Doma s námi nemluví ani náš pes. Naše bíglice jménem Jiskra je na nás naštvaná. A to hodně. Evidentně jí vadí, jak jsme ji tu nechali bez nás a mimo naší rodinu, na kterou byla zvyklá. Trvá to několik dlouhých dní, než nás konečně vezme na milost, než nám tu strašlivou nehoráznost, kterou jsme jí provedli, odpustí. Až tak za týden se ke mně zase přitulí jako vždycky a nechá se od mne pohladit.

Co se počasí týče, tak strašlivě mrzne. Je to příšerné, po tom zanzibarském horku. Hned druhý den po příjezdu domů, když musím ven, dojít k lékařům a vydat se na další pochůzky, jako třeba na poštu, je mi hrozně. Ten padesátistupňový, ba možná i větší, teplotní rozdíl oproti Zanzibaru jen těžko snáším. Trochu se bojím, abych po pár dnech neskončil se zápalem plic, jako po minulé Africe. A tak se snažím být opatrný. Venku se pohybuju až po nos zahalený šálou a kapucí. Určitě vypadám, jako zanzibarská muslimka v burce. Jediný rozdíl je v tom, že ona má kolem očí tenkou černou látku zatímco mně oči vykukují mezi vyteplenou kapucí a silnou vlněnou šálou.

Od majitele Hostellerie de France z Blantyre, Francouze Jeana Michela, mi k emailům, které mne od něho už v elektronické poštovní schránce očekávaly, přišel další emailový pozdrav ještě několikrát. Všechny byly celé vyperličkované všelijakými většinou pohyblivými malůvkami, vlaječkami i doprovodnými zvuky. Nikdy jsem podobně "vyvedený" email, kde by se všechno hýbalo a poskakovalo ze strany na stranu, od nikoho jiného nedostal. Všechny ty emaily od Francouze působí poněkud podivínsky a zvláštně. A stejně tak zvláštně a rozhodně trochu podivínsky na nás zapůsobil i Jean Michel sám. Ale jinak byl tenhle veselý Francouz fajn, o tom není žádná diskuse. Fotografie od bazénu i večeře jsem v emailech, které jsem dostal ještě v době, když jsem u Francouze pobýval a kdy jsem se ještě ani zdaleka nechystal domů, samozřejmě našel. Jejich provedení ovšem vůbec neodpovídalo nevalné kvalitě, kterou jsem očekával. Francouzovy fotky byly ještě mnohem horší. Přesto jsem si jich do svého domácího fotoarchívu několik zařadil. Jen tak spíš pro upomínku, než že by na nich bylo něco vidět.

Zatímco svérázně vyumělkované emaily mi od Francouze z Malawi chodily, pohledy našim rodinám, známým a kamarádům ze Zambie nedošly vůbec. Ani jeden. Moje maminka mi sice nejprve telefonem tvrdila, že jí pohled přišel, ale později se ukázalo, že to byl pohled ze Zanzibaru a nikoli Zambie. Ono jí to nějak splývalo. "Z" jako "Z". Ze Zanzibaru, odkud jsme později pohledy odesílali tak, že jsme je tam nechali k vyřízení panu Ťulovi (tak se jmenoval pán, který se o nás v Kamenném městě na Zanzibaru staral), všechny pohledy do Česka došly. Ale ze Zambie, kde jsem je já sám osobně předával na poště vyhublé poštovní úřednici za přepážkou, nedošel nikomu ani jeden jediný. Že by zambijská pomsta za uprchlé české špióny?

Suvenýry, které jsme si během cesty koupili, jsme všechny dovezli domů v pořádku. Není k tomu co víc říci. Snad jen to, že obrázek na plátně s motivem domorodých Afričanů, který si Líba (samozřejmě, že jsem její volbu předem schválil) v Nkhata Bay jsme si zanedlouho dali zarámovat a jak už se nám stalo při návratu i z jiných cest docela běžným, stálo nás takové zarámování v Česku téměř desetinásobek ceny, než za jakou jsme onen suvenýr zakoupili. Ale to nevadí. Alespoň ho mám stále na očích. Kdykoli se na tenhle africký obrázek podívám, vždycky mi tuhle báječnou dovolenou, tuhle úžasnou cestu do zelené Malawi a divočiny Zambie, připomene.

No a co Monika? Že se mým bývalým fotoaparátem učila fotografovat, už jsem psal. Některé fotky se jí moc povedly. A můžu asi prozradit, že po necelých třech letech dospěla k tomu, k čemu já jsem se dlouho nemohl odhodlat. Začala fotit zrcadlovkou. Úplně stejnou, jakou mám já. Rozhodla se pro ní rychleji, než já kdysi.

Pro Monču ale bylo hlavní něco jiného. Pro ní to byla premiérová cesta do podobných zemí. Byl jsem moc zvědavý na to, jak celou tu cestu bude Monča doma hodnotit. A musím říct, že Monice se podle toho, co říkala, africká cesta líbila. Líbila se jí myslím hodně. A to jsem velice rád. Viděla přece jen docela jiný kus světa, než na jaký byla doposud zvyklá. Poprvé se dostala do zemí, které jsou takhle chudé a kde lidé žijí jen s minimem civilizačních vymožeností, kde se obejdou bez spousty věcí, které jsou pro nás Evropany naprostou samozřejmostí a bez nichž si svůj život ani nedovedeme představit. A můžeme s Monikou společně filozofovat nad tím, je-li to dobře či špatně.

