V tomhle autobusu jsem se nakonec opravdu vyspal dobře. Určitě víc, než předchozí noc v hotelu v San Cristóbalu. Zastávku si ráno pamatuju prakticky jen jednu, ostatní jsem buď prospal, nebo zaspal. Je to dobře, protože žádný odpočinek teď nebude. Je přibližně půl osmé ráno, a my v Oaxace právě vystupujeme z nočního autobusu. Ocitáme se na novém moderním autobusovém terminálu připomínajícím letištní halu. Na toaletách si uděláme nejnutnější hygienu, a převlečeme se do lehkého oblečení, do tepla. Vzápětí se potkáváme s naším starým známým Armandem. Přijel pro nás zase s tím svým velkým autobusem. Od teď až k odletu z Mexico City nás bude zase vozit náš Armando.

A tak jen co se trochu po ránu upravíme, aby se na nás dalo koukat, naskáčeme radostně k Armandovi do autobusu, a můžeme odjet. Tentokrát pojedeme jen pár kilometrů za město. Vystoupáme nahoru nad široké oaxacké údolí, na Monte Albán, na další významnou památku z předkolumbovských dob. Monte Albán, což znamená "Bílá hora", byl původně založen Olméky, kteří se přišli někdy kolem roku 800 před naším letopočtem. Díky tomu je Monte Albán pravděpodobně nejstarším městem celé Ameriky. A to přitom některé poslední výzkumy prý posunují osídlení Monte Albánu ještě o dalších pět set let do minulosti. Ať tak či onak, na vrcholku hory v nadmořské výšce asi 2000 metrů vytvořili Olmékové rozsáhlou umělou a dokonale rovnou plošinu. Jak to udělali, to se vědcům dodnes nepodařilo úspěšně vysvětlit. Tuhle upravenou plochu orientovanou prý velmi přesně severojižním směrem o velikosti asi tří fotbalových hřišť Olmékové posléze obehnali mohutnými hradbami. Uvnitř potom budovali své paláce, hrobky, hřiště, a další stavby.

Okolo roku 300 před naším letopočtem se na Monte Albánu objevuje jiný národ: Zapotékové. Ti na téhle hoře postavili zase své vlastní chrámy a pyramidy, zejména však množství hrobů a hrobek. Z této doby také pochází většina zdejších zachovaných staveb celého tohohle rozlehlého komplexu kultovních budov a chrámů soustředěných kolem velkoryse pojatého Velkého náměstí. Před opuštěním tohoto místa zhruba v devátém století Zapotékové své město vyklidili a své pyramidy, chrámy i hrobky pečlivě zasypali. Proč? No, taky bych se to rád dozvěděl. A určitě nejen já. Možná město začalo upadat, když se dostalo pod vliv Teotihuacánu, možná se Zapotékové stáhli před Mixtéky, kteří v té době začali dobývat rozsáhlá území kolem oaxackého údolí. Kdo ví... Každopádně ve dvanáctém století, nebo možná o něco dříve, právě Mixtékové na Monte Albánu Zapotéky zasypané hrobky zase vyprázdnili a začali je používat pro své mrtvé. Monte Albán se tak nakonec stal rituálním místem Mixtéků. O Mixtécích se trošku zmíním ještě o něco později, návštěva centra jejich kultury nás teprve čeká. Teď ještě zůstaňme u Zapotéků. Oni neříkali svému městu "Bílá hora". Tenhle název pochází od Španělů. Jméno tohohle místa v dobách Zapotéků bylo jiné a dalo by se přeložit asi jako "Hora posvátných staveb". Ale zajímavější je zřejmě ještě o něco starší název místa Sahandevui, který znamená něco jako "Úpatí nebes". Vzhledem k okolí tahle hora na člověka skutečně takhle působí, protože Monte Albán se svou výškou výrazně vypíná nad rozhlehlé a široké údolí táhnoucí se odtud snad na všechny strany.

