Do téhle pohody, zrovna když Pepča dokončuje přípravu oběda, kde vzaly, tu se vzaly, zakotví u břehu ostrova Changu najednou čtyři plně obsazené lodice. Jak se záhy ukáže, když turisté vyskáčou na pláž, jsou to všichni Češi.

Žjóva! Velká česká skupina je tu na organizovaném výletě! Nejspíš z nějakého pobytového zájezdu, řekl bych. Odhaduju, že jich je dohromady asi třicet, nebo možná ještě o něco víc. My je sledujeme, zůstáváme potichu a ani nedutáme, aby oni nepoznali, že my jim rozumíme. A samozřejmě se přitom královsky bavíme. Alče prý hodně připomínají "Účastníky zájezdu", filmovou komedii podle románu a scénáře Michala Viewegha, kterou jsem já tehdy ještě neviděl. S odstupem času pak musím dát Alče zapravdu. Něco na tom opravdu je, i když podobnost může být čistě náhodná!

Mladá průvodkyně či delegátka cestovní kanceláře, která skupinu Čechů doprovází, je hlídá jako ostříž, jako kdyby to byla mateřská školka na koupališti. Vypadá hodně mladá a nezkušená. Možná to je nějaká studentka, která si udělala zkoušky v předtermínu a teď má ve zkouškovém období volno. Delegátka ale rozhodně bere svou práci vážně. Nenechá nikoho z celé české výpravy ani se pořádně rozhlédnout a jakmile se podařilo všechny loďky vyprázdnit, nahání co nejrychleji celou skupinu jako stádo do vězeňského areálu k želvám. Takže když už některý "účastník zájezdu" měl čas si na pláži sednout, musí se hned zase zvedat. Jen, co se tedy stačili vylodit a dát dohromady, zmizí nám všech třicet Čechů rychle z očí. U želv bude plno! My se naštěstí chystáme navštívit želvy až odpoledne před odjezdem. To už u nich skoro žádní turisté nebudou. Teď jdu do vody.

Vracím se z vody současně s Čechy od želv. Je to opravdu podivná parta, zřejmě směsice různorodých týpků zřejmě ze všech možných koutů naší vlasti a pravděpodobně i různého společenského postavení. Češi se rozsadí okolo nás, na písku nebo i na schodech vedoucích nahoru na terasu. Dostali zřejmě nějaký čas na odpočinek a vykoupání. My zase nahlas ani nemukneme a jen je pozorujeme a tiše a nenápadně posloucháme. Jsou tady jako exoti, ale fotit se mi je moc nechce. Připadá mi to divné, když jim rozumím, co si povídají...

Zrovna ti dva před námi po nás pokukují a hudrají, jak jsme si tady zabrali ten stín pod terasou, a že bychom je tam mohli na chvíli pustit, když jsme tu asi už od rána. Někteří si stěžují, že dostali tu nejpomalejší loď a že je nejspíš nějaká prohnilá. Jiní dva pánové, od pohledu zřejmě dvojčata, se před Líbou vzájemně fotografují a to tak "nenápadně", že je evidentní, že jim jde hlavně o to mít na fotce i Líbu. Vida, asi si budu muset Líbu na Zanzibaru hlídat dokonce i před Čechy! Vzápětí otočím hlavu jiným směrem. Pod schody vedoucími z terasy začne poměrně mladá blondýna plísnit svoji vychrtlou možná tak sedmiletou dcerku za to, že upustila dva bonbóny do písku. "Bodejť, jen jí dej! Takových dolarů to stálo, a ona to tady zbůhdarma rozhazuje!", zní mi v uších představa zřejmé myšlenky oné blonďaté mamky. Další chlápek, takový nápadně dlouhovlasý taťka, který má sebou dvě jen o málo starší ratolesti, dvě hezké blonďaté holčičky, jim spěšně nasazuje šnorchly a brýle. Vzápětí obě dívenky, ač se jim šnorchlovat evidentně nechce, žene do vody, aby probůh alespoň něco stihly, než odtud budou odjíždět. "Jasně, cesta stála fůru peněz, tak se tu přece nebudete flákat!", nemůžu si pomoct, abych si i tuhle scénku v duchu patřičně neokomentoval.

Nečekal bych, jak neskutečně zábavné bude ty naše krajany nezúčastněně pozorovat a poslouchat, když oni stále nemají nejmenší tušení, že my jsme taky Češi a že jim dobře rozumíme. Je to výtečné a nečekané zpestření tohohle dnešního výletu. S Pepou se ještě šeptem domlouváme a těšíme se, jak budou účastníci zájezdu vyvalovat bulvy, až pan Ťula donese uvařený oběd, my si to všechno náležitě rozprostřeme kolem sebe a zřetelně a nahlas si hezky česky popřejeme "Dobrou chuť!". Vy byste se netěšili na ty jejich vyvalené pohledy? My se těšíme, jenže...

Jenže se toho bohužel nedočkáme. Ukazuje se, že od delegátky dostali účastníci zájezdu na pláž a vykoupání ani ne půlhodinku, či spíš jen dvacet minut, a už jim zase velí k odjezdu! Neměli tedy moc času pobýt na pláži ani užít si moře. Kdo jenom trošičku zaváhal, ani to do vody nestihl. A my jsme nestihli dokončit přípravu oběda. Naše ryby se pochopitelně zatím stále ještě pečou u pana Ťuly na lodi.

Mladá delegátka je vůči našim krajanům nekompromisní. Nezbývá jim, než aby chtíc nechtíc naskákali do loděk, které s nimi jedna za druhou odplouvají tyrkysově zbarvenou vodou neznámo kam. Účastníci zájezdu tím pádem dodnes vůbec netuší, že na ostrově Changu byli kromě nich ještě nějací jiní Češi a jejich krajané. Nebyli tu totiž ani tak dlouho, jako nám zabrala tepelná příprava našeho oběda na lodi pana Ťuly. Je nám to s Pepou trochu líto, že jsme je nemohli překvapit, až si tu začneme debužírovat náš oběd a konečně na sebe prozradíme, kdo jsme. A já jsem rád, že my mezi tyhle Čechy nepatříme. Naše dovolená a cestování má přece jen docela jiný režim a pohodu, než onen uspěchaný výlet těchhle "účastníků zájezdu". Pláž teď najednou jakoby osiřela. Kromě nás tu zbylo jenom pár lidí. A když už někdo další přijede, většina z nich stejně jenom přejde přes pláž a jde se podívat nahoru k želvám.