Ráno s Líbou zaspíme. Asi jsme nějak příliš spoléhali na automatické probuzení, ale vzbudí nás až Monika, která se u nás zastavila, aby nám řekla, že už jdou s Alčou na snídani. Líba má důvod začít hned od rána hudrat a hudrá pochopitelně na mě, protože já jsem samozřejmě ten, kdo jí měl vzbudit.

Na snídani, která se odbývá na střeše našeho hotelu, přijdeme tedy o něco málo později. Nicméně všechno poměrně hravě doženeme. Jenom to dnešní ráno už nemáme v tom poklidném africkém tempu, na jaké jsme byli za ty více než tři týdny v Africe navyklí.

Snídaně je zajímavá především svým prostředím, protože snídat pod širým nebem na střeše není pro nás tak úplně obvyklé. Zvlášť ne uprostřed města, a už vůbec ne města, jako je Zanzibar. Můžeme tu nahlížet do sousedních dvorků s podivnými plechovými přístřešky neznámého určení, nebo na pavlače a balkóny sousedních domů nezřídka "vyzdobené" barevným prádlem sušícím se na prádelní šňůře. Koukáme tak při jídle do nepříliš vábného okolí, snad jako bychom se ocitli uprostřed nějakého obrovitého skladiště. Ale i tenhle pohled nám docela jasně dokumentuje, jak je Zanzibar úžasně kosmopolitní město. Vždyť i ten městský bordel tu mají snad všeho možného a představitelného druhu.

Je zataženo a je velmi příjemné vlahé ráno, a tak se nám na střeše snídá docela dobře. Snídáme tu navíc skoro sami. Snídani sestávající se z kávy, vajíčka, ovoce a několika kousků pečiva nám ze sousedních střech okukuje několik vran. Jsou to vrány domácí. Ale nepleťe se. Jsou to docela jiné vrány, než ty, které žijí u nás. Tyhle u nás v Evropě domácí rozhodně nejsou. A domácí nejsou vlastně ani tady na Zanzibaru. Byly sem zavlečeny z Indie. Zatímco naše vrána je buď celá skoro černá nebo hodně šedivá, tyhle asijské vrány mají naopak tělo a část hlavy výrazně hnědé. Jo, jo. Není vrána jako vrána.