Po přibližně půlhodince plavby zastavujeme na ostrově Changu u nevelké pláže, nad níž se tyčí jakýsi dřevěný ochoz či terasa vedoucí okolo nějakého resortu. Ten resort je prý soukromý, stejně jako celý ostrov Changu. Postupně teď z lodi stěhujeme všechny potřebné propriety a usídlíme se ve stínu pod zmíněnou terasou na horním konci široké pláže, která tu tvoří východní konec ostrova Changu. Ostrůvek Changu, vzdálený od Kamenného města asi pět kilometrů, je jen asi 700 metrů dlouhý, přičemž jeho šířka není snad ani třetinová. Ostrovu se také často říká Prison Island, tedy Vězeňský ostrov, protože tu kdysi bývala věznice. Tedy ani ne tak bývala, jako spíš by se dalo říct pohádkově: byla nebyla. Spíš tu byli jen dočasně zadržováni neposlušní a problémoví otroci a když tady Britové nakonec věznici opravdu postavili, fungovala jen jako nemocnice a karanténní stanice při rozsáhlé epidemii žluté zimnice. Nám snad tohle onemocní nehrozí, neboť jsme očkovaní a tak si snad můžeme v klidu vychutnat překrásnou pláž, sluníčko i příjemnou azurovou vodu okolo ostrova. Však se na to Líba i Monča už viditelně těší.

Pepča na nic nečeká, dlouho se nerozhlíží a jde do vody jako první. Koupačku však nijak neprotahuje, aby pro nás mohl začít připravovat oběd. O půl jedenácté sice ještě hlad nemáme, ale čas oběda se blíží... Já se naopak nejprve začnu rozhlížet a taky se snažím něco vyfotografovat. Třeba kraba poustevníčka, který se vypůjčené ulitě zrovna žene přes téměř liduprázdnou pláž. Kotví tu jen několik loděk podobných té naší. Sem tam nějaká odjíždí a jiná zase přijede. Turisté většinou chodí na návštěvu ke zdejším želvičkám, které jsou zřejmě největší atrakcí na ostrově Changu. Jen málokdo tu pak zůstane na koupačku a když už, tak jen na chvilku, na jedno vykoupání. My budeme mít také čas podívat se na zdejší želvy, ale to Pepa plánuje až na později, až po obědě.

Pepa ten oběd teď pečlivě připravuje a krájí zeleninu, ovoce i ryby. Jenže s naším obědem to nebude tak jednoduché, jak se předpokládalo. Jestli jsem Pepu správně pochopil, něco se na ostrově Changu zřejmě od jeho minulé návštěvy změnilo. Nesmí se tu rozdělávat oheň. Zachrání nás ovšem "Hakuna matata", respektive tedy pan Ťula a jeho loď. Ta, kotvíce nedaleko břehu, je pro přípravu oběda připravená a na ní se vařit může dle libosti. Takže Pepča to tady všechno nakrájí, ochutí a připraví a ve spolupráci s Ťulou nám ryby uvaří na loďce. Vida, pan Ťula teď dostal ke všem předchozím námořnickým funkcím ještě funkci lodního kuchaře.

Do vody jdu několikrát a dost nadlouho. Je skvělá, teplá, přesto však příjemně osvěžující. Hlavně není špinavá, jako u nás v rybnících, ani chlorovaná jako na našich koupalištích. V takové vodě jsem rád a tak si to tady parádně užívám. A vždycky, když si báječně zaplavu, se zase uklidím do stínu pod dřevěnou terasu, kde máme rozloženu většinu věcí. Líba se ale pochopitelně rozložila docela jinde. Na plném zanzibarském slunci se střídavě peče a ochlazuje a prosoluje mořskou vodou, přičemž to pečení má rozhodně navrch. Ani Monika nezůstává moc ve stínu. Taky chce pochytit trochu toho zanzibarského "bronzu".