Kolem patnácté hodiny zastavuje Armando svůj autobus ve Villahermose. Villahermosa, alespoň pro nás turisty, patří především Olmékům a jejich kultuře. Olmékové jsou přitom zřejmě nejstarší známou civilizací na území Mexika. Nejstarší nálezy jejich kultury jsou datovány někam ke konci druhého tisíciletí před naším letopočtem. Zlatý věk Olméků se pak určuje přibližně mezi roky 800 a 400 před naším letopočtem. Někdy zhruba v té době Olmékové vystavěli své hlavní město La Ventu, aby ji na sklonku své éry, o několik století později, zase docela opustili. Olmékům se říká Jaguáří lidé. Oni byli jaguárem zřejmě dočista posedlí. Jaguár byl jednoznačně neujctívanějším olméckým božstvem, mezi reliéfy a sochami se objevuje velice často. Dokonce je známo i zpodobnění soulože ženy s jaguárem a je možné, že Olmékové z takového spojení odvozovali svůj původ. Dalším významným bohem Olméků byl bůh otec, stvořitel vesmíru, známý rovněž jako "Bůh kukuřice" a "Opeřený had". Olmékové byli zřejmě také první, kdo začali na území Mexika stavět monumentální chrámy a posvátná místa, kdo skvěle dokázali pozorovat hvězdy, kdo zavedením letopočtu vytvořili kalendář, kdo vynalezli systém číslovek s nulou, a kdo také jako první začali používat hieroglyfické písmo. A nejen to. Olmékové byli zřejmě taky první, kteří začali hrát míčovou hru pelotu. A především jako první začali se stavbou velkých pyramid, byť je ještě stavěli z hlíny a dávali jim kruhový tvar, když tak pravděpodobně napodobovali kužely vulkánů. Všechny tyto obory olméckých činností a dovedností později položily základ pozdějším mayských kalendářům, mayské astronomii a matematice, mayskému písmu, a samozřejmě i mayské architektuře. Mayové se evidentně od Olméků hodně učili. A učili se dobře. Mnoho znalostí a vědomostí Mayové od Olméků převzali tak, že si je rovnou vzali za své. Proto můžeme najít mnoho pozoruhodných vlastností, které Olmékové sdílejí společně s Mayi. A samozřejmě taky s pozdějšími Aztéky a dalšími národy na území Mexika. Vidíme tak, že Olmékové významně ovlivnili všechny následné kultury Střední Ameriky. Olmékové tak položili základy pro rozvoj všech dalších indiánských kultur, které se na území Střední Ameriky po Olmécích postupně objevili. Tedy i Mayů. Zánik národa Olméků a ústup jejich kultury je pak stejně záhadný jako jejich původ, podobně jako je záhadný úpadek lidu a kultury pozdějšího Teotihuacánu.

Nás ve Villahermose čeká návštěva La Venty. Je to poněkud zmatečné, poněkud nepřesné. La Venta je bývalé hlavní město Olméků a hlavní naleziště mnoha jejich soch, stél, a dalších historických artefaktů. Samotná La Venta však leží asi 100 kilometrů odtud na východ. Ale celé původní olmécké naleziště bylo přemístěno, když tamní lokalita musela ustoupit těžbě ropy, která se tam v okolí našla. A tak je nyní La Venta tady, ve Villahermose. Byly sem přemístěny všechny významné olmécké památky a pod názvem La Venta tu byl vybudován překrásný přírodní lesopark. Je to vlastně takové velké olmécké muzeum zasazené úžasným způsobem do přírodního prostředí. Je vybudované s velkorysostí, jakou si však Olmékové nepochybně zaslouží.

U vstupní brány si kupujeme vstupenky a musíme tu nechat všechny větší tašky a batohy. Areál La Venty slouží jako muzeum v přírodě, které ukazuje návštěvníkům množství olméckých soch, skulptur a dalších památek, i když malá část především drobnějších artefaktů se ukrývá i pod střechou. Zároveň jsou však části areálu zařízeny také jako infocentrum, obchod se suvenýry, i jako botanická zahrada nebo menší zoo.

Procházíme takovou okružní tropickou botanickou zahradou, chodníkem uprostřed husté džungle, zeleným tunelem pod příkrovem tropického rostlinstva. Procházka ve stínu vysoké kompaktní vegetace je příjemná. Jsme tady dobře chráněni před ostrými slunečními paprsky i tropickým vedrem. Vidíme desítky či snad stovky druhů všemožných rostlin, od palem až po různé popínavé neřády obrůstající ostatní stromy a parazitující na nich. Zkrátka džungle, jak má být.

