V San Cristóbalu máme ještě dost času na to, abychom se znovu prošli po městečku, nakoukli do obchůdků, okoukli Indiánkám jejich výrobky, a poseděli v cukrárně. Hlavně však v rohu náměstí před katedrálou chceme zajít do zdejšího Muzea jadeitu. Nabízí mnoho zajímavého k vidění, od drobných šperků přes rituální kameny až po velké jadeitové masky. Na malé výstavce hned u vchodu ukazuje i různé zabarvení jen málo průsvitného jadeitového polodrahokamu. Od skoro bílé přes nespočet odstínů zelené a šedozelené až po téměř černou. Líba má ve svém náramku právě ten hodně tmavý, až skoro černý. Ale jsou i jiné odstíny, třeba s nádechem fialové či modré barvy. I v muzeu se dá ledasco zajímavého koupit. Mají tady malé prodejní oddělení i ochotný stále něco nabízející personál. Jadeit není dnes příliš drahý ani vzácný kámen, ale Olmékové i Mayové si ho považovali nad všechny drahokamy i nad všechno zlato světa. Vyráběli z něho různé posmrtné masky, části zbraní, šperky a všelijaké symbolické předměty s rituálním nebo i léčebným určením. Tahle obliba jadeitu starých Mayů se udržela až do pozdních aztéckých dob. A jak je tady vidět, tak nejspíš trochu i do dneška.

Kromě jadeitu je v tomhle muzeu k vidění jedna moc zajímavá věc. V jedné část můžeme navštívit a prohlédnout si kopii proslulé hrobky krále Pacala z mayského Palenque. Palenque, kde už jsme byli před cestou po Guatemale, je odtud jen nějakých sto kilometrů vzdušnou čarou. Z toho je vidět, že se naše cesta za Mayi obrací směrem nazpátek. Uvědomím si, že už nám zbývá jen pár dní, a bude konec. To mě na chvíli poněkud rozesmutní. Ale zpět ke králi Pacalovi. Kopie královské hrobky je podle všeho provedena ve skutečné velikosti. Alespoň tomu nasvědčuje velikost figuríny krále uloženého pod odklopeným víkem sarkofágu. Za ní je naaranžovaná i králova posmrtná jadeitová maska, a jako rituální symboly jsou tu i další jadeitové šperky i různě velké jadeitové kuličky uložené v hrobce kolem krále. Ty měly pravděpodobně symbolizovat znovuzrození a pokračování života. Podobnou rekonstruovanou hrobku krále Pacala z Palenque jsme viděli už v Antropologickém muzeu v Mexico City. Jenom jsme tehdy ještě neviděli Palenque, ani jiné mayské stavby a pyramidy, a o Mayích jsme ještě zdaleka neměli tolik informací. Asi proto je pohled do téhle kopie hrobky krále Pacala pro mne teď mnohem působivější. Okolní výzdoba místnosti kolem sarkofágu taky stojí za to. Je vyvedena úplně šílenou ďábelsky rudou barvou zdobenou několika barevnými plastikami. I při oblibě Mayů a všech zdejších kultur v zářivých barvách je tohle vskutku nepředstavitelná barvená síla. Rudá barva bývalé sovětské vlajky je proti tomu úplně vybledlá sepranina. Takováhle rudá u mě jednoznačně patří peklu a k pekelnému ohni. Že by i tohle byla kopie výzdoby vnitřku královské hrobky? Nevím. Ale pokud ano, z čeho Mayové vyráběli takovouhle uhrančivou rudou barvu, to ví nejspíš jen ďábel sám.

Kolem šesté nám pořád ještě zbývá čas zajít na večeři. Jdeme znovu do stejné restaurace, kde jsme byli i včera. Zdaleka ovšem dnes nemám na to, abych snědl celé menu, jako včera. Dávám si tedy jen kuřecí polévku. Líba se ke mně přidá, asi je na tom podobně. Ani jí dnes nic nepřesvědčí na něco většího. Zvlášť když je polévka hustá a dobrá, opravdu už ničeho dalšího nepotřebujeme.

V sedm hodin máme sraz v našem hotelu. Vyzvedneme si tu z hotelové úschovny naše zavazadla a přesunujeme se k autobusovému terminálu. Velká zavazadla jedou opět taxíkem, s nimi dostal důvěru opět Láďa. Tentokrát taxikář nikam nezabloudil, a tak se s Láďou a se všemi zavazadly zase zanedlouho shledáme. Po chvíli už nastupujeme do nočního autobusu, který nás doveze dlouhou cestu do více než 600 kilometrů vzdálené Oaxacy. S nějakými nutnými přestávkami pojedeme celou noc, cesta zabere víc než dvanáct hodin. Autobus, do kterého nastoupíme je opět hodně luxusní, stejně a pro nás už nepřekvapivě luxusně mu funguje i klimatizace. V hrobce v muzeu bylo tepleji, než tady. Z nosu mi už sice téct přestalo, ale počítám, že brzy zase začne. Místa mezi sedadly je spousta, skoro jako v nějaké limuzíně. Není proto vůbec žádný problém položit opěradlo sedadla téměř do ležata. Takové pohodlí a prostor jsem dosud v žádném autobuse neměl. Možná snad jako malé růžolící miminko, na což se ovšem zase nemůžu pamatovat. Je trochu smutné, když pohodlné cestování autobusem člověk zažije až kdesi v dalekém Mexiku ve svých více než padesáti letech. Ach jo! Tady se můžu klidně položit a rozvalit. Hlavně se ale musím dobře zachumlat. Jedině díky tomu všemu můžu potom i klidně spát. Ať si se mnou jedou kudy chtějí a jak chtějí. Však mě ráno někdo vzbudí.