Dnes vstáváme hodně pozdě. Máme mít nenáročný a spíše odpočinkový den s asi jen stokilometrovým přejezdem do Quetzaltenanga a se zastávkou v termálních koupelích. To bude určitě prima. Přesto se nějak vstávat nechce, i když takhle dlouho jsme ráno za celou dobu snad ještě nevstávali. Ale nakonec vstanu, protože musím. Dostatek času máme i na snídani. Toho využiju, protože po delší době mám chuť na nějaké pořádné jídlo. Dám si proto k snídani vejce a přidám si k nim klobásku.

Cesta nás vede hornatou krajinou, kterou zpestřují vysoké kužely vulkánů. Přestože je tu krajina docela členitá a divoká, jedeme po krásné a široké několikaproudé silnici, jakou bychom u nás mohli Guatemalcům klidně závidět. Posléze vjíždíme do hezky tvarovaného hlubokého údolí, odbočujeme na vedlejší silnici vedoucí po úbočí a začínáme stoupat kamsi nahoru. Silničku lemují prudké stráně a je téměř neuvěřitelné, jak mohou i takovéhle strmé svahy být pokryty drobnými a rozličně osázenými různobarevnými políčky. Já bych se na tak prudkém sešupu sotva udržel a lezl bych tu po čtyřech, a oni si tu obdělávají svoje políčka! A to jim tu ještě po příkopech a kolem potoků rostou divoké kaly. Překvapivá krajina. Asi stejně, jako kdybyste našli obdělávaná políčka na svazích krkonošských hor či údolí.

Do Fuentes Georginas vystoupáme před polednem. Tahle zastávka byla námi kolektivně dohodnutá jako nejméně náročná varianta programu na dnešní den, ze kterých nám Ivča dala na výběr. Nikdo už nechtěl náročnější program před zítřejším odjezdem do Mexika, jako například mnohahodinovou cestu na pobřeží Pacifiku. Ani Ivče pořád není dobře, ba dokonce jí je hodně blbě. K jejím zažívacím potížím přibyla ještě migréna. A tak je asi zastávka v horkých sirných koupelích pro všechny na dnešní den tím nejlepším řešením. Ivča, která už od rána chodí jako tělo bez duše, to ani tady s námi těch několik hodin nebude mít jednoduché. Bude to ale muset nějak vydržet. Hned, jakmile nás dovede do centra zdejšího dění, zalézá schoulit se kamsi stranou do stínu.

Fuentes Georginas jsou horké sirné lázně. Voda teplá skoro 50 °C do nich vyvěrá ze skal vysoko v horském masivu, či lépe řečeno v masivu jakého sopečného vulkánu. Jsme v nadmořské výšce kolem 2500 metrů, a tady v úzkém uzavřeném údolí uprostřed hlubokých lesů není vzduch příliš rozehřátý, přestože je jasno a na obloze téměř ani mráček. K vlastním lázním přicházíme podél několika jednoduchých bungalovů. Za nimi je malý domek s několika kabinkami na převlečení a s toaletami. A nad ním za bazény je přístřešek s boxy na odložení věcí, které si návštěvníci nechtějí v horké sirné vodě máchat. Ty bazény jsou tady tři. Jsou malé, umístěné těsně nad sebou. Jeden nad druhým.

Jeden z bazénů ve Fuentes Georginas, ten nejhořejší, je trochu větší. Do něho vyvěrají horké prameny přímo ze skály, u které bazén končí, nebo chcete-li začíná. Nad bazénem je vidět táhnout se těsně nad vodou podivnou mlhu. Je to vodní pára. Jemné a lehounké obláčky se vznášejí nad celým tímhle bazénem. Voda tu bude asi opravdu dost horká. Další dva maličké bazény jsou pod tím nejhořejším a jak nám Ivča vysvětlila, v nich je voda horká už o něco méně. Čím spodnější bazén, tím chladnější voda. A ještě nám Ivča radila, abychom v tom horním bazénu nepobývali moc dlouho. A abychom v něm taky moc neplavali a omezili pohybovou aktivitu. To by při té teplotě vody našemu zdraví příliš neprospělo. Dobrá, tak si nezaplavu. Nevadí. Budu se místo toho jen cachtat. Ty spodní bazénky jsou totiž tak maličké, že v nich ani plavat nejde.

Je sobota a tak je tu dost lidí. Turisti i domorodci, dospělí i děti. Lázně jako víkendové povyražení navštěvují hojně i Guatemalci. Teda nevím, jestli se dá říct hojně. Stovky jich tu nejsou. Ale vzhledem k velikosti těch termálních bazénů je tu lidí docela dost. V horní nejteplejší vodě opravdu skoro nikdo není. Většina lidí jen tak posedává okolo. Šplouchají si nohy a nebo se horkou vodou jen postřikují. Jen zřídka se někdo ponoří do vody až po krk a nebo si dojde až ke skále pošplouchat se tou nejteplejší vodou. Tak jó. Já už jsem konečně v plavkách a jdu tam taky.

Lezu tam. Pomalu. Nejdřív nohy. Trochu to pálí, ale rychle si na to zvykám. A za pár vteřin jsem tam. Po krk. Paráda! To se mi líbí. A začnu se tu pěkně rochnit. Líba ovšem má problém. Říká, že jí to pálí moc, a že v tom nemůže vydržet. Proto se odebere ke spodnějším bazénkům. Tam vleze krátce asi dvakrát, načež se, jak jinak, začne věnovat opalování. Sluníčko na ní svítí téměř kolmo shora a to jí vyhovuje. To já bych se připekl jako sušenka nejspíš i ve vodě, a tak řeším ochranu před sluníčkem svým mexickým kloboukem. Mám ho na hlavě pořád, na suchu i ve vodě. Když mi začne být horko, přelezu do dolního bazénku, u něhož se Líba sluní. Tam vydržím dobu, zdaleka mi to tu tak horké už nepřipadá. Ale nedá mi to. Chce se mi zase nahoru, do toho teplejšího, kam se srababa Líba nakonec už vůbec neodváží. Mně to tady naopak vyhovuje. Láďa tu zrovna sedí na okraji bazénu, něco si čte, a na nohou, kterýma máchá ve vodě, má krásné červené "podkolenky". Jeho Lidka se právě vrací vodou od nejteplejšího místa, od skály. Tam si teď dojdu i já. Až nakonec, ke skále. Tam je to fakt už docela horké. Chvílemi to pálí hodně, ale pořád ještě se to dá vydržet. I když ne na dlouho. Na chvíli z vody musím vylézt. A zase zpátky do vody! Krátce jdu vyzkoušet také oba dolní bazény. Opravdu. Čím níž, tím je voda chladnější. Ale pořád je ještě všude pěkně teplá. Zase se vracím nahoru. Tady je to fakticky bezva! Koupání naruby! Když je mi venku chladno a zima, jdu do vody. A když je mi teplo a horko, vylezu z vody ven. Nádhera!

Cachtám se tu pořád dokola, abych si tuhle skvělou koupačku naruby užil co nejvíc. Ve vodě jsem vždycky rád a když není studená, tak v ní můžu být skoro pořád. A tady studená opravdu není! A tak se cachtám a cachtám, dokud se všichni ostatní nedohodnou, že už končíme. Pak si v malé restauraci namáčknuté ke stěně údolí, hned k onomu hornímu bazénu, dáme nějaký sendvič. Je to jedno z posledních guatemalských jídel. A pak odjíždíme. Čeká nás dnes už poslední guatemalský večer.