli mohl bych i pětkrát do týdne.
Nikdo snad nic proti tomu nenamítne,
určitě proto se v pekle neocitne.

Bych otce svého i matky poslušný byl,
to mi Pán začtvrté dost přísně nařídil.
Však otec když z hospody opilý řídil,
zbil nejen mě, ale i sestru a matku.
Ona mu po tom všem chystala oprátku.
Rodičů vážit si mám při tomhle zmatku?

Nezabíjej, tak zní přikázání páté,
přiznávám, i to páté mě trochu mate,
když poznám vrahy, co nic jim není svaté.
Nemám prý nevidět v nikom konkurenci.
Cožpak jsou ale všichni mí přívrženci?
Jak vyznat se mám v takovém propletenci?

Cizoložství dlouho jsem nevěděl co je.
Vím, nemám spát s ženou, která není moje,
nezvat prostitutky k sobě do pokoje.
Tak proč Bůh děvky a konkubíny stvořil,
když pak chce, abych jen ženě své se dvořil?
Vždyť láskou na prodej celý svět zamořil!

Sedmý hřích, když něco někomu ukradnu,
a nebo ochudím svou státní pokladnu.
Nemít nic, rozdávat, to prostě nezvládnu.
Krade snad každý, a krade se snad všecko,
stačí se podívat sem k nám na Hradecko.
Jen já tu mám zadnici holou jak děcko.

Po osmé nemám lhát ani lež vymýšlet.
Tohle já musím si důkladně rozmyslet,
vždyť každý kdo krade, taky lže jakbysmet.
Příkladem je nám tu politická cháska,
za ní pak věrně jde parta novinářská.
S pravdou jsi dneska jak hloupá husopaska!

Devátou radu si také mám k srdci vzít,
a k ženám provdaným nesmím se přiblížit,
k rozvratům v rodinách bych neměl se snížit.
Ženě však bohatec zacinká svou mincí,
s manželkou odchází moji milí synci.
Já chudý teď skončit bych měl v sirotčinci?

Nemám též závidět a po ničem bažit,
abych se nemusel pro to v pekle smažit.
Jiní však nemusí o tohle se snažit?
Desáté pravidlo vyslechl jsem právě.
Stačí se rozhlédnout, Bůh pozná to hravě,
kdekdo mi závidí i čtyřlístek v trávě.

Jedenácté k desateru přidám svoje,
poslouchej pozorně, vyslechni to vstoje.
Něco v tom zapáchá jak hromada hnoje!
Máš-li člověče pohromadě svých všech pět,
když kolem vidíš utrpení tolik a běd,
nevěř Bohu, který vytvořil tenhle svět!

Bez rozmyslu, žertem, snad trochu i vlažně,
stvořil mord, opilce, lakotu i vášně.
Tvůrčí svůj zápal nemohl myslet vážně.
Když ano, není Bůh. Musí to ďábel být!
Dvanáctou pravdu svou musím vám vyjevit:
Hříchem kdo hrozí nám, sám velký je prevít!

Už ti holka dávno není dvacet.
Za alkohol nechceš utrácet,
nechce se ti po večírku zvracet
a jít s kocovinou do práce.

Už ti vážně ani třicet není.
Já vím, jak nerada to slyšíš,
když nemůžeš bdít do kuropění
a hlasitou hudbu mi ztišíš.

Když tobě čtyřicet ještě bylo,
tehdy pamatovala sis víc.
Do paměti leccos se ti vrylo,
nápadů měla jsi na tisíc.

Dnes se půlka století ti láme,
věk svůj ale nikdo neschová.
Malou sklenku na zdraví si dáme,
my dva spolu, v klidu domova.

Děti stále rychleji ti stárnou,
doma někde jinde už teď jsou.
Neměj proto o ně starost žádnou,
tvou lásku si sebou ponesou.

Barvy až bílé vlasy neskryjí,
až bude nám víc než šedesát,
vrásky až naše tváře rozryjí,
pořád přece budu mít tě rád.

Nechtěl jsem být sentimentální,
však tvým očím myslím rozumím.
Proto ty verše zcela banální,
nejsem básník, líp to neumím.

Postavit chtěl jsem mrakodrap štěstí
a tam od oltáře tebe si vésti.
Stojí jen chaloupka, ty nemáš zájem.
Od zítřka neplatím smluvený nájem!

