V zanzibarském přístavu chvilku čekáme. Zřejmě jsme v části přístavu pro malé lodě a menší čluny, protože kolem nás je jen písčitá pláž. Nalevo od nás končí u pobřežní zdi pokračující dál kolem města, zatímco napravo vidíme obrovské přístavní skladiště plné velkých kontejnerů. Kromě okolí si při čekání v přístavu zatím prohlížíme na moři kotvící lodě, čluny, nějakou tu jachtu, nebo i docela malé loďky. Jedna taková nevelká loďka s půlkulatou stříškou si taky zanedlouho pro nás přijíždí. Podobných se tu na moři pohybuje hodně a některé připlouvají, jiné odplouvají. Ta naše loďka, na které pojedeme, nese na stříšce nápis "HAKUNA MATATA". Když se ptáme, co ten nápis znamená, dozvídáme se, že "hakuna matata" je svahilská fráze vyjadřující bezstarostnost a přání zůstat v klidu. Asi podobně jako že "všechno je v pořádku" nebo třeba anglické "no problem" a tak. A já si dodám, spíš jen tak pro sebe, že by se také dalo použít u nás dobře známé Švejkovo "To chce klid!". I když nevím, nakolik vám je známo, že zrovna tohle Švejk v žádné z Haškových knih nikdy neřekl. Do Švejkových úst zřejmě vložil tohle úsloví český hospodský folklór.

Pan Tabu nám představí kapitána, kormidelníka i lodníka v jedné osobě, pana Ťulu, jemuž "Hakuna matata" patří. S ním se už zanedlouho vydáme na moře. Pan Ťula se pak už ničím nezdržuje a co nejrychleji odnosí na loď všechny naše nakoupené zásoby. A hned za zásobami jsme na řadě my všichni ostatní. Nás ovšem pan Ťula na loď nosit nemusí, my jdeme sami. Nasedáme a vyplouváme!

Na moři jsou relativně dosti velké vlny, takže nás pan Ťula všechny pěkně rozsadí až dozadu. Chce, aby nás měl co nejblíže k sobě a kormidlu, aby pokud možno co nejvíce odlehčil příď. Pan Ťula je drobný usměvavý chlapík, který je ale jinak docela mlčenlivý a s námi si zrovna moc nepovídá. Mlčky kormidluje svou loďku napříč vlnami směrem k ostrovu Changu. Ten ostrov teď vidíme přímo před sebou za rezavou kotvou ledabyle pohozenou na přídi naší lodice. No a Kamenné město teď už zůstává čím dál víc vzadu za námi. Tam také vidíme i Dům zázraků, který svou velikostí a se svou štíhlou dřevěnou věží tvoří i při pohledu z moře opravdovou a nepřehlédnutelnou dominantu Kamenného města. Za Domem zázraků částečně schované věže katedrály Svatého Josefa nebo z našeho pohledu po pravé straně štíhlá věž minaretu největší zanzibarské mešity jsou mnohem a mnohem nenápadnější.

Pepa se však směrem zpět ke Kamennému městu moc nerozhlíží. Silně houpavá plavba po vlnách mu nedělá zrovna dobře. Jenže řídit malou loďku po takových vlnách není rozhodně nic snadného a ani jednoduchého. Ale pan Ťula se snaží. Snaží se přes ty velké vlny jet co možná nejohleduplněji. Pepča to tedy nakonec nějak přežije. Musí. Co mu taky jiného zbývá? Jeho zelená barva je navíc umocněna zelenou střechou naší lodě. Pod tou střechou máme všichni hodně podobnou barvu, ale blbě je jenom Pepovi. A tak Pepa nejspíš ani nevnímá, že na moři potkáváme několik typických domorodých zanzibarských plachetnic, kterým se po anglicku říká dhow. Jsou štíhlé a nizoučké a mezi vlnami se chvílemi ztrácí tak, že vidíme jen samotnou plachtu a nanejvýš ještě horní polovinu těla na boku sedícího kormidelníka. Pokud zahlédneme nějakou větší a rozměrnější plachetnici, které jsou tu ovšem v mnohem menším počtu, připadá mi, že je podobná felukám, jaké jsem kdysi dávno viděl na Nilu v Egyptě.