První, co zajímá Líbu hned ráno po houpavém probuzení, je to, jaké je dnes počasí a jestli se konečně dočká vytouženého sluníčka. Ona je prostě na sluníčko ujetá. Kdyby zhaslo, Líba by asi zhasla s ním. Skrze plaňky naší cabaně vidíme zárodek počínajícího svítání i dosud ještě potemnělé Karibské moře. Dnešní ráno je diametrálně odlišné od včerejšího. Namísto řevu ptáků slyšíme neutichající hukot moře. Karibik se tam, hned pod naším domečkem, ozývá stejně hlasitě, jako včera zvečera. Ležíme ještě chvíli a kocháme se tím zvukem. Doma za svítání rozhodně něco takového slyšet nemůžeme. Pak vykouknu ven. Hvězdy ale nikde nevidím. Obloha vypadá zatažená. Nebo že by už na hvězdy bylo příliš světlo?

Když se o půl hodiny později vydáváme pěší procházkou po bílých plážích k Mayské pevnosti Tulum, je už jasno. Jen nemnoho bílých obláčků je rozesetých po obloze, a jsou jen hodně nízko nad obzorem. Zdá se to být jasné: Bude jasno! Vyfotil jsem pár ranních obrázků nejprve u nás v kempu, a fotím i teď na pláži, po které právě jdeme. Je nádherné světlo a svěží nadýchané růžové ráno. Vstávali jsme a vycházíme dnes hodně časně, abychom mayský Tulum, mayskou přístavní pevnost, jedinou mayskou památku na mořském pobřeží, navštívili co nejdříve po ránu. Nebude tam ještě tolik lidí, a na prohlídku pečlivě udržovaného areálu s parkovou úpravou budeme mít dostatek času i klidu.

Po pláži směrem na sever capkáme pískem pěkně na boso. Občas si můžeme nechat ošplouchnout a polaskat nožky Karibikem, a zanechat otisky našich ťapiček v bělostném písku. Zůstanou v něm jen několik okamžiků, než je lehký ale nelítostný příboj svými vlnkami zase zahladí. U jakého osamoceného černého kmene stromu vyvrženého mořem, který na zářivém bílém písku vypadá jako obrovská jizva na dětské prdýlce, si můžeme vykroutit krky. Nějakým dvěma fotografům tu pózují dvě nahé slečny. Tedy abych byl přesný, úplně nahé zase nejsou. Ale jediné, co na sobě ale mají, je provazová síť s velkými oky. Pánové tu asi fotografují zrození mořských panen nebo co. Jak procházíme okolo, přeruší svou uměleckou činnost, a nevraživě a zamračeně nás sledují. Nikdo si netroufáme pozvednout náš fotoaparát, abychom si taky vyzkoušeli, jak se tyhle polonahé slečny fotí. Tak ošklivě se na nás ti pánové škaredí, že se raději jenom díváme. A nejlépe úplně jinam. Cesta k Tulumu ubíhá rychle. Za chvíli už jsou mořské panny daleko za námi, a při ohlédnutí vidíme, jak páni fotografové už zase poskakují kolem obou slečen a cvakají a cvakají. Za chvíli z pláže v místě, kde kotví několik starých i novějších lodiček a člunů, odbočujeme. Tulumská pevnost je na dohled. Vidíme ji před sebou na pobřeží, je už jen kousíček před námi. Nás čeká ještě poslední zbytek cesty po silnici, a budeme tam. Cesta nám netrvala ani celou třičtvrtěhodinu.