Z keňského Nairobi nás teď čeká noční let do Amsterdamu, který trvá více než sedm hodin. I když odlétáme ještě před půlnocí, řadím tenhle text už do následujícího dne. Nemám nějak takovýhle let, kterým začíná návrat domů, rád. Část noci sice prospím, ale spím tak nějak divně. Černoška vedle mě se naplácala nějakou silnou a intenzívní voňavkou, která ke všemu ani nevoní, ale spíš páchne. A ten pronikavý a protivný puch mi nedovoluje, abych pořádně usnul.

A když konečně usnu, černoška mě hned zase probudí. Musím vstávat. Černá rozvoněná dáma potřebuje na toaletu! A tak chvíli poskakuju v uličce a zjišťuju, jak mě všechno bolí. Ze sezení na sedadle mám otlačené snad celé tělo. Letadlo je tentokrát zaplněné do posledního místečka, takže se jen stěží můžu nějak protáhnout. Spát se nedaří, není se jak pohybovat, ani kam, a tak jen dlouhé hodiny trpím a sleduju, jak pomalu se blíží ráno a s ním i amsterdamské letiště. A tak když konečně, brzy ráno, ale na čas, v Amsterdamu přistaneme, docela se mi uleví.

Když však vystupuju z letadla, utrpím náraz. Srazím se s mrazem. A je to vskutku nepříjemný náraz! Honem si zapínám oblečenou mikinu a rychle spěchám dovnitř do letištní haly. Varovné zprávy z domů nelhaly. V Evropě opravdu třeskutě mrzne! Palubní televize tvrdila, že je tu -12 °C, ale mě to připadalo ještě víc. I tak je to ale na téměř přímořský Amsterdam, kde jen málokdy v zimě klesá teplota pod bod mrazu, docela hodně. Ještě štěstí, že v letištních halách mráz nehrozí!

Ani na amsterdamském letišti nemáme na přestup příliš mnoho času. Alespoň tu ale nemusíme jako v Nairobi řešit žádná zavazadla ani shánět následující palubní lístky. Přestup v Amsterdamu tak jde docela hladce. Stačí se jen zorientovat a najít správnou bránu, kde máme nastoupit na následující let. Jenom jestli se stejně hladce přepravují i naše kufry a nestojí dosud v koutě v Nairobi! Žerty na tohle téma mezi námi proletují sem a tam, neboť málo platné, na naše zavazadla stojící v koutě v Nairobi, nedokážeme zapomenout. Pořád je mám nějak před očima tak, jak jsem je tam na vozíku dotlačil a zanechal. Nikdo teď nevíme, jestli sem s námi doletěly, jestli je v Nairobi do našeho letadla vůbec naložili.

Další letadlo, tentokrát už zase poloprázdné, nás pak už docela brzo dopraví na letiště do Vídně. Tam, kde jsme před necelými čtyřmi týdny v sobotu sedmého ledna celou naši africkou cestu do Malawi, Zambie a na Zanzibar začínali. Tenkrát jsme tu nastupovali do letadla i s Maricou, která Zanzibar vynechala a tak už je týden doma a jistě je už i aklimatizovaná na současně evropské mrazy.

Ano. I ve Vídni mrzne. Určitě ještě víc, než v Amsterdamu. Ale my už máme vytažené a oblečené to nejteplejší, co jsme sebou v Africe měli. Není to sice bůhvíco, ale bude nám to muset stačit.

Čekáme u pásu na zavazadla. Nestojí ještě pořád v Nairobi v koutě na vozíku? Doufáme, že nikoli. Á vida! Támhle už náš první kufr vidím. Sláva! A za chvíli přijede druhý i třetí. Z Nairobi tedy kufry odletěly, nakonec nám je do letadla opravdu naložili. Ale co Alča? Alča bohužel na svůj kufr čeká dlouho a nakonec marně. Asi někde v Amsterdamu zabloudil, nebo nestačil společně s námi přestoupit, protože určitě by v Nairobi jedno z několika zavazadel na vozíku nezapomněli. Monika s Líbou teď musejí pohlídat došlé kufry a já jdu s Alčou vyreklamovat její nedorazivší zavazadlo. Alča má na tohle smůlu. Postrádala kufr už, když jsme přiletěli do Malawi, a teď znovu. A v obou případech jen ona. Je to normální? To už je buď schválně, anebo má Alča smůlu smůlovatou!

U vídeňského reklamačního okénka na zavazadla je fronta. Opravdová a nefalšovaná řada čekajících lidí. Asi tedy opravdu není nic zvláštního, když někomu nepřiletí kufr. Postavíme se a Alenou na konec řady. Líba s Monikou nervózně koukají na hodinky, jak se rychle blíží desátá hodina, kdy nám přímo odtud, z vídeňského letiště, má odjíždět do Brna autobus. My a Alenou až po delší době zjistíme, že stojíme u okénka, kde vyřizují reklamace jen pro lety s rakouskou společností Austrian. Od svého okénka nás paní, k níž jsme přišli na řadu, dovede úplně jinam. Teprve tady to s námi všechno sepíší, Alča dostane papír, telefonní číslo, kam si může zavolat pro případnou informaci a kufr jí prý dovezou až domů. Tak. Vyřízeno. Víc s tím dělat nemůžeme.

A teď... Teď už honem, než nám ujede autobus do Brna!