A taky Monika viděla spoustu zvířátek, jaká takhle zblízka a bez plotů, nebo vůbec, neměla dosud příležitost spatřit. Na setkání se lvy ani na hrochy v řece určitě nezapomene. Z toho naštvaného a nervního slona na severu Malawi se taky brzy vzpamatovala. Tohle setkání s rozzlobeným slonem se přece odehrálo dost na začátku naší africké cesty. Od té doby už nějaký čas uplynul a později jsme potkali i další slony, kteří nás už nijak neohrožovali a byli docela v pohodě. Na slony tedy Monča nezanevřela. A to je dobře. Jsou přece tak velcí a tolik úžasní...

Monika se dokonce, a to pro mne bylo opravdu mnohem větší překvapení, vzpamatovala i z oné tarantule, která ji překvapila u stanu v Liwonde. Vzpamatovala se nečekaně brzo a rychle. Musím na tomhle místě na Moniku prozradit, že než se s námi vydala na tohle africké dobrodružství, bála se doma každičkého malého pavoučka. Ale od návratu z Afriky každému tvrdí, že pavouků se už nebojí. Vůbec. Ani těch velkých. Má už prý strach jenom z tarantulí. A ty u nás naštěstí nežijí. Nebo ano? No, sklípkany u nás opravdu v přírodě nenajdete, ale nějaké jejich blízké příbuzné přece jen ano. Ve střední Evropě žijí tři druhy rodu Atypus, který nese české pojmenování sklípkánek. A existují ještě pozorování rovněž příbuzného druhu slíďák tatarský, který se dostal odkudsi z dalekých ruských stepí až k nám na Moravu. Ten je pokládán se svým až čtyři centimetry dlouhým tělem za vůbec největšího pavouka celé Evropy.

No a ještě jeden odstaveček si k Monče nemůžu odpustit. Monika nám nedlouho po návratu oznámila, že s jejím Tomášem chtějí mít brzy svatbu. Zkrátka se rozhodli úředně stvrdit, že patří k sobě, že patří jeden k druhému. Nevím, nakolik na to mělo vliv jejich čtyřtýdenní odloučení, jaké předtím oba dlouhou dobu nepoznali. Možná že na tohle jejich rozhodnutí Moničina cesta do Afriky nějaký vliv měla, možná že neměla. Pokud ne, asi to sem nepatří. Ale já už jsem to sem napsal.

Musím taky přidat pár poznámek k mým k fotkám. Fotografie z Malawi a Zambie, jsem zpracovával dlouho. Množství nafoceného materiálu bylo obrovské a pocházelo tentokrát ze tří různých fotoaparátů. Udělat z toho něco pořádného, tedy fotky vybrat, upravit, sjednotit dohromady, seřadit, opatřit titulky, a nakonec všechno sestavit do jednoho celku pro můj domácí archiv, vskutku nebyla malá práce. Nemluvě o tom, že u mnoha zvířat i rostlin jsem se snažil určit druh, což nebývá nic snadného a v mnoha případech mě i jeden jediný druh stojí neuvěřitelnou spoustu drahocenného času. Na web jsem hotovou fotogalerii umístil až v únoru 2013 a do té doby jsem si, obrazně řečeno, Malawi a Zambii užíval a zažíval neustále.

Zpracování fotek a zejména jejich vybírání pro webovou fotogalerii ovšem tentokrát nebylo tak jednoduché jako jindy. Monika si totiž přála předem vidět a odsouhlasit všechny fotky, které budu chtít umístit na svoje webové stránky. Tedy samozřejmě ne ty, na kterých jsem třeba já, hroší tlama nebo nějaká ztepilá antilopa, ale ty, na nichž je ona, Monika. Celý můj výběr pro webovou fotogalerii tedy prošel důkladnou cenzurou a pro několik fotografií jsem dostal striktní zákaz jejich uveřejnění. Já sice moc nechápu, proč to Monča vůbec řeší, ale dobře. Byla to pro mě trochu nepříjemná komplikace, ale ne zase nějak zásadní problém. Monikou zakázané fotky tak zůstaly jen v mém domácím archivu. Faktem je, že mi Monika těch fotografií pro můj web zakázala původně víc, ale několik z nich se mi nakonec podařilo "ukecat". Doufám jen, že mi Monča nebude chtít něco škrtat i v tomhle cestopise. Cenzuru nemám rád!

No a co ještě mám dodat k souvisejícím věcem a událostem po návratu domů? Že dolar zanedlouho po našem návratu poklesl o dobrou korunu padesát? Nebo mám přidat něco o sobě? O sobě toho mnoho psát nemusím. Ani nechci. Všechno jsem stejně na sebe už dávno napráskal v předchozím textu. O cestě do Malawi a Zambie v roce 2012 jsem napsal skoro všechno, co jsem si poznamenal, co jsem si pamatoval, co mi na mysl přišlo i co mi třeba připomněly některé moje fotografie, na které se vedle svých notýsků taky do jisté míry spoléhám. Jsem s touhle dovolenou moc spokojený a ten pocit přetrvává celé tři roky. Právě zhruba tři roky po návratu z téhle Afriky totiž tenhle svůj cestopisný text dokončuju. Ale zase se po těch třech letech do Malawi a Zambie vrátit, zvlášť do úžasných míst, do zelené i divoké přírody, kdy můžu na mnoho hezkého a zajímavého vzpomínat, to má taky své kouzlo. Takové návraty mám rád.