Když se k nějaké podobné cestě později doma vracím, ať už při zpracování fotografií nebo při psaní takovéhoto cestopisu, většinou mě dost zajímá, co kdo jiný o navštívených zemích napsal, jaké mají jiní fotografie z míst, která jsme i já viděl, a co třeba píšou o navštívených zemích a místech encyklopedické a vzdělávací knihy či podobně internetové zdroje. Často se přitom dozvím mnoho zajímavých věcí a doplním si mnohé, co jsem dosud nevěděl. Leccos jsem už samozřejmě použil v předchozích kapitolách tohoto cestopisného textu. Svoje vlastní pocity, myšlenky a zážitky jsem tím doplnil o některá základní zajímavá fakta. Vraťme se tedy znovu na chvilku k oběma navštíveným zemím. Rád bych se na tomhle místě ještě zmínil o pár skutečnostech, na které se během celého předchozího psaní doposud nedostalo.

Tak třeba Malawi. Malawi je opravdu krásná země. To dnes dobře vím. Vždyť mnoho z jejích krás jsem na vlastní oči viděl. Čarokrásné jezero Malawi, podivuhodně utvářené hory Mulanje, i naprosto odlišné národní parky s udivujícím množstvím zvířat a malawijská příroda vůbec jsou pro mne nezapomenutelné. I její úžasní a k turistům velmi vstřícní obyvatelé. Malawi je ale velice zajímavá a nesmírně zvláštní země také mnohými dalšími skutečnostmi.

Malawi bývala zvláštní, a tak trochu jiná země, než ty okolní, asi vždycky. Například zatímco ostatní africké země po rozpadu koloniálních panství Evropanů začaly "kamarádit" s komunistickými zeměmi, přejímat jejich myšlenky a vzývat jejich ideály, Malawi v té době udělalo pravý opak. Socialistickým státům a myšlenkám zavřeli dveře a zablokovali hranice a otevřeli je naopak západnímu světu. A třeba i Jihoafričanům a jejich apartheidu, když Malawi jako první z afrických zemí Jihoafrickou republiku uznalo a navázalo s ní diplomatické styky. Malawi se tak stalo jedinou zemí celé tropické Afriky, kam mohli Jihoafričané bez nějakých problémů v oněch dobách cestovat. Samozřejmě že tehdejší malawijský vůdce Hastings Kamuzu Banda tím sledoval svoje cíle, zejména masivní hospodářskou pomoc, významné ekonomické a obchodní aktivity, půjčky a podobně. I proto třeba Malawi podporovalo válku Američanů ve Vietnamu nebo se stavělo vstřícně ke znovusjednocení Německa.

Každopádně byl ale politický vývoj Malawi ještě komplikovaný, ale na všemožné hospodářské ústupky a vysoké a dlouho nesplácené půjčky možná Malawi doplácí zřejmě i dnes. Zcela viditelně třeba tím, že tu nemají benzin a naftu. V místní televizi jsme sice někde zaslechli, že je to uměle vyvolaný problém, že stát má zásoby pohonných hmot dostatečné. A prý jde jen o to je rozvážet k čerpacím stanicím. Jenže takovýhle problém by asi netrval několik měsíců a místní obyvatelé takovým informacím stejně nevěří. Zadlužení země prý je dlouhodobě už na tak vysoké úrovni, že jim další peníze zkrátka už nikdo na nic půjčit nechce. A dodávat benzin a naftu na dluh je vlastně taky půjčka. Tak nějak to asi bude.

