Kolem poledne už jsme zase zpátky v Panajachelu. Jen krátce se stavíme na hotelu a bez dlouhého rozvažování vyrážíme na malou procházku k jezeru. Hned na rohu, u širokého kamenitého chodníku vedoucího podél jezera k několika restauracím a k malému přístavišti nás překvapí žena s dvěma malými chlapci, kteří si pod stromem hrají s maličkými kuřátky. Mají jich asi dvacet a vypouštějí je do světa z nevelké kartónové krabice. Ale nejsou to obyčejná žlutá kuřátka. Tahle kuřátka jsou nabarvená podobně, jako se barví u nás velikonoční vejce. Vypadají jako by se z takových barevných vajec právě vylíhla. Oranžová, zelená, fialová, růžová, tyrkysová, všechny ty zářivé barvy ve slunečném dni svítí do daleka. Kdyby se kuřátka nehýbala, člověk by nevěřil, že jsou živá. Zdá se neskutečné, že se něco takhle barevného hýbe, a že je to živé. Protože jsou kuřátka obarvená úplně celá i s nožičkami, někdo je musel asi v barvě vykoupat úplně celá. Kuřátka ale vypadají spokojeně a pohybují se docela čile. Oba kluci i s maminkou mají co dělat, aby se jim jejich barevná kuřátka nerozutíkala na všechny strany. Asi kuřátkům to obarvení moc neublížilo.

U jezera Atitlán je moc krásně. Ten pohled odtud na jezero je jedinečný, neopakovatelný. Hladina se lehce vlní, pod námi se houpou loďky u starých polorozpadlých mol, čistá azurově modrá voda, a široká písečná pláž, jako bychom byli někde bůhvíkde u moře. Ale jsme jen u guatemalského jezera Atitlán, a nabízí se nám tu překrásný výhled na jezerní hladinu a okolní krajinu, které dominují kužely vulkánů San Pedro, Tolimán a Atitlán. Ten posledně jmenovaný je nejvyšší a vypíná se přibližně 2000 metrů nad hladinu jezera. Odtud ale tak vysoký nevypadá, protože je od jezera o něco dál, než zbylé dva. A je téměř zakryt siluetou vulkánu Tolimán.

Na břehu jezera Atitlán hledáme nějakou restauraci, kde bychom se zastavili na oběd. Vybíráme si tu, která nad mnohé jiné vyniká tím, že mají menu v angličtině. Teď je to pro nás nutnost, když jsme tu sami. Když sebou nemáme ani průvodkyni Ivču, ani gringošku Dagmaru, španělsky psaný jídelníček by nám byl platný asi stejně jako čínský telefonní seznam. V restauraci si vyberu nějaké kuře, Líba rybu. Stále mi není moc dobře, a moc hlad ani chuť nemám. Porce na talířích tentokrát příliš velké nejsou. I tak sním ale jen poměrně málo. Vracíme se pak pomalu hotel. Vezmu si od Líby zase nějaký prášek a zalezu pod peřinu. Alespoň na tu slabou půlhodinku, která nám do dalšího programu ještě zbývá.

Tím dalším programem je vyjížďka po jezeře. Ivča má s nájemci loďky nějaké drobné spory ohledně ceny a cíle naší vyjížďky. A tak jedeme asi trochu jinam, než byl původní záměr, a dovezou nás jen do nejbližší vesničky jménem Santa Catarina. A protože nikdo nevíme, kam jsme měli jet a o co přijdeme, nikomu nám to nevadí. Jak říká Ivča, ty vesničky jsou si tu stejně všechny podobné. Porovnáme se postupně do loďky a vyplouváme na jezero Atitlán. Temně modrá voda vypadá čistá, naše malá loďka se krásně pohupuje na vlnách. Plujeme pod jasně modrým nebem bez jediného mráčku. Siluety sopečných kuželů na druhé straně jezera Atitlán se ztrácejí v mlžném oparu. Občas nám loďka uštědří příjemnou a osvěžující spršku. Plavbu ale kvůli tomu musejí zpomalit, jinak bychom byli za chvíli promočení skrz naskrz.

