Naštěstí hodina při reklamaci nedorazivšího zavazadla nepokročila natolik, že by nám autobus ujel. Nezbývá, než teď najít zastávku, odkud autobus do Brna odjíždí. Naštěstí to není nic složitého a brzy zjistíme, že autobus staví opravdu přímo před letištní budovou. Ještě se dokonce na chvíli schováme v letištní hale, abychom venku nemrzli. A teprve, až když náš autobus přistaví k odjezdovému stání, jdeme i s našimi kufry nastupovat na cestu do Brna.

Autobus nás teď veze z Vídně do Brna. Pro autobus jsme se rozhodli především proto, že je dost problematické, aby pro nás někdo přijel přes den, kdy musí být všichni v zaměstnání na pracovišti a taky proto, že narozdíl od večerních a brzkých ranních hodin přece jen nějaké autobusy jezdí. K samotné cestě jinak vlastně není co říci. prostě normální cesta autobusem s bodu "V" do bodu "B". Jenom vede přes rakousko-českou hranici, která pro nás ovšem už dávno není zadrátovaná, ale naopak zcela volně průjezdná.

V Brně na Alču čeká manžel s autem, ve kterém nám pomůže přepravit naše kufry na jiné autobusové nádraží, odkud nám zanedlouho a prakticky bez čekání odjíždí další autobus k nám domů, do Hradce. Nemusíme tak ani v Brně nikde dlouho mrznout. Přesto nám ale žádné teplo není. Mrazy jsou opravdu pořádné. Jen mírně roztřesení se tedy loučíme s Alčou i jejím manželem. Slíbujeme si, že se snad brzy navštívíme a zatímco oni odjíždějí autem už jen nedaleko a přímo domů, my rychle nastupujeme ještě do jednoho autobusu, který už je přistavený a čeká na své cestující. Tedy i na nás.

Po následující asi tříhodinové cestě, až někdy kolem čtvrté hodiny odpolední, se teprve dostaneme domů. Teď, až tady, naše cesta skončila. Pepovi teď už můžeme poslat esemesku, že jsme všichni v pořádku doma. Naše téměř čtyřtýdenní africká dovolená je za námi. Definitivně a neodvolatelně.