Jen co se vrátíme zpátky do kempu, spěcháme všichni co nejrychleji na pláž a do vody. Odpoledne bude naštěstí ještě dost dlouhé, takže se i Líba už trochu uklidnila a užívá si sluníčka, co se do ní vejde. "Hakuna matata!", Líbo. Máš to přece napsané i na svém tričku, co sis tady na Zanzibaru koupila!

Na pláži vidím, že před chvíli zřejmě vrcholil odliv a moře už opustilo nejnižší hladinu. Slaná azurová voda se už zase začíná vracet zpátky k pláži, i když jí to zpočátku jde ještě hodně pomalu. Avšak poslušno zákonům přitažlivosti nebeských těles se moře vytrvale a stále rychleji snaží stoupat po písečné pláži výš a výš. Monika s Líbou jsou pak na bílém plážovém písku společně s Alčou a zčásti i s Pepou vyvalené úplně celičké odpoledne. Já během té doby chodím sem a tam a stejně jako včera se podle momentální chuti přemísťuju mezi postelí a vodou. Obloha je po celý zbytek odpoledne dokonale stejnoměrně modrá. Nikdo by teď rozhodně nehádal, že ráno tady pršelo a celou polovinu dopoledne bylo zataženo těžkými mraky. Moje holky se obě smaží a smaží a snaží a snaží se dohonit čas zmeškaný tím zpackaným dopoledním výletem.

Pepovi když vylíčíme, jak se náš výlet nepovedl, pokouší ho vyreklamovat. Po dlouhém dohadování na recepci nakonec vydyndá to, že nám vrátí třicet dolarů. Za nás za všechny čtyři. Není to nic moc, ale nám o peníze až tolik nešlo. Spíš nám vadil ten zbytečně ztracený čas, ty čtyři hodiny v autě z celkem šestihodinového výletu, o kterých se nám předem nikdo nezmínil ani náznakem!

Během odpoledne se nám taky z ničeho nic ztratí Monika. Prostě najednou někde zmizí. Nejdřív chtěla vodu, která jí došla a taky že si v baru hodlá koupit kolu. Tak dobrá. Od chození sem a tam, do postele a do vody, jsem tady já. Dojdu tedy do chajdy pro láhev vody a nesu Monče odtud taky peníze, aby si kolu v baru měla za co koupit. Jenže Monča nikde. Hledám ji všude možně a nikde není. Hledám v baru, hledám v chaloupce, vracím se k Líbě, jestli jsme se neminuli. Na dece u Líby ale taky není, nejspíš ani pod dekou. Ani Pepa ji zřejmě neschovává a nikdo neví, kde je. Navštívím Alču v chaloupce, kde spolu obě bydlí, a zase nic. Je zamčeno a Monča nikde. Jakoby se vypařila. To už ji začínáme trochu znervóznělí hledat všichni. Až posléze Moniku objeví Líba. Monika právě vystupuje z vody. Byla tam tentokrát hodně dlouho. Zakecala se tam s nějakým černošským mládencem, co se kolem ní už drahnou chvíli motal. Uff! Na moře jsme sice taky koukali, ale Moničinu tmavovlasou hlavu jsme mezi všemi těmi ostatními černými, kteří se tu koupají, proti sluníčku prostě nepoznali. A navíc se moře stále více vlní a plavci jsou často za vlnami schovaní jako europoslanci v Bruselu.

A tak si Monča nakonec i tu kolu v baru dala a dál se s Líbou smažila na zanzibarském písku pod zanzibarským slunkem. Myslel jsem, že obě se vydrží opékat na pláži a na sluníčku až do konce. Až než se moře zbarví do oranžova a sluníčko se tam někde vzadu zakulí do moře a schová po hladinu. Ale kdepak. Do západy slunce to nevydržely. Už o půl páté toho mají dost a zbabělé prchají do chajdy pod střechu. Prchnou zrovna v okamžiku, kdy vrcholí příliv a do pláže se zvedají krásné a nádherně se pohupující příbojové vlny. Nejsou nijak silné a nejsou vůbec nebezpečné, ale přece jen už jsou příjemně houpavé, houpavoučké. Krááásně hoooupacííí... A to je něco pro mě. Takové vlny fakt miluju. Tak šup do vody!

Zatímco moje holky zbaběle prchly, já teď naopak do chaloupky nejdu. Pro změnu tu zůstávám hodně dlouho zase já. Jenomže ne na pláži, ale celou tu dobu jen ve vodě. Určitě si tu plavu a houpám se víc než hodinu! Užívám si to, protože takovéhle rozhoupané moře s vlnami mám rád a bohužel na něj mám štěstí jen málokdy a málokde. Kdepak! Teď mě tu z vody jen tak něco nedostane! Voda je báječně teplá, překrásně modrá, s těmi vlnami to prostě nemá chybu! Dnešní pozdní odpoledne jsem si zdejšího moře určitě užil nejvíc! Dokonalost sama. Skvělé pokoupání! A úžasné vlnění!