Ráno opět střešní snídaně. Dnes je na však na střeše plno, že si skoro není kam sednout. To je ale oproti včerejšku prakticky jediný rozdíl. Tedy kromě toho, že zrovna není mléko do kávy, právě došel džem a čekat musíme i na chleba. A došly taky vidličky a nože! Obsluha nějak nestíhá. Ale co? V Africe se nikam nespěchá a tak zůstáváme v klidu. Umíme to přece od včerejška i vyslovovat: "Hakuna matata!". Máme čas. Však se nakonec dočkáme i vajíček, když velká skupina Uganďanů, když se nasnídali, náš hotel opouští.

Tady v safari Lodge jsme dnes spali už poslední noc a tak hned po snídani dobalujeme zavazadla, částečně připravená už včera navečer. Posléze musíme dotlačit všechny kufry od hotelu z těch úzkých uliček ven, na parkoviště. Všechno postupně poskládáme do auta a vydáváme se na dnešní cestu.

Než opustíme staré Kamenné město docela, zastavíme ještě u pošty, abychom mohli poslat pohledy. Ale posílá je nakonec jen Alena. Líba si to nakonec rozmyslela, protože jí všechny zanzibarské pohledy s mořem připadaly kýčovitě přibarvené. "Nikomu přece pohledy s takovou nepřirozeně modrou barvou moře posílat nebudeme!", prohlásila rezolutně. Tak, a je to. Pozdrav od nás nikdo nedostane...

Monča ještě chce znovu zkusit štěstí s krámkem, kde si vybrala a nakonec nekoupila svůj šátek. Přesně ví, kde to je, byla tu několikrát. Ale její krámek nedaleko Mercuryho rodného domku je i dnes ráno ještě zavřený. Je zřejmě ještě příliš brzo na nějaké obchody. No, Moniko, příště nesmíš váhat, když něco budeš chtít. Tady to není jako u nás, kde můžeš zajít do spousty dalších obchodů téměř v kteroukoli denní dobu a najdeš všude skoro to samé. Tady je to jiné. Váhat se tu nevyplácí.

Naši dnešní cestu řídí řidič, k němuž patří i pronajaté auto. Pepa tady na Zanzibaru neřídí a od šoférování si může odpočinout. Hlavně proto, že auto potřebujeme jen jednorázově k přesunu na sever a pak až zase za tři dny zpátky. A tak vyjíždíme na naši dnešní cestu s řidičem a jeho autem, kterého pro Pepu na dnešek nezajistil nikdo jiný, než pan Tabu.