Zlatý věk Monte Albánu tedy patří legendárním Zapotékům. Byl jejich hlavním a nejdůležitějším náboženským, kulturním i hospodářským centrem po dlouhá staletí. V době největšího rozkvětu, po začátku našeho letopočtu, žilo na Monte Albánu a v jeho nejbližším okolí podle různých odhadů na třicet tisíc lidí, možná dokonce ještě o polovinu více. Tak si teď řekněme pár informací k zapotécké kultuře a civilizaci. Zapotékové byli původně válečnický národ, který měl svůj vlastní kalendář, i své vlastní písmo. To nepochybně svědčí o vysoké úrovni zapotécké civilizace. Rituální kalendář o 260 dnech dělili Zapotékové na čtyři období, která skládala z pěti části po třinácti dnech, zatímco světský kalendář měl osmnáct měsíců po dvaceti dnech a pět dodatečných dní, tedy podobně jako mayský haab. Svůj propracovaný kalendářní systém používali potomci Zapotéků údajně ještě v šestnáctém století našeho letopočtu. A zapotécké písmo? Je hieroglyfické, a tesané do kamene. Jeho základní stavebním kamenem je slabika a má podobnou strukturu jako mayské písmo. Dodnes se ho ale nepodařilo zcela rozluštit. Protože nejstarší zapotécké písemné znaky, které se našly, pocházejí už ze sedmého století před naším letopočtem, je zapotécké písmo zřejmě nejstarší ze všech středoamerických kultur. Pokud se náboženství týče, hlavními božstvy Zapotéků byli bůh světla Coquihani a jak nikoho asi nepřekvapí, také bůh deště. Zapotékové svou obdobu mayského Chaca či aztéckého Tlaloca nazývali Cocijo. Významný byl zřejmě i bůh kukuřice nazývaný Pitao Cozobi. A samozřejmě Zapotékové od Olméků převzali kult jaguára symbolizujícího zemi a sílu.

Ale to už máme u pokladny zakoupeny vstupenky, a tak se pojďme podívat na Monte Albán dovnitř. Od vstupní brány vycházíme na opravdu neuvěřitelně rovné a veliké prostranství nedaleko Severní plošiny. Ta spolu s Jižní plošinou ukončuje Velké náměstí na jeho kratších stranách. Je brzy ráno. Turistů je tu ještě hodně málo, a tak před sebou vidíme téměř liduprázdnou plochu. A pokud už před námi po náměstí nějaká ojedinělá postava kráčí, vzhledem k velikosti prostranství a okolních staveb a chrámů vypadá jako naprosto nepatrný tvoreček, který nikterak nemůže ohrozit monumentální a uhrančivý dojem, jakým na mne tohle místo od prvních okamžiků působí.

Hned na začátku Velkého náměstí je po naší levé straně skvěle zachované a rekonstruované míčové hřiště, samozřejmě ve tvaru "I", jako všechna ostatní, ať už jsme je viděli kdekoli. Postupně se pak přemisťujeme přes Velké náměstí po jeho východní straně směrem k Jižní plošině. Uprostřed náměstí míjíme několik budov, do kterých údajně vede tunel z paláce na východní straně. To umožňovalo zřejmě kněžím a hodnostářům, aby se tu mohli zčistajasna objevit. Udržovali tak nezasvěcené obyvatelstvo v domnění, že mají nadpřirozené schopnosti, což jistě jen dále upevňovalo jejich moc. Jdeme dál. Pokračujeme teď mezi palácem a Observatoří, podivnou nízkou stavbou s několika chodbičkami či průhledy, která zdá se jako jediná nedodržuje pravé úhly a čtvercový či obdélníkový půdorys, jaký mají ostatní stavby i celé náměstí. To je právě důvod, proč je téhle kamenné stavbě přisuzována funkce observatoře. K pozorování oblohy je třeba právě různých úhlů pohledů, chodeb a průhledů. Na druhou stranu jen Bůh ví, jestli to opravdu observatoř byla. Dá také najít jiný názor, který připisuje téhle zapotécké Observatoři naprosto odlišný význam, když tvrdí, že stavba byla vystavěna na připomínku a oslavu vítězství v jakési bitvě. Tomu prý napovídají reliéfové kresby a hieroglyfy na stěnách, které by údajně měly být soupisem poražených nepřátel.

