Ráno se s Líbou opět probouzíme dlouho před tím, než bychom museli. S tím časovým posunem se pořád nějak nemůžeme vyrovnat. Před odjezdem z Villahermosy sním nosálům kousek housky a dojídám k ní tu prapodivnou mexickou klobásu ze Serdánu. Už těším se do autobusu, kde si v klidu smlsnu včera večer nakoupené jogurty. Budou hezky vychlazené, tady na hotelu máme fungující ledničku. Krajina ubíhající za okny autobusu je podobná té včerejší, spousta zeleně se střídá s malými chudými domky krčícími se ve skupinkách poblíž silnice. Políčka a pastviny vcelku řídce rozeseté kolem cesty se střídají s bažinami a mokřady. Dálnice se dnes zdá být o něco kvalitnější. Soudím tak především podle toho, že dnes můžu mnohem lépe psát své zápisky. Zdaleka mi to tolik nedrká. Dálnice je na některých úsecích lemovaná nádherně barevně kvetoucími stromy. Provoz na dálnici je značný, ale zase ne nijak úplně hustý. Určitě je dnes dálnice mnohem volnější než včera. Možná to bude tím, že je sobota. Člověka tu na silnicích zaujme, kolik tu jezdí Volkswagen "brouků". Nejde si toho nevšimnout. Ale ono se není čemu divit. Tahle populární autíčka se tady v Mexiku vyráběla ještě hodně dlouho poté, co byla v Evropě vyřazena z výroby. Výroba "brouků" tu skončila teprve asi před dvěma lety, čili přibližně dlouhých pětadvacet let poté, kdy výroba stejných modelů byla ukončena na evropském kontinentě. Mnohem méně dnes potkáváme náklaďáků a kamiónů. Tahle nákladní vozidla jsou na mexických silnicích vesměs takové ty typické těžké americké vozy s velkými motory vepředu a několika výfuky směřujícími za kabinou řidiče nahoru vzhůru k obloze. Často jsou tyhle náklaďáky krásně nalakované a někdy také dost divoce pomalované. Vypadají přesně stejně, jak to všichni znáte z mnoha amerických filmů.

Začal jsem v autobuse chvilku dřímat. Netrvalo to ale moc dlouho. Najednou mě probudí drncání po mostě přes širokánskou řeku. Když se podívám z okna, dole po proudu řeky už je vidět moře. Z Villaheromsy jsme tedy už dorazili k Mexickému zálivu. Přejíždíme právě řeku Grijalvu, tekoucí sem od jihu od Villahermosy. Odtud už teď pojedeme podél pobřeží Mexického zálivu k severu poloostrova Yucatán. Za mostem pozorujeme okolo silnice několik vesniček, malé chudé domky, drůbež, psy, i rybáře brázdící velkou lagunu. Moře teď už zase nevidíme. Jen právě tu lagunu, její zadní zákoutí. Ale i moře a mořských pláží se nakonec dočkáme. Přes moře kupříkladu přejíždíme po mostě na ostrov Isla del Carmen do města Ciudad del Carmen. Most se jmenuje Puente Zacatal. Je strategicky důležitý a hlídá ho tady armáda. Jeho délka je celkem 4300 metrů. Je zvláštní vidět, když okolo mostu není nic vidět. Jen samá voda. Kolem dokola na všechny strany, vpravo i vlevo, vidíme opravdu jen moře, přes které most Puente Zacatal vede.

Ve městě Isla del Carmen se zastavujeme na pozdní ranní kávu. Najít nějakou slušnou kavárnu není v Mexiku nic snadného. Zvláště, má-li být otevřená brzy po ránu. Tady máme italskou kavárnu, s italským vybavením, a mohli bychom tedy předpokládat trochu lepší kávičku, než je brynda "americano". Ale rychlost, s jakou nám to tu servírují je přinejmenším podivuhodná. Je nás asi osm, co si tu něco chceme dát. Ale naneštěstí skoro každý chceme něco jiného. A tak nám to taky postupně pěkně po jedné kávě vyrábějí. Mají na to perfektní soupravu zaručeně pravých italských mašinek. Přestože tu obsluhují čtyři lidé, vypadá to, jako by se navzájem pletli jeden druhému. Pak to asi zjistí, tak nejspíš přemýšlejí, jak by si to měli mezi sebe rozdělit. Jedna mladá dáma se jde nejspíše dozadu vyplakat nad rozlitým mlékem, další začnou utírat nějaké hrnky a police, a na obsluhu a přípravu kávy tak nakonec málem nezbude nikdo. Nechápu, co to tu vlastně všichni dělají. Možná ještě spí, nebo se modlí k Panně Marii. Trvá neuvěřitelnou dobu, než prvnímu v naší malé frontě, nikdo jiný kromě nás tu už není, přinesou požadovaný nápoj. A teď si k němu ještě někdo vymyslí zákusek. Hrůza! Kdo to tady s tím má běhat! Tolik požadavků najednou. No, řeknu vám, Ital by se asi nestačil divit. Kdyby takhle "hbitě" obsluhoval zákazníky v Evropě, asi by si nevydělal ani na neslanou špagetu. A já se zase divím, proč tu vůbec mají tolik stolů. Určitě by jim stačily zhruba čtyři. Než stihnou obsloužit zákazníky u čtvrtého stolu, musí být u prvního dávno prázdno, i kdyby čekali, až káva docela vychladne. Ale jedno plus to tady má. Tahle káva je dobrá. Možná ještě o to lepší, že se na ni člověk při tom dlouhém čekání začne víc těšit.

Ostrov Isla del Carmen opouštíme po podobném mostě, po jakém jsme na něj přijeli. Tentokrát nese most jméno Puente de la Unidad a je na opačné straně ostrova. Po dobré kávičce jsme všichni čilejší, a tak nám průvodkyně Ivča v autobuse začne předčítat další ukázku z knížky "Jak se mají Mayové". Tentokrát čte o výletu s džípy na Orizabu. Tenhle výlet my už taky máme za sebou, a tak se zájmem posloucháme a můžeme porovnávat, jak se na stejné akci měla jiná skupinka turistů. Čtení je opět barvité a osobitě veselé. Humor autorovi opravdu nechybí. Líba se chvílemi hihňá na celé kolo. O tuhle knížku, až se vrátíme, asi Líba brzy rozšíří naší knihovnu. Zasměju se i já, ale taky dost přemítám o tom, jaká to tehdy musela být výprava nedomrlých a chudokrevných neduživců, když je všechny sklátila výšková nemoc už v polovině cesty tak, že už ani džípy s nimi nechtěly jet dál, zvracely olej a z nevolnosti jim padaly chladiče. I naše džípy, pravda, taky měly své mušky na skle. Třeba okna a dveře, co nejdou zavírat a otvírat, rozpadající se palubní desky, a místo oleje z nich pro změnu unikal benzín. Ale o tolika vrhajících, blinkajících a zvracejících lidí najednou jsem jaktěživ neslyšel. A to někteří prý na tom byli až natolik špatně, že skončili v nemocnici. Vím, že literární zpracování a humorná nadsázka stvoří takovou bandu nedovivinutých slabochů jistě velmi snadno, ale co je moc, to je moc. Každopádně je ale při Ivčině čtení v Armandově autobusu docela legrace a cesta nám takhle určitě ubíhá mnohem rychleji.