V cestopisném textu "Afrika zelená, Afrika divoká" z Malawi a Zambie, kde jsem popsal zážitky z prvních tří týdnů celé africké cesty, jsem v kapitole o domácích událostech, které nastaly po cestě do Malawi a Zambie a návratu ze Zanzibaru, napsal všechno, co se k tomu napsat patřilo. Na tomhle místě už tedy jen připojím několik odstavců navíc. Odstavců, které bezprostředně souvisí s tímhle cestopisem a se Zanzibarem.

Jednou z takových událostí je to, že pohlednice Líbě ze Zanzibaru došla. Pohledy jinak došly také všem ostatním, kterým jsme je posílali. Jen tenhle pro Líbu byl speciálně ode mne, od Moniky a od Pepči, který to vymyslel. Líba byla věru řádně překvapená a myslím, že jí to doopravdy potěšilo. Přesně, jak Pepa přepokládal. A tak má Líba někde doma (a kde, to jenom ona ví!) schovaný náš pohled ze Zanzibaru. Pohled s onou kýčovitě modrou mořskou vodou, která, ač vypadá jako namalovaná barvou, na Zanzibaru skutečně taková je. Pohled na moře s barvou, jaké Líba zpočátku na Zanzibaru vůbec nechtěla věřit. Ale o to intenzivněji a déle si oba budeme takové úžasné moře pamatovat.

No a i druhou záležitostí doma bezprostředně související se Zanzibarem bylo překvapení. Tentokrát ovšem na můj účet. Překvapení, které mi připravily Líba s Monikou. A ony to jako překvapení pro mne dokázaly také dobře utajit, dokonale ututlat a poschovávat ho přede mnou ze Zanzibaru po celou cestu opravdu až domů. A věřte mi, že u nich je to docela s podivem, že mi to některá a nich nevykecala už na Zanzibaru nebo ještě cestou. Už to, řekl bych, bylo pro mne jistým překvapením, ale samozřejmě, že to nebylo to hlavní překvapení...

A co mě tedy mělo překvapit a taky opravdu překvapilo? Pokud jste opravdu četli celý předchozí text, určitě si vzpomenete, že jsem psal, jak se mi v krámcích kolem našeho resortu v Nungwi líbil jeden z obrázků. A že se mi líbil právě jen jeden jediný. No a Líba s Monikou mi ho tajně koupili a obrázek dvou barevných dlouhatánských Masajů na plátně na mě doma překvapivě vybalily. Až doma jsem tedy pochopil, proč mě obě hned druhý den v Nungwi upozorňovaly, že mnou vyhlédnutý obrázek z obchůdku zmizel, že ho brzy prodali. Teprve teď je mi jasné, kdo ho vlastně koupil. Ač jsem ho vlastně až tolik nechtěl, líbí se mi a nakonec jsem moc rád, že ho mám.

Posléze jsme dali ještě plátno s Masaji vypnout na rám a místo na vysoký a uzoučký obrázek se nakonec doma taky našlo. Kdykoli teď přicházím domů, vítají mne nedaleko dveří dva nepřehlédnutelné africké suvenýry. Nalevo tajně zakoupený obrázek Masajů ze Zanzibaru a napravo dřevený hroch z minulé africké cesty. Hroch s africkým červotočem, dnes už dávno a dokonale vyléčený.

A tím bych asi výčet toho, co se dalo napsat na doma v souvislosti se Zanzibarem, ukončil. A nejen to. Je myslím i čas na to, abych ukončil celý tenhle cestopis a dobral se konečně ke kapitole, o níž platí, že je tou poslední z posledních. Tedy ke kapitole té úplně nejposlednější.