Ráno se probouzím zmrzlý jako drozd. Někdo říká, že na pokoji bylo 16 °C. To se mi ale nezdá. Já bych řekl, že takový vedro jsem neměl snad ani pod dekou. Quetzaltenango opouštíme už v sedm hodin. Na náměstí zrovna uklízejí bordel po včerejší tržnici a jakési slavnosti asi patnáctiletých teenagerů. I takováhle slavnost se včera na náměstí v Quetzaltenangu vešla.

Krajina za Quetzaltenangem je mnohem hezčí, než samotné město. Projíždíme hezkými horami, kdy ty vzdálenější a vyšší vystupují nad pásmem oblaků táhnoucích se dole údolími mezi kopci. Jako bychom ty mraky viděli z letadla. Všímám si, že v místech, kam se ještě nedostalo ranní sluníčko a kde je ještě stín, je často k vidění ledová barva všepokrývající jinovatky. Zřejmě tedy v noci tady v horách dokonce mrzlo. Proto jsem byl po ránu tolik promrzlý. Hory a kopce mají podobně strmé stráně, jako když jsme včera stoupali do sirných lázní Fuentes Georginas. Jsou hojně porostlé jehličnany, mezi kterými jednoznačně převládají nějaké druhy borovic. Mezi horami před námi i kolem nás se otevírají široká i hluboká údolí, na jejichž svazích je roztroušeno množství malých horských vesniček. Projíždíme mnoha z nich a téměř v každé vesnici je vždy po zhruba padesáti metrech, podobně jako pod Orizabou, ležící policajt. Je to strašné. Jako by si tu na silnici mohl položit policajta každý, koho to napadne. Někde jsou třeba jen dva domky a před nimi i za nimi je na silnici další příšerný hrb. Musí se jet skoro pořád krokem. Vzdálenost mezi těmi "velbloudími" hrby nic jiného nedovoluje. Cesta tak ubíhá nepředstavitelně pomalu a za neustálého kolíbání nás pasažérů sem a zase tam.

Ke guatemalsko-mexické hranici pak sjíždíme dlouho táhlým hlubokým údolím podél dravé říčky. Údolí je stále uzavřenější a užší, a až nedaleko před hranicí se najednou rozšíří a roztáhne se do široké plochy. Hustota domů i vesniček se zvyšuje. V té myslím poslední před hranicí, v La Mesille, nás zastavují, a chtějí po nás nějaké vstupné či příspěvěk na místní fiestu. Nechtějí nám věřit, že nejedeme na jejich slavnost, ale do Mexika přes hranici. Nakonec to nějak ukecáme. Bez quetzalů, které stejně už ani nemáme. Možná přece jen pochopili, že nevypadáme jako domorodci jedoucí na fiestu. Přechod hranic je pak už bezproblémový. Odevzdáme lístky, které jsme vyplňovali při příjezdu do Guatemaly, dají nám razítko do pasu a pak už si nastoupíme do taxíků. Samotná hranice se zdá být uprostřed guatemalské vesnice, ale my teď jedeme asi o čtyři kilometry dál, do mexického Ciudad Cuauhtémoc. Teprve tam je mexický pohraniční úřad. Mezi tím je nejspíš země nikoho. Zdejší taxikáři tu tak mají o kšeft postaráno. Kdopak by se takhle daleko plahočil pěšky se všemi zavazadly? Do Mexika nás taky bez problémů vpustí. Není co řešit, a já tím pádem už nemám o čem psát.

V Ciudad Cuauhtémoc máme dvě hodiny času. Přestože "Ciudad" v názvu znamená město, je to jen nadneseně hrdý název pro tuhle pohraniční mexickou vesnici. Není tu moc co dělat. Náš linkový autobus do San Cristóbalu odjíždí až ve čtvrt na jednu, tak si můžeme zatím zajít na oběd. Abychom na něj mohli, je třeba zase sehnat jiné peníze. Musíme najít mexická pesa, protože tady už jsme v Mexiku. Naproti čekárně autobusového terminálu tedy lehce poobědváme. Trousíme se sem po částech, jak kdo má chuť. Je to maličká hospůdka, do které bychom se stejně ani všichni najednou nevešli. A po obědě ještě můžeme, ba vlastně musíme, spoustu času proflákat. Do odjezdu našeho autobusu zbývá ještě spousta a spousta času.

Konečně přijde čas odjezdu našeho autobusu. Autobus je velký a velice luxusní. Dokonce i na naše poměry. Celá cesta autobusem je ovšem jako jízda mezi nanuky v mrazícím voze. Klimatizace jede naplno a je tu zima jak v morně. Bodejť. Už jsem se zmiňoval, že mít klimatizaci je tady známka luxusu. A když už ji autobus má, musí o ní každý vědět. Tahle klimatizace o sobě dává vědět zatraceně hodně! Ruce v kapsách své mikiny si ještě jakž takž ohřeju, zato nos mám jako rampouch. Jediný rozdíl je, že rampouchy obvykle nebývají červené. Snažím se cestu prospat. Ale v té zimě to moc nejde. Když konečně vidím ceduli, na níž píšou, že do San Cristóbalu je dvanáct kilometrů, jsem moc a moc rád, že utrpení v téhle pojízdné guatemalské mrazírně už zanedlouho skončí.