Z pulce se vyvine jednou žába,
z tebe se musí stát stará bába.
Vzato však úplně do důsledku
můžeš mi ty zase říkat dědku.

V trávě sedí stará pizda,
tisíc lidí na ní hvízdá.
Nalitá je jako slíva,
smrdí jako dveře z chlíva.

Pozoruje bílou čáru,
co znamená, nemá páru.
Jak se přitom v trávě zmítá,
bílá koule kolem lítá.

Pětadvacet dresů civí,
proč tu sedí, moc se diví.
Pizda není na mezi,
leč na kopané v zámezí!

Než se stačíš pohnout z místa,
zaútočí komunista
na tvou slušnost a tvou čest.
A pak sevře ruku v pěst.
Vymyslí si, co jen zachce,
dostane tě velmi lehce.
Bez výčitek, bez svědomí
vleze ti až do soukromí.

Ať máš na ně jak chceš názor,
dej si na ně dobrý pozor.
I když nevinně se tváří,
jsou to neskuteční lháři.
Jednoho znám od sousedů.
Ani popsat nedovedu,
jakou rudou on má kůži,
když úlisně se k tobě druží.

Já bývám z toho na prášky.
Ty pomluvy, lži, urážky,
pýcha, tupost, lačné chtění,
nad něho snad lepší není.
Všechno ví a všechno zná,
a přitom nikdo nepozná,
za zády co připravuje
a jak rudé pikle kuje.

Rudý pohled, rudé nitro,
vše ho naučilo vnitro,
když on býval estébákem
a znal se s každým darebákem.
Jen trouba ho má za anděla,
nikdo ho však nepředělá!
Měj na paměti, občane,
že rudoch rudým zůstane!

Někoho vám připomíná?
To však není moje vina.
Každý známe toho svého
komunistu prohnilého.
Potrefení partajníci
nejsou nikde na Měsíci,
ale žijí mezi námi
jako staří dobří známí.

Doufám, jednou přijde řada
i na mého "kamaráda",
že se i on jednou dočká,
že si na něj osud počká.
Snad to Pán Bůh nedopustí,
aby tihle komunisti
nemohli poznat odplatu
dříve, než skončí v kómatu.

Na vodě větrem se čeří hladina.
Při břehu tam sedí stařičká paní,
na dávno zašlé již časy vzpomíná.
Vypadá, jako když při rozjímání
přichází snad její hodina.

V dáli za rybníkem její rodina
kulaté výročí vesele slaví.
Na její kávě se tvoří sedlina,
v duši nic smutek nenapraví,
jí přichází její hodina.

Její už mysl pomalu zhasíná,
opouští všechny své blízké i lásky.
Odchází s pláčem, vždyť není hrdina.
Už nikdo neodpoví na otázky,
teď přišla její hodina.

Když nevinný, proč sedíš v lochu?
Já jsem tě přece dost varoval!
Měls zamyslet se aspoň trochu,
než policajta jsi šacoval.

Nakonec jsi mu pendrek ukrad
a sobě způsobils potíže.
Sedíš jako už bezpočtukrát
a hlavou můžeš tlouct o mříže.

Měls poslechnout svého otčíma.
Věř, že málokomu prospěje
vězeňské temné mikroklima.
S kapavkou chytíš i kurděje!

Povídá mi Blanka,
stará narkomanka
a blond Holanďanka,
že je po mně sháňka.

Říkám jí, co strašíš?
To ti došel hašiš?
Však ho někde splašíš,
když se trochu snažíš.

Já mám marijánku,
kouřím v polospánku,
mám už na kahánku,
je čas na záchranku.

Když jsi vyrábět chtěl sviště,
neměl jsi šukat mraveniště!
Ani jsi neměl být tak sťat,
teď se ti nevejde do kaťat.

Musíš si ho nosit venku
a obléci mu podkolenku,
sehnat to chce hodně velkou.
A nechoď s tím za manželkou!

Chtějí tě oslnit skvělým rautem,
svezou tě do lesa krásným autem.
V košíku nemají však vůbec nic,
ztratili směr kdesi u Milovic.
Divná je jízda po černém lese,
nikdo tě přes ten les nepřenese.
Bloudíš jen, bloudíš tu dokolečka,
než potkáš divého pradědečka.

