Na jedné kratičké zastávce Líba hbitě stíhá nakoupit u stánku barevné strakaté gatě. A to přesto, že asi za hodinu máme dojet do Chichicastenanga, kde se právě dnes odehrávají proslulé indiánské trhy. Líba nakupuje už tady. Jednak jí prostě ty gatě padly do oka, a jednak jsou tu zřejmě zdatní a šikovní obchodníci. Líba není totiž sama. Jen naší malé české skupince tu dokázali prodat takové podobně gaťky hnedle celkem troje. Zcela nepochybně to je nutno pokládat za významný obchodní úspěch.

V Chichicastenangu, což je taková větší guatemalská vesnice, zastavujeme někde uprostřed. U nás by se asi řeklo na návsi, ale nevím, jak tomu říkají tady. Na jednom nároží dvou ulic tu stojí větší hotel s restaurací, kde můžeme použít toalety. Můžeme si přitom, jak se postupně střídáme, prohlédnout několik krásných barevných papoušků a poslechnout si produkci jakéhosi domorodého hudebníka vyluzujícího libé tóny na prazvláštní nástroj. Podobá se xylofonu, jen namísto rezonančních trubek má dole pověšeny nějaké tykve. Koukám na to s docela nevěřícím pohledem, ale je to tak. Opravdu to jsou nějaké tykve. Hádal bych, že se ladí nejspíš naplněním určitým množstvím vody. No, budu tomu tedy asi říkat tykvofon. A hudebníkovi tykvofonista. Hezká slovíčka, ne?

Naproti hotelu s restaurací vede ulička stranou z hlavní silnice, a tady hned z kraje už začínají zdejší indiánské trhy. Odehrávají se ve všech okolních ulicích i na náměstí a nepřipraveného návštěvníka opravdu ohromí. Trhy jsou plné korzujících domorodců i návštěvníků z řad turistů, které jsou fascinování především barevností a celkovou atmosférou zdejších trhů. Indiáni z širokého okolí, kteří jsou všichni oblečení do pestrobarevných krojů, tu nabízejí své zboží, rovněž svou barevností a pestrostí až překypující. Myslím, že něco takového je jen těžko představitelné a popsatelné, pokud to nemůžete spatřit sami na vlastní oči. Je to neuvěřitelné!

Koupit se tu dá opravdu všechno možné. Barvy především textilních výrobků dodávají těmto trhům neopakovatelnou, jinde neviděnou a jedinečnou charakteristiku. Ať už se rozhlížíte třeba po kalhotách, po halenkách nebo košilích, Ať si prohlížíte všelijaké pestrobarevné ručníky, tašky či deky, nebo až hýřivě přeplácané ubrusy nebo přehozy, nepřehlédnete přitom ani zajímavou domorodou keramiku nebo množství malých i větších suvenýrů. Můžete tu zakoupit látkové či kožené peněženky a pásky, kabelky, větší i menší tašky či batohy, a nebo také pestré dřevěné masky, nádobky, popelníčky, a spoustu všelijakých hraček, figurek a tretek všemožného druhu a určení. Proplétáme se tu s Líbou těmi živými uličkami sem a tam, potkáváme chvátající domorodce i pouliční prodavačky z řad Indiánek, které nabízejí až kýčovitě barevně vyšívané jakési "obrazy", které nám na potkání strkají až pod nos v domnění, že zblízka si je můžeme prohlédnout lépe a že nás tak snáze přesvědčí k tomu, abychom si je koupili.

Skoro tři hodiny v Chichicastenangu jen tak bez cíle couráme mezi vší tou nepředstavitelnou barevností. Nahlédneme i do dvou zdejších kostelů a stavíme se taky na drink. Z jakési terasy z dálky také okoukneme indiánský hřbitov za vesnicí. Je stejně pestrobarevný, jako jsou tady kolem nás všichni ti Indiáni, i všechno jejich zboží. A samozřejmě taky nakupujeme. A znovu nakupujeme. Jde to snadno. Zboží je tu hodně levné, a ještě se dá něco usmlouvat. Někdy se zdá, že ani není o co smlouvat, že to ani nestojí za to. Ale Líba je tady ve svém živlu, zdá se mít nějakou nákupní horečku nebo co. Ale ani já nejsem z takovýchhle trhů rozhodně nijak otrávený. Naopak. Docela si je užívám. Jen bych zdaleka všechno tak nezkoumal, zblízka neprohlížel, a tolik nekupoval. Ale bloudit takovými trhy a nasávat jejich atmosféru, to mě docela baví a uspokojuje, ačkoli jinak nakupování, mírně řečeno, hodně nemám rád. Asi proto, jak nás ty trhy dostaly, ani pak už nejdeme s Ivčou a ostatními na krátkou procházku po okolí Chichicastenanga.

Když už je Líbina nákupní horečka poněkud utlumena tím, co si nese nakoupeno v kabeli, máme tak akorát čas si asi hodinu před plánovaným odjezdem sednout do jedné z místních kaváren. Líba chce džus, já si dám teplou čokoládu. Už zase totiž začínám cítit nějakou horečku, bohužel ale úplně jinou, než nákupní. Začínám se zase celý klepat jako ratlík, že mi už při tom zapadajícím slunci vposledku ani nešlo fotit. A pak už si pomalu jdeme sednout do vyhřátého mikrobusu. Líba tu do mě hnedle narve jeden acylpyrin. Snad se mi po něm trochu uleví, snad Líba jako zdravotnice ví, co dělá. Čekáme už jen na ostatní, co byli s Ivčou na procházce. Přišli později. Nakonec totiž i na ně ta nákupní horečka přišla. Ženských máme mezi námi víc než dost, a když jich je někde na jednom místě tolik, a je tam ještě navíc taková spousta hadříků, jako tady, snad to ani jinak dopadnout nemůže. A taky nedopadlo. Přestože jsme ráno s Líbou měnili další dolary na quetzaly, při pohledu do peněženky zjišťujeme, že nejpozději zítra budeme muset do směnárny či banky znovu. Nákupní horečka se neléčí levně ani tady v Guatemale. A ostatní, jak se zdá, jsou na tom asi všichni přibližně stejně. A to máme přitom před sebou ještě další trhy! Hned zítra, jak víme od naší průvodkyně Ivči. Naše zpoždění nicméně není proti původnímu záměru nijak veliké. Teď už ale, když jsme konečně pohromadě, musíme plni dojmů Chichicastengo opravdu opustit. Před námi je teď další cesta. Cesta k jezeru Atitlán.