Vstáváme ještě za tmy. A dnešní ráno nezačíná dobře. Venku prší. Včera jsme sice taky v noci zaznamenali déšť, ale ráno po něm už nebylo ani památky. Jenže dnes prší ještě teď ráno. Sice drobně, ale za to, zdá se, vytrvale.

Je pravda, že včera jsme šli snídat o dobré dvě hodiny později, a možná právě proto se dnešní snídaně nedá pochválit. Zdaleka není tak pestrá a bohatá, jako včera, a zdá se, že v šest hodin, na kdy máme snídani domluvenou, sotva začínají jednotlivé pokrmy roznášet. A tak, abychom byli včas připraveni k odjezdu, dám si jen dva koláče s šíleně sladkou marmeládou. Jen stěží bych si něco podobného dobrovolně k snídani dal, ale tady teď nic jiného na dohled není. Na chleba taky čekáme strašně dlouho a když ho konečně přinesou, je k němu stejně jen zas ta hnusně sladká marmeláda.

O půl sedmé, kdy máme odjíždět od recepce, pořád ještě prší. Zima sice není, ale i tak je naše nálada skoro na bodu mrazu. Prší pak dlouho ještě cestou, nakonec však déšť přece jen ustane.

Na výlet za delfíny odjíždíme jakýmsi taxíkem s hlubokými měkkými sedadly. Jedeme dlouho. Podezřele dlouho!? Když jsem se Pepy včera na recepci ptal, jak daleko na ten výlet pojedeme, mávl jen rukou: "No přece tady někde do okolí!". "Aha, jasně, přece nepojedeme na druhou stranu Zanzibaru", pomyslel jsem si ještě.

Jenomže když s námi teď skoro po třičtvrtěhodině jízdy řidič zastaví u čerpací stanice, začínáme tušit zradu. My snad opravdu jedeme zž na druhou stranu Zanzibaru! Ptám se ho, jak dlouho ještě pojedeme a dostanu odpověď, kterou jako by mi uštědřil jednu rovnou do nosu! "Ještě pojedeme hodinu a půl!", řekne stručně, aniž by hnul brvou.

Nám ostatním tahle odpověď ovšem řádně pohne žlučí. Stejnou cestu přece zase budeme muset jet zpátky! Proč nám to nikdo neřekl, že z šestihodinového výletu budeme víc než čtyři hodiny na cestě autem? To bych rozhodně nikam nejel! Za to by mi žádní delfíni každopádně nestáli! Jenže na nářek je pozdě. Jsme skoro na půl cestě a vrátit se, to je teď už asi blbost. A tak jen čekáme, co se z tohohle výletu nakonec vyvrbí.

Líbě dojde, že místo, aby si užívala zanzibarského sluníčka, na které tu má jen pár dní a pár hodin, bude kdovíjak dlouho trčet zavřená v autě. Lítostí se jí spustí slzičky a strašlivě mi vynadá, že jsem ji k tomuhle výletu ukecal, a nakonec se mnou přestane mluvit. Úplně. Alča se jí snaží utěšit, ačkoli taky není z vývoje situace nijak nadšená, ba spíše naopak. Všichni jsme z toho rozladění víc než westernové piáno, když zastřelili ladiče. Nikdo z nás není rád, že jedeme tak daleko a já jsem teď takovým hromosvodem, protože jsem do toho všechny uvrtal. Ajaj! Tohle zanzibarské koření má poněkud trpkou a slanou chuť!

Za hodinu a půl nám pořád ještě taxikář nezastavuje, cesta trvá ještě o čtvrt hodiny déle. Takže moje zpočátku žertem míněná poznámka o tom, že v osm hodin s námi vyjede loď z Kamenného Města, se ukázala bohužel nebýt zrovna podařeným vtipem, neboť drsná skutečnost ho zcela předčila. V Kamenném městě sice nejsme, ale dojeli jsme opravdu až na druhou stranu Zanzibaru, až téměř na samotný jih ostrova. Což je ještě o dost dál, než kdybychom jeli pouze do Kamenného města. Vůbec mě v tu chvíli nezajímá, ke vlastně jsme. Až doma zjistím, že místo, kam nás dovezli, se jmenovalo Kizimkazi.

Líba na mě opravdu už dlouho nemluví. A když už promluví, tak mi spílá. Že ona nikam jet nechtěla, já že musím pořád něco shánět a řešit, že nevydržím nikde chvíli na místě. A že má kvůli mě zkažený celý den! To jsou jediné věty, které z ní od rána vypadly a které celou dobu dokola opakuje, jako zaseknutý flašinet. Taky mám tímhle výletem zkažený celý den, jako všichni. Bohužel. Tohle se prostě nepovedlo. Že nás povezou takhle daleko, opravdu nikoho z nás, a bohužel ani Pepu, kterého jsem se na to zvlášť ptal, absolutně nenapadlo. Představovali jsme si ten výlet docela jinak, že pojedeme opravdu jen lodí a to někde blízko, v okolí Nungwi.