Vylezeš z auta a ihned zle je,
času ti chvilku už nedopřeje.
Lesem tě odváží přímočaře
přivázaného k své motokáře.
Světýlka nikde už vidět není,
žes v lese hustém, je nabíledni.
Praděda veze tě ke své babce,
cesta teď probíhá zcela hladce.

Shrbená babička se svým dědou
za ruku do chlívka už tě vedou.
Perníček z chaloupky neochutnáš,
k večeři má se dnes vařit guláš.
Takový guláš vařený z lidí
málokdy málokde se dnes vidí.
Pochvala kuchyni běží rautem,
kde ty jsi na rautu proviantem.

Ráno jsem koupil rum,
začínám chlastat.
Poklekám k menhirům,
a nechci přestat.

Klečím před kamenem,
nasávám z flašky,
tu s napřirozenem
přichází srážky.

Přede mnou přízraky
vznáší se v dešti,
obličej nijaký,
jen oči třeští.

Dole už topí se,
shora oblaka.
Přede mnou mění se
ve vlkodlaka.

Já v děsu strašlivém
padám hned k zemi
a v dešti chladivém
do pláče je mi.

Vždycky je hrůza když
se podnapiju.
Jen ty mě vidět smíš
po deliriu.

Moje zvadlá
velká Madla
najednou spadla
dolů z bradla.

Zapni Madlo
zdrhovadlo,
by nevypadlo
tvoje sádlo.

Na kopečku v Dolní Lhotě
chytil Pepa malé kotě.
Když si Pepa pár dní počká,
tak s něj bude velká kočka,
co vychytá všechny myši.
Proč vám o tom vlastně píši?
Vždyť to není nakonec
žádná zajímavá věc.

Jednou takhle před večeří
zazvonila u mých dveří
dívka neobvyklé krásy.
V ruce zuby držela si,
oči zapadlé až běda,
statné vousy jak můj děda.
Vedle očí moc jí sluší
krásné velké oslí uši.
Dlouhý chobot, velký nos,
jako bidlo na přehoz.
Tělo kypré jako těsto
přiléhavá blůzka přes to,
křivost horské borovice.
Holka, nejsi polednice?

Jsi moc hezká, je to síla,
překrásná jsi jako víla,
jako víla z pekel nitra.
Tak buď aspoň trochu chytrá.
Vyndej z kapsy peněženku,
kup si větší podprsenku
a mně láhev slivovice,
ať vidím, že jsi krasavice.
Namaluj si na ksicht hubu,
pak tu s tebou chvíli budu.
Však zítra uteču ti stejně.
Rozhodnut jsem neochvějně
opustit svou novou lásku
a hledat zase jinou krásku.

Potkal jsem na ulici pankáče
se zeleně fialovým čírem,
Bylo to zrovna předevčírem,
a čistil mi boty kartáčem.
To číro mi vůbec nevadí,
ani ty barvy všelijaký.
Jako komunista se parádí,
a další jejich nosí znaky.

Nějak se mi to nezdá,
ten pankáč podivně vyniká.
Nejnápadnější a veliká
na prsou rudá je hvězda.
Pod hvězdou srp a kladivo,
symboly krutovlády,
co ohýbala mě nakřivo
a zabíjela kamarády.

Co o té době chlapče víš,
jak soudruzi tady vládli?
Věz že i to co neukradli,
stejně už nikdy nespatříš.
Co neukradli, to zničili,
a ponejvíc lidskou duši.
Komoušskou nosit košili
myslím, že tobě nepřísluší.

Věř mi, mně na tom záleží.
Ti by s tvým čírem zametli,
k tomu hned by ti přičetli
že špatným jsi vzorem mládeži.
S takovými se nebratřit!
Chtěli jen poslušné a němé.
Dnes už můžem se vyjádřit,
když na ně si ukážeme.

Já nezapomenu co živ budu,
jak hrozilo mi vězení,
a v komunistickém sklepení
co přátel se vzdalo osudu,
jak vyhrožovali mé rodině,
že děti se nedostanou na školy,
že budem patřit k spodině
a další a další bláboly.

Dodnes se rudoši nestydí
za zločinné své skutky.
Kdekdo to má za předsudky
a leckdo to ani nevidí.
Na naši slušnost však útočí,
tváří se nevinně jak děcko.
Přitom nám drze lžou do očí
a zapírají úplně všecko.

