Večer jsme kolektivně dohodli strávit v restauraci. Dorazíme do ní, ještě před západem slunka, na který je odtud z terasy na pláží nádherný výhled oproti odpolednímu ozvláštěný teple oranžovým nádechem, jakým zapadající sluníčko ozařuje moře, pláž i jednotlivé budovy našeho resortu.

V restauraci si nejprve dáme lehkou večeři. Sice jsme to původně ani jako lehkou večeři nemysleli, a chtěli si dát pořádnou, ale zdejší porce jinou než lehkou večeři zkrátka nepřipouštějí. Protože dnes je náš poslední zanzibarský i africký večer, nechceme jít nějak příliš brzy spát. Chceme si večer trošku poklábosit, zhodnotit všechno, co jsme na naší čtyřtýdenní cestě zažili, a dát si něco dobrého k pití. A tak si nejprve dáme dvakrát mojito a pak pokračujeme pivkem. To je ovšem narozdíl o mojita plného ledu vlahé jako ranní moč.

Pepa vede disputaci s manažerem restaurace, v níž sedíme, protože zdejší poměry vůči nám hostům nejsou zkrátka nic moc. Pivo je teplé, porce mrňavé, zato za spoustu dolarů. Líbin čokoládový dort s flambovaným banánem je taky naprostá katastrofa. Nejdřív ho přinesou úplně bez banánu. Po naší reklamaci sice Líba banán dostane, ale co se flambování týče, tak už zřejmě zapomněli, co to je a jak se to dělá. Štamprle, kterým se měl banán oflambovat, do sebe zřejmě kopnul obsluhující číšník, jinak by se tu na place nemotal jako rozpustilé klubíčko mezi vzteklými kocoury.

V hospodě sledujeme i jakési taneční vystoupení. Africké bubínky a rytmika celkem ušla, barevné kostýmy taky, ale secvičené to moc neměli. A nějak africké a domorodé mi to taky zrovna nepřipadalo. Spíš jen taková šou pro turisty a to velmi nevalné úrovně, řekl bych. Jediný dolar, který jim Líba vhodila do košíku, byl myslím adekvátním ohodnocením toho, co nám tihle "umělci" předvedli.

Připravujeme se taky na to, že nakonec i pozdravné pohledy ze Zanzibaru nějaké odešleme. Našim rodičům, dceři Pavlíně, známým a kamarádům tak pošleme nakonec ony kýčovité pohledy s tím neskutečně modrým mořem, jaké se na Zanzibaru posléze ukázalo být i ve skutečnosti takové, jako na pohlednicích. Pepa pak mluví o pohledech s Líbou a přijde nějak na to, že Líbě je líto, že nemá žádný zanzibarský pohled pro sebe a domů. A pak Pepa mně a Moniku přesvědčí, abychom tajně nějakou pohlednici Líbě domů odtud taky poslali. S Monikou se tedy na Pepův popud pod záminkou potřeby jít na toaletu na chvíli vytratíme, abychom nepozorovaně pohled se zanzibarským mořem koupili v některém z nedalekých stánků. Ještě ho ale budeme muset nějak tajně a nenápadně napsat a hlavně i odeslat. Snad tím Líbě opravdu uděláme radost.

Teplé pivo nám v restauraci moc nejede. Dáme proto jenom dvě a krátce po deváté se rozhodneme jít bydlet. Zaplaceno už dávno máme. Přinesli nám totiž účet, aniž jsme ho chtěli. Jasný náznak, abychom vypadli! Takže jsme ten poslední zanzibarský večer nakonec nijak nenatahovali. Já a Líba jsme přitom úplně poslední, kteří restauraci opouštíme. Monika, Alena i Pepa z hospody dávno odešli, Jen já a Líba tu ještě dopíjíme. Teď už spolu zase normálně mluvíme, hořké koření nepodařeného výletu už je ne snad zapomenuto, ale alespoň upozaděno. Na Líbu ale to jediné teplé pivo, které si v restauraci dala, funguje jako dokonalé zavíradlo očí a tak se nakonec i my dva odebereme ke spánku, aniž máme dopito. Stejně je to teplý pivo hnusný!

Do postelí se tím pádem já i Líba dostaneme poměrně brzy, ale alespoň nám nebude zatěžko ráno dřív vstát. Musíme se přece ještě zabalit na cestu a připravit se na návrat domů. Na návrat do zimy a do třeskutých mrazů.