Nazítří se opět probouzíme dřív, než je potřeba. Asi pořád ještě nejsme srovnaní s časovým posunem. Zřejmě ani včerejší výlet na Orizabu ani večerní margarita nás neunavily natolik, abychom spali jako dudci. Snídani zhltneme narychlo. Sním jen kus housky s tím mexickým salámem koupeným včera na tržnici. Není příliš dobrý. Je to taková blemcavá hmota z kousků polosyrového masa, příjemně ovšem okořeněná, což jedině ji činí jakž takž poživatelnou. Nemám čas už nad tím ale moc přemýšlet. Musíme se rychle sbalit. O půl sedmé odjíždíme. Opouštíme Serdán a chvíli vlevo a chvíli vpravo můžeme na rozednívajícím se nebi naposled pozorovat grandiózní siluetu špičatého vrcholku Orizaby a její sousedky Černé hory.

V autobuse sním s chutí mandarinkový jogurt, koupený rovněž včera. Jogurty mají v Mexiku dobré. Mezitím se ovšem jasné nebe, připravující se na východ slunce, schová do mlhy, která je vmžiku tak hustá, že by se o ní dalo opřít. A záhy začíná liják jako když obrátí konev. Nebo spíš několik mnoho konví s velikostí vodojemu. Sedím ale v autobuse a tak chvílemi klidně podřimuju. Po nějaké té hodince se mlha pomalu rozestupuje a déšť zvolna ustává. Silnice teď vede mezi strmými svahy kopců porostlých hustou džunglí. Vrcholky těch kopců ale nevidíme. Ztrácí se nám v mlhách a mracích, ze kterých jsme postupně sjeli z hor sem dolů na okraj nížiny při Mexickém zálivu. Suchý zažloutlý porost horských partií najednou nabírá svěží tropickou zeleň. Když kolem osmé zastavujeme u čerpací stanice na dobré italské cappuccino, už dávno neprší. Jenom ve vzduchu je ještě cítit vysoká vlhkost. Není divu, tady už jsme v tropické oblasti Mexika. Svědčí o tom také znatelně vyšší teplota, ba přímo vedro. A taky neprostupná džungle svažující se často až k samotné silnici.

Následuje dlouhá mnohahodinová cesta nížinou. Kopce a džungle mnohokrát ustupují polím a plantážím. Pěstují se tu banány, kukuřice, ananas a další plodiny, nejvíce polí je však vidět s cukrovou třtinou. Z té se vyrábí samozřejmě cukr. Z melasy, jakožto odpadního produktu při výrobě cukru, se pak vyrábí rum. Třeba i některé značky Baccardi se vyrábějí právě tady v Mexiku. Cesta nás vede nížinou po nepříliš kvalitní dálnici, která je částečně v rekonstrukci. Pole kolem silnice jsou občas vystřídána mokřinami, ve kterých sem tam vidíme nějakou volavku či jiné vodní ptactvo. Místy jedeme i hustou živě zelenou džunglí, na jejímž okraji se pase dobytek. Ne celá nížina tu byla přeměněna na pole, i když z původní krajiny a vegetace tu už mnoho nezbývá.

Průvodkyně Ivča nám cestou autobusem čte úryvky z knížky "Jak se mají Mayové aneb proč bychom se neděsili" od Zdeňka Šmída. Vznikla před pár lety na základě prakticky stejné cesty po Mexiku, a se stejnou cestovní kanceláří, jako právě jdeme my. A my nyní posloucháme ukázku, jak Španěl Cortéz dobýval Mexiko a Tenochtitlán. Knížka je to, zdá se, velmi humorná a vtipná. Dobývání Mexika Španěly ovšem takováhle legrace jistě nebyla.

S další postupující cestou se obloha stále více vyjasňuje. Po jedenácté hodině už jen nějaký občasný bílý mráček na chvilku přeruší teď už skoro trvalý sluneční svit. Všichni při zastávkách na protažení a toaletu konstatujeme, že tady v nížině konečně už začíná být trochu teplo. Dnešní dlouhou cestu pak ještě přerušujeme trochu delší zastávkou na oběd v Mínatitlánu u obchodního domu Chedraui. V bufetu si dám výborný a neobvykle libový vepřový guláš s rýží. Polykat mi to jde pořád hodně těžko. Líbě není po včerejším výstupu na Orizabu stále moc dobře a tak si jen tak maličko od mne zobne. Pak si dá presíčko s nezbytnou cigaretkou. Já raději studené moka frapé.