Ráno vstáváme ještě téměř za tmy. Bágly si balíme při mihotavém svitu čelovky. Všechny naše věci přitom musíme důkladně čistit, neboť v naší cabani je nafoukaná spousta písku a soli. Celou noc vydatně fičelo, a škvírami mezi větvemi tu máme navátou vrstvičku jako mouka jemňoučkého karibského písku. Pokrývá úplně všechno. Začínám pochybovat o smyslu moskytiéry nad zdejšími postelemi. Možná je to spíš protipísková plachta, jestli tu takhle fouká často. Trošku nás to odpískování zdržuje, přesto však už krátce po šesté zase sedíme v Armandově autobusu. Jsme tu všichni a tak můžeme jet. Časné vstávaní a brzký odjezd má i dnes svůj důvod. Čeká nás dnes totiž dlouhý více než osmisetkilometrový přejezd hodně na jih, do státu Chiapas, až do Palenque. A to je skoro přes celý Yucatán.

Asi o tři hodiny později zastavujeme na snídani v docela hezkém hotýlku u jezera Bacalar. Ivča nám doporučuje vejce motuleňos, a tak si je dám. Jsou to dvě volská oka na tortilách podložená fazolovou kaší, nahoře přelitá rajskou salsou se šunkou, hráškem a sýrem. K vejcím jsou na talíři ještě přiloženy asi dva kousky pečeného banánu. Je toho poměrně dost. Přesto to do mě tentokrát spadlo nějak rychle. A byla to opravdu dobrá a vydatná snídaně. Přesto když si uvědomím, že to celé stálo mexickou stovku, musím přiznat, že to taky nebyla zrovna laciná snídaně. Líba ovšem neměla na vejce chuť a nevoněly jí v tom zejména ty fazole. Raději si tedy dala ovocný talíř přelitý jogurtem a posypaný nějakýma křupavýma granulema. Cena za tuhle snídani je stejná a Líba se u ní tváří taky náramně spokojeně.

Po snídani dopijeme kávovou břečku a dobrý džus, a jdeme se krátce projít. Chceme se podívat ven na jezero a pohybujeme se tu po několika terasách, které k hotýlku patří. Zatímco jsme snídali, venku krátce sprchlo. Teď chvilkami vysvitne sluníčko, ale nevydrží dlouho, a zase se schová. Je moc zajímavé, jak se přitom mění barva jezera Bacalar dole pod námi. Když je sluníčko skryté za mraky, vody jezera mají celkem normální temně modrou až šedavou barvu. Ale jakmile slunce vysvitne, jezero se doslova rozzáří jasnou tyrkysovou modří. Prazvláštní a neobvyklý úkaz.

Když po poledni dojedeme k Becánu, dalšímu dávnému mayskému městu, jsme už kdesi hluboko uprostřed Yucatánu a mnohem blíž ke guatemalským hranicím. Becán se svým vrcholným obdobím řadí mezi léta 600 a 800 našeho letopočtu. První archeologické nálezy jsou však datovány o nějakých tisíc let nazpět, tedy do období úpadku Olméků. Úpadek města, kdy se v Becánu přestávají stavět monumenty na oslavu svých vládců, přichází přibližně kolem 10. století. Zcela opuštěn je však Becán až později, až kolem roku 1200. Tedy v době, kdy v Tule Toltékové a v Mitle Mixtékové žijí na vrcholu svého věhlasu. Becán býval důležitým centrem stojícím na dávné cestě spojující obě strany yucatánského poloostrova. Mimo to je Becán pravděpodobně také oním bájným městem národa Itzá, který tady okolo, uprostřed Yuacatánu a hluboko v neprostupné džungli, odolával španělským dobyvatelům a nadvládě kolonizátorů skoro celá dvě století. Což je, alespoň pro mne, docela překvapující fakt.

Becán jako takový se nám moc líbí. Vzhledem k tomu, že je hodně vzdálen od karibského pobřeží a zejména od hotelových komplexů na severu Yucatánu, je tu turistů opět jen velmi málo. Vlastně jsme tu jenom my. A možná i proto nám Becán připadá ještě půvabnější a působivější, když tu za celou dobu pohodové více než hodinové procházky prakticky nepotkáme živou duši. Celý Becán a všechna jeho kouzelná zákoutí máme jen sami pro sebe. A vylézt můžeme na kteroukoli stavbu či pyramidu, jak je nám libo. Je to prostě paráda! Tohle si fakt užívám.

Jako skoro každé mayské město, i Becán je něčím zvláštní a jedinečný. Napovídá to i jeho jméno, Becán v jazyce Mayů znamená "příkop". A Becán je opravdu město, které bývalo obehnáno dokola vodním příkopem. Ten podobně jako u mnoha evropských středověkých hradů tvořil podstatnou součást obranného systému. Příkop se táhl dokola v délce téměř dvou kilometrů, býval kolem pěti metrů hluboký a přes patnáct metrů široký. Dnes už vidíme jen jeho zbytky. Suché prohlubně v okolním terénu. Zarůstají tu postupně velkými stromy s cizopasícími broméliemi. Právě přes prohlubeň a kolem tabule s mapou celého areálu, která na tento příkop výrazně upozorňuje, se dostáváme do centra dávného mayského města.

