Odjíždíme do Quetzaltenanga. Podle Ivči tu chcíp pes, a já asi můžu potvrdit, že tady opravdu quetzalové dávají dobrou noc. Quetzalové proto, abych se vyhnul našim liškám, které chudinky za nic nemůžou. Quetzaltenango je druhé největší město v Guatemale, počet obyvatel se odhaduje na zhruba nějakých 160 tisíc. Začátkem dvacátého století bylo město kompletně zničeno v důsledku mohutného zemětřesení spojeného s obdobím silné aktivity s následnou obrovskou erupcí nedalekého vulkánu Santa Maria. Takže tu k vidění opravdu moc není. Ubytujeme se v hotelu exoticky znějícího jména Kiktem-Ja. Asi jen Mayové vědí, co to znamená. Na procházku po městě si potom zapomenu vzít foťák, ale když vidím náměstí, nemám vůbec chuť se pro něj vracet. Fakt tu není co fotit.

Špinavé město, špinavé náměstí, špinavé ulice i budovy, původní zcela nebarevnou zachovalou část průčelí katedrály ještě hyzdí stánky trhovců, které se sem vlezle roztahují ze sousedního tržiště. V některých pečou tortily a taky nějaké jiné plněné placičky, jinde vaří podivné omáčky a další velmi podezřelé pochutiny. Nikdo z nás se tu v té špíně neodvažuje cokoli si dát k jídlu. Já bych stejně ani neměl chuť. Cítím už znovu vracející se horečku. Jediné, co chci, je malý koláček na ráno, a pořádný hrnec čokolády na teď, k večeři. A tak ještě vcelku slušně vypadající zmrzlinárna je tím pravým cílovým místem, kam zamíříme. Milkshake si dám tentokrát studený. Jednak jsem ve zmrzlinárně a jednak moje tělo si dnes užilo dokonalé horké lázně a nehodlám ho až toliko rozmazlovat. Moc velký hrnec sice za svoje quetzaly nedostanu, ale k dnešní večeři mi to bude muset stačit.

Vracíme se na hotel. Spolknu protihorečkový prášek a zalezu do postele. Posílám Líbu s Dášou a Dagmarou do města utratit poslední quetzaly. Zítra v Mexiku už by nám k ničemu nebyly. Děvčata jsou snaživá. Udělají útratu téměř přesně do posledního quetzalu, do čehož se jim vejde i menší lahvička rumu a k němu velká Coca-cola. To obé posléze u nás na hotelovém pokoji při povídání vypijeme. A povídáme až do pozdního večera. Já sice chvílemi klepu kosu pod dekou, ale když se trochu zahřeju rumem, můžu alespoň na chvíli vylézt ven. Pak mi začne být zima a zase potřebuju deku a rum. A tak dokola. Funguje to podobně, jako ta dnešní koupačka v termálech. Když je mnoho věcí povyprávěno, láhev vzhůru dnem a všechen rum dopit, otočím se na posteli a usnu, ani nevím jak. Je to poslední guatemalská noc.