Další naše zastávka na dnešním výletu do okolí Palenque už není mayské město, ale přírodní lokalita, konkrétně vodopád Misol-Ha. Je ukrytý, jako v tomhle kraji skoro všechno, kdesi v džungli. Jeho výšku odhaduji něco přes 30 metrů. Pod vodopádem se rozkládá malé kruhové jezírko, vzniklé pravděpodobně neúnavnou prací padající vody. Zrovna teď se ale nezdá, že by tu teklo moc vody. Vodopád vypadá jen na takový malý čůrek a voda padá dolů jen v jediném proudu. Ale v období dešťů to muže být docela síla.

Scházíme až dolů k vodě. Několik lidí se tady koupe, všichni jsou nejspíš Mexičané. Teď už zase i s Ivčou obcházíme celý vodopád zezadu. Úzká stezka nás vede pod skalním převisem, přes který vodopád padá dolů. Teď, když jsme padající vodě podstatně blíž, se mi vodopád jako malý čůrek už rozhodně nezdá. Naopak to vypadá, že vodopád má docela sílu. Nasvědčuje tomu i silný hukot padající vody, a když se tak dívám na místo, kde voda dopadá na hladinu jezírka, vidím, že bych tam určitě stát nechtěl. Jestli bych to vůbec přežil, ta padající voda by mi určitě sedřela z těla všechny chlupy. Procházíme nyní po celé délce skalního převisu až úplně na druhou stranu vodopádu, kousek po mokrém betonovém chodníčku, pak po kluzkých kamenech přes několik menších potůčků a vodopádů vyvěrajících ze skály. Všechno je tu mokré a divoce obrostlé vodomilným rostlinstvem a temně zelenými mechy. I my jsme zanedlouho celí navlhlí. Jen na to, abychom také zezelenali a zarostli mechem, tu nejsme dostatečně dlouho. Chvíli postojíme v malé jeskyni na konci stezky. Ale jen na okraji jeskyně. Dozadu do jeskynní tmy se nikdo z nás neodvažuje. Kolem nás proudí z hloubi té skály ven nevelká podzemní říčka. Nebýt té padající vodní záclony venku, připadal bych si tu skoro jako někde na dně Macochy. Po krátké chvíli se vracíme zpátky. Máme možnost se v jezírku taky vykoupat. Ale tahle voda mě ke koupání zrovna neláká. Navíc nám Ivča slibuje něco podstatně lepšího. A tak možnost vykoupání vynecháme. Tedy až na Petra. Ten se rozhodl, že vyzkoušet se musí všechno. I tak se tu už ale moc nezdržujeme a spěcháme k Armandovi do autobusu.

Armando nás teď veze od Palenque na jih. Stoupá s autobusem postupně do kopců nad údolím, kde dole vidíme přízračně neskutečnou řeku. V temné zeleni zdejší přírody se klikatí řeka Tulija jako nějaká stuha a svou podivuhodnou modrou barvou do daleka téměř září. Je to neuvěřitelný a fascinující pohled. Mořskou vodu někde, snad, ale řeku jsem tedy v podobném zabarvení rozhodně nikdy nikde dosud neviděl. Neuvěřitelná barva!

Nakonec dojedeme do cíle téhle cesty, k travertinovým kaskádám národního parku Agua Azul. Nejprve je ovšem třeba utišit naše už téměř zpívající hladové žaludky. K ukojení hladu nám poslouží nejbližší restaurace, do které všichni svorně jako tři muži s harémem ženských zamíříme. Moc se nerozmýšlíme. Já opět klasicky hovězí, Líba si dá rybu, která má být nějakou místní specialitou. Ta ryba vypadá moc zajímavě. Jako nějaká piraňa. Cení zuby ještě na talíři, a k mému údivu dokonce ještě i jako snědená. Ale oběd nás už dost zdržel, tak rychle vzhůru na kaskády a vodopády. Nezapomněl někdo plavky v autobuse?

Agua Azul je čarokrásné místo, samozřejmě opět ukryté v džungli. Pár kroků nad restaurací nás překvapí první pohledy na řeku, která tu v mnohých kaskádách vodopádů postupně klesá dolů do údolí. Vody v tůňkách mezi kaskádami a vodopády mají zase tu neobvyklou fantasticky modrou barvu. Opravdu nevím, jak mám tu barvu pojmenovat, jestli je akvamarínová, tyrkysová, nebo azurová. Možná jak kde, možná od každého trochu. Snad i proto se to tu jmenuje Agua Azul, Modrá voda, protože modrá voda to je, i když vlastně taková ta normální modrá to zase není. No, nějak jsem se do těch barev zamotal. Prohlašme tedy barvu vody třeba za tyrkysovou a raději pojďme dál. Jen ještě dodám, že barva zdejší vody je dána erozí. Tekoucí voda rozrušuje okolní skály a rozpouští a přijímá do sebe drobné částečky vápna a různé soli a chloridy.