Na tomhle konci Velkého náměstí vystoupáme všichni nahoru na Jižní plošinu. Schody jsou nezvykle široké, dost strmé a trochu vysoké. Výhled shora ale stojí za jakoukoli námahu. Před námi se otevře stále ještě téměř liduprázdná plocha celého obrovského náměstí s podivnou observatoří dole pod námi, s palácem po pravici, a dalšími stavbami a pyramidami po naší levé straně. Výhled je opravdu impozantní a nádherný, s neuvěřitelně mystickou atmosférou korespondující s mnoha pozoruhodnostmi i dosud neobjasněnými tajemstvími Monte Albánu. Výhled na protější Severní plošinu podtrhuje neskutečně modré nebe. Zůstávám nahoře, a vlastně všichni, co tu jsme, dobrou čtvrthodinku. Jen tak si tohle místo starých Zapotéků, tenhle jejich nádherný odkaz budoucím věkům, můžeme dostatečně vychutnat a užít.

Dole pod schody Jižní plošiny zamíříme na západ k pyramidám a ke Chrámu tanečníků mezi nimi. Kolem tohoto chrámu v jihozápadní části Velkého náměstí je rozmístěna celá galerie kamenných desek s reliéfy postav v prapodivných pozicích. Právě tyhle postavy daly chrámu jméno, protože připomínají tanečníky. Prohlížím si ty vyryté figury na deskách, z nichž některé dosahují velikosti skutečných lidských postav. O významu těch zvláštních a slavných vyobrazení záhadných nahých lidí také není dodnes zcela jasno. Téměř jistě to nejsou žádní zdrogovaní tanečníci, jak se původně předpokládalo. Mnoho ze zobrazených postav má typické olmécké rysy, plné rty a koutky úst směřující dolů a působí často poněkud útrpným dojmem. Jedna z těch novějších teorií o těchto postavách přepokládá, že jde o vyobrazení zajatých a mučených či pobitých nepřátelských válečníků. Proto prý mají postavy nepřirozené a křečovité pozice, proto z některých postav vytéká krev, a odtud také prý pochází jejich nahota, která bývala v dávných dobách považována za symbol porážky. Další, a dnes zřejmě nejrozšířenější názor je, že postavy znázorňují různé choroby, tělesné anomálie a znetvoření, a také nemoci, často související s plodností, která v těch dávných dobách byla považovanou za velmi důležitou. I tahle teorie dobře vysvětluje nahotu vyobrazených postav, krev, i jejich "tancování". A podporuje ji i skutečnost, že některé postavy mají zdůrazněny genitálie, a jiné mají vyobrazeny vnitřnosti. A ještě tahle teorie vysvětluje dokonce i to, že některé z postav mají vousy. Vousy totiž bývaly u Indiánů něco naprosto neobvyklého. Oni je považovali za nějakou nepatřičnou úchylku. Takže co by se z toho dalo usoudit? Třeba to, že Chrám tanečníků, jedna z nejstarších staveb na Monte Albánu, může být klidně považován za jakousi prastarou nemocnici. A nebo to přece jen bude oltář nepřátelských válečníků? Tanečníci to ale opravdu asi nebudou.

Chvíli fotografuju, pak jen tak stojím a přemítám nad těmi dávnými kresbami a jejich záhadným účelem. Myslím přitom na uplynulé věky, na krutost i moudrost tehdejších lidí, na hloubku i šíři jejich vědění i na to, co nám dosud zůstává skryto, na jejich úžasný civilizační a kulturní rozvoj, a především na tu neskutečnou odlišnost doby a místa, kde žiju já, malý nevýznamný turista odkudsi z daleké střední Evropy žijící v době více než dva tisíce let po Kristu. Ta vzdálenost věků i míst je fascinující i hrůzná zároveň. Monte Albán je opravdu působivý.

