Městečko Serdán není velké. Ale v těch několika ulicích kolem náměstí, které na sebe kolmo navazují bychom klidně mohli zabloudit. Podobají se sobě jako vejce vejci. Jsou rovné, protože Serdán leží na náhorní rovině, v nadmořské výšce kolem 2500 metrů. V některých ulicích, třeba hned v té mezi katedrálou a tržnicí, je možné spatřit Orizabu i Černou horu. Zdá se jako by se obě hory začínaly zvedat hned za městečkem. A ono tomu tak prakticky i je, Serdán leží na jejich úpatí. Oficiálně se městečko jmenuje Ciudad Serdán, což znamená "Město Serdán". Asi proto, aby tohle nevelké městečko nikdo nemohl považovat za vesnici. Procházíme se po náměstí a v přilehlých ulicích, nikam daleko stranou nezacházíme. To proto, abychom zase pěkně trefili zpátky. Náš hotel je od náměstí vzdálen jen asi 200 metrů, tak bychom se tady ztratit neměli. Na náměstí nahlédneme dovnitř do katedrály, která v odpoledním slunci září křiklavě okrovou barvou. Serdánská katedrála má jen jednu věž. Vypadá to, že na druhou už nezbyly peníze. Nebo materiál.

Vedle katedrály prolézáme křížem krážem celou velkou tržnici. Kupujeme si pár drobností na zítřejší cestování, a taky něco k snědku, ať už na snídani, nebo do autobusu. Nakupuje se nám vcelku dobře. Mladá prodavačka, kterou jsme si vybrali pro náš nákup, umí anglicky. A o dost líp než já. K snídani si pak ještě k housce kupuju u "řezníků" nějakou klobásku. Možná je to spíš salám. Těžko říct. Uvidíme zítra, jaké to bude. Doufám, že dobré. Na náměstí vedle katedrály vidíme přímo na ulici vařit vepřové kůže, které Mexičané mají za velikou pochoutku. V restauracích se kůže celkem běžně vyskytují i na jídelníčku. Mně se teda moc nepozdávají. Rozhodně bych si je k večeři nedal. Mexický mladík, co je vaří, mi ochotně zapózuje před fotoaparátem. Rozkročí se doširoka a stejně doširoka mi ukazuje i zuby. Je evidentně hrdý na to, co v tom hrnci má. Přece pochoutku! Vepřové kůže! Chvilku pak ještě na náměstí na sluníčku posedíme a sledujeme zdejší poklidnou náladu města Serdán. Posléze se vracíme do našeho hotelu, kde má být v sedm hodin společná večeře spojená se seznamovacím večírkem Ivčiných oveček.

V restauraci našeho hotelu La Fuente jsme se sešli všichni. Objednává se večeře, průvodkyně Ivča nám radí z jídelníčku, co je co. A taky Dagmara. Jak se ukazuje, Dagmara umí španělsky taky moc dobře. Líba si dává k jídlu tortily plněné kuřecím masem, s ostrou omáčkou, která se jmenuje Švýcarská. Nejspíš proto, že je smetanová. Líbě to ovšem příliš nechutná, z kukuřičných tortil cítí nějakou divnou pachuť. Už si tortily v Mexiku asi dávat nebude. Co se týče mexické kuchyně, tak se zdá, že má Líba už jasno. Mexická kuchyně u nás v Hradci v mexické restauraci je prý mnohem lepší, než ta originální tady v Mexiku. Já jen nevím, jestli to není třeba tím, že Líba si musí dát vždycky něco divného, a ne třeba to, co já.

Já si dávám na radu Ivči flákotu masa zvanou arrachera, což jsou nějaké asi čtyři plátky hovězího se čtyřmi přílohami. S hranolky, fazolovou kaší, červeně kořeněnou hráškovou rýží a s kousky křupavých tortil na husté studené zelené hmotě pocházející prý z avokáda. Ta zelená kaše mi jako jediná moc nechutná. Maso je však výborné. Měkké a tak nějak zvláštně příjemně voňavě kořeněné. Je taky nezvykle připravené. Tady v Mexiku se nekrájí maso napříč přes vlákna, ale podélně. Vypadá to taky tím pádem dost exoticky. Narozdíl od Líby jsem já se svou volbou večeře nadmíru spokojen. Arrachera je skvělá. Určitě si ji ještě někde dám, a říkám Líbě, aby to příště zkusila se mnou. Polykat maso však musím hodně pomalu. Kdesi hluboko uvnitř mě to pořádně bolí. Na spláchnutí večeře a hlavně prachu z Orizaby si dám pivo Bohemia. Patří k těm nejlepším, co se tu dají pít. Jeho výrobu v Mexiku zavedl jakýsi Němec a podle názvu piva můžete hádat, odkud asi tenhle Němec získal postup či recept na jeho výrobu.

Na seznámení si pak připíjíme drinkem zvaným margarita. Hlavní ingrediencí tohoto populárního a původního mexického koktejlu je tequila. Margarita se podává s mořskou solí na okraji sklenice. Pije se tedy naslano a někteří si proto raději vyberou piňakoládu. Margarita je díky své slanosti drink dost neobvyklé chuti, přesto celkem zajímavě osvěžující. Kromě tequily se do margarity přidává limetková limonáda a melounový likér, nebo něco podobného. A pochopitelně led. Při drinku, ať už slaném nebo sladkém, po večeři ještě chvíli sedíme. Každý se tak trochu představí a řekne o sobě pár slov. Do konverzace nám ovšem často skáčou svým pronikavým křikem ptáci z několika klecí zavěšených v rohu restaurace. Tohle nebudou quetzalové čili kvesalové. Tihle jsou typičtí uřvaní "kecalové". Při dalším studeném drinku jsme už všichni oblečeni do teplých mikin. Tady v Serdanu, v téhle nadmořské výšce, teď večer, opravdu žádné teplo není. Zvlášť když si dáte pití s ledem. A tak jsme vděční, když nám obsluha restaurace zatopí v krbu, odkud se nám po chvíli příjemně hřejivé teplo začne opírat do zad. Přesto ale už nesedíme moc dlouho. Ráno máme vstávat poměrně brzy.