Noc byla teda zase hrozná! Skoro jsem nespal a byla mi hrozná zima. Z toho mrazibusu jsem ke všemu ještě dostal nějakou rýmu. Z nosu mi teče, jako z vodopádu. Tohle že jsou nějaké tropy? Líbě je ale pořád dobře. Na rozdíl ode mne se zdá být docela v pohodě. Zvláštní. Doma si na zimu stěžuje skoro pořád, i když tam máme vedro. A tady jí to nijak nevadí. Ráno před odjezdem za dnešním programem využíváme na krátkou procházku po městě spojenou se snídaní. Procházíme uličkami a za městem vidíme zvláštní nízkou oblačnost, z níž nesměle vykukují vrcholky okolních hor a kopců, ale která přitom stále ještě nepřikrývá město pod sebou. První sluneční paprsky začínají tuhle nádherou a mystickou oblačnost kolem San Cristóbalu pomalu rozpouštět. Málokdy se něco takového vidí. San Cristóbal de las Casas je opravdu městečko neobvyklé atmosféry a okouzlující krásy koloniálních časů. Nehyzdí ho dosud žádné moderní budovy ani mrakodrapy, a připadá mi to, jako by se vrátil čas o hezkých pár desítek let nazpátek. A právě takhle je to zaručeně dobře! Určitě. Z příjemné ranní procházky se ale bohužel musíme brzy vrátit na hotel. Ještě před devátou bychom měli mít sbaleno a vyklizené pokoje. Naše zavazadla si prozatím uschováme v hotelové úschovně a pojedeme pak na včera objednaný výlet do kaňonu Sumidero. Kromě kaňonu samotného bychom měli vidět i nějaké krokodýly a opičky.

Asi hodinu sjíždíme stále někam dolů a dolů. Kaňon Sumidero leží v mnohem nižší nadmořské výšce. Poznáme to taky hned na vlastní kůži, jakmile vystoupíme z auta. Je tu mnohem větší vedro i vlhko, než v San Cristóbalu. U přístavního mola, kde je taky možno koupit nějaké suvenýry i lehké občerstvení, vyfasujeme všichni povinně plovací vesty. Poskládají nás pak do člunu na nepohodlné lavice, pěkně jednoho vedle druhého. Je kolem desáté, když se můžeme vypravit na asi dvouhodinovou vyjížďku do kaňonu Sumidero, který je středem stejnojmenného národního parku. Řeka Grijalva tu za miliony let vytvořila půvabný, místy až kilometr hluboký klikatící se vápencový kaňon, přičemž hloubka vody pod hladinou dosahuje až 150 metrů. Délka kaňonu se udává asi na čtrnáct kilometrů, takže naše plavba tam a zase zpátky bude něco kolem 30 kilometrů. Kaňon Sumidero je ve zdejším kraji natolik známou a důležitou přírodní lokalitou, že se dostal i do znaku a vlajky mexického státu Chiapas, v němž se právě nacházíme.

Hladina řeky v kaňonu nepůsobí zrovna vábně, a když to nazvu docela velkým bordelem, nejspíš ani trochu nepřeháním. Plave tu všechno možné. Pozvolna míjíme několik jeskyní, vodopádů, skalních převisů, a mnoho dalších podivuhodných přírodních zajímavostí. Vidíme tak třeba vánoční stromeček, mořského koníka, nebo jeskyni s Pannou Marií Guadalupskou, ke které se leze z hladiny po jakémsi lanovém žebříku. Čerstvé květiny svědčí o tom, že sem hojně připlouvají domorodí obyvatelé. My turisté se ovšem jen podíváme z našeho člunu a plujeme dál. Sem tam zahlédneme nějakou volavku nebo jiné ptactvo, jednou dokonce krokodýla, který ovšem neváhá a rychle před námi zmizí ve vodě. Jízda kaňonem je příjemná, až na tu tvrdou lavici, na jakých musíme sedět. Naše plavba na opačném konci kaňonu končí na dohled od přehradní hráze, která nedaleko za vyústěním kaňonu drží hladinu řeky na potřebné výši. Pak už se poměrně rychle a bez zastávek vracíme zpátky. I když ještě asi třikrát zastavíme a pozorujeme krokodýly, kteří se vyhřívají na březích kaňonu. Na zpáteční cestě na ně máme poněkud větší štěstí. Jen na opičky, které nám slibovali, nějak nedošlo. Tu jsme neviděli ani jedinou.

Po vylodění přejedeme do nedalekého městečka Chiapa de Corzo. Je známé tím, že v jeho blízkosti se nachází archeologické naleziště jednoho z nejstarších mayských sídlišť ve Střední Americe. Sídliště z doby více než 700 let před naším letopočtem. Tam my ovšem nepůjdeme. Máme tu především přestávku na oběd. Je podivné, jak se u mne nechuť a chuť na něco k jídlu podivně střídá. Teď, stejně jako včera večer, mám zase hlad. A tak si zase dávám nějakou flaksu. Tentokrát mi maso ale moc nesedí. Je to tu sice levnější, ale jídlo zdaleka není tak dobré. Maso je docela tuhé a celý pokrm má takovou nepříliš valnou chuť. Zdá se, že v mexických restauracích se dá velmi přesně rozlišovat kvalita restaurací podle ceny jídel. Po obědě se ještě projdeme po náměstí Chiapa de Corzo. Na náměstí lemovaném podloubím a arkádami vyniká především nevysoká cihlová věž se špatně seřízenými hodinami a s ní architektonicky souznící cihlový altán kryjící kašnu. Tahle fontána v podobě španělské královské koruny je považována za architektonickou perlu tohohle městečka.

Čekám v Chiapa de Corzo pod mohutným stromem na náměstí, až nastoupíme na zpáteční cestu. Jsem unavený a nevyspalý, a těším se, že si cestou zpátky trochu zdřímnu. Noční spánkový deficit se hlásí o svá práva. A já mu je nehodlám upírat. Opravdu pak cestu zpátky do San Cristóbalu celou prospím.