Projíždíme Novým městem Zanzibaru, abychom posléze zamířili až téměř na východní stranu ostrova Unguja, tedy Zanzibaru. Tady zastavujeme u pralesa Jozani, který je součástí rozsáhlejšího národního parku. Ten je situovaný u východního pobřeží ostrova Unguja kolem zátoky Chwaka Bay a pralesní části nazývané Jozani, u níž jsme právě zastavili.

Ze všeho nejdříve tu musíme zaplatit vstupné. Současně se zakoupením vstupenek vyfasujeme jednoho z místních průvodců, který nás zavede, kam bude třeba a podá nám rovněž potřebný a odborný výklad. A Pepa nám to samozřejmě bude všechno překládat.

Nejprve nás čeká procházka pralesem. Je to temný les, avšak turisté tu mají vyšlapáno několik chodníčků. Stezka pro turisty je kratičká. Hluboko do pralesa se rozhodně nedostaneme, takže ani ten nejtemnější hvozd před námi nehrozí tím, že bychom v něm mohli zbloudit. Ani si tu vlastně žádné bloudění v pralesním tichu představit nedovedu, protože mimo vyšlapané stezky vypadá zdejší prales zcela neprostupně.

Naprostá většina stromů v pralese Jozani jsou mahagony, které poskytují velice kvalitní, drahé a dosti žádané dřevo. Možná to je taky důvod, proč je v dnešní době zanzibarský prales svojí rozlohou mnohem menší, než kdysi býval, a proč území, které dnes zabírá, musí být pod ochranou jakožto národní park.

Jinak nás náš místní průvodce informuje, že tu taky roste na dvě desítky různých druhů palem. Místní domorodé obyvatelstvo prý každý z těch druhů používá na něco jiného. Listy kokosových palem často kupříkladu slouží na výrobu střech, palmu phoenix, čili datlovník kanárský, zase prý domorodci používají na výrobu košíků. No a z dalších druhů zase vyrábějí něco jiného. Palem v pralese Jozani několik vidíme. Většinou se však krčí pod vzrostlými mahagonovými stromy, a že bych poznal, která palma je jaký druh, to rozhodně nemám šanci. Zvlášť, když se na chvilku zastavím, abych udělal nějakou fotku, a náš průvodce mi mezitím uteče do vzdálenosti, kdy spolehlivě nemůžu slyšet, co říká, ani rozeznat, na co že to zrovna ukazuje.

Průvodce, jehož jméno jsem rovněž nestačil postřehnout, ještě posléze mluví o hadech, kterých se v pralese vyskytuje mnoho druhů. Jedovatých i nejedovatých. A jako příklad jmenuje mambu zelenou nebo lesní kobru, což je tuším v českém zoologickém názvosloví kobra černá. V pralese však během ani ne půlhodinové procházky žádného z hadů nepotkáme. Možná proto, že jsme jen na okraji pralesa, nepohybujeme se zrovna potichu a navíc nás tu podobných skupinek potuluje víc. A tak se rozhlížíme dokola po té svěží zelené pralesní barvě nebo nahoru do korun pralesních stromů. Celou dobu se ale taky dívám po opicích, které tu žijí a které bychom mohli vidět, ale kde nic, tu nic. Nepotkáme dokonce vůbec žádné zvíře, nepočítám-li jednu maličkou žabičku sotva jeden palec dlouhou, kterou musím fotografovat v silném příšeří dole na zemi, ve stínu pralesních stromů a keřů.