Ty hochu k tomu přispíváš,
reklamu jim na košili nosíš.
Až ji dnes do pračky hodíš,
přidej tam nějakou aviváž,
ať všechny hvězdy odplavou,
ať můžeš se líbit holkám,
a s košilí čistou a voňavou
ať tě zas příště potkám.

Co to tu dědku žvaníš?
Zle na mně se pankáč oboří,
jako bych činil mu příkoří.
Neříkej mi, že nepřeháníš,
vždyť myšlenky mají krásné,
pro všechny dobro a rovnost,
což není ti to dědo jasné?
V tobě je zapšklá hořkost!

Ty nevidíš tu světa bídu?
Za čím se vlastně všichni štvem,
když může všechno patřit všem?
Tím myslím, že všemu lidu!
I začal mi rychle počítat,
co všechno pak zadarmo bude,
a začal se celý rozplývat
nad tímhle hrozným bludem.

On zřejmě vůbec nepochopil,
jak zrůdný je komunismus režim,
Myslí, že peníze jsou přítěží,
že bez práce je automobil.
Pankáči nejsou mi lhostejní,
byť nemám už na odpověď sílu.
Že nejsou snad všichni stejní,
takovou ponechám si víru!

Baobabí stíny
skryjí viny
konkubíny
trochou hlíny.

V stínu baobabu
jámu dlabu
a svou babu
tu zahrabu.

Na návštěvě u Basků
vzpomínám já na lásku,
na tu svou plavovlásku.
Mám tu na pochodu nervy,
holky jsou tu všechny černý.

V Bilbau náhle v metru
já ve vlněným svetru
potkávám Češku Petru.
Ta je ale taky černá,
navíc silně nesouměrná.

Přestože jsem taky Rom,
tak poletím radši dom,
i když kolem bije hrom.
Čeká na mně má blondýna,
přivezla si mě z Londýna.

Říkám tetě
v každé větě,
že já v raketě
na výletě
na planetě
lásko má jednou najdu tě.

Každý tuší,
na Venuši
je jednodušší
lhát do uší
s klidem v duši.
Tebe to lásko nevzruší.

U očí kruh
nejsem tvůj druh,
jen bez vody vzduch.
Zaplatím dluh.
Mdlý jako duch
budu má lásko tvůj eunuch.

V neděli takhle k večeru,
když procházím kolem hřbitova,
tu potkám zelenou příšeru,
ani se přede mnou neschová.

Zelená ona je celičká,
vypadá jako zombie.
Má ve mně být malá dušička,
že mě ta obluda zabije?

Naštěstí znám černou magii.
Už tahám z kapsy svůj amulet,
s ním tuhle zelenou bestii
zkouším pak nějak umlčet.

Příšera se ale nedá
zastavit jen tak lehce.
Umrlčí ruku tam zvedá
proti své náhrobní desce.

Jak podle pokleslé četby
krvavým pařátem mává
a mumlá tajemné kletby.
Hlína se nadzvedává.

Zombie volá si síly temné.
Však i kdyby přede mnou klekla
její moc na mě nedolehne.
Já sám jsem zplozenec pekla!

Ta mrtvá nemrtvá potvora,
co drze tu na mne útočí,
hned pozná svého pastora,
když pohlédne ďáblu do očí.

Úřednice s chobotem
vyskočila na totem.
Modrá se psím štěkotem
na pole šla se šrotem.

Slyšela tam rovnou duhu
kráčet vodou po soustruhu,
kolem lesklý jde vojín.
Dochází mi heroin!

Je to běsná šílenost,
snad už toho máte dost!

Zdědil jsem dům v restituci
se zavedenou prostitucí.
Ten jsem s jedním Bulharem
transformoval na harém.

Není mi to ještě dosti,
chtěl bych nabrat na vážnosti.
Teď přemýšlím na ránem,
jak se státi sultánem.

Vezmi na mě holka ještě
jedny velké černé kleště.
S párem už mi ohneš záda,
snad mě budeš míti ráda.
Když budu tak ohnutý,
budu jen tvůj - natuty!

Na okno přiletěl drozd
a stěžoval si velice,
že mu shořel hvozd
a s ním jeho drozdice.

Už toho mám dost.
Nachystám si hadice.
Je to pátý hvozd
a devátá drozdice.

Miláčku, tvůj milenec
veliký je šílenec,
když on s tebou často spává.
I když se to leckdy stává.

Já, pokud se nepletu,
ve skříni mám mušketu
a zastřelím na to tata
toho tvého psychopata.