Mezi tím vším v houštinách i na chodnících pobíhají a šmejdí tlupy zvědavých a trochu bojácných nosálů. Nosálové by asi rádi od nás vyškemrali něco k snědku. Ivča nám už předem říkala, ať si pro ně připravíme nějakou housku. Ale nosálové mají teď smůlu. Housku, kterou jsme pro ně všichni měli nachystanou, jsme museli nechat i s báglem v úschovně u vchodu. Vstup bez batohů tady zavedli teprve nedávno jako důsledek toho, že nějaký magor pomaloval vzácné olmécké hlavy barevným sprejem. Nevím, jestli použití slova magor, je zcela adekvátní, možná jsem měl použít mnohem ostřejší výraz. Ale v La Ventě nejsou jen proslulé olmécké hlavy. Kromě nich se ve zdejším lesoparku můžeme obdivovat mnoha dalším zajímavým olméckým památkám, jako jsou rozličné sochy a reliéfy, trůny, obětní oltáře, rituální předměty, stély, a dokonce i kamenné klece. Ano. Jsou tu i kamenné klece! Pravděpodobně je Olmékové měli pro své posvátné jaguáry.

Nicméně olmécké hlavy jsou nejvýraznější, nejznámější a nejzajímavější zdejší památky. Vždyť také patří k největším záhadám celé Latinské Ameriky. Jsou kamenné, čedičové a v La Ventě jich můžeme vidět několik. Největší z nich měří na výšku skoro tři metry a váží asi 25 tun. Olmécké hlavy jsou opravdu obdivuhodné. Mají nezvyklé a zcela zvláštní rysy charakterizované podivně širokým a kulatým obličejem s masitými rty a pokleslými koutky úst. Dohadů a teorií kolem olméckých hlav je mnoho. Podle některých historiků se do tvarů obličeje promítá jaguáří božstvo. Další se domnívají, že jsou to hráči míčového sportu ve svých typických helmách. Někteří vědci olmécké hlavy považují za portréty vládců. Jiní v olméckých hlavách vidí dětské rysy, a nebo v nich nalézají typické charakteristiky mongoloidní či negroidní rasy. Možná tedy olmécké hlavy zpodobňují zcela neznámý národ úplně odlišný od ostatních. Ale kdož ví, jak to doopravdy je. Jistě nevíme nic. Podobně jako o původu, ani o zániku Olméků a jejich kultury nevíme téměř nic. Stejnou záhadou pro nás zůstávají také jejich fascinující obří kamenné hlavy, a jejich plné a špulící se rty. Že by měly něco společného s černou Afrikou? A nebo se s panem hoteliérem Dänikenem přikloníme k tomu, že tajuplné olmécké hlavy znázorňují astronauty s přilbou? Myslíte, že by to tak mohlo být?

No, já s panem Dänikenem určitě souhlasit nebudu. Je dost jiných důvěryhodnějších a seriózních teorií. V tomto případě dokonce víc než dost. Nějaké kosmické lety či návštěvu z vesmíru za dob Olméků, jak se nám snaží posunout pan Däniken? To pokládám za čirý nesmysl, na jakém ovšem pan hoteliér asi stále vydělává. Ale kdo v dnešní době nevydělává na hlouposti či nevědomosti druhých? Vždyť na tom dnes bývá založen kdejaký obchod. Pan Dänikem ve svých knížkách značně manipuluje s fakty, překrucuje jejich význam, zamlčuje a zakrývá skutečnosti, které se mu k jeho teoriím nehodí. Využívá tak neznalosti prostých lidí o podrobnějších skutečnostech souvisejících s jím předkládanými informacemi a se seriózními vědeckými názory, které mnoho věcí obvykle zcela jasně a srozumitelně vysvětlují. A to bez kosmických letů, bez raket i bez všech mimozemšťanů s těmi jejich zelenými tykadélky. Ale pojďme od Dänikena raději do zoo.

Už jsem se o malé zoologické zahradě, která je součástí lesoparku La Venta, zmínil. A teď do ní přicházíme. Krásný a nesmírně zajímavý prohlídkový okruh lesoparkem La Venty končí právě zoologickou částí. Jezírkem s několika krokodýly, množstvím želv, voliérou s tukany a nádherně barevnými papoušky, a s dalšími klecemi a výběhy pro další zvířata, většinou savce. Největší lákadlo, jaguár, posvátné zvíře všech středoamerických indiánských kultur tu má ale jen klec. Jinak z něj necítíme ani smrad a nevidíme ani chlup. A tak asi nejzajímavější částí zoo koutku zůstává pohled do zamřížovaného okénka, které je označeno jako nejstrašnější zvíře na světě. Zrcadlo za mříží mi samozřejmě ukazuje mě, a je to přinejmenším překvapivý pohled na ono hrůzné a strašlivé zvíře, které každý z nás pochopitelně vidí poněkud jinak. S lesoparkem La Venta se na konci okruhu loučíme u výběhu několika malých a čilých opiček. Areál pak po dvou příjemně strávených hodinách opouštíme a bereme si zpět své batohy. Housku pro nosály teď můžeme sníst sami. Chudáci nosálové museli zůstat o hladu. Snad si v parku někde něco k snědku vyšmejdí.