Na břehu nás dovedou ke stolu, že prý tu budeme mít oběd. Čekám zase nějakou habaďůru a tak se ptám, jestli je to v ceně. Prý ano. No tak dobrá. Jestli to máme v ceně, tak jim to, těm podvodným obchodníkům s neexistujícími delfíny a lodním taxikářům, přece nenecháme! Ale i tak pokládáme všichni oběd spíš jen za další zbytečné zdržování před návratem, protože chuť na nějaké jídlo nikdo z nás nemá a hlad už vůbec ne. Spíš je nám z toho dnešního podivného a značně nepovedeného výletu tak nějak divně od žaludku...

Sedíme pod stromem u stolu, odkud máme výhled na moře a rybářské loďky. Chvíli na jídlo musíme čekat. Líba opět vrčí, že jí utíkají vzácné chvíle na zanzibarském sluníčku. K obědu dostaneme rýži, nějakou těžko definovatelnou omáčku, jakousi suchou pokrájenou placku a nakonec přinesou kousek pečené ryby. Není to nijak velká porce, ale nám každopádně stačí. Ryba je však opravdu dobrá, zajímavě zanzibarsky okořeněná, a nemám v ní dokonce vůbec žádné kosti. Jen Líba si svou rybu nepochvaluje. Má dnes prostě smůlu. Smůlovatou. Její kousek ryby dobrý není a nemá ho ani pořádně propečený. Ale nikomu nic neříkáme a neřešíme to. Jen by nás to zase zdrželo. Sníme tedy, až na Líbu, všechno docela rychle. Pak neprodleně zaplatíme za kolu, která už v ceně oběda nebyla, a honem spěcháme do auta!

Všichni už chceme mít tenhle nepovedený výlet za sebou a co nejdřív toužíme být zase zpátky na bílé pláži našeho resortíku a v naší nádherně modré a teploučké vodě. I když musím říct, že i tady, na jihu zanzibarského ostrova Unguja, je moře stejně modré a stejně úžasné, jako tam na severu. Jenomže tady jsme prostě naštvaní a chceme pryč! Tak na co ještě čekáš, drožkáři? Všichni už sedíme, tak jedem! "Go! Go! Quickly!", velím tomu rozespalému lenochovi za volantem. On se však jen líně a pomalu protáhne a svým navyklým volným a rozvláčným africkým tempem nastartuje a zařadí. Konečně jedeme nazpátek!

Jenže nás čekají další skoro dvě hodiny strávené v autě, než se z jižního pobřeží Zanzibaru dostaneme zase zpátky na sever. Tohle okořenění Afriky se fakt nepovedlo. Kvůli sotva hodině a půl na loďce, kdy z delfína neuvidíme byť jen stín pod hladinou, bychom se určitě netrmáceli dvě a půl hodiny na druhý konec Zanzibaru a pak stejně dlouho zase zpátky. To je normální lumpárna, organizovat takovýhle debilní výlet! Hlavně když jsme jim zaplatili dolary, že? Zase se mnou začíná lomcovat vztek. Už proto, že vidím Líbu, jak je jí líto sluníčka, o které tímhle výletem přišla a vzpomenu si na její ranní slzičky. Snažím se sice svůj vztek potlačit a Líbu spíš uklidnit, stejně jako Monika s Alenou. Ale není to snadné. Člověk neví, jestli je víc naštvaná nebo rozlítostněná. Líba prostě přišla o spoustu milovaného sluníčka. A to jí nikdo ničím nenahradí. Určitě mi to dlouho nezapomene...

Postupně všichni v autě přestáváme mluvit. Na stále rozzlobenou Líbu se posléze raději už ani nedívám a zkusím si zdřímnout. Dospat brzké ranní vstávání, než budeme zase na pláži a na sluníčku, to se může hodit. A taky je to vlastně jediná rozumná věc, co se teď dá dělat.