Potom tebe vezmu zkrátka.
Dřív než stačíš zavřít vrátka,
pověsím tě na oprátku,
tu si vezmu na památku.

Nemá zuby jenom pila,
jsou i ozubená kola.
Nevím, proč sis oblíbila
toho blba, toho vola.
I když zuby vycení,
vůl se prostě nezmění.

Prší, prší, jen se leje,
a mě zle a nedobře je.
Vůkol všade samá voda.
Už to dělá půl národa,
tak se hodím na maroda.

Čerpat vodu ze sklepu
musím zcela poslepu.
Není žádná záruka.
že kukačka zas zakuká.
Támhle plave paruka!

Má panenka zaplakala,
že paruka jí uplavala,
že prý bude plešatá,
jako ten náš pantáta,
co k nám zítra přichvátá.

Navaříš mu kyselo,
a zase bude veselo.
Tak dál kvůli tomu neplač,
ani na mě se už nemrač.
A zapni si v autě stěrač.

Kam s tím autem pojedeme,
když tak prší, jen se leje?
Radost ve mně propuká.
Pojedeme pro kluka,
co ho máme za vnuka.

V mlýnici na klice
seděla jepice.
Když tu rychle velice
sezobla ji slepice.

Zdál se mi včera strašlivý sen,
byla to upřímně docela hrůza.
Ve volební místnosti jsa uzamčen,
oranžová mučila mě lůza.

Nade mnou stojí chlap s bradavicí:
K volební urně tu připoután budeš!
Tu máš to placené zdravotnictví!
Bez peněz klidně tu chcípneš.

Však kapsy mi ten hajzlík vykrad,
nohsledi jeho mě hlídají,
Někteří přede mnou odplivnou třikrát,
a volební lístky do urny padají.

Jen oranž či rudá, jiná tam nesmí!
Pohleďte k urně na toho zrádce.
Občané všichni jsou celí nesví,
když vidí mě u urny vykrvácet.

Pak ze sna se probudím zpocený celý.
Buldočí ksicht z bedny tu křičí.
Nutnost dne jít k volbám velí.
Dneska mě zvolíte, vy VOLI-či!

To bude volba, občané drazí!
Mnozí si lístkem hrob svůj kopou.
Za pár let budeme úplně nazí.
Dlouho už nemám rád oranžovou...

Za stolem dubovým tu sedím,
přes pivní pěnu si tiše hledím.
Nad dalším mokem marně přemítám,
proč domů vrátit se já odmítám.
Desáté pivo pak rumem ředím
další hned k němu pak připočítám.

Zahlédnu ošklivou zlou stařenu,
kdykoli na tebe si vzpomenu.
Tak ještě jeden si dám destilát,
vždyť brzy tu budou už zavírat.
Pozvolna oblékám svou halenu,
zakrátko domů chci se ubírat.

Už navzdory všechněm svým kvalitám
ulici dunivě překlopýtám.
Jestlipak miláčku, u sta hromů,
v tomhletom stavu mě pustíš domů?
Tu před domem náhle se ocitám
po těle pár nových hematomů.

Zratil jsem někde svou gloriolu
po tom všem vypitém alkoholu.
Zabušit mocně bych chtěl na dveře,
snad moje milá mi je otevře.
Buším však na chodník do výmolu,
jako bych peklo měl za soupeře.

Cítím, že marné je mé snažení,
ona má srdce snad jen z kamení.
Jen abych probudil tu potvoru
do dveří třískám až do úmoru.
Když nepomáhá mi to bušení,
halekám do okna tam nahoru.

Okno se otvírá, dolů letí
kufr můj s hromadou tvého smetí.
Náhle mě něco přes hlavu bací...
Za mnou stojí lidé všelijací,
sklání se ke mně jak staří kmeti,
lékaři zdejší tu mají práci.

Tak končí návrat tvého opilce,
strávím teď tuhle noc na záchytce.
Budeme oba mít stejný kulový...
Co udělám? Plán mám už hotový:
Shoří tvůj byt, sáhnu jen po sirce.
Vážně na tebe budu takový!

Blouditi městem zas a znova
budem pak oba dva bez domova.
Třeba se setkáme kdes v podzemí,
rozložím deku mezi láhvemi.
Než se pak vyspinkáš do růžova,
podříznu tě nožem přede všemi.

