Ráno opět odjíždíme brzy. Dnešní program nám toho nabízí hodně. Podstatnou věcí, co musíme mít sebou, jsou plavky. Raději to ráno dvakrát kontrolujeme, abychom je nezapomněli. Stihnu ještě dvě tři rychlé fotografie ranního Palenque, a už nás Armando veze k dalším mayským ruinám. I když zrovna mayské Palenque, alespoň ta hlavní část, až takové ruiny nejsou. Mnoho staveb a pyramid tu prošlo rekonstrukcí, a jiné zůstaly, než byly znovu odkryty, pod příkrovem džungle dobře zakonzervovány. Další stovky staveb v okolí areálu však stále ještě džungle ukrývá a ty na své objevení teprve čekají.

Dnes máme ovšem zcela jinou průvodkyni. Tahle příjemná mladá dáma se jmenuje Táňa. Je Češka, a žije už několik let v Mexiku. Příležitostně podle potřeby vypomáhá jako průvodkyně. A ona teď s námi jede do mayského Palenque, které je nedaleko od současného města, jen několik málo kilometrů. Ivča se k nám přidá později, až se budeme vracet. Mezitím bude zajišťovat naši zítřejší cestu do Guatemaly. Na tu ovšem už nepojedeme úplně všichni. Lucka a Petr s Ivetou mají zkrácený program jen po Mexiku. Zatímco my ostatní se vydáme do Guatemaly, oni budou zítra pokračovat dál Armandovým autobusem, a vracet se právě s Táňou na východ do Mexico City. Jejich program my v téměř totožné podobě budeme s Ivčou absolvovat později, až po návratu z Guatemaly. No, jsem na Guatemalu zvědav, jaké zážitky nás tam čekají. Ale to bude až zítra. Teď jsme ještě v Mexiku, v Palenque.

Palenque Mayové založili asi jedno století před naším letopočtem na úpatí nevysokého horského masívu. Původní mayské pojmenování města není známo, současné jméno dostalo tohle město od Španělů. Vrcholného věhlasu dosáhlo Palenque podobně jako Becán mezi lety 600 a 800 našeho letopočtu. Na počátku 10. století pak započal prudký úpadek města, a to z důvodů, které jsou dodnes nejasné a zahalené rouškou tajemství. Netrvalo dlouho a město poté zcela pohltila okolní džungle. Ta, jak můžeme vidět, je tu ještě mnohem hustší a bujnější, než byla v Becánu. Nicméně mayské Palenque je dalším překrásným a jedinečným místem starých Mayů s nádherně zachovalými stavbami, které na člověka dýchnou svým tajemnem a atmosférou slávy dávných věků.

Naši procházku po archeologickém areálu v Palenque začínáme s Táňou na západní straně výstupem ke Chrámu umírajícího měsíce. Hned vedle tohoto chrámu se pak můžeme vypravit úzkou chodbičkou do nitra menší pyramidy, kde nacházíme jakousi kamennou hrobku. Hrobka proslulého krále Pacala to však není. Tohle je hrobka některé ze zdejších královen, a vidíme v ní jen prázdný červeně vybarvený sarkofág. Slavná hrobka krále Pacala je uvnitř pyramidy s Chrámem nápisů. A na tuhle pyramidu, do Chrámu nápisů, se jako na jedinou stavbu v Palenque nahoru nesmí. Neuvidíme tedy ani dosud jen zčásti rozluštěné hieroglyfické nápisy na zdech chrámu, podle kterých se celá nádherná pyramida jmenuje a které stále poskytují badatelům neocenitelné informace, ani nespatříme onu hrobku krále Pacala, nejmocnějšího a nejslavnějšího vladaře Palenque. Ten nastoupil na trůn už ve svých dvanácti letech a za jeho bezmála sedmdesátileté vlády dosáhlo Palenque největšího rozmachu. Tehdy byly postaveny téměř všechny stavby, které si tu dnes prohlížíme. Svou slávou v tehdejší době město Palenque zastiňovalo i mocný Tikal.

Pyramida s Chrámem nápisů je devítistupňová podle počtu vrstev mayského podsvětí. Původně bývala červená. Nyní však bělostně svítící pyramidu v úžasném kontrastu shora jakoby překrývá temně zelené husté listoví palenqské džungle, které se za ní výrazně vypíná do výšky. Pyramidu s Chrámem nápisů můžeme jenom obejít zvenčí. Strmě stoupající schodiště na přední straně pyramidy je turistům uzavřeno. Hrobka krále Pacala se pak nachází úplně uvnitř, až téměř v dolní části pyramidy, a schází se k ní jiným vnitřním schodištěm seshora od Chrámu nápisů. Hrobka byla objevena v polovině dvacátého století, když bylo nejprve odkryto schodiště pod podlahou vrcholku pyramidy. Repliku celé hrobky krále Pacala jsme viděli v Antropologickém muzeu v Mexico City. V královské hrobce v Palenque se našlo mnoho šperků z jadeitu a slavná posmrtná maska palenqského krále. Svým významem a slávou je tak tento nález nedotčené hrobky srovnáván s nálezem jediného nevykradeného hrobu egyptských faraónů, s nálezem Tutanchámonovy hrobky. Uvnitř královské hrobky v Palenque byl nalezen mohutný sarkofág s pětitunovou deskou zdobenou nádhernou reliéfní kresbou. Sarkofág obsahoval tělo muže, jehož stáří se odhadovalo na čtyřicet až padesát let. Přesto však vše nasvědčuje tomu, že se jedná o krále Pacala. Nesrovnalost stáří mumie s dobou Pacalovy vlády však zůstává záhadou, pro kterou se dosud jen těžko hledá vysvětlení.

