Ráno se probudíme včas. Nikoli brzo, ale dost včas na to, abychom mohli přijít na snídani v hodinu, na jaké jsme se s Pepou večer domluvili. Všichni už jsme připravení a čekáme jen na Pepu Je už osm hodin a Pepa pořád nikde. Je ale ubytovaný hned vedle nás v druhé půlce chajdy a Líba tvrdí, že ještě nedávno slyšela Pepču zakašlat. Nezdá se nám to normální. Pepa byl vždycky všude načas a nepamatuju, že by kdy zaspal. Neodešel třeba někam něco zařizovat?

Alena nakonec jemně a opatrně zaklepe na Pepovy dveře. Nic. Dveře zůstávají zavřené a neozve se ani hláska. Jen vrabci, kteří si na střeše nad naší společnou terasou zpívají svou ranní písničku, se domlouvají a překřikují se se svými kamarády usazenými v korunách stromů nad našimi hlavami. Po chvíli zkusíme zaklepat na Pepu znovu, tentokrát o něco rázněji. Teď už přece jen něco zevnitř zaslechneme. Drobné a tiché zakašlání. Výborně! Alespoň teď víme, že Pepa je uvnitř.

Zanedlouho se nám to potvrdí. Otevřou se dveře a vykoukne Pepova kulatá hlava, za níž následuje celý Pepa zahalený do velké bílé osušky. Hlava rozespale zamžourá, zašklebí se na nás a vzápětí se omlouvá. Pepa dnes opravdu zaspal. No a co? Nic se neděje, jsme přece v Africe. Nikam nechvátáme, všechno tu přece běží v klídku. Nikam dnes ani nepojedeme a celý den máme na programu leháro. Tak proč by si Pepča nemohl přispat? Jenom jsme my ostatní měli zkrátka trošku strach, co s ním je.

Oproti původním předpokladům jsme si neobjednali pozdně odpolední výlet na plachetní loďce. Zejména proto, že se má odehrávat při západu slunce, který jsme mohli včera dost dobře pozorovat z hospody při večeři. Včera ten západ slunce za mnoho nestál a tak nám přišlo zbytečné si kvůli němu platit lodní výlet. Navíc se dnes už stejně nejezdí na žádných plachetnicích a všechny zdejší lodě už jsou poháněny motory. To pokládáme za naprostou degradaci původní zdejší tradice, která by pro nás jistě atraktivní byla. Pod plachtami bychom na vyjížďku asi jeli, ale s motory a ještě k tomu za nepříliš povedeného západu slunce, tak takové zanzibarské okořenění naší Africké cesty si můžeme docela klidně odpustit.