Krucinál fagot, sakra práce, u sta hromů!
Pětačtyřicet let je už dneska tomu,
co od oltáře ved jsem si já tebe domů.
Tehdy jsme byli ještě hodně mladí,
a to právě mě na tom asi nejvíc vadí,
když má vrásčitá ruka teď tvoje líce hladí.

Lepší už to bohužel asi nikdá nebude,
zestárnout je pro nás všechny dáno osudem,
přešťasten jsem, že ještě stále spolu jdem.
I když možná je to příliš často nevídané,
moje láska k tobě, ta nikdy nevyvane,
to už je jednou provždy pro mě dané.

Mladší už nebudu, jen léta přibývat budou,
možná mi promineš studem tvář rudou
za verš, co duši mé jest hlubokou studnou.
Bez ohledu na naše dávno prošlé mládí
snad se ještě budeme mít pár let rádi.
Vždyť milovat je mnohem víc než kamarádit.

Mám tak velké tělo,
že zhubnout by to chtělo.
Aspoň o pár kilo
bylo by mi milo,
neboť věda praví,
že více bych byl zdravý
a moje tělo hroší
bylo by zas plošší.

Když si v slaném moři plavu,
tak mám slanou nejen hlavu,
celý jsem řádně prosolen.
Stávám se nejspíš rosolem
a až tě žahnu pod blůzou
budu už jistě medúzou.

Démonický
jako vždycky
já tetelím se blahem,
že jsem se stal vrahem.

Nůž krvavý
v ruce pravý,
a je to celkem jistý,
před chvilkou byl čistý.

Teď tu vzdycháš
a naříkáš
a já jsem pyšný na to,
že nejsem tvý "Zlato"!

Když za tebou v moři mířím,
nápady tam jenom hýřím,
třeba že chytnu tě za nohu.
Za obě ale nemohu,
neboť bych tě tu během chvil
docela jistě utopil.

Desátá hodina odbila,
já z hospody domů se vracel.
Žena mě ve dveřích zabila,
když jsem tam na prahu zvracel.

Všichni to snad mají v řiti,
kam se ten svět dneska řítí.
A já koukám jako tele,
jak jde všechno do prdele.

Už s tím nejde pohnout z místa,
Palestinec terorista
přece je chudák hladový.
Kolik mu dáme, kdo to ví?
Že drží někde rukojmí?
Tož nedej chlapče na dojmy,
pro mnohé je to hrdina.
Mně z toho skáče husina.