Vstávám kolem sedmé. Venku zběsile krákají vrány, jako by jim malí ptáčci štěbetáčci, co mají u nás pod střechou hnízdečka ukrytá v rákosových rohožích, sezobali jejich pracně posháněnou snídani. Vykouknu ven a první, co spatřím, jsou temná mračna. Pohled na opačný konec oblohy však vypadá optimističtěji, neboť se zdá, že odtamtud ona mračna začíná vytlačovat jasná modř zanzibarské oblohy, která přece jen opět slibuje krásný a slunečný den.

Dnes už není leden. Ten včera skončil. Začíná únor a ten pro nás znamená konec naší letošní dovolené. Sice ještě do odpoledne budeme tady, v resortu Amaan Bungalows ve vesnici Nungwi na severu Zanzibaru, ale musíme se už sbalit, abychom odpoledne mohli odcestovat na letiště.

Nemůžu říct, že by se mi domů chtělo. Už několik dní dostáváme zprávy o tuhých mrazech a arktické zimě, která u nás ve středu Evropy v těchto dnech panuje. A vyvrcholit prý má koncem týdne. No, to tedy přijedeme akorát do toho nejhoršího a právě v době, kdy bychom se měli aklimatizovat ze zdejších tropických teplot a tropické vlhkosti. Bude to hrůza. Obávám se ostatně i cesty domů, protože žádné oblečení do silných mrazů sebou ani nemáme. Uvidíme. Však ono to nějak dopadne. Jako vždycky.

Teď si ještě můžeme užívat pár hodin tepla a poslední chvíle na východě Afriky, na Zanzibaru. A zatímco já sedím před chaloupkou, před sebou spoustou květů, zeleně i kokosovou palmu, a zapisuju si do svého notýsku první ranní poznámky, Líba už začíná balit kufry. Máme teď o jeden víc, než když jsme zhruba před čtyřmi týdny odlétali sem do Afriky. Místa na všechno tedy snad bude dost, ale my chceme jako už tradičně všechny suvenýry, pokud je to možné, mít sebou a pod dohledem v příručních zavazadlech. Kromě malawijského rumu, samozřejmě. Ten v příručním zavazadle mít nemůžeme, to by nám do letadla neprošlo. A když teď vidíme, kolik se nám různých suvenýrů postupně nashromáždilo, ukazuje se, že příprava příručních zavazadel bude nakonec to nejsložitější. Možná i proto, že k suvenýrům se nám do příručních zavazadel musí vejít i to nejteplejší oblečení, které máme. A taky boty! Nemůžeme přece v Evropě vyskočit z letadla do třeskutých mrazů v sandálech.

Sbalit zavazadla musíme ještě před snídaní. Ptám se Líby, jestli chce s balením pomoct. Nechce. Jako obvykle. Domluvíme si jen pár základních věcí a mám ji nechat prý nechat v klidu balit. A tak se jdu podívat do chaloupky k Aleně a Monice. S Mončou se držíme konspirace ohledně tajného pozdravného pohledu Líbě domů a máme teď čas na pohled napsat adresu a samozřejmě pozdrav ze Zanzibaru. Pro všechny naše pohledy jsme koupili známky a i pro náš tajný máme jednu navíc. Už taky víme, jak zařídíme jeho poslání, aby Líba nevěděla. Všechny pohlednice se známkami nechá Pepa před naším odletem v Kamenném městě panu Tabu, který zařídí jejich odeslání. A tak celkem snadno vpašujeme mezi všechny pohledy i ten náš jeden tajný. Líba opravdu nic netuší.

Po snídani pak už zavazadla víceméně jen uzavřeme a přenášíme všechno k Pepovi na pokoj. Jeho pokoj, jak je na recepci domluveno, můžeme totiž uvolnit až těsně před odjezdem a na konci se tu můžeme vystřídat s posledním osprchováním a připravit se k odjezdu všichni pohromadě.