Než jsem se po příjezdu ze šnorchlování odsolil, osprchoval, oblékl, a hlavně zahřál kapkou rumu, Líbě už začínaly hlady vypadávat oči z důlků. A mně venkoncem taky. Bodejť! Ráno Líba na snídani nechtěla, a teď mě popohání, abych spěchal. Ostatní se chystají na večeři do restaurace až kolem šesté. Chtějí jít tam, kde se zastavili ráno na snídani cestou z Tulumu. Restaurace je prý až na konci bílé pláže, na půl cesty do Tulumu. To se nám zdá daleko. Navíc do šesti hodin zbývá ještě dost času, chtěli bychom něco sníst dřív. Vyrážíme proto napřed do nedaleké Thajské restaurace. Je hned za naším "Diamantkem", je to sem opravdu jen pár kroků. Všimli jsme si jí také ráno cestou z Tulumu. Zdejší hustá thajská polévka se spoustou hovězího a velkou miskou rýže je vydatná a za normálních okolností by nám úplně stačila jako hlavní chod. Dneska ale ne. Ani náhodou. Dneska jsme opravdu od rána oba vyhladovělí. Já jsem po tom šnorchlování už hlady sotva pletl nohama. Dáme si mojito. Mojito ale teď jen ještě víc podpoří naši chuť na něco dalšího. Chvíli jen tak sedíme před restaurací a naposledy pozorujeme pláž a bílé vlny kontrastující s temně azurovými vodami Karibiku. Jsou to jedny z posledních pohledů na Karibské moře, a tak se ním v duchu pomalu loučíme. Čekáme přitom, jestli ostatní nepůjdou okolo. Ale ti už mezitím nejspíš prošli. Už budou možná v oné domluvené restauraci v půli cesty do Tulumu. Váháme však, jestli se nám za nimi bude chtít jít tak daleko, jestli se raději nevrátíme zpátky do restaurace našeho resortu Diamante K.

Nakonec si zouváme sandály a pomalu jdeme po pláži za ostatními. Ať už tam všichni jsou, nebo teprve přijdou, to je nakonec jedno. Znovu ťapkáme bosí v měkkém písku omývaném laskavými karibskými vlnkami. Když do restaurace dorazíme, zrovna všem našim roznášejí jídlo. Líba si objednává vytouženou rybu. Už se těší několik dní, že si ji někde dá. Já si dám zase hovězí, tentokrát nakrájené na kousky, zamíchané se zeleninou a sýrem. Sníme všechno jako nic, bez ohledu na předchozí sytou thajskou polévku a misku rýže. Jen já jsem nesnědl všechny tortily, tyhle kukuřičné mi moc nechutnají. Pšeničné jsou podstatně lepší.

Nakonec, už za tmy, nás všech devět zase pěkně cupe plážovým pískem zpátky. Na cestu se vydáváme jen za svitu dvou mihotavých baterek. Víc jich sebou nemáme. Pohybujeme se rychlou a měkkou chůzí, pěkně tiše a nenápadně jako tlupa desperátů na lupičské výpravě. Ráno mi to tak nepřišlo, ale teď ta bosá rychlá chůze pískem mi pěkně masíruje chodidla. Tuhle večerní masáž pískem a vodou budu v nohách cítit ještě dlouho druhý den. Takhle se s námi zase loučí Karibik, abychom si ho na vlastním těle připomínali ještě zítra, kdy už zase pojedeme někam dál. Líba by tu určitě vydržela mnohem déle, a ani mně by asi pár dní navíc tady nevadilo. Ale program je pevný. Čeká nás další poznávání země Mayů. Každopádně tu byla moc příjemná, i když nemůžu říct, že zrovna odpočinková, zastávka. V našem resortu, v restauraci Diamante K, do sebe ještě vrazím jedno zasloužené mojito. Líba, mumlajíc cosi o překyseleném žaludku, namísto mojita vyzunkne horkou čokoládu. Dokonce i se škraloupem. Vzápětí se jí už ale začínají klížit oči. To je neklamná známka toho, že bude zanedlouho protivná, pokud se včas nesetká s postelí. A tak ani já už si další mojito na dobrou noc raději nedám.