Za několik málo dalších minut už jsme ubytováni, a to v hotelu Provincia Express přímo v samém středu Villahermosy. Hned poté jdeme na procházku po okolí, čili po centru města. Centrum půlmiliónové Villahermosy nacházíme jako velice rušné, s množství obchodů, obchůdků i stánků. Lidí je všude spousta. Je jen dobře, že mnoho z těch rušných ulic a uliček v centru funguje jako pěší zóna, zvlášť když většina jich je hodně úzkých. Přestože Villahermosa znamená v překladu "krásné město", ovšem nijak úžasným dojmem na mě nepůsobí. Přesto se tu najdou hezké a udržované koloniální domy. Některé jsou pokryté kachličkami, takže nabývám dojmu, že kachličkových domů, krásných, krásnějších i méně hezkých ještě uvidíme v Mexiku hodně. Procházíme uličkami až na náměstí s architektonicky výraznou, ale ničím nepřekvapující radnicí.

Za náměstím nás ovšem překvapí most přes řeku Grijalvu. A to zejména širokou šedivou betonovou plochou na předmostí, kolem níž se zvedají prapodivné zašlé betonové konstrukce nepochopitelného účelu a smyslu. Část konstrukcí a zdí okolo mostu je pokryta rovněž zašlými tmavomodrými kachlíky. Vypadají nevábně a o vhodnosti jejich použití bych pochyboval i v případě stavby podzemních toalet. Působí to na mě celé příšerně socialisticky betonově. Ten dojem ještě zesilují barevné sochy dvou postav realistického vzezření v životní velikosti, jakéhosi chlápka v bílé uniformě, a černě oděné dámy, která na pánovi možná loudí ten zlatý prut, který on nese v ruce. Ty sochy stojí jen tak, či vlastně jsou nakročené, uprostřed toho velikého prostranství. Samotný most, určený jen pro pěší, je rovněž betonový. S betonovým zábradlím, betonovými lavičkami, betonovými sloupy a div že ne i s betonovým osvětlením. Most je opatřen i vysokou betonovou rozhlednou zakončenou vyhlídkovou plošinou. Ta je obehnána už ne betonovým, ale skleněným zábradlím. To je príma, takhle mohou z betonové rozhledny snadno shlížet dolů i trpaslíci. Ale my ne. My se odtamtud dolů nepodíváme. Už je totiž večer, začíná se rozsvěcet pouliční i pomostní osvětlení, a rozhledna je už zavřená. Na výhled na Villahermosu si tedy musíme nechat zajít chuť. Jdeme tedy jen přes most na druhou stranu, kde se zastavujeme. Zjišťujeme, že most vlastně nikam nevede. Na druhé straně mostu nějak nevidíme, kam a proč bychom tam vůbec měli z mostu scházet dolů. A tak obracíme své kroky a vracíme se zpátky do centra města.

Pak už míříme do restaurace, kterou nám Ivča před naším hotelem ukázala, abychom tam přišli na společnou večeři. Tedy, pokud máme zájem. Sešli jsme se tu opravdu jen někteří. Je to opět těžká přesilovka: šest ženských a já. Pak dorazí ještě průvodkyně Ivča. To, abych tu na všechny ty baby nebyl sám, zachraňuje její Armando. Líba si dá k večeři lososa. Je prý normální, dobrý, ale nic úchvatného, nic zvláštního. Já mám steak nazývaný Timbal. Ten je vynikající a je to vlastně takový sendvič ze tří hovězích plátků proložený rajčaty a sýrem, celý strouhaným sýrem ještě překrytý a nakonec zalitý tmavou pepřovou omáčkou. Naprosto skvělou chuť a vůni dokresluje tomuhle pokrmu oregáno. Dokonale mi k tomu sedne i příloha, trocha lehce osmahlých plátků brambor, a výborná dušená zelenina, i když ve srovnání s tím, na jakou jsem zvyklý od nás, poněkud netradičního a exotického složení. Takováhle mexická kuchyně mi vyhovuje.

Po večeři ještě zajdeme na nábřeží, nedaleko onoho betonově zbetonovaného mostu. Je tu pod přístřeším na betonové promenádě kolem řeky několik barů vzájemně se přehlušujících hlasitou reprodukovanou hudbou. Svou večerní margaritu si v jednom z těch barů vypijeme zcela beze slov. Jinak to v tom kraválu vlastně ani nejde. Z ryčného mexického popu sem tam prostřídaného tupým americkým popíkem máme zanedlouho všichni v uších nějak přeplněno. Na druhou margaritu se proto už ani nedostane a my se svorně, dobrovolně a rádi odebereme zpátky do našeho hotelu. Tak všem ahoj, dobrou noc, a ráno o půl sedmé zase jedeme dál!