Ráno po probuzení mi tentokrát není o nic líp, než včera večer. Naštěstí má být dnes nenáročný program, tak uvidíme, jak to zvládnu. Zatímco Líba se po ránu ukájí svou první dnešní cigaretkou, já si naleju trochu rumu na posilněnou, abych měl pod snídaní nějaký solidní základ. Než na tu snídani odejdeme, ještě si stačím dopsat další poznámky do deníčku. Jsem přitom docela překvapený a spokojený zároveň, že při tom všem pestrém programu a spoustě zážitků i informací stále stíhám mít zapsáno všechno důležité. A něco i docela podrobně. V devět ráno na srazu na nádvoří hotelu nám Ivča sděluje, že na trhy do Sololá s námi nepojede. Jednak má nějaké shánění a jednak jí potkaly nepříjemné zažívací potíže. Ivča nám tak ještě vysvětlí, kde nastoupíme do autobusu a zbytek už je na nás. Nezbývá nám, než Ivče popřát, ať se ze svých problémů vylíže, a vyrazíme do Sololá sami.

Místnímu autobusu, obvykle krásně barevně vyvedenému, se všeobecně říká "chickenbus". Což znamená něco jako "kuřecí autobus". Nejspíš proto, že v něm všichni jezdí namačkaní jeden vedle druhého jako drůbež ve výkrmu. Do zářivě nově žlutého "chickenbusu" s jakýmisi srdíčky na předním skle nastupujeme pro nás zcela nezvykle zadními dveřmi. Jsou malé, nízké, a jen co vylezu po vysokých žebříkových schůdkách, utrpím ránu do hlavy. Proč je to "chickenbus", poznáváme hned vzápětí. Po obou stranách uličky vedoucí středem autobusu jsou sedadla, která by normálně byla pro dva lidi, jako v našich autobusech. Guatemalští domorodci na nich ale sedí pěkně po třech. Zapadneme s Líbou do jednoho zatím volného sedadla. Na šířku nám jakž takž stačí. Zato kolena nemám vpředu kam dát. Přestože rozhodně nepatřím mezi dlouhány, začnu si držet kolena skoro pod bradou, protože už za pár minut je mám otlačená od železa od sedadla přede mnou víc než dost. Je to opravdu autobus pro kuřátka. Normálně se sem vejdou jen ti malí útlí Guatemalci. S Líbou ovšem nesedíme takhle, relativně spokojeně, moc dlouho. Přestože vedle nás na sedadle už místo nemáme, kde se vzala tu se vzala, přiskotačí drobná Indiánka v typickém barevném krojovaném oblečení a s dlouhým černým copem. Z uličky se na nás zazubí, něco skoro tajnůstkářsky zamumlá, a namáčkne se vedle Líby, která sedí blíže ke středu autobusu. Vzápětí začne Indiánka Líbu vrtěním své hubené zadnice nekompromisně tlačit na mě a dál k oknu. Sedadlo je zkrátka pro tři, tak jaképak copak! Když už sedím s koleny pod bradou, proč bych nemohl mít před sebou ještě ruce? Jinam je totiž nemám kam složit. Jsem tu spíš jako sardinka, než jako kuře. Nalepený a zatlačený na sklo se ani nemůžu pořádně pohnout. Do tak malého prostoru mě už dlouho nikdo takhle "neurovnal". Indiánka teď už sedí vedle nás a vypadá náramně spokojená. Něco ještě zažvatlá a začne si nás zvědavě prohlížet. My si jí bohužel už moc prohlédnout nemůžeme, protože se neodvažujeme ani pohnout. Ale je to jedno. I kdybychom se odvážili, stejně se skoro hýbat nemůžeme. Není kam.

