Ale než stačím pořádně zabrat, Líba mě nekompromisně, a bez špetky smyslu pro romantiku, probudí. Že by mě probudila třeba nějak něžně, nebo polibkem, to jí ani nenapadne! Jen se mnou ošklivě zatřese a zahuláká: "Jdeme, sluníčko už nehřeje!", a že prý půjdeme podél pláže kousek na procházku. Bůh deště Chac asi nade mnou drží ochrannou ruku, a tak trest za tuto Líbinu opovážlivost přichází vzápětí. Jen co se dostaneme na hranici našeho kempu a projdeme se kousek po skalnatém břehu k plážím na sever od nás, začíná pršet. A prší rychle. Vlahý karibský deštík se záhy proměňuje v krátký ale vydatný tropický liják. Obloha na severu je teď tak zatažená a temná, jako by byla samotným Chacem očarovaná. Rozhlédneme se do dálky po pláži, kam jsme se chystali jít, a schováváme se pod nejbližší přístřešek. No co! Trocha vody, a mokrá trička. Horší by bylo, kdyby nás tu zastihla nějaká bouře nebo hurikán. Naštěstí na hurikány není v této době sezóna. Když se déšť po chvíli trochu zklidní, vracíme se z té kratičké procházky zase zpátky k našemu rumu. Musíme přece nějak rozehnat myšlenky, které se zdají být černější, než teď už se zase poněkud rozsvětlující obloha. Vracíme se do cabaně, která je sice samá díra, ale střechu má dobrou a spolehlivou. Alespoň pršet sem nebude, když už se naám tu prohánějí karibské větry.

Večer, asi půl hodinky poté, nás průvodkyně Ivča a její Armando, toho času řidič, který má volno, vytáhnou na slibovaný mejdan. Koná se hned vedle naší cabaně pod větším přístřeškem, pro podobné společenské akce jako stvořeným. Je odtud výhled na moře, bílá pláž je přímo pod námi, dál napravo se blýská mokré skalnaté pobřeží. Nad světlem karibského dne už pomalu začíná přebírat vládu tma noci. Ivča s Armandem mají k drinkům slušnou zásobu ledu, a nalévají a míchají o sto šest. Margarita může téci proudem. A teče. Když už na ní praskla celá láhev tequily, pochopitelně dojde i na rum s kolou. Sedíme, popíjíme a povídáme si. Náš hovor ruší jen blízkost stále hlasitějšího příboje. Moře jako by nám chtělo dát na srozuměnou, že zítřejší počasí by mohlo být ještě mnohem horší.

Najednou zjišťujeme, že nám došel i rum. To nás dohání k tomu, že večírek musíme ukončit. Myslím, že právě včas. Alespoň mně už to pro dnešek stačí. Teď už je ovšem příliš pozdě na to, abychom šli někam na večeři. Pojíme tedy něco málo z vlastních zásob. Vlastně se dá říct, že se s Líbou vrhneme do zavazadel a zlikvidujeme skoro všechno, co sebou máme. Snad až na pár kousků ovoce a dva tři jogurty. Po margaritě a rumakole se zkrátka ozval hodně hladový hlad. Začínám chápat hladovou situaci místních karibských myšiček, které dnes přijdou zkrátka. Alespoň u nás. V naší cabani žádná myší noční žranice nebude. Myšky budou muset jinam.

A teď už zbývá jen zhasnout v cabani žárovičku, dobrou právě tak jen na to, aby člověk vytušil, kde se mu jeho postel právě houpá. Tak hup do ní! Chvíli se ještě pohoupám, ale brzy usnu. Je to legrace, jak se otočíte či pohnete, hezky se to tu s vámi začne houpat. To bude veselá noc!