A Zambie? Směr jejího politického vývoje byl úplně jiný. Silný příklon k socialismu a komunistickým myšlenkám a idejím tu po jedenácti letech od vyhlášení samostatnosti v roce 1964 dovedl stále úřadujícího a silně autoritářského vůdce země prezidenta Kennetha Davida Kaundu ke znárodnění soukromé půdy i téměř veškerých firem a podniků. Po dalších asi patnácti letech následující diktatury byl Kaunda v roce 1990 přinucen nepokoji a demonstracemi opozici ustoupit, připustit pluralitní politický systém více stran a uspořádat nové volby. Přesto ještě několik dlouhých let otřásaly zbídačenou Zambií vážné problémy včetně hladomoru. Výjimečný stav, který v Zambii platil po dlouhé roky, skončil až někdy v roce 1998. Když dodám, že vyhlášen byl zanedlouho po tom, kdy Zambie získala nezávislost, můžete si sami spočítat, kolik že to vlastně bylo let. Mně to vychází stejně, jako doba, po kterou jsem já vyrůstal v komunistickém Československu. Tehdy Zambie byla pro naprostou většinu našinců jen nějaká exotická a naprosto nedostupná lokalita. Nedostupná finančně i politicky. Zaplaťpánbůh už je ta doba pryč.

Co bych ještě doplnil k téhle chudé rozvojové zemi? V Zambii jsme se my potulovali především kvůli přírodním cílům, kvůli zvířatům v národních parcích. Národních parků se v Zambii nachází více než deset. South Luangwa i Kafue, které jsme navštívili, patří rozhodně k těm nejvýznamnějším. Ten první především díky početné populaci slonů, množství hrochů a malému počtu vzácných Thornicroftových neboli zambijských žiraf. Ten druhý, Kafue, se svými zaplavovanými loukami a pláněmi je oceňován především pro množství býložravců a s nimi související vysoký počet predátorů. Pro rozsáhlé zavodnění široké oblasti se všechna tahle zvířata zdržují poblíž vodních toků jen v období sucha. Proto jsme asi po předchozích dosti velkých deštích, měli my na zvířata v národním parku Kafue trošičku smůlu. Ale nějaká jsme tu přece jenom viděli, takže to nebylo zase nic tak katastrofického, na co bych tu musel žehrat.

A na noční "schůzku" s hrochem, na ono blízké setkání hrošího druhu s pohledem z očí v oči, na úžasná pozorování divokých zambijských lvů, na rychlé Pepovo couvání před rozlíceným slonem a na mnohé a mnohé další úžasné zážitky každopádně nezapomenu. Určitě ne. To zkrátka nejde. Na zambijskou divokou přírodu, kdy jsme doslova uprostřed ní byli i ubytováni, přímo mezi hrochy, slony, na dosah krokodýlům a s antilopami nebo opičkami poskakujícími uvnitř našeho kempu, a konec konců třeba ani na Moniku vyděšenou velikou chlupatou tarantulí, na to se opravdu zapomenout nedá.

Malawi i Zambie, a to, co nám Pepa v těchhle dvou zemích ukázal, mě nadchly. Lidé, příroda i zvířata. V obou dvou těchto zemích. Rád budu vzpomínat a moc rád jsem si taky svoje zážitky zapsal. Rozhodně mě psaní bavilo. Hodně. Dokonce mnohem víc, než jsem býval očekával, když jsem s ním začínal. Když už jsem se do psaní po dlouhé době pustil, šlo mi to kupodivu mnohem rychleji, než jsem čekal. Asi právě proto, že mi psaní bylo spíš zábavou než prací. Zábavou, u které jsem se do malawijské zeleně a zambijské divočiny znovu na několik týdnů vrátil a po téměř třech letech si všechny ty báječné zážitky při psaní textu i výběru a prohlížení fotografií znovu připomněl.

Je to prostě paráda. Psaní jsem si opravdu užíval a moc rád si to za nějaký čas zase všechno znovu připomenu a přečtu. A bylo by mi teď docela jedno, kdyby tenhle můj cestovatelský spisek už ani nikoho jiného nezaujal. Píšu si to všechno především pro sebe. Pokud se to líbí ještě někomu jinému, je to pro mě samozřejmě malý a příjemný bonus. Věřím, že rád budu psát i dál, o dalších cestách. Jen toho času kdyby měl člověk trochu víc. Při psaní cestopisů, a nakonec i při zpracování fotografii z mých cest, nabírám stále větší a větší zpoždění. Což mě samozřejmě mrzí.