Stoupáme pomalu po chodníku kolem řeky nahoru. Levá strana chodníku je lemována stánky domorodců. V nich nabízejí okolo procházejícím turistům suvenýry, oblečení, nějaké pití a nebo i něco menšího k jídlu. Ale levé strany si ani moc nevšímáme. Po pravé straně totiž zcela užaslí pozorujeme nádherná zákoutí a tůně, bělostné jemně pěnící nižší i vyšší vodopády a jejich kaskády. Táhnou se od nás nahoru i dolů, kam až oko skrze okolní hustou vegetaci dohlédne. Na mnohých místech se v tůňkách někdo koupe, nebo se v nich cachtají děti. Jen na několika místech není koupání dovoleno, a vstupu do řeky brání provaz či výstražná tabulka. Ale je to jen v místech, kde by mohlo hrozit nebezpečí zranění a pádu z vodopádu, kde se tvoří nějaké víry, případně od blízkého vodopádu hrozí člověku jiné nebezpečí. Když vidím tu nádheru vodopádů i krásně čistou tyrkysovou vodu, mám chuť hned teď a okamžitě si stáhnout kalhoty a hupsnout tam. Hupsnout tam, tam mezi vodopády!

Líba nicméně trvá na tom, že se projdeme někam výš. Musíme si to přece také trochu prohlédnout, když už jsme tady. A pak se prý tady koupe už dost lidí. Mně tu zase tolik lidí ve vodě nepřipadá, zvlášť když si představím, kolik jich je v létě u nás u kdejaké špinavé louže. Ale v tom prvním má Líba pravdu. Procházka nahoru a porozhlédnout se tady trochu víc určitě nebude na škodu. Je to opravdu nádhera. Bílé drobně perlící vodopády, splavy, peřeje, i jejich různé skupinky i divoké kombinace, mělké i hlubší tůňky a jezírka, nádherně barevná a čistá voda, a nad tím vším tropický zelený deštný prales, který na kaskádách řeky tvoří i početné ostrůvky. Prostě paráda!

Nakonec si s Líbou nacházíme jedno klidnější místo na koupání. Takovou příjemnou malou tůňku. Je už dost nahoře, kde už je okolních stánků poněkud méně, Nikdo jiný tu není, za chvíli se k nám přidá jen Ivča a někteří naši. Abych se dlouho nezdržoval, neváhám ani okamžik a vmžiku skáču do vody po hlavě z jakéhosi prkna. V čisté a průzračné vodě je dobře vidět, že tůň je pod prknem dostatečně hluboká. Voda mě rychle ochladí, ale ledová rozhodně není. Přitom je nádherně čistá a modrá, jako někde v bazénu, co bývají namodro natírány. Že by proto, aby se podobaly Agua Azul? No, řeknu vám, pokoupání je to báječné. Plavu kousek proti proudu, vpravo ode mne je jakýsi ostrůvek. Je příliš zarostlý a vypadá zcela nepřístupný. Tak plavu víc nahoru a objevuju místo, kde je dole pode mnou velký kámen, na němž se dá stát. Přitom je přímo pod proudem vody padající z asi půlmetrového nízkého přírodního splavu. Stačí se jen trochu naklonit proti proudu a udržovat rovnováhu, a mám tu dokonalou přírodní vířivku spojenou s masáží a současně naprosto skvělou bublinkovou lázeň. Lákám za sebou sem do proudu i Líbu. I jí se to moc líbí, jen trochu hůř udržuje rovnováhu a poněkud víc s tou vodou zápasí. Ale každopádně je to moc prima! Vydržel bych tu klidně i dvě hodiny. Naše Ivča, už zase samozřejmě fungující jako šéfprůvodkyně, je už ale dávno z vody venku. A začíná na mě mávat, abych už taky vylezl, že se už blíží čas odjezdu.

Tak jo. Co se dá dělat! Lehce osušen, ale ještě pořád alespoň myšlenkami v nádherně modravé vodě, pomalu procházím zase kolem všech těch překrásných míst dolů k našemu autobusu. Ještě se cestou snažím udělat nějaké fotky, i když jsem totéž už jednou fotografoval při cestě nahoru. Po nádherných skoro dvou velice příjemně strávených hodinách v tomhle krásném přírodním parku pak Armando veze nadšené a spokojené české turisty zpátky do Palenque. Dnešní den byl opravdu moc vydařený.