Do piva zelenou zazdít si dám,
potom se ze hříchů vyzpovídám.
Ať si mě zavřou či ať pověsí,
já budu spočívat na nebesích.
Odpuštění Boha předpokládám,
odpouštět je přec Boží profesí.

Sedává dědeček pod starou lípou,
sní o svém půllitru pod pivní pípou.
Smuten, že nehoří mu žádná faječka,
kdovíkam schovala ji jeho babička.
Skleněná očka už nejsou korálky,
dávno už nemají bývalý žár.
V odraném sáčku, co má už od války,
schovává pro ptáčky drobečků pár.

Vídám ho sedět tam každičký večer.
Někdy by nad dědou člověk i brečel.
Hledívá hodiny daleko do dáli.
Půlené cigárko sirkou si zapálí.
Odněkud vyloví veliké brýle,
vytáhne notýsek, obrátí list.
Oči mu navlhnou dojetím chvíle.
Nakonec ani snad nezačne číst.

Vzpomíná na časy dávno již zašlé,
jak jeho babička nosila mašle,
jak potom s babičkou poprvé tancoval,
jak se s ní pod břízou přešťastný miloval.
Deníček, vzpomínky, co ještě zbývá?
Pozvolna dědovi zhasíná knot.
Třaslavá ruka mi do okna kývá:
"Přichází konec můj, což je mi vhod."

Na té mojí chaloupce,
co děravou má střechu,
odpoledne na louce
chyt jsem včera blechu.

Večer jedu z chalupy,
z toho svýho paláce.
Snad se dám zas dokupy,
zítra musím do práce.

Na blechy prý voda platí,
žel doma mi neteče.
To mi moje plány hatí.
Snad ta blecha uteče.

Ráno není věc tak hrozná.
Už dost planým řečem.
Však má blecha brzy pozná,
že já jsem potápěčem.

Když vidíš v TV buldozer,
základní platí premisa:
Nevzývej toho narcisa,
a taky se z něho neposer.
Ještě dám ti radu:
Neskoč hadu
na návnadu.
Ani z hladu!

V trávě po stromem mihla se
černá jedová zmije
zrovna když Jarča sehla se,
že záhonek si tu zryje.

Rychle jako když namaže
zlotřile otočil se had
a kousl Jarču do paže.
Nepostřehl bys to snad.

Jarča teď sedí a naříká
u své budoucí plantáže.
Čeká tam na svého Frantíka,
až bolavou ruku jí zaváže.

Však Frantova osobnost
si poklidně doma sedí.
Doufá, že jedu bylo dost,
a na Jarču z okna jen hledí.

Jarča tam pomalu omdlévá
už do trávy skládá hlavu.
Franta si koňak nalévá,
nejspíše na oslavu.

Je rád, že zbaví se Jarči,
v oku dlouho byla mu trnem.
S koňakem kol stolu tančí,
pak zakrývá Jarču drnem.

Z vás ani nikdo neví to,
jak měla Frantu ráda.
Jako vám, i mě je líto,
že na prsou hřála si hada.

Frantovi všechno prošlo,
a zmije se na slunci hřeje.
Aby i na Frantu došlo,
jistě mu každý z nás přeje.

Sliby se vždycky slibují.
Jak praví známé přísloví,
jen blázni se nad tím radují.
O polednách každou neděli
těch několik individuí
planými sliby hlupce osloví.
Ti si ani neuvědomují,
jak jim už zase naletěli.

Slibů je úžasná přehlídka.
Leckdo jen na tím žasne,
jak chtějí držet se korýtka,
a dělají pro to, co umí.
Jak bílá čerstvá omítka
barva slibů těch zhasne.
Zřejmá to volební agitka.
Kdo tomu nerozumí?

Ta moje Libuše
zmizela do buše.
Nemám už Libuši,
jen teskno na duši.

Srdce mi zabuší,
když moji Libuši
zahlédnu na stromě.
Libuše, nezlob mě!

Koukám na Libuši,
jí to tam nesluší.
Slez moje Libuše,
něco tě pokouše!

Libuše už má strach
a skáče dolů v prach.
Já mohu Libuši
vést domů za uši.

Tak moje Libuše
vrátila se z buše.
Mám zas svou Libuši,
a blaho na duši.