Ve vesničce Santa Catarina vystupujeme u mola, které vypadá, že se už v nejbližších několika hodinách docela rozpadne. Projdeme kolem hřiště, kde odrostlejší dívky, asi z nějaké školy, hrají basketbal. Pomalu se projdeme pár desítek metrů dlouhou uličkou kamsi do středu vesnice. Moc k vidění tu není. Uličku lemuje několik indiánských prodavaček barevných látek. Místní výroba látek je charakteristická právě svou tmavě modrou barvou, podobnou té, jakou jsme před chviličkou viděli na jezeře. Modrá barva je tu opravdu módní, nosí ji tu na sobě snad všichni domorodci. Látky to jsou krásné a bohatě zdobené. Indiánky čekají u svých výrobků na turisty jako na případné zákazníky. Některé na odpoledním slunci pospávají, jiné vyplňují čas výrobou látek přímo tady na ulici. To je trochu zajímavější, když se u nich člověk zastaví a sleduje jejich práci a jejich nesmírně šikovné a hbité prsty. Některé se ochotně nechají vyfotit, jiné si však tvář zakrývají na znamení, že si být fotografovány nepřejí. Zastavíme se krátce jen v jednom obchůdku s látkami a suvenýry a za půl hodinky se vracíme zpátky do přístavu. U jezera je to hezčí. Mnohem hezčí. V přístavu potkáváme několik menších děvčat nabízejících látky, panenky a nějaké další výrobky. Pravděpodobně své vlastní. U přístavu v jedné z několika restaurací se někteří kupují drobné občerstvení a už zase nastupujeme na loďku na zpáteční cestu.

Plujeme teď o poznání pomaleji. Zase s námi jezero Atitlán krásně houpá. Po chvíli zastavujeme u břehu, kde vyvěrají horké prameny. Plavky sebou máme, mohli bychom se i vykoupat. Ale strmý kamenitý břeh a dorážející vlny nás k nějaké koupeli přesvědčit nedokážou. Zvlášť když přímo před námi nějaký domorodec v té vodě zrovna máchá prádlo. A tak ani nevylézáme z loďky. Jen náš lodník vyskakuje na břeh, aby nám alespoň nabral trochu vody do kyblíčku. Když do něho sáhnu, málem se opařím. Fuj, to je ale horká voda! Definitivně se tu koupat nikdo nebudeme. Ještě se tedy při pomalé plavbě trochu pohoupáme na vlnách Atitlánu a kolem čtvrté jsme zpátky v přístavu v Panajachelu.

Procházka přístavní promenádou po jezerním nábřeží má také něco do sebe. Ale já už zase cítím horečku. Zapadneme ještě do obchůdku se suvenýry. Líba mi chce koupit něco na krk. Do včerejška jsem nosil malou lebku, ale bůhvíkde jsem ji ztratil. Tušil jsem, že k tomu dojde. Při způsobu, jakým se k ní připevněná tkanice zavazovala, bylo jen otázkou času, kde se to stane. Líba se rozhodne mi koupit na krk hezký kovový přívěsek s mayským symbolem dne mého narození. Ivča říká, že přesně tyhle přívěsky budou mít i Mexiku v San Cristóbalu, kde je vyrábějí. A že tam nejspíš budou i levnější. Ale já teď jsem rozladěný ze své ztráty. Nemám na krku nic. To musíme nějak napravit. K tomuhle mayského kalendáře mám ale trochu nedůvěru. Vždyť mayský kalendář a s ním i mayský svět, k němuž patří, končí za necelé dva roky! A je to už několikátý svět starých Mayů! Jeden mayský svět zničila voda, jiný zničil oheň, další jaguár, a teď to nejspíš bude ekonomická krize. Když mi vypočtou, který symbol ke mně patří, ukáže se, že ho mají že se tedy obchod může uskutečnit. A hned mi říkají, že jsem zrozen ve znamení kojota a datla. Zatím nevím, co s kojotem, ale do počítače něco datluju pořád. Tady se Mayové do mě dokonale strefili. A já jsem rád, že mám zase něco na krku.

Teď zrovna je mi to ale dost jedno. Když dorazíme na hotel, je mi už hodně mizerně. Nějaký prášek mi vyhledá Líba, další léčbu v podobě rumu si pak vezmu sám. O půl páté zalézám se svou horečkou pod deku a zůstávám tam až do sedmi. Líba zatím vyrazí do města. Potřebujeme vyměnit ještě nějaké dolary. Místní quetzaly nám už skoro došly a přece nebudeme hladovět! Na večeři se pak zase zvednu. Dáme si kuřecí polévku, kterou nám doporučila Ivča. Nemusíme na ní nikam daleko, večeříme hned vedle našeho hotelu. Polévka mi docela sedne. Je v ní spousta zeleniny i dost masa, a taková silná polévka je na tu mou horečku právě akorát. Polykání stále zatím ujde, moc už to nebolí, byť to pořád ještě není úplně dobré. Občas mi nějaké sousto nebo doušek trochu víc zadrhne. Ale ujde to. Jen kdyby se to nezhoršovalo. Nechce se mi v restauraci dlouho vysedávat. Dáme si s Líbou ještě jeden drink, abych uhasil svou horečkou způsobenou žízeň, a vracíme se zpátky na hotel. Tam s Dášou a Dagmarou dopijíme zbytek rumu, který by nám na další cestě už jen zbytečně zabíral místo v báglu. Než zalezu zase a pro dnešek už definitivně do postele, chvíli tak ještě posedíme a poklábosíme. A taky se rozloučíme s Guatemalou, protože zítra už budeme nocovat zase v Mexiku.