Já to sice nepoznám, ale když jsme prý nedaleko hotelu, zajdeme ještě na pivko do jakési diskotéky. Alenka už s námi dál nejde a vydá se sama na hotel. Prý tam trefí. Snad jo. Ale já bych s tím měl problém. Mě tu všechny ty uličky a zákoutí splývají do jediného obrovitého bludiště, ve kterém bych si sám připadal úplně ztracený a bezmocný.

Přestože diskotéka má začít až o půlnoci a tenhle večer má k půlnoci ještě hodně daleko, chtějí tu po nás zaplatit vstupné. Později se však ukáže, že jsme vstupné zaplatili někomu, kdo tu žádné vstupné vybírat neměl. Vstupné začali vybírat jiní až mnohem blíž k půlnoci, a ti ho po nás chtěli znovu. Přestože ta částka byla nepatrná, jen asi půldolar, podruhé jsme nakonec neplatili. A když už jsme u placení, musím říct, že zdejší měna se nám počítá nejhůř. Hůř než malawijské i zambijské kwačky, protože tisíc zdejších tanzanských šilinků je našich asi čtrnáct korun. Tak si zkuste, jak rychle přijdete na to, kolik je dejme tomu osm a půl tisíce tanzanských šilinků. Tady na to bohužel žádné pořekadlo ve stylu "tisíc kwačky, čtyři kačky", jako ještě včera v Zambii, nemáme. Alespoň my jsme tu na žádný šikovný výpočet a žádnou pomůcku nepřišli.

No a nakonec místo diskotéky, kterou jsme si málem zaplatili dvakrát, posloucháme zvuky jakési syrské slavnosti, která probíhá na prostranství venku před diskotékou. Poté se ještě díváme na nějaké tančící derviše, nebo co jsou zač. Divoce se roztáčejí a točí dokolečka jako káča pod bičem. Jejich širokánské sukně se zvedají, roztahují a vytvářejí tak vířící barevné kruhové vzory. Barevný rej sukní je ještě podpořen rozsvěcujícími se žárovičkami, kterými jsou sukně těch až nepřirozeně rychle se točících mládenců poseté jako čisté africké nebe Mléčnou dráhou. Současně s rozsvícením sukenních žároviček se tihle tanečníci začnou točit ještě rychleji, jako by představovali nějaké dynamo. Anebo možná spíš jako by někdo pustil proud kromě do žároviček i do oněch tanečníků. Původně jsem myslel, že už se rychleji točit nemohou. Jenže oni mi dokazují opak. Jejich zběsilé víření je vskutku uhrančivé a po chvíli zjišťuju, že se mi začíná točit hlava už jenom od toho, jak se na ně dívám. Nepochybuju však o tom, že kdyby do mě někdo strčil elektrický kabel, asi bych taky světélkoval a křepčil jako některý z těch divokých dervišů před diskotékou. Píšu dervišů, ale neberte mě v tomhle případě za slovo. Opravdu nevím, co byli tihle tanečníci zač, ale nic jiného než derviši mě nenapadá. Ani se sukní si nejsem jistý. Jestli tihle tanečníci neříkají svým širokánským sukním nějakým zvláštním výrazem, netuším. Skotové taky nenosí sukně, ale kilty, že?

Po vystoupení světelných tanečníků se už vydáváme na hotel. Nemáme to opravdu nijak daleko, jsme tam za chviličku. Tady na Zanzibaru je i večer docela teplo, odpoledne při procházce ze mne docela slušně odkapávalo, a tak si na pokoji před spaním dám znovu sprchu. Cítím to prostě jako nutnost. Tahle dnes už tuším třetí sprcha mě trochu zchladí a snad se mi po ní bude lépe spát. A než usnu, říkám, si že staré město Zanzibaru, Kamenné Město, nám tu předchozí Afriku okořenilo skvělou a zcela novou voňavou chutí. Tohle staré Kamenné město má opravdu svou nečekanou takovou jakoby ledabylou krásu. Krásu trochu jiného druhu, jiné vůně, než byste čekali. Ani si nedovedu představit turistu, kterého by neoslnila.