Když si tak o Bohu vážně přemítám,
zjistím, že v Pána věřit já odmítám.
Laskavý Pán Bůh nedopustil by přece,
aby můj syn utopil se v řece,
aby tolik lidí vraždilo a kradlo
pro pár drobných, pro nějaký žrádlo.
Milovat své bližní kážou vám v kostele,
což myslí bez sexu a snad i postele.
Chudý být před Bohem že má být výhoda?
A církev, když bohatne, je asi náhoda.

Myslíte, stejného Boha že mají i Židi?
Možná jen já ho tak podobně vidím.
Nevím, zda v neděli slaví se Sabat,
a obřízku neberu, to ani nápad!
Jarmulku na hlavě proto já nenosím,
dle Tóry pak košér nic jíst nemusím.
Pravidla kašrut když rabíni ukážou,
krvavé bifteky hnedle vám zakážou.
Nesměl bych vepře jíst, ba ani zajíce,
to vadí mi určitě více než velice.

A co kdybych Alláha uctíval navěky?
Moh bych se, pravda, podívat do Mekky,
tam dokola sedmkrát Kábu obcházet,
na Satana kamením zkusit si zaházet.
Však od rána do šera při Ramaddánu půst,
pak zkuste si bez piva i bez řízků růst!
Z minaretů halasně zaznívá súra z Koránu,
budí mě za dne, večer, a hlavně po ránu.
Když ani muslimská se mi nelíbí morálka,
mít víru v Alláha vážně mě neláká.

Že Buddha mi karmu nejspíše určil?
Studuju buddhismus, abych se poučil.
Meditace prý má vést k zamyšlení,
že nad konání dobra nic lepšího není.
Na posvátná místa musí každý bos,
při těch davech abych zacpal si nos.
Buddha dlel prý na stromě po mnoho dní.
Jak jen mohl tím dosáhnout osvícení?
Než takhle bych dospět moh k nírváně,
nejspíš bych začal tam silně už zavánět.

Pak přijde pro změnu jakýs hinduista,
všechno na Buddhovi pozměnit se chystá.
Buddha prý je inkarnace Višnu,
před ním však měli tu Rámu a Krišnu.
Posvátná kráva je i její rohy.
Bráhmani zkoumají i další své bohy.
Brahmou i Šivou mi hlavu spletou,
zblbnout pak chtějí mě i další větou,
jak Brahma Svět zničí, i když ho stvořil.
Spasen buď každý, kdo v Gangu se nořil!

Snad Tao mě zavede na správnou cestu.
Mám splynout s přírodou, vzdálit se městu?
Hloubka meditace, síla cvičení i vědy
prolomit mohly by ateistické ledy.
Jin a Jang jsou v neustálém protikladu,
jako najedený zmírá v hrozném hladu.
Však moudrost spočívá tu v mysli prázdné,
nechápu to, pořád není mi to jasné.
Nejmoudřejší by tak byli hlupci největší.
To mě má o něčem opravdu přesvědčit?

Po světě jsou všude stovky dalších bohů,
copak ale některému vážně věřit mohu?
Když s nocí na mě padnou stíny temné,
snad na mě tíseň bez bohů nedolehne.
Přece ale jedno Světlo pro mě září,
jeho hlava spočívá vedle na polštáři.
Jen v Tebe věřím a k Tobě se obracím,
s Tebou se raduji a k Tobě se navracím.
Jsi trojjediná Bohyně na mém scestí,
má Láska, má Naděje, mé Štěstí.

Kdyby v té řece nebyl hroch,
koupat bych se v ní klidně moh.
A kdyby v ní nebyl krokodýl,
tak bych v ní plaval ještě dýl.
Takhle však musím z vody ven,
neb hroch je strašně rozzuřen
a krokodýl klape čelistí,
že vodu od lidí vyčistí.

Proto tu stejně jak černoši
na břehu líně lenoším.
Ani tam dlouho být nemohu.
Velký slon šlápne mi na nohu,
pak zraněného mě honí lvice
a zakousne se mi do zadnice.
A když už je všechno hotové,
slétnou se na mě supové.

Tak končí můj život v Africe.
Nenoste na hrob mi kytice.
Stačí jen malá vzpomínka,
kde máte hrob svého tatínka.

Když někde se zjeví doktor Rád,
zdá se mi, že je to psychopat.
Copak by nějaký doktor probůh
mohl být takovýhle zloduch?
Jakýpak on je zdravotník?
To spíš je kozel zahradník.