Procházíme postupně celým archeologickým areálem, který tvoří asi dvě desítky různých menších i větších objektů. Hlavní palác se zvedá do výšky několika pochodí. Vylézáme také na nejvyšší stavbu, na velkou pyramidu. Její schodiště je hodně strmé, zvláště v horní části, ale odměnou nahoře nám je rozhled na celou becánskou lokalitu i do okolní džungle. Tady to už není nízká křovinatá selva, jako na severu Yucatánu. Zdejší džungle je mnohem vhlčí, neprostupnější, a její zelený příkrov se zvedá do mnohem větší výšky. To je patrné nejen shora z pyramidy, ale i na některých úzkých cestičkách, které vedou mezi jednotlivými stavbami téhle jedinečné mayské lokality.

V jednom místě je zasklený nějaký zřejmě vzácný reliéf nebo co. Sklo je však prakticky neprůhledné, jako zakalené. Okolo obchází hlídač, kterého se Ivča ptá, proč dovnitř není nic vidět. Odpověď je vskutku zvláštní. Sklo prý je lepené ze dvou vrstev. Lepidlo však v teple ztratilo svou průhlednost a proto přes takhle slepené sklo není vidět prakticky nic. To, co je za sklem, je tedy chráněno opravdu dokonale. Jak před světlem, tak i před zraky zvídavých turistů. Když sklo zkoumám zblízka, objevím na něm malý čirý průhledný kousek. Je asi půl metru nad mou hlavou. Zkusím k tomu naslepo přiložit foťák a zmáčknu spoušť. Na displeji vidím jakousi podivnou mayskou skulpturu s několika obličeji a se zbytky červeného obarvení. Jestli se ale fotka opravdu povede, jestli bude dost ostrá, to zjistím až doma. Ale nakonec to docela vyšlo. Vyfotil jsem tak v Becánu něco, co jsem jinak ani nemohl vidět!

Mayských měst, a to rozhodně ne nezajímavých, je v okolí Becánu více. Ale na naší dnešní dlouhé cestě napříč Yucatánem nemáme už na návštěvu dalších čas. Máme to z Becánu do dnešního cíle, do Palenque, pořád ještě dost daleko. Zelená džungle se za okny autobusu mírně vlní, zatímco průvodkyně Ivča nám krátí cestu čtením o historii, současném životě a zvycích některých mayských kmenů. A potom nám vypráví smutnou pověst o Popocatépetlovi a jeho krásné milé Iztaccíhuatl, což, jak už víme, jsou vulkány v centrální části Mexika. Je to pověst o veliké lásce, o lidské zlobě a nenávisti, a samozřejmě také o věrolomné zradě. Moc hezká pohádka, jako na dobrou noc. A tak si zase na chvíli zdřímnu.

Na oběd zastavujeme ve městě Escarcega. V jeho okolí yucatánská džungle poněkud ustoupila políčkům, pastvinám a obydlím místních obyvatel. Jídlo tady v restauraci u hlavní silnice dostaneme ani ne za polovic, než co to samé stálo u Karibiku. Já opět zůstávám věrný hovězí flákotě arrachera, zatímco Líba si dá kuře s hranolkama. Je ovšem otázka, zda tohle naše jídlo je ještě oběd, nebo spíš už večeře. Když z Escarcegy odjíždíme směrem do Palenque, je totiž už půl šesté. Já si připadám natolik najedený, že dnes už určitě víc jíst nebudu. Takže to asi byl oběd spolčený s večeří do jedné dávky.

Když se ubytováváme v Palenque v hotelu Avenida, je už opravdu večer. Vyfasovali jsme s Líbou hluboce zatuchlý pokoj v přízemí, ve kterém se téměř nedá dýchat. Nejsem rozhodně nijak náročný, co se ubytování týče, ale tady se přece nedá spát! Jdeme to vyreklamovat. Snaží se nám sice ten pokoj vyměnit, ale moc si nepolepšíme. Vymění nám ho za jiný dost podobně zatuchlý pokoj, který má navíc na zdi obrovský plesnivý flek. Zůstáváme však raději tady, protože na rozdíl od toho předchozího má tenhle pokoj alespoň okno. To je panečku věc, když jde otevřít okno! Jsme tedy rádi alespoň za to, flek neflek. Kdoví jaký pokoj by byl ten další a jestli tu vůbec ještě nějaký jiný volný mají. Naproti hotelu v několika krámcích potom provedeme nějaké drobné nákupy. Vezmeme si pár jogurtů na ráno a tak podobně. Do pokoje na hotel se nám moc nechce, a tak sedíme na hotelové terase. Při troše rumu si tu s Dášou vyměňujeme zážitky z našich předchozích cest a ani si nevšímáme, jak čas utíká. Najednou je jedenáct pryč. Tak honem do pokoje, snad už bude vyvětraný! Tam po krátké rychlé sprše zakrátko tvrdě usínám.