Na dnešní den máme naplánovaný lodní výlet. A protože z města vyjedeme na skoro na celý den, musíme si zajistit i něco k snědku. Když Pepa shání něco k snědku, kam jinam by s námi zašel, než na tržnici? Jen několika uličkami kolem hotelu se propleteme a tržnice jménem Darajani jen před námi. Nikde nebloudíme, protože nás od hotelu doprovází pan Tabu, přes něhož máme organizovaný i celý tenhle dnešní výlet. Pan Tabu nosí tmavé brýle se zlacenými obroučkami, na hlavě má typickou muslimskou čapku. A snad abychom ho neztratili a v davu lidí ho snadno našli, má na sobě živě červené tričko, které je do daleka viditelné.

Už jsem se v několika textech popisujících zážitky z mých cest několikrát zmínil, jak se mi podobné tržnice líbí a jak rád jimi procházím. Ani zanzibarská tržnice Darajani není výjimkou. Je stejně úžasná, jako jiné podobné neevropské tržnice, ale tentokrát si ji moc nevychutnáme. Pan Tabu nás tak nějak vychytrale a rychlou zkratkou procedí tržnicí skrz naskrz. Pepa přitom nakupuje všechno potřebné na dnešní oběd. Tady chleba, tu mrkev, tam rajčata nebo jinou zeleninu. Zeleninu přitom Pepa pečlivě vybírá. Má z čeho.

Dál do tržnice jsme pak taženi pronikavou vůní rybiny a rybího masa. Nakonec, když se k rybám a rozličným mořským potvorám dostaneme, se dozvídáme, že právě ryby budou hlavním chodem našeho dnešního oběda. Pepa nakonec kupuje kus čerstvého tuňáka a několik porcí jiné ryby, které tu říkají "bluefish", čili něco jako modrá ryba. Až doma jsem pak odhalil, že český název téhle ryby, která žije v mírných a subtropických vodách všech světových oceánů, je lufara dravá. Pepa si, nevím zrovna proč a jak, vybere jednoho z rybářů. I on, stejně jako všichni ostatní, nabízí ryby naprosto čerstvé. Maso pro nás za dohledu Pepči vybírá pečlivě, abychom měli ty nejlepší a nejchutnější kousky. A aby byly ryby opravdu dokonalé, prodavač nám z nich odstraní všechnu kůži, kosti a tak. Zbyde nám pak už jenom samé čisté maso. Na takovéhle ryby se začínám docela těšit. A jsem rád, že Pepa u rybářů nekupoval mušle, chobotnice, olihně a podobnou mořskou havěť, kterou zanzibarští rybáři na tržnici rovněž prodávají. Ty se mi vůbec nezamlouvají. Určitě ale jenom proto, že na takovou stravu nejsem zrovna zvyklý.

A protože Pepa má rád všechno jaksepatří, naplánuje nám po obědě i dezert. Bude ovocný. Pepa proto ještě přikupuje ve venkovní části tržnice ananas a banány. Banány jsou pro Líbu snad nejdůležitější ovoce, ať se ocitneme ve kterékoli části světa. Za těch pár našich cest už to dobře znám, ale musím říct, že i doma máme banány prakticky pořád. Líba se vždycky postará, aby měla banánů dostatečnou zásobu. Stejně jako v případě zeleniny, i co se banánů týče, je i na tržnici Darajani z čeho vybírat. "Ovocná" ulička tržnice je všelijakými banány doslova přecpaná. Mají tu malé, velké, hubené, silné, zelené nedozrálé, žluté zralé, více žluté, přezrálé, červené, ohnuté i rovnější, a nevím ještě jaké. Kupovat se dají rovnou po celých obrovitých trsech a Líba si zanedlouho přidává také do svého báglu jeden menší, svůj vlastní a ryze soukromý trs tohohle tropického ovoce. Co kdyby po rybách měla ještě hlad a společných banánů nakoupených Pepou by se ukázalo býti málo?

Na tržnici se ještě chvíli zdržíme, neboť tu také vybíráme a nakupujeme různé koření. Ne k obědu, ale jako suvenýry nebo dárky pro naše blízké. Je docela samozřejmé, že to všichni ze Zanzibaru, ostrova koření, chceme a musíme mít. Na tržnici však mají tolik všelijakých koření a možností, že je těžké z toho něco vybírat. Mají tu neuvěřitelné spousty různobarevných sáčků, svazečků, všelijakých soupraviček několikerých druhů, co se komu ráčí a zamane. V počáteční nákupní eufórii u nás v báglu brzy skončí hlavně vanilka a muškátový oříšek. Později však přibudou další mnohé voňavé pytlíčky a sáčky. Něco z toho určitě pak doma rozdáme kamarádům a známým jako malý voňavý zanzibarský suvenýr. Určitě jim třeba takový vanilkový lusk nebo kulička muškátového oříšku z ostrova koření, ze Zanzibaru, udělá radost.

Pan Tabu nás pak několika dalšími uličkami od tržnice vede k přístavu. To už má Líba z tržnice nakoupeno všechno možné. A nejen do báglu, ale i do dvou igelitových tašek či sáčku, které nese starým městem v každé ruce jednu. Já Líbě s nákupem tentokrát nepomůžu. Cestou k přístavu totiž potkáme několik zajímavých zanzibarských dveří, takže mám pořád co fotografovat. A když držím v ruce fotoaparát, nákupní tašky by mi jenom překážely. Fotit s nákupními taškami zkrátka nedokážu. Navíc, protože už jsem na Zanzibaru druhý den a jsem tudíž v uličkách starého města přece jen trošku odvážnější, zkouším z pouličního ruchu zachytit i některé zajímavé postavičky z řad domorodých obyvatel. Většiny z nich se zeptám, smím-li si je vyfotit, a téměř všichni dotázaní k fotografování svolí. Některé přece jen zkusím vyfotit tak trochu potajmu, z dálky a nepozorovaně, jiné třeba taky bez dotazování, zato ale viditelně či nápadně, abych jim poskytl čas na nesouhlasný posunek. Určitě nechci a nebudu fotit ty, kteří si být fotografováni nepřejí.