Všimněte si, jak doktor Rád
vždycky jenom sebe slyší rád.
Bulíky nám všem věší na nos
a špíny na každého hází nános.
S úlisným úsměvem slizouna
chtěl by nám něco namlouvat.

Proč jen tenhle doktor Rád
musí mě pořád takhle srát?
Že slova ta jsou jako žumpa?
Jeho si poslechněte, lumpa,
jakou nevymáchanou má hubu,
a tou hubou co nadělá dluhů!

Když někde mluví doktor Rád
hůl do ruky chce se mi brát.
Nechápu, proč někteří lidi
v něm cokoli dobrého vidí.
A ve vládě tenhle pobuda?
Celonárodní ostuda!

Bojím se, by dopis podepsaný "Rád"
nedostal brzy můj advokát,
či aby doktor nerozbil mi dáseň.
Proto Drát jmenuje se tahle báseň.
Přece však dost už svrběla mě pusa.
Myslíte, že ozve se potrefená husa?

Tuřín, tuřín,
jak vidím, tak zuřím.
Je špatná zpráva,
když žeru, co kráva.

Zas vidím sněmovnu, v ní líté saně,
hádají se, lžou, a plkají planě.
Když potom poslanci řeší mé daně,
pálí mě pěsti a svrbí mi dlaně.

Chovají se příšerně jak nějaký fracek,
všichni si zaslouží nejspíš pár facek.
Už nám to předvedl kdysi pan Macek,
měl si spíš na ně vzít pořádný klacek.

Tváří se všichni povýšenecky,
a mrkají na sebe tak spiklenecky.
Nejspíš jim na nohou vadějí kecky,
přidat chtějí na platě, prevíti, všecky!

Soudruhy když slyším o právu kázat,
všechno se ve mně obrací nazad.
Někdo jim nadává do rudých prasat,
já říkám: "Do vody a předtím svázat!"

A co ty, socane? Co s tebou nastane?
Kdopak tu s rudochy kamarád zůstane?
A kdo se Čechů v Evropě zastane,
když chceš všechno mít tak hrozně posrané?

Pohleďte, jak si ten mocný modrý pták
zobák svůj nosí až nahoru do oblak!
V hubě tolik keců jak ohně má drak,
však po volbách voličům hned vytře zrak!

A co že to dělají ti naší zelení?
Techniky ani aut užívat nelení,
jen mají před námi přednost i jeleni.
Hlavně když proboha zůstanou zvolení!

Se všemi hromadně i s každým zvlášť,
v podstatě s kýmkoli do toho prašť!
To jsou tví lidovci, za větrem plášť.
Že by to byla jen nemístná zášť?

Je mi z vás, pánové, do zvratků vrhání.
Sněmovnu poslouchat je času mrhání.
S vámi jsme v Evropě jen škubani odraní.
Jen vy snad nejste na sebe nasraní!

Patří vás vypráskat, celou tu bandu,
alespoň užili bychom nějakou srandu.
Až vy se poznáte v tomhle memorandu,
tak si polibte všichni svou panimandu!

Volte svý poslance, volte je vesele,
ať už je zima a nebo je neděle!
Jenom se po volbách netvařte kysele,
až oni vás zas pošlou do prdele!

Až pro mě si jednou přijde kmotřička Smrt,
jen tebe chci vidět u lože mého stát.
Než odejdu, jako by perem mě škrt,
naposled říct ti chci, že tě mám rád.

Až budu ztrácet i poslední myšlenky
a chroptivý vzdech z hrdla se bude mi drát,
polož mou hlavu do něžné své halenky,
ucítíš, lásko má, jak tě mám rád.

Až za rakví krokem svým pozvolným půjdeš,
a unylá kapela song líný bude hrát,
ty do smutku černého oděna budeš,
že nemůžu už ti říct, jak tě mám rád.

Až dolů pak spustí mě v hluboké lože mé
a ty nad hrobem v slzách budeš stát,
já už klid a mír budu mít v duši své,
smířen, že neřeknu víckrát, jak tě mám rád.

Na podzim listí až přikryje hrob můj
a já budu v hlíně svůj sen tiše spát,
přijď za mnou a jen tak tu tiše stůj,
a vzpomeň si, lásko, jak měl jsem tě rád.

A když tě myšlenky černé ovládnout zkusí
a tvůj hlas začne do noci tiše lkát,
pohlédnu dolů a do snu ti zašeptat musím,
že i tady nahoře tě stále mám rád.