Ale je čas jít dál tímhle téměř zapomenutým a přece nezapomenutelným zapotéckým světem. Podél západní strany náměstí míjíme další stavby a monumenty, udivující svými tvary i rozměry. Míjíme jakýsi kamenný obelisk a posléze se dostáváme až na Severní plošinu. Uprostřed ní se nachází velké zapuštěné nádvoří s nízkým čtvercovým oltářem v jeho středu. Schodiště uprostřed všech čtyř stran nádvoří se pak zvedají k dalším různým menším i větším pyramidám a stavbám. Zbytky sloupů na straně u Velkého náměstí naznačují, že kdysi bývala Severní plošina zastřešená. Možná ne celá, ale alespoň její nejvýznamnější část. Procházíme po několika schodištích nahoru i dolů. Kdosi nám tu na schodech jen tak ze svého batohu, tak trochu jakoby nelegálně a potajmu, nabízí nějaké suvenýry, sošky a masky. Nevypadají špatně, ale já takovému obchodu nejsem zrovna přátelsky nakloněn. Na jedné z pyramid vidíme takzvanou Jaguáří stélu s vyobrazením několika postav s jaguáří hlavou. Podle toho, jak svítí novotou, se jedná o kopii. Přestože jednotlivé stavby a pyramidy nejsou nijak obrovité a vysoké, když se posadím na některé ze schodišť, připadám si při pohledu kolem sebe úplně malinký a ztracený. A jako nepatrní mravenečkové tu vypadají dole na náměstí i turisté, kterých je teď už v areálu Monte Albánu přece jen poněkud víc.

Skrze Severní terasu se dostaneme až k hrobkám. Na Monte Albánu a jeho svazích bylo objeveno téměř 200 hrobů a hrobek. Zejména za Mixtéků to přece bývalo město hrobů. Nejstarší hrobky byly jen obyčejné obdélníkové jámy zakryté kamennými deskami, ty novější už bývaly zakryté jakousi střechou, úplně nebo alespoň z části. Všechny hrobky jsou dnes bohužel zavřené, a tak v areálu nemůžeme dovnitř navštívit ani jedinou z nich, přestože náš tištěný průvodce nám jejich návštěvu doporučuje. Hrobky na Monte Albánu poskytly mnoho důležitého materiálu vědcům a archeologům, protože většina z nich je zdobena různými reliéfy a nápisy. Uvnitř hrobů pak bylo nalezeno mnoho nástěnných maleb, sošek, masek, nádob a jiné keramiky a mnoho dalších zajímavých věcí, včetně samozřejmě lidských pozůstatků. V hrobce číslo sedm se dokonce našel celý velký poklad pocházející z období Mixtéků včetně třeba nefritových šperků či alabastrových nádob. A tak místo, abychom si prohlíželi hrobky, můžeme jen poslouchat cikády, které tu všude kolem nás cvrkají, jako by na jejich cvrlikání závisel jejich život.

Vracíme se pomalu zpátky ke vstupnímu objektu do areálu. Moc se mi odtud nechce. Nerad opouštím tuhle překrásnou lokalitu, její starobylé pyramidy a oltáře, i tu nezaměnitelnou atmosféru dávno zaniklé zapotécké kultury pod nechutně modrým nebem. Ale už se blíží stanovený čas odjezdu a chci ještě alespoň krátce nahlédnout do muzea. Muzeum se nachází hned u vstupu do Monte Albánu. Je v něm k vidění například originál Jaguáří stély, další desky s "tanečníky", a mnoho různých sošek, stél, reliéfů a dalších předmětů nalezených na Monte Albánu a v jeho hrobkách. A taky lidských pozůstatků včetně několika lebek s pravidelnými otvory, pocházejících evidentně z trepanace. Kdopak asi Zapotéky naučil vrtat lidem do hlav? A proč to dělali? Muzeum projdeme poměrně rychle, naštěstí není příliš velké. V sousední prodejně se suvenýry si pak ještě vyberu knížku s fotografiemi z Mexika. Je pěkná, a není ani příliš drahá. A teď se ještě rychle běžíme s Líbou podívat do zlatnictví, kde prodávají kopie zapotéckých a mixtéckých zlatých šperků. Naštěstí si tu Líba nic nevybere. Zřejmě proto, že naprostá většina těchto šperků by na Líbě u nás působila příliš extravagantně, příliš divoce. A protože ani mě tu nic nezaujme, tak nás tohle zlatnictví tentokrát kupodivu nic nestojí. A teď už honem na parkoviště k autobusu, ať na nás Armando a ostatní nemusejí čekat.