Uvedený rozdíl mezi dobou vlády a stářím nalezené mumie krále Pacala se často používá jako argument na podporu teorie o styku starých Mayů s mimozemskými civilizacemi. Existuje totiž legenda, že král Pacal odcestoval s vesmírnými učiteli, a za velkého rámusu v ohnivé záři a oblacích se po čase zase vrátil. Samozřejmě patřičně moudřejší a mladší, než by měl být. Asi i proto, nebo možná právě proto, vidí pan Erich von Däniken v reliéfu náhrobní desky krále Pacala astronauta. Je to však klasická ukázka manipulace s důvěřivými čtenáři. Kresba na náhrobní desce představuje krále Pacala v jeho smrti i znovuzrození. Král leží na pohřebním stole a ze srdce mu vyrůstá strom života, posvátný strom mytologie a kosmologie starých Mayů. Kolem výjevu jsou pak různé ozdobné ornamenty s rostlinnými motivy. Téměř jistě to nemůže znamenat nic jiného, i když existují i jiné teorie. Například že se jedná o bohyni Chac Chel v poloze rodící ženy. Ale výklad se stromem života souhlasí přesně s mayskými mýty o pojmu smrti jakožto předpokladu o novém zrození, souhlasí s mayskou legendou o prvním Otci a jeho dobrovolné smrti, kterou stvořil svět a kdy z jeho těla vyrostl právě onen strom života. Pan Däniken vám však předvede dokonale připravenou fotografii, fotografii pořízenou pod zvláštním úhlem a otočenou o devadesát stupňů. Navíc jeho fotografie obsahuje právě jen kus celé scény, jen přesně ten výřez, který je právě vhodný k tomu, aby fotografie mohla vypadat tak, jak si to pan hoteliér přeje, tak, aby vám podle takto vytvořeného obrazu mohl celý ten výjev po svém popsat. Ten výřez vám neukáže ani dva nápisy, které jasně vypovídají o správné orientaci vyobrazení a usvědčují tak pana Dänikena z podvodu, když ukazuje výjev otočený. Podle takto záměrně přesně "zpracované" fotografie pak leckdo snadno uvěří páně Dänikovým fantasmagoriím. Můžete vidět, jak astronaut sedí uvnitř kabiny, manipuluje s přístrojovou deskou, šlape levou nohou na pedál, před ústy má kyslíkovou trubici, a tak dále. To je výjev zase přesně podle pana Dänikena, zdatného manipulátora s fakty, který si na tom založil svůj výnosný byznys. Rozhodně výnosnější, než jaký mu přinášelo jeho hotelové podnikání. Ale dost už! Nechme Dänikena Dänikenem.

Vraťme se do Palenque a vraťme se do středu mayského města. Tady navštěvujeme hlavní královský palác. Ten stojí na plošině, která se zvedá zhruba uprostřed celého areálu. Komplex budov tohoto paláce tvoří malé bludiště složené z několika nádvoří, chodeb a místností. Nacházíme v něm několik zajímavých desek s reliéfy. Některé jsou věkem již trochu poznamenány, jiné jsou zachovalejší. Dominantou paláce, a tím, co je v mayském Palenque zcela ojedinělé a zvláštní, je vysoká třípatrová věž. Je zcela unikátní a jinde neopakovatelná, stejně, jako třeba uxmalská Kouzelníkova pyramida, nebo vodní příkop v Becánu. Věž má svůj specifický tvar s šikmou kamennou střechou a je svým způsobem symbolem dnešního mayského Palenque. Původně sloužila zřejmě jako pozorovatelna. Ale možná taky jako astronomická observatoř, neboť se má za to, že Palenque kdysi bývalo jakýmsi centrem mayské vzdělanosti.

Na jihovýchod od centrálního paláce přecházíme přes vodní příkop, který sloužil jako vodovod pro zásobování města. Voda tudy teče dodnes. V této části areálu postupně slézáme tři dosti podobné stupňovité pyramidy. Všechny samozřejmě mají nezbytné chrámy na jejich vrcholové části, také se šikmými střechami. Chrám slunce, Chrám kříže a Chrám listového kříže mají také všechny na střeše zvláštní složitou hřebenovou konstrukci. Uvnitř chrámů můžeme vidět početné hieroglyfy a tesané reliéfní kresby, takže vystoupat po schodech nahoru se opravdu vyplatí. Zvlášť když zejména z Chrámu kříže je ještě nádherný výhled na téměř celý archeologický areál Palenque s vévodícími stavbami pyramidy s Chrámem nápisů a věží královského paláce.