Cesta z Panajachelu do Sololá trvá naštěstí jen něco málo přes čtvrt hodiny. Je to stále do kopce, stále stoupáme od jezera Atitlán nahoru, chickenbus musí překonat asi šestisetmetrový výškový rozdíl. Zevnitř náš chickenbus už zdaleka nevypadá tak hezký, udržovaný a nový, jako zvenku. Jezdí tu takových autobusů mnoho, jsou pro nás nezvyklé a zajímavé, protože je každý jiný, každý je jinak barevný a jinak přikrášlený. Zastavuje se na několika zastávkách, kdy se do chickenbusu přihrne několik dalších "kuřátek". Přestože se ještě před chvilkou zdálo, že už se sem další nevejdou, okamžitě nás přesvědčí o opaku. Vejdou se vždycky. Nebudeme za chvíli ještě sedět po čtyřech? Líba se zatím s Indiánkou přetlačuje o každičký centimetr sedadla. Je to taková malá nenápadná bitva dvou civilizací o životní prostor. Naštěstí, jak už jsem se zmínil, cesta dlouhá není. Někde vzadu za námi se plným chickenbusem prodírá hulákající výběrčí peněz a řidič to s námi nahoru mastí, co to jde. Začátky vykroužíme rychlostí, o které se dá říci skoro všechno, jen ne to, že je bezpečná. Každou chvíli se ozývá troubení. Od nás, nebo i od těch, co jedou proti nám dolů. Pozor, pozor! Jde přece o život! Uhýbáme, zatáčíme, a nakláníme se ze strany na stranu, pokud nám to stísněný prostor dovoluje. Tyhle autobusy mají asi dost silné motory. Soudím tak alespoň podle rámusu a rychlosti, s jakou se dokážou řítit do kopce, i když jsou přeplněné k prasknutí.

Na náměstí v Sololá z chickenbusu všichni vystupujeme. Musíme si zapamatovat místo, kde nás náš chickenbus vyklopil. Odtud se zase budeme vracet do Panajachelu. Náměstí kolem nás je doslova přecpané lidmi. Není to o moc lepší, než uvnitř chickenbusu. Stovky lidí se někam tlačí a hrnou, každý míří někam jinam, než ti ostatní. Všichni přitom uhýbají a uskakují před dalšími chickenbusy, které přijíždějí a odjíždějí jeden za druhým. Jezdí sem zřejmě z širokého okolí. Tyhle trhy nejsou ani zdaleka stejné nebo podobné, jako ty včerejší v Chichicastenangu. Zatímco včera ty trhy byly převážně se suvenýry a zbožím, které zajímá především turisty a které je vyráběno pro ně, tyhle trhy v Sololá jsou především pro domorodé Guatemalce. To je zřejmé na první pohled. Včerejším trhům se to tady podobá snad jen tou typickou indiánskou barevností. Zatímco turistů, jako jsme my, tu na rozdíl od včerejška moc nepotkáme, domorodých Indiánů tu jsou neuvěřitelné davy. Téměř všichni jsou neskutečně barevně vymódění, každá z okolních vesnic má oblečení v jiné kombinaci barev. V krojovaném oblečení nechodí jen ženy, ale i spousta mužů. Je to nádhera. Z té barevnosti jde člověku hlava kolem. Fotím a fotím. Prostě mi to nedá. Něco takového se hned tak nevidí. Co na tom, že se třeba spousta fotek nepovede, protože se mi co chvíli před objektiv někdo připlete, někdo do mě strčí, nebo mi do výhledu postaví své zboží. Někdy se v té tlačenici ani nedá fotoaparát použít! Jen mayští bohové vědí, kolik a jaké obrázky se mi povedou.

