K jezeru Atitlán sjíždíme dolů už skoro za tmy. Jen úzký proužek světlejšího nebe na západě nad dávno zapadlým sluníčkem zvýrazňuje špičaté temné siluety kuželovitých vulkánů na temnou hladinou jezera. Přestože o moc víc už teď večer z jezera a jeho okolí nevidíme, můžeme si o jezeru Atitlán něco málo říct. Leží v nadmořské výšce přes 1500 metrů, a je poměrně veliké, jeho rozloha prý činí více než 300 čtverečních kilometrů. Jeho hloubka je proměnlivá, ale není malá, jezero dosahuje i hloubek kolem 250 metrů. Říká se ale, že na mnoha místech může být mnohem hlubší. Moc nějakých hodnověrných měření tu ale neproběhlo. Na nějaké souvislé zmapování tu vlastně ještě vůbec nedošlo. O krásu tohoto místa, se stará množství sopečných kuželů, které vytvářejí nezaměnitelnou siluetu okolí. Jezero samotné leží v jakémsi hlubokém údolí. Zdá se, že existují dva názory na původ jezera Atitlán. První ho vysvětluje starým vyhaslým sopečným kráterem, zatímco druhý říká, že při sopečné činnosti v okolí došlo k přehrazení několika řek, a jejich spojením prý jezero vzniklo. Jezero dnes ale nemá žádný viditelný odtok, a pokud z něho nevytéká nějaká podzemní řeka, je nejspíše bezodtokové. Ať už vzniklo jakkoli, mnozí považují jezero Atitlán za nejkrásnější na světě. To my ovšem budeme moci posoudit až zítra. Dnes už je na to příliš tma.

Protože po acylpyrinu mi je opravdu o poznání lépe, rozhodneme se jít s ostatními na krátkou večerní procházku městečkem Panajachel. To je místo, kam jsme dojeli a kde jsme se v jednom z mnoha zdejších hotelů ubytovali. Náš hotel je hezký, příjemný, přímo na hlavní ulici Santander, jen nedaleko jezera Atitlán. Panajachel se nachází přímo na břehu jezera a je proto významným cílem a hlavním výchozím bodem většiny turistů pro výlety na jezero a do okolí. Restaurací i hotelů je tu proto dost a dost. Domorodí obyvatelé říkají Panajachelu Gringotenango, protože většinu těchto podniků tu vlastní bývalí hippies, kteří se sem sjeli někdy v šedesátých letech minulého století. My samozřejmě kolektivně jdeme do jedné z restaurací na večeři. Líba mi už od rána slibuje rum, ten bílý guatemalský, který nám moc chutná. A tak než nám večeři přinesou, Líba s Láďou, který má taky o rum zájem, odbíhají shánět bílý rum do okolích obchodů. Přinesou ho. Je to dobře, musím s ním začít vyhánět bacily. Byl sice dost drahý, ale nevadí. Vůbec to vypadá, že tady v Panajachelu je docela draho. A přitom se tu, pokud se týče obchodů a restaurací, zdá být slušná konkurence. Návštěvníků tu v téhle době taky zrovna moc není. Ale vyšší ceny jsou relativní. Večeři tady v Panajachelu totiž pořád ještě pořídíme za třetinu ceny, než kolik nás stálo jídlo v Tikalu. Přestože jsem od rána nejedl, nemám už zase na jídlo chuť. Vůbec. Ani všechno nesním. Možná i proto, že hovězí je tentokrát tuhé a žvýkací, na což asi nemám ani dost sil. Polykání se mi naštěstí už trochu vylepšilo. Ještě nějaký tlak a škrábání v krku cítím, ale už to zdaleka tak nebolí. Hned po večeři mám silné nutkání si jít lehnout. Rozloučíme se proto s ostatními, kteří v restauraci ještě zůstávají, a jdeme na hotel. Načneme rum a kolu, něco vypijeme a jdeme docela brzy spát.