Samozřejmě i v Palenque je míčové hřiště na pelotu. Skrze něho se tak dostáváme ke chrámům v severní části areálu. Tady ještě vylezeme na pyramidu s Chrámem počtu, odkud máme výhled po severní části mayského Palenque. Už poněkolikáté uvnitř tohohle mystického města se nahoře jen tak posadím, abych se v tichosti a beze slova díval kolem sebe a vstřebal tak onu tajemnou atmosféru dávných časů, která leckdy přivodí vnímavému člověku lehké mrazené v zádech. Takovéhle mrazení mi je ale velmi příjemné a rozhodně nemůžu říct, že ho nemám ho rád.

Z Chrámu počtu se pak vydáváme na nepříliš širokou stezku do džungle. Tady nás cesta vede kolem mnoha dalších chrámů a staveb, které nebyly dosud vyrvány z lůna džungle tak, jako bílé hlavní stavby v okolí královského paláce. Má se za to, že velká většina celého původního města je stále ještě ukryta v okolní těžko prostupné džungli. Mnohé stavby tady jsou už jen pouhé ruiny, mnohé však dosud stojí, a jiné budou jistě ukryty pod příkrovem divokého rostlinstva. Stavby v džungli nejsou zdaleka tak krásně bílé. Většinou jsou porostlé lišejníkem či mechem, některé jejich části jsou přikryté vrstvou hlíny, Tady si můžeme udělat představu, mnohé z nich zápasí o své bytí či nebytí s kořeny vysokých stromů. jak asi celé Palenque vypadalo, než sem přišli archeologové, aby centrální část mayského města osvobodili od nánosů staletí a pralesní vegetace. A ta je tu opravdu divoká. Skrze hustý porost sem proniká jen málo světla, takže fotografovat tu skoro nejde. Mnohé stromy s mohutnými kmeny dosahují úctyhodné výšky. Prales tu opravdu převyšuje i ty nejvyšší stavby mayského Palenque. Chodník nás vede i kolem dvou malých vodopádů, malých možná jen proto, že vody v tomhle období je poměrně málo. Posléze se dostaneme najednou ven z pralesa a vycházíme z džungle na cestu. Je moc dobře, že jsme tu byli ještě docela brzy ráno. Tady teď proudí davy lidí lačných vidět mayské ruiny, které my právě opouštíme.

Na cestě k autobusu potkáváme lakandonského Indiána. Je to příslušník jednoho z mnoha dnes ne-li vymírajících, tedy alespoň živořících mayských národnostních skupin. Jejich vesničky se nacházejí obvykle hluboko v deštném pralese, v džungli, a o jejich životě není k dispozici mnoho informací. Většina se jich prý snaží dodržovat svůj původní a po staletí zaběhaný životní styl, a jsou známí svou neochotou přizpůsobovat se novým časům. Sami sebe proto nazývají "opravdoví" nebo "praví" lidé. Lakandonci byli svého času velmi utlačování a decimováni různými misionáři a náboženskými fanatiky, protože zcela odmítají přijmout křesťanství a setrvávají na svých bozích a přírodním způsobu života. A možná jsou utiskováni dodnes, odmítají-li se v mnoha věcech přizpůsobit jim nepřijatelné civilizaci. Tenhle náš Lakandonec je středně vysoký snědý chlapík s dlouhými havraními vlasy volně spuštěnými na ramena. Typickou kulatost mayského obličeje byste na něm hledali marně. Lakandonec tady na chodníku se snaží prodávat okolo jdoucím turistům rozličné suvenýry. Své zboží, luky a šípy, všelijaké figurky, ponejvíce jaguáří, různé korále, náramky a další ozdoby nabízí s neuvěřitelnou výřečností a přesvědčivostí, takže nám všem prakticky nezbude, než si u něho něco koupit. Fotografování mu, na rozdíl od mnoha jiných domorodých obyvatel, vůbec nevadí. Naopak. Jakmile vidí, že se ho někdo chystá fotografovat, roztáhne svá ústa do širokého odzbrojujícího úsměvu. Potom obvykle i ten, kdo si před tím u něho nic nekoupil, a ani se k tomu nechystal, takový nedostatek rychle hodlá napravit. Při jeho výřečnosti není divu, že vám při vašem nákupu jen tak jakoby mimochodem dokáže zdůraznit kvalitu jeho oděvu. Jeho splývavá košile dlouhá až na zem, pod kterou ukrývá zřejmě ještě jednu bílou plátěnou, je prý velmi pevná, má přírodní barvu, a je údajně vyrobena z kůry nějakého stromu. Podle hodinek na jeho ruce, které vypadají rozhodně dražší, než ty moje, soudím, že s chudobou a neochotou přijmout nové věci to alespoň u tohohle Lakandoce nebude zrovna slavné. Kdoví, jak je to s ostatními, kteří se potulují kolem mayského Palenque. Než Palenque definitivně opustíme, potkáme jich ještě několik.