Nejprve chvíli chodíme po parku na náměstí, ale pak se vydáme přímo do víru tržiště mezi stánky. Jsem z těch barev, množství lidí, a toho zmatku docela rozhozený. Zdá se mi zhola zbytečné, abych se nějak pokoušel vyjmenovávat, co se tu všechno prodává. Prostě cokoli. Barevné látky i indiánské oblečení, sušené rybičky vedle ovoce, živé slípky, vedle zase mobily, hodinky a radiomagnetofony, spousty všelijakých podivností, starožitností, krámů a zbytečností, plné pytle a tašky s bůhvíjakým obsahem, a stejně tak i desítky věcí, které vůbec neznáme a nevíme, k čemu jsou. To všechno je, dejme tomu, normální. Ale z uličky podél zdi vedoucí ke kostelu jsem docela vedle. Tady dřepí jeden čistič bot vedle druhého, a kupodivu všichni mají práci. Guatemalců, kteří mají rádi čisté boty, a klidně za to nějaký obnos zaplatí, je zřejmě víc než dost. Zdá se, jako by to patřilo k nějakému vyššímu postavení, když si někdo může nechat vyčistit boty. Suvenýry pro turisty tu skoro nikdo nenabízí. Je to tu docela jiné, než včera. Tenhle trh je pro ně, pro Indiány z okolí a možná i z daleka.

Mezi stánky je opravdu husto. Davy proudí sem a tam, tlačenice dosahuje vrcholu v úzkých uličkách, kde jsou improvizované stoly namačkány jeden vedle druhého. Mezi krámky není dost místa ani na ty dva protisměrné proudy drobných domorodců, které se vzájemně přetlačují, natožpak na to, aby se tu nějaký obtloustlý gringo zastavil a rozhlížel a nebo dokonce ještě zkoušel něco či někoho fotografovat. Jsem tím davem téměř nesen, a chvílemi vůbec nejsem schopen kontrolovat směr svého pohybu. Jen občas je mi dovoleno se snažit, abych se alespoň zhruba pohyboval stejným směrem jako Líba a ostatní. Najednou již tak hustá tlačení nabere ještě více na síle, a posunuje mě kamsi k volnému prostoru. Ale ouha! Volno tu není, na zemi je spousta kulatých košů s kdákavými obyvatelkami. Ještě, že jsou ty košíky hezky kulaté, a můžu mezi ně stoupnout, jinak bych se na ty klece natlačen zezadu natáhl jak široký tak dlouhý. Mladý prodavač v hnědém westernovém klobouku, který tu ty živé slepice nejspíš prodává, na mě kouká a náramně se baví. Pobaveně sleduje, jak se mu tady nemotorný gringo najednou ocitl mezi slepicemi, a teď neví, kudy ven. Nakonec mi podává pomocnou ruku, a hodí mě zpátky do proudícího davu. Aniž stačím říct "Gracias", proud Indiánů mě hned odnese kamsi dál do vedlejší uličky. A už mě tam zase vystrkují kamsi mimo. Teď se naštěstí ubráním, že znovu nevypadnu z té divoké lidské řeky. Přemýšlím, jak bych tady asi dopadl, kdybych se nechal natlačit na ta rajčata nebo mezi přezrálé banány. Vůbec není nic platné, že všichni ti hemžící se pestrobarevní domorodci mi sahají sotva po ramena. I když jednu výhodu to přece jen má. Všichni gringové a gringošky, tedy i ti naši, nad tím davem vyčuhují a jsou dobře vidět.

Fotit se pořádně nedá, není tu na to prostor. Ostatně na tomhle trhu se všichni fotografování jaksi vyhýbají. Dokonce dokážou bleskurychle své zboží přikrýt a schovat, jakmile si všimnou, že ho chci vyfotit. Někteří se rozzlobí, když to nestihnou, jiní se sami před objektivem schovávají, další po mně chtějí peníze. Je s podivem, jak jsou ostražití a pozorní. A tak občas něco vyfotím jen na pár místech, kde je trochu volněji. A kde můžu fotit trochu víc zoomem z dálky.

Teď se lidský pohybující se chumel na chvíli zastavil. Koukám dopředu. Aha! Líba s děvčaty něco nakupují! A zase tlak zezadu! Pozor! Ta Indiánka přede mnou má na zádech děcko! Snažím se ho nepraštit foťákem, který musím přece nějak držet! Nakonec jsem dotlačen až k našim děvčatům, a teď tu jako hráz blokujeme pohyb a překážíme hnedle čtyři. Proboha! Ony tu kupují hrášek, ředkvičky a mrkvičku. O kus dál Líba narazí na ostružiny. Jen se ale stačí oblíznout, nákup se jí nezdaří. Proud lidí nás všechny rychle vytlačuje daleko pryč. Tenhle trh je teda neuvěřitelný mumraj! Chvílemi tlačenice už začíná přesahovat únosnou míru. Zabloudili jsme nějak příliš hluboko dovnitř. Už v tom nějak nemůžeme vydržet a musíme se nějak odtud dostat. Protlačíme se tedy ještě další kousek, a snažíme se alespoň trochu korigovat směr pohybu. Daří se to. Dav Indiánů nás ještě trochu semele a prosmýká nás jednou postranní ulicí, aby nás nakonec vyvrhnul na náměstí jako něco nepatřičného. Jako zbytečný a nepotřebný odpad.

Uff! To je úleva! Pojďme raději někam dál. Ještě se tedy rozhodneme podívat se do ulic na druhé straně náměstí. Tam nejsou žádné stánky, žádná tlačenice. Lidí tu ale potkáváme taky hodně. Někteří nosí rance nebo pytle se zbožím na hlavě či na zádech, další nosí na hlavě různé koše a nůše, nebo ve svých rukách přenáší velké barevné krabice. Spěchají na trh. Jiní ovšem s plnými taškami toho, co nakoupili, už zase spěchají na druhou stranu. Na kolotání a hemžení Indiánů dohlíží mladá policistka v policejním stejnokroji a s oblečenou reflexní vestou. Práce by asi mohla mít dost, ale pochybuju, že se tenhle bláznivý mumraj dá nějak kočírovat. Těžko. Nakonec si na chvíli sedneme doprostřed náměstí do parku. Přímo před kostel, do kterého ani nevíme, jak bychom se dostali. Možná zase skrz tržnici, a tam tedy už nepůjdeme. Rozhodně ne! Tam už to stačilo. Sedíme na nízké zídce uprostřed parku jen tak, jako bychom odpočívali. Pozorujeme přitom to víření kolem nás. Líba s Dášou chroupají nedávno nakoupenou mrkvičku, kvůli které málem způsobily kolaps pohybujícího se davu. Já zatím pozoruju domorodce, který jde právě kolem v zářivě bílém klobouku a ve zbrusu novém čisťounkém kroji s bílými kalhotami. Chodí tu taky mnoho maminek, které nosí své děti v barevných vacích na zádech. Tamhle naproti zrovna jedna z nich začíná své děcko přebalovat. Spíš než na maminku ale vypadá, že by to mohla být sestra toho děcka. Pochybuju, že je jí víc než dvanáct. Tohle mě doopravdy baví, pozorovat ty roztomilé barevné lidičky, jejich hemžení, shlukování a štěbetání. Tyhle lidičky berou své trhy i jako příležitost k setkávání a popovídání. Sedím tu a pozoruju je dost dlouho. Baví mě to a proto se mi odtud ani nechce.

Ale už bude čas vydat se zpátky. Najdeme si náš chickenbus, který musí mít nápis "Panajachel". Zaplatíme výběrčímu drobný obnos a vydáváme se na zpáteční cestu. Dolů nás ale jede sotva polovina. Ostatní se rozhodli, že půjdou dolů do Panajachelu pěšky. Moc jim to nezávidím. Pokud půjdou po silnici, nebude to v tom provozu asi nic příjemného. Autobusů, aut a dalších vehiklů, které supí nahoru nebo dolů, je mnoho. A jiná cesta dolů v těch prudkých svazích kolem jezera možná ani nevede. Naše zpáteční cesta chickenbusem je podobný zážitek, jako ta předchozí. Přece jen však už pro nás není takovým překvapením. Už jsme zkušení a víme přece, jak to v takovém